Když vidíte motorku, je to chvění jako před prvním rande, říká instruktorka

Teď už jste v motorkářské komunitě známá, ale dokážu si představit, že pro spoustu lidí naplňujete spíš stereotyp krásné přítelkyně nějakého úspěšného motorkáře. Nepletli si vás lidé na začátku?

Spousta lidí si říkala, co ta holka na té motorce dělá. Určitě jí někdo tu motorku koupil! Nebo že jsem právě tou přítelkyní, batůžkem, jak se říká druhému člověku na motorce. Málokdo věřil, že na ní jezdím – a hlavně učím. Pořád je časté, že se žena k motorce dostane právě přes muže. U mě to bylo skrz taťku, ale byla to moje iniciativa, že jsem chtěla jezdit.

Pro mě osobně se s motorkami pojí smíšené pocity. Na jednu stranu mě přitahují, na stranu druhou bych se strašně bála. Co člověka přiměje začít jezdit – a už to neopustit?

Když vidíte motorku, je to chvění jako před prvním rande. A to první nastartování, první vrknutí, první otočení plynem… Dodá vám emoci! Samozřejmě musíte motorkám rozumět technicky, ale hodně lidí je vnímá přes emoce a vášeň jako já. Že si můžete sednout, přepravit se z bodu A do bodu B a zažít volnost… To mě přitahuje.

Kdy vás napadlo, že začnete jezdit?

Zkoušela jsem to už jako dítě, protože taťka je vášnivý veteránista a zároveň motorkář. A brával mě s sebou jako batůžek. Hodně jsem tehdy škemrala, kdy už zase někam pojedeme. Pocházím z pohraničí, jezdili jsme k hranicím nebo do Žitavy za tátovými kamarády. Nebylo to vždycky úplně jednoduché, protože taťka je velmi přímý a tvrdý. Nevedl mě k tomu, naopak mě spíš zrazoval. Mám ještě bráchu, takže ten byl spíš tím, kdo mohl být v garáži, já měla jít do kuchyně. Ale možná to, co nemůžete dostat, vás pak drží celý život. Navíc taťka byl perfektní učitel i pro mě jako pro batůžek. Ideální je kopírovat řidiče, být s ním v symbióze, vyvažovat středem těla, skvěle se držet – a to mě taťka naučil.

A kdy táta rezignoval a přijal fakt, že budete jezdit sama?

Myslím, že nerezignoval nikdy. Tvrdohlavost mám hodně po něm, musela jsem si najít cestu vlastními silami. Taťka mi nedal motorku – tady máš a jeď, já tě to naučím. Byli to spíš moji přátelé a lidé okolo mě, kteří mě podporovali. Na řidičák jsem si vydělala sama, rodiče mi přispěli jen něco málo. V osmnácti jsem si udělala papíry na auto i motorku.

Takže jste neměla nejdřív řidičák na malou motorku klasicky v patnácti letech?

Od patnácti jsem pracovala, abych si vydělala brigádami na školu, na koníčky. Miluju sport a naši nejsou moc sportovní, takže jsem to řešila hodně sama, měla jsem dost koníčků – lezení, outdoor, výcviky s vojáky, modeling, malbu a umění, ale taky airsoft, hodně jsem lítala po lese. Pořídit si tenkrát motorku bez podpory rodičů nebylo možné, bylo těžké si na ni vydělat. Vždycky jsem si řekla, že lezečky a lano bude lepší volba, jakékoliv vybavení levnější než motorka. Na té jsem jezdila jako batůžek, v té době už i s kamarády.

Co všechno musí splnit člověk, aby mohl být motoinstruktor s profesionální licencí?

Česká legislativa upravuje požadavky pro učitele v autoškole, ale instruktory kromě té licence nijak nezastřešuje. U nás jsou to lidé, kteří milují motorky, zvládají je technicky a jsou schopni vést lidi i pedagogicky. Ideální je, když má člověk pedagogické minimum nebo vzdělání, sama vidím, jak mi to v práci pomáhá. Ale takhle to bohužel v Česku nefunguje.

Zpracované ego

Jak těžké je prosadit se mezi českými motorkáři jako žena? A jak moc jsou ochotní poslouchat instruktorku, ještě k tomu mladou?

V začátcích to bylo velmi, velmi těžké, protože jsem na motorce prakticky neviděla ženu, která by ji řídila. Třeba na padesát mužů byly dvě. Teď se to naštěstí mění a na motorce potkávám daleko víc žen než dřív. A hodně jich taky chodí do mých kurzů. Začátek s muži byl krušný, protože jsem se setkávala s takovým tím – co ty mě můžeš naučit, vždyť jsi jenom ženská! Což byl pro mě hnací motor. Necítila jsem to velké ego – já ti ukážu! Ale nabídla jsem – tak jo, pojďme. Ukážu ti cvik, který po mně zopakuješ, pomalou jízdu rychlostí chůze, kdy musíš ovládat spojku, plyn, zadní brzdu a koordinaci pohybů. A když jsem ten cvik udělala a nějaký větší člověk třeba na těžkém cestovním motocyklu to nezvládl, pakliže měl zpracované ego, sklopil uši a řekl tak jo, pojď mě učit. Nemám potřebu velkých gest, ukazovat, že jsem nejlepší na světě, s pokorou nabízím, jak k tomu přistoupit, abych lidi něco naučila.