Nemůžete čekat, že každý bude řešit módu

Baví vás víc Emily Cooper, nebo Carrie Bradshaw? Obě jsou to seriálové hrdinky, které charakterizuje šatník plný módních trendů.

Obě vnímám dost podobně. Za Sexem ve městě i za Emily in Paris stojí producent Darren Star a mám za to, že také stylistka je pro oba seriály stejná. Výběr oblečení je dělaný spíš nadčasově, nebyly a nejsou tam ty nejaktuálnější trendy. Pro Sex ve městě bylo typické, že hodně používali netradiční kombinace, které jsou však dneska už běžné. Třeba Carrieina legendární tylová sukně spolu s upnutým tričkem. To jste na konci devadesátek na ulici nepotkali, teď se běžně nosí i na svatby.

 

Kdyby se podobný seriál točil v Česku, kdo by za vás byla nejlepší kandidátka na hlavní roli?

Z hereček jsou u nás jako módní ikony vyprofilované Anna Geislerová a Jitka Schneiderová. Ale jestli hledáte inspiraci, tu najdete u mladé generace na sociálních sítích. Módní trendy udávají influenceři, jako je NobodyListen, Annet X či Eliška Matějková. Ti ovšem nedokážou zasáhnout masy, producenti podobných seriálů potřebují tvář, která je známá jak z televize, tak to umí na sociálních sítích. Typově Patricie Pagáčová. Otázkou ale je, jestli by takový seriál byl u nás úspěšný.

 

Proč?

Bojoval jsem o to, aby tady vznikla reality show ve stylu Next in Fashion, módní návrháři jsou spolu zavření v hale a postupují na základě splnění výzev. Mluvil jsem o tom s několika lidmi z komerčních televizí a odpověď byla stejná — český divák na show o módě není připravený.

 

Jak to?

Vysoká móda je tu pořád běžným lidem nesrozumitelná. Nevidí rozdíl v šatech ze Zary a od návrháře. Nerozumí vysoké ceně, nechápou, co je za těmi šaty za práci, že jde o druh umění.

 

Móda se spojuje především se ženami. Když se o ni zajímá muž, bývá to bráno za projev jeho zženštilosti. Mizí tenhle stereotyp?

U mladé generace určitě. Pozorujte na ulici kluky středoškoláky. Je na nich vidět, že jim není jedno, co mají na sobě, móda je zajímá a ty věci umí nosit, nebojí se zkoušet něco nového. Znovu zmíním sociální sítě, tahle generace je na nich odmala a celou tu dobu nasává světové trendy. Teď je v kurzu rapová scéna. Dřív se rapeři oblékali jako skejťáci, oblečení se neřešilo. Teď rapeři nosí Dior a Pradu, nejdražší značky. Naštěstí v běžných obchodech je spousta oblečení, které kopíruje aktuální trendy, a pro děcka není těžké vytvořit cool look.

 

Jsou odvážnější?

Změnila se výchova, na rozdíl od nás poslouchají odmala, že jsou osobnosti, ať se nestydí za to, jací jsou. Nejsou tlačeni do toho, aby splynuli s davem a nevynikali. My jsme generace, která má tendence k uniformitě. Prosadí se nějaká značka a vmžiku ji mají skoro všichni. Nejsou originální. Dnešní teenageři a dvacátníci jdou proti proudu, nevadí jim to.

 

Když vy jste byl puberťák, jak jste to měl s módou?

Už na základce mě bavilo se oblékat, nestyděl jsem se vynést něco jiného. Experimentoval jsem i s vlasy. Melíry jsem si dělal s pomocí pytlíku od rohlíků, propíchal jsem ho, vytahal prameny a nastříkal je odbarvovacím sprejem. Nestalo se nic. Tak jsem čepici sundal, postříkal si celou hlavu a ty vlasy zrezly. Takže ne, experimentovat jsem se opravdu nebál. (smích)

 

V posledních letech se stírají rozdíly mezi pohlavími, řada osobností se veřejně hlásila k nebinární identitě. Promítají se i tyhle společenské fenomény do módy?

Nejsem zastáncem, aby si teď všichni muži nakoupili sukně a ženy se schovaly v neforemném oversize oblečení. Nadměrné střihy jsou fajn, ale nejlíp vyniknou, když jsou v kombinaci s něčím, co zdůrazní ženskou linii těla. Například široké kalhoty, které mají upnutý vysoký pas a rozšiřují se až od půli zadku, nebo oversize sako doplněné o upnuté tílko. Ve své aktuální kolekci mám čtyři pánské modely a jsou v nich prvky jako pelerína, která jde do vlečky, nebo overal, který je protažený do korzetu. Z výsledné siluety je ale pořád ten chlap cítit. Celkově se tohle „šokující“ zařazování ženského oblečení do pánského šatníku používá hlavně k upoutání pozornosti.

 

Jak to myslíte?

Do sukně obléknete modela na focení kampaně nebo do módní story fashion magazínu, kde to má zaujmout, je to určitá umělecká licence, která chce šokovat, bořit stereotypy. Vzbudíte zájem, vyvoláte emoce, bude se to dál šířit sociálními sítěmi. Je to marketingový nástroj, jak šířit povědomí o značce.

 

POVINNÉ VARY

Jaká byla vaše cesta k módnímu návrhářství?

Odmala jsem maloval, snil jsem, že budu malíř. Jsem z Olomouce a když jsem řešil, kam na střední, hledal jsem samozřejmě školu umělecky zaměřenou. A poblíž v Prostějově byla oděvní průmyslovka. Představoval jsem si, jak tam budeme osm hodin denně malovat, a přišel náraz s realitou. Bylo tam strojnictví, technické kreslení střihů, výpočetní technika. Když mi dali do ruky jehlu a posadili mě ke stroji, byl jsem už úplně ve smrti.

 

Vy jste do té doby nic neušil?

Mě opravdu bavilo jen kreslení a původně jsem nepřemýšlel nad tím, že budu návrhář. Do té doby jsem ušil jen v ruce pytlíček na bylinky, které jsme si dávali do skříně k oblečení. Když jsem měl najednou ušít něco na sebe, měl jsem pocit, že se to musí rozpadnout. Ušiju si šortky, sednu si a ony křupnou. Ale neruply a mě navrhování a šití pohltilo. Jako volitelný předmět jsem si hned v prváku dal modelovou tvorbu, kde jsme tvořili kolekce a jezdili s nimi na talentové soutěže.

 

Odmaturoval jste, ale to samo o sobě z člověka návrháře neudělá.

Přišel zase náraz s realitou. Všichni jsme si mysleli, že nás zaměstná Dior. To je vtip, ale řada mých spolužáků počítala, že najdou práci v OP Prostějov. A on zavřel. Já jsem dělal přijímačky na UMPRUM v Praze, do oděvního ateliéru k Josefu Ťapťuchovi, ale brali dva a já skončil třetí. Nakonec jsem se dostal na Vyšší odbornou školu oděvního designu v Brně. Ale s Brnem jsem si moc nesedl, vždycky jsem chtěl do Prahy. Bydlel jsem v prapodivném internátu na kraji města, abych tam nemusel být, raději jsem utíkal do obchodního centra Vaňkovka. Tam jsem si našel brigádu v obchodě s designovým oblečením. Seznámil jsem se s prvními lidmi kolem módy, na mém Facebooku viděli moji práci, líbila se jim a já začal dostávat zakázky jako stylista. Do školy jsem toho moc nenachodil, jezdil jsem pracovně do Prahy a Bratislavy, dělal jsem si důležité kontakty.

 

Nakonec jste se dostal i do té vytoužené Prahy.

Věděl jsem, že potřebuju vydělat peníze, abych mohl rozjet kariéru. Získal jsem místo prodavače v Dolce&Gabbana pod podnikatelkou Lenkou Vejvalkovou. Tam jsem se naučil, jak funguje velká módní značka, Lenka mě s sebou brala do Itálie na nákupy, kde jsem viděl, že v létě nakupujete oblečení na příští léto. Dozvěděl jsem se, jak ten byznys funguje, to nás na žádné škole neučili. Pak jsem se přihlásil do talentové soutěže Dreft Fashion Week a vyhrál ji. To mi dodalo odvahu, dal jsem výpověď v Dolce&Gabbana a začal jsem bojovat.

 

Je důležité k prosazení se spojit své modely se známou tváří?

Je to jedna z cest. Já na začátku začal spolupracovat s Monikou Bagárovou, se kterou jsme se poznali při SuperStar, kde jsem pomáhal se stylingem. Pro mě je důležité, aby ta známá tvář nedělala spolupráci pro peníze, ale měla by se s návrhářem identifikovat. Ti dva by na sebe měli být napojení, musí je to bavit, pak to funguje a má to ten správný efekt.

 

Největší českou společenskou událostí, tím pádem i módní, je filmový festival v Karlových Varech. Můžete si dovolit tam nebýt?

Asi bych raději začátek léta trávil na chalupě u lesa, opékal si buřty a byl v tichu a klidu. Vary jsou ohromný šrumec, stres, který začíná několik týdnů před. Pro návrháře je nezbytné se tam minimálně ukázat, v rámci módy je to opravdu top událost. Takže i když na chalupě by mi bylo dobře, tak filmový festival je skvělou příležitostí pro kontakty, pro získávání klientů. Je tam vysoká koncentrace lidí z byznysu, showbyznysu, investorů. Co se vždycky ve Varech domluvilo, platilo. A pravda taky je, že se nikdy nic nedomluvilo na červeném koberci, ale nejčastěji po půlnoci v tom největším pajzlu. Jsou to intenzivní dny, kdy toho moc nenaspíte.

 

POLYESTER NENÍ ZLO

V dubnu jste představil nejnovější kolekci BallRoom. Dočetla jsem se, že se vám u přehlídek stává, že půl hodiny před začátkem se došívá třeba kabát. Co jste doháněli tentokrát?

Chybělo šest rukavic, takže asistentky stály v dílně a doslova je vytahovaly švadlenám ze strojů. Já si vždycky říkám, jak je to možné, že to nemáme hotové komplet pár dní před přehlídkou. Že by to bylo v klidu. Nechápu to. Ale myslím, že v tom nejsem jediný. Na každou novou přehlídku chystáte věci, které jste ještě nikdy nedělala, švadleny je nikdy předtím nešily. Tím pádem v rámci realizace přicházíte na spoustu průšvihů. Ale už jsem si řekl, že to zkusíme jinak. Příště budeme mít prostě všechno včas. Tak pak zavolejte, jestli se mi to povedlo. (smích)

 

Má po přehlídce návrhář padla?

Ne, teď začíná největší díl práce. Jedna věc je kolekci vymyslet, vyrobit, předvést, ale pak musíte to oblečení prodat. A to je náročné. Tvoříte ceny, fotíte look book, představujete celou kolekci potenciálním klientkám a klientům v komornějším prostředí. Tam jim mám možnost detailně popsat, co viděli na přehlídce, vysvětlit jim, že je možnost daný model mít v jiných barvách, že je možnost použít rukáv z modelu jedna na druhý model.

 

Móda se v posledních letech zrychluje, v obchodech se kolekce střídají snad co dva měsíce. Cítíte tlak, abyste produkoval kolekce rychleji?

To mi vadilo na pražském Fashion Weeku, na kterém jsem se objevoval pravidelně od roku 2013. Sotva jsem představil kolekci, už mi přišla pozvánka na další. Proto jsem s ním skončil. Rozhodl jsem se, že budu dělat jednu kolekci ročně. Bude ale jiná, velkolepá. Ale v tomhle všeobecně módě pomohl covid. Před ním byl rytmus kolekce pro jaro, léto, podzim, zimu, vedle nich další čtyři menší kolekce. I pro zákazníky, kteří mají peníze, už to bylo moc, byli oblečením přehlcení.

 

Velkým tématem je udržitelnost. Řešíte u materiálu, nakolik je ekologický?

Úplně ne, tohle téma není černobílé. Někdy větší efekt udělá polyester, jindy, když chci, aby vlečka vlála jako dech, je jasné, že musí být z hedvábí nebo z šifonu, jen pak to bude fungovat. Je to přemýšlení o poměru cena–výkon–efekt. V nabídce mám například mikiny, které jsme původně šili ze stoprocentní bavlny. To je příjemný přírodní materiál, ale žmolkuje se, praním ztrácí barvu a mikina jakoby slehne. Nedrží tvar. Když jsme ale bavlnu doplnili o polyester, funguje to, drží balonový efekt. Je skoro nesmrtelná.

 

 

Takže vy polyester nehaníte.

Protože jeho uživatelské vlastnosti jsou skvělé. Hodíte ho do pračky a je to. Nepotřebuje speciální péči. Je nemačkavý, drží tvar. Klientkám na rovinu říkám, že hedvábí je super, je přírodní, ale když v něm budete celý den, bude se mačkat, je háklivé. Potřebuje speciální péči na vyčištění. Podobné je to se lnem, miluju ho, ale lidé vám budou reklamovat, že se hrozně mačká. Proti umělým materiálům se hodně brojí, ztělesňují vše špatné v módě. Ale pojďme si upřímně přiznat, kolik vody se spotřebuje na výrobu jedněch bavlněných džín. Je to kolem osmi tisíc litrů. To není ani trochu ekologické. A džíny nosíme skoro všichni a nikdo nehne brvou.

 

Má to řešení?

Sám nad tím teď hodně přemýšlím. Je lepší přírodní materiál, nebo recyklovaný, jehož výroba ale stojí víc energie i peněz? Jako cestu vidím oblečení ze second handu – předělat si ho, dát mu šanci na další unošení. Bez ohledu na to, z jakého je materiálu.

 

Já přidávám ještě minimalismus. Umíte ho?

Už delší dobu mám všechno oblečení jen černé. Můj šatník je sestavený tak, že v něm je deset černých sak různých střihů, základní střihy džínů a elegantních kalhot, černá basic trička. Jak celé dny řeším oblečení někoho jiného, tak poslední, co chci řešit, je co na sebe. Má to výhodu, že i když mě čeká nějaká akce, nemusím do poslední chvíle řešit, v čem půjdu. Mám nadčasové kousky, které vždycky jdou různě nakombinovat a vypadají dohromady dobře. Nepotřebuji šokovat extravagancí.

 

Ve většině rozhovorů s návrháři zazní, jak jsou na tom Češi s módou na štíru. Myslíte si to taky?

Myslím, že vkusem oproti jiným zemím nijak nevybočujeme. Když pojedete milánským metrem, tak to žádná velká přehlídka vytříbeného stylu nebude. Nejhorší looky jsou v Los Angeles, tam si klidně k elegantní halence vezmou seprané tepláky. Tak tam totiž chodí oblékané hvězdy, které se tím snaží odpoutat pozornost, paradoxně ji tím ale na sebe strhávají, a navíc nastavují trend, že většina lidí tam chodí v teplákách. My jsme na tom rozhodně lépe, máme už kde nasát inspiraci. Na druhou stranu nemůžete očekávat od všech, že budou řešit módu. Mě taky nebaví chodit do fitka a zvedat činky. Ať si každý dělá to, co ho baví.