Než člověk zasáhne do přírody, měl by ji dlouho pozorovat

Jak byste projekt „Les“ definovala?

V roce 2019 zakoupil kurátorský spolek Are pro komunitní účely kus lesního a lučního pozemku v Orlických horách. A právě tady vznikl projekt „Les“. Spojuje v sobě jednak péči o krajinu a jednak různé kulturní aktivity. A jde také o společenství lidí, kteří se okolo projektu pohybují a nějak do něj přispívají.

 

Proč jste „Les“ vlastně rozjeli?

Jedním z počátečních motivů byl tíživý pocit související s problémy životního prostředí, hlavně s degradací zemědělské a lesní krajiny a půdy. Chtěly jsme vše sledovat blíž a zjistit, zda jsme samy schopné se ke krajině chovat jinak. Dalším tématem byla potřeba poodejít od klasického uměleckého provozu. Zjistit, jak může v současné době umění fungovat ve volném prostoru, v součinnosti s jinými disciplínami a také s jinými než lidskými formami života.

 

A kdo tedy do „Lesa“ může přijet?

Kdokoli chce. Kolem projektu se postupně vytvořilo společenství lidí, především z oblasti výtvarného umění, ale přidali se i někteří místní, kteří se sem jezdí potkávat, pracovat, nebo se podílejí na programu. Myslím, že v rámci Lesa otevíráme spoustu zajímavých témat, ale ten pozemek samotný není nijak jedinečný, jde o převážně smrkový les a louku, na které žijí ovce, kozy a slepice a roste sad.

 

Takže přírodě a umění tu věnujete srovnatelnou péči?

Určitě. Obě ty roviny jsou propojené. Letos například chceme vytvořit na louce jezírko kvůli zadržování vody a vytvoření vlhčího mikroklimatu. Na přípravě návrhu spolupracují permakulturní designérka Denisa Tomášková a umělkyně Habima Fuchs, které jsme v rámci projektu propojily. Denisa zajistí, aby návrh byl technicky správný, a Habima navrhne barevné složení květin a doplňující umělecké objekty. Jezírko tak má praktickou, uměleckou i symbolickou rovinu. Těžko říct, zda louce záleží na tom, jak vypadá jezírko, ale věřím tomu, že když už člověk do krajiny zasahuje, musí to dělat s respektem a citem.

 

Dohoda s krajinou

Co permakultura vlastně znamená?

Zjednodušeně řečeno se jedná o soubor systémů a vzorců odvozených z přírody, který pomáhá vytvořit udržitelný vztah člověka a krajiny, kterou obhospodařuje. Permakultura hodně zdůrazňuje pozorování. Prostředí, do něhož se chystáte zasáhnout, máte nejdřív dlouho pozorovat. Třeba i rok. Zjistíte tak, jaké mechanismy a vztahy v přírodě přirozeně fungují, a budete je moci udržet. Tím pádem – a to je vlastně cíl – si ušetříte práci do budoucna. Zkrátka vymyslíte dobrý celek, a tudíž pak nemusíte pořád dokola opravovat jednotlivé části. Je to taková dohoda s krajinou.

 

Můžete dát konkrétní příklad?

Ideální stav je, aby si jednotlivé rostliny nebo živočichové v přírodě navzájem vypomáhali. Například česnek nebo kopr nasázený mezi růže může aromatem odehnat mšice a vy nemusíte použít chemický postřik. Permakulturní zahrady mohou působit divoce, spíš jako louky. Já doufám, že během několika let bude taková divoká, jedlá zahrada i u nás.

 

To je přírodní část vašeho projektu. Jaká je ta kulturní?

Momentálně pracujeme na dvouletém mezioborovém projektu „Les. Více než lidská zvědavost“. Jeho součástí je sympozium, umělecké rezidence v Čechách i v zahraničí, workshopy, kurátorské cesty, dokumentární filmy, sborník a nová umělecká díla, která vznikají na našem pozemku nebo během rezidencí. Sympozium probíhá jako vždy v Orlických horách, ale řada přednášek a workshopů je i v Praze, případně v zahraničí. V rámci projektu oslovujeme umělce, vědce a teoretiky, aby spolu s námi reflektovali či umělecky zpracovali současné výzkumy neuroplasticity mozku (nejen lidského, ale i zvířecího), paměti, kreativity a umělé inteligence. Chceme přemýšlet, ale i se tvůrčím způsobem zasnít o tom, jak poznatky z těchto disciplín mohou přispět k proměnám vztahu člověka k sobě i svému okolí. Je to zatím nejrozsáhlejší projekt, jaký v rámci Lesa děláme. Nicméně v minulosti na pozemku už třikrát organizovaly lesní sympozium.

 

Propojení vědy a kultury

Čili se snažíte propojovat i svět vědy se světem umění?

Ano. Mohou se vzájemně obohatit. Věda přináší fakta, výzkum, tu velkou, detailní znalost tématu. Umění umožňuje dívat se na věci jinak. Přináší jakousi rozdrobenost, neposlušnost, možnost věci obrátit vzhůru nohama. Navíc vědecký a umělecký svět jsou si v něčem velmi blízké.

 

Čím třeba?

Oba jsou něčím posedlé. Některé výzkumy o mozku jsou samy o sobě uměním. Například kresby neuronů španělského neurovědce a nositele Nobelovy ceny Santiaga Ramóna y Cajala, který definoval neuron, jsou neskutečně působivé, detailní, zvláštní a vystavované v galerijním kontextu. V rámci Lesa tyto světy propojujeme zatím hlavně skrze dialog, zveme vědce na naše sympozia, případně s nimi přímo plánujeme některé programové části.

 

Je známo, že kreativitě napomáhá i ticho jako takové. Může i například tomuto váš lesní projekt napomoci?

Samozřejmě. Připravujeme možnost bydlení na pozemku, právě abychom si tam my a další lidé mohli jezdit odpočinout, psát, nebo se jen starat o zahradu a posekat louku. Rády bychom zde v budoucnu měly pravidelný rezidenční program nejen pro umělce, ale i pro kulturní manažery a organizátory, kteří potřebují na chvíli změnit prostředí.

 

Už jste zmínila lesní sympozia, která pravidelně pořádáte. Jak vypadají?

Sympozia probíhají vždy tři dny na konci července na louce a v lese. Vše se odehrává venku, případně pod stany. Obvykle přijíždí něco přes dvě stě lidí. Sympozium je zdarma, přijet může kdokoli, jen je potřeba se předem přihlásit, protože omezujeme kapacitu právě na ty dvě stovky lidí. Letos bude sympozium sledovat tři výzkumné oblasti: paměť, kreativitu a lidský a zvířecí mozek.

 

Koho na sympozia zvete?

Umělce, vědce, teoretiky i praktiky. Vždy se snažíme vymyslet různé netradiční formáty, které více zapojují účastníky. Program trvá od rána do pozdního večera. Vedle klasických přednášek, performancí nebo diskusí tak máme i kolektivní imaginace, skupinová čtení, psaní, ale i praktické workshopy, kde se lidé mohou naučit kompostovat nebo postavit přístřešek pro zvířata. Něco je předem připravené, něco vzniká přímo na místě. Během akce lidé na pozemku bydlí ve stanech, jedí a sprchují se venku. Mě baví, že atmosféra v jeden moment připomíná dětský tábor a vzápětí vás nějaká chytrá přednáška hodí do úplně jiných sfér.

 

Na pozemek není zavedena elektřina. Jak tedy řešíte například promítání filmů?

Využíváme solární panely, dobíjecí baterie a výjimečně generátor. Musíme vždy velmi pečlivě spočítat, na co a na jak dlouho budeme elektřinu potřebovat. Většina programu se ale obejde bez ní, takže zas tak složité to není.

 

Fáze odnaučování

Zasáhla vás pandemie koronaviru?

V něčem ano, v něčem ne. S odstupem času mi přijde, že v době pandemie byla spolupráce našeho týmu intenzivnější. Lesní sympozium jsme pořádaly i v roce 2020 a 2021. Během příprav jsme samozřejmě měly starost, jestli se vůbec uskuteční, zvaly jsme radši jen české hosty. Ale nakonec vše proběhlo a atmosféra byla krásná, lidé byli rádi, že se vidí, že jsou venku spolu.

 

 

Jak moc chcete dále růst?

Les není projekt primárně zaměřený na růst. Spíš se chceme spojovat s dalšími organizacemi a lidmi, kteří chtějí dělat něco podobného. Růst necháváme stromy a kytky. Ono je někdy těžší se soustředit na to, co člověk zrovna dělá, než plánovat, co ještě bude všechno dál.

 

Jak populární jste u mecenášů umění a jaký úspěch máte s požadavky o dotace a granty?

Náš projekt financujeme primárně z grantů a dotací, a to jak českých, tak zahraničních. V minulosti jsme organizovaly malou sbírku pro jedlý les, jejíž výtěžek jsme věnovaly nákupu stromů a keřů. A máme i pár soukromých sponzorů.

 

Díky projektu trávíte hodně času v přírodě. Ovlivňuje to nějak vaši vlastní tvůrčí činnost?

Já spíš podporuju tvorbu ostatních, sama tvořím nejvíc doma, pro sebe. Poslední dva roky jsem se hodně věnovala rekonstrukci svého bytu, kterou jsem využila jako možnost vyzkoušet si i navrhování a řemeslnou práci. Práce s materiálem mě baví, plánuji například sérii stolků ze zbytkových kamenů, které nám zůstaly po stavbě. Spíš než po stránce tvarů nebo barev mě příroda inspiruje jako prostor, možnost vidět za horizont.

 

Co vás v tuto chvíli nejvíce baví?

Mě pořád baví se něco učit. Zajímá mě, jak věci vznikají, jaké je za nimi myšlení. V téhle souvislosti si navíc uvědomuju, že kromě učení je nutné se taky některé věci odnaučovat. Zbavovat se nefunkčních vzorců chování a myšlení. Dokonce jsem teď možná v životní fázi, kdy má odnaučování prioritu před učením. Pro letní sympozium v Lese připravuji tematickou sekci věnovanou paměti. Budeme se například zabývat vztahem genetiky a paměti nebo způsoby, jakými si události pamatuje naše tělo. O tom teď také často přemýšlím, hlavně v souvislosti s nemocemi a stárnutím mých blízkých. Co všechno si v těle necháváme a jakými způsoby nás to pak dožene.