Jak ústecké muzeum za covidu pomohlo seniorům vzpomínat

Jak projekt Paměti z karantény původně vznikl?

Vlastně ze šoku.

 

Ze šoku?

Ano. Ze šoku z toho, co se kolem nás na děje. Myslím tím dobu ze začátku covidové pandemie. Její průběh byl neskutečně rychlý a dramaticky ovlivnil život celé společnosti. První případ byl u nás zaznamenán 1. března a už 14. března se začaly zavírat všechny veřejné instituce včetně muzeí.

 

Pořád mi to není úplně jasné.

Na vzniklou situaci zároveň rychle začali reagovat lidé a rozběhly se různé aktivity, jak pomoci. Třeba divadelníci začali šít roušky. A já si říkal, co by v této situaci mohli dělat muzejníci. Mohli jsme se samozřejmě zavřít do depozitáře a bádat, ale to mi přišlo trochu sobecké. V tu dobu se hodně mluvilo o tom, jak situace kolem covidu dopadá především na seniory, že je to hrozně ohrožuje a že nesmí ani vystrčit nos z baráku. A já si řekl, že to je přesně ta skupina, ke které máme blízko. Nosí nám různé předměty, které se hodí do sbírek, komunikují s námi...

 

Takže jste rovnou vymysleli, že senioři mají začít psát vzpomínky?

Naše úvaha byla nejprve o tom, že bychom seniory měli nějak povzbudit, dát jim vědět, že na nelehkou situaci nejsou sami a že na ně někdo myslí. Chtěli jsme jim prostě nabídnout nějakou náplň, aby měli ve svých zavřených bytech co dělat. Nakonec se to spojilo s tím, o čem jsem mluvil. Od seniorů čerpáme jako historici jejich vzpomínky a oni přece během svého života hned zažili několik vypjatých etap – třeba válečnou okupaci nebo rok 1968.

 

Nebál jste se, že to naopak seniory uvrhne do špatného psychického stavu, když budou vzpomínat na takovou dobu?

Samozřejmě, to mě napadlo jako první. Ale chtěl jsem prostě zjistit, do jaké míry se covidová krize podobá vypjatým okamžikům, které zažili, a jak se s nimi vlastně vypořádali. Ony se totiž ty situace v některých aspektech skutečně podobaly, třeba tím, jak lidé najednou vlítli do obchodů a začali se předzásobovat moukou a dalšími potravinami. Zároveň jsem si ale uvědomoval, že by je to mohlo stresovat, takže jsem chtěl, aby vzpomínali i na něco hezkého a veselého, co jim tehdy pomohlo přežít.

 

Jak jste seniory oslovovali, když byli zavření doma?

Naše výzva zaujala média, která v té záplavě šílených zpráv uvítala konečně něco pozitivního. A samozřejmě jsme zapojili muzejní Facebook, který do té doby nežil nijak extra aktivně. A najednou přišel první dopis a já se celou dobu modlil, aby nebyl poslední, protože jsem z toho chtěl udělat seriál. Jednotlivé příběhy jsme totiž začali dávat na náš Facebook, abychom povzbudili další autory.

 

A přišly tedy další dopisy…

Ano, rozneslo se to rychle. Začaly chodit i dopisy z jiných regionů, ale já to chtěl vázat jen na Ústecko, takže jsem tyhle dopisy předal kolegům z příslušných muzeí.

 

Co vlastně bylo v tom prvním dopise?

Ten byl úžasný. Sice byl poměrně krátký, ale moc hezky literárně pojatý. Byl od Ústečanky Erike Lischke-Bahníkové, která je německého původu, ale po roce 1945 zůstala v Československu. Vzpomínala, jak si k jejich rodinné známé před odsunem uložili její němečtí sousedé dámský kožíšek, protože věřili, že se sem vrátí. A ta známá celé roky o ten kožich pečlivě pečovala. V padesátých letech ho ale autorce vzpomínky půjčila na studia do Prahy, aby tam dělala parádu. Paní Lischke nám dokonce poslala i fotografii, kde v kožichu pózuje. Ten příběh vlastně vystihuje svým způsobem specifikum našeho regionu.

 

Jak to s kožichem nakonec dopadlo?

Původní majitelé, kteří se usídlili v Německu, jí nakonec napsali, ať si ho klidně nechá. Že prý stejně ztloustli a už by se do něj nevešli.

 

Výživné příběhy

Počítal jste, že přijdou příběhy od původních, německy mluvících obyvatel?

Vlastně spíš ne. Ale jak se zájem o projekt zvětšoval, ozval se novinář ze Sächsische Zeitung, že o tom chce napsat. Tím pádem se naše výzva dostala i do Německa. I v Sasku ostatně žijí pamětníci, kteří museli odejít po roce 1945. Navíc situace během covidu byla v Německu stejná jako u nás, tamní senioři také byli zavření doma. Nebyl důvod to omezovat.

 

Zmínil jste, že jste příběhy dávali na muzejní Facebook. Jaká byla odezva?

Překvapilo mě to. Některé příběhy měly přes deset tisíc přečtení a byla u nich bohatá diskuse. A byla hrozně pozitivní. I u vzpomínek německy mluvících pamětníků, což u určité části populace zůstává dodnes ještě poměrně citlivé téma.

 

Kolik příběhů se nakonec dostalo do knihy?

Autorů je celkem třináct, ale v knize je příspěvků čtrnáct. Jedna pamětnice napsala dvě historky.

 

Jak jste je vybírali?

Dopisů nám dorazilo samozřejmě víc, ale do knihy jsme vybrali ty, které byly zjednodušeně řečeno něčím „výživné“, prostě zajímavé. Samozřejmě musely projít editorským zásahem, ne všechny byly napsané tak dokonale jako ten od první pisatelky. Zajímavé bylo, že téměř ve všech příbězích do jisté míry rezonovala německá stopa, která se váže k historii nejen Ústeckého kraje.

 

Takže to byly příběhy především z doby II. světové války nebo krátce po ní?

To ne. Ta kniha je vlastně dobrým průřezem od třicátých let do konce minulého století. Je tam samozřejmě zachycena válka, odsun i následné osidlování pohraničí. Je tam i rok 1968 a normalizace. Osobně se mi líbí, že jsou tam zaznamenané různé lidské aktivity, všední život i sportovní zážitky. Některé příběhy jsou hodně jadrné, což jsme zanechali pro autentičnost.

 

Memento doby covidové

Kniha je netradičně pojatá. Na některých stránkách jsou reprodukce novinových článků z doby covidu. Je tam i počet lajků, které konkrétní příspěvek získal na Facebooku, nebo i aktuální počty obětí covidové epidemie. Proč?

Nechtěl jsem, aby to působilo jen jako almanach vzpomínek. Proto jsem tam dal třeba počty obětí a nemocných. Je to svým způsobem memento covidové doby. Velký důraz důraz kladli i na výraznou grafiku knihy. Abychom si ji mohli po letech vzít do ruky a uvědomit si, co se u nás během covidu dělo. Šlo nám o zachycení té prazvláštní atmosféry, rychle se na to zapomíná.

Sám jsem byl překvapený, když jsem dohledával kvůli přípravě knihy některé informace z novin starých sotva tři roky, jak jsem je vytěsnil z paměti.

 

 

Třeba?

Třeba na to, že když chtěl během covidu někdo ilegálně přejít hranice, tak policisté stříleli výstražně do vzduchu. Nebo jak se ragbyový tým nemohl po zápase tři měsíce dostat domů, protože svět byl ochromený a nelétala téměř žádná letadla. Při tom čtení jsem si znovu vybavil i dávno potlačené osobní zkušenosti, jak jsem musel být sám doma, protože jsem se potkal s prvním nakaženým člověkem v Ústí, manželka s dětmi odjela pryč a jídlo mi dávali rodiče v krabičkách před branku.

 

Máte mezi příběhy nějakého favorita?

Jsem trošku „cíťa“, takže si pamatuji především na ty příběhy, které mi vehnaly slzy do očí. Hodně se mě dotknul třeba příběh sudetské Němky, která popisovala přátelství s českým klukem, jenž u nich bydlel před válkou kvůli výuce němčiny. A po válce hned přijel, aby chránil tu „svou“ německou rodinu před excesy, které tu němečtí obyvatelé zažívali. Rázovité zase byly vzpomínky hospodské kuchařky, která pak zemřela tři týdny po jejich zveřejnění v našem seriálu odříznutá od rodiny v nemocnici. Ale měla předtím příležitost být v intenzivním kontaktu s dcerou, která vyprávění zaznamenávala.

 

A nějaký další příběh?

Ano, je tu ještě jeden speciální, jehož autorem je známá místní mánička Jirka Blackfood Šerý, který v písemném projevu použil hodně sprostých slov. Původně jsem ho do knihy nechtěl zařadit, protože jsem myslel, že na to nemá věk, ale on mi napsal, že už je rok v důchodu. A nakonec jsme tam nechali i vulgarity – pro věrohodnost i zpestření.

 

V knize je i hodně fotografií. Všiml jsem si snímku, který zachycoval automobil značky Volha po střetu s tankem.

S tím snímkem je vlastně spojený další příběh, který se váže na druhou vzpomínku paní Lischke-Bahníkové, což je autorka toho příběhu o dámském kožíšku. V sedmdesátých letech pracovala jako památkářka a v říjnu roku 1977 ji vezl služební řidič na pracovní cestu do Jablonce. Vezli i devítiletou dceru paní Bahníkové. U Stvolínek nedaleko České Lípy do nich v zatáčce nešťastnou náhodou narazil tank, který Volhu téměř zdemoloval. Všichni z auta ale naštěstí přežili, i když jejich zranění byla hodně vážná. Poničené auto bylo poté dokonce vystavené v České Lípě před policejní stanicí, aby lidé viděli, co se může také na silnici stát. Ale neměli jsme k tomu žádnou fotku, neměla ji ani autorka vzpomínky. Takže jsem začal pátrat, jestli se někde nedochovala – v archivu, na obci. Ale nic jsme nemohli pořád najít. Až poté, co jsme celý příběh dali na Facebook, tak se autorce ozvala dcera řidiče té služební Volhy a pozvala ji k sobě domů na oběd. A při té příležitosti jí dala i tu fotografii.

 

Jeden z příběhů je pojatý i jako komiks. Proč?

To je od profesionálního výtvarníka Zdeňka Urbana, se kterým dlouhodobě spolupracujeme. Je mu kolem devadesáti, ale pořád je hodně aktivní. Naše muzeum už vydalo komiks o jeho životě. A on nám pak napsal, že by chtěl přispět i do tohoto projektu, protože se doma nudí. A pak najednou přinesl do muzea štos čerstvých obrázků s tím, že psát o svých vzpomínkách neumí, proto je nakreslil. Myslím, že to celou knihu hezky doplňuje.