Kéž by naše deska vyšla až někdy později, říká zpěvák kapely Povodí Ohře

Hoši, vy jste z Plzně…

Bouše: ...z Chebu.

 

Dobře, ale v Plzni máte zkušebnu. Co říkáte na Netflix, který právě zařadil do svého seriálu o nejdrsnějších věznicích světa plzeňské Bory, a to s tím, že se tam opravdu ve velkém užívá pervitin?

Sisi: Ano, k Borům máme poměrně blízko, ale zase tak podrobně do tamního dění nevidíme.

Bouše: Jenom jsme tam hráli koncert.

Sisi: Takový menší vězeňský festival to byl, kamarádíme s borským kaplanem Blažejem Pelánem. A zajímavej zážitek! Někteří vězni pořvávali z oken, jiní před námi seděli na židlích, ale my s nimi bohužel nemohli mluvit, ani jim podat ruku.

Bouše: S jedinou výjimkou. Hrála tam s námi skupina Těleso, která byla složená přímo z trestanců.

Sisi: Byla výborná, nikdy nezapomenu na jejich hit: „Hele, stará, sorry, letos žádný hory / včera jsem to posral, sjedeme si Bory.”

 

Rozhovor je k poslechu i jako podcast:

 

Tak to bych si chtěl poslechnout.

Bouše: Můžeš, náš bubeník Honza jim vydal cédéčko.

Sisi: Mám ho doma, klidně půjčím. Ta kapela pak ale nedopadla moc dobře, myslím, že jim umřel baskytarista. Po propuštění ho zatkli v Německu, trest si měl odsedět znovu na Borech. Řekl, že to nedá. A spáchal sebevraždu.

Bouše: Ale že by to bylo jedno z nejdrsnějších vězení světa? To mě překvapuje.

Sisi: Že jo? Hráli jsme ještě ve věznici Odolov, kde mi to připadalo ostřejší. A tamní vězni by se pro seriál na Netflixu hodili možná víc.

Jdu proti proudu

Do redakce jste přišli s vaší čerstvě vylisovanou deskou. Jaký to je pocit, držet ji konečně v ruce?

Sisi: Osobně bych byl nejradši, kdyby teď vůbec nevyšla.

 

A kdy tedy?

Sisi: Nevím, až za chvíli. Klidně to mohli na vydavatelství ještě nějak vylepšovat, něco tam dodělávat... Najednou mám desku v ruce a asi jo, vypadá dobře, ale kvůli tomu nastávají činnosti typu odpovídání novinářům, což nemám rád. No nic. Naštěstí to trvá vždycky jenom chvilku, než se na tebe každej zas vykašle.

Bouše: Nevěř mu, Sisi je v pohodě, šel sem dobrovolně a docela rád. Vzpomínám, že když mi bylo sedmnáct a poprvé jsem ho viděl na pódiu zpívat s jeho tehdejší kapelou Esgmeq, myslel jsem, že to je strašný zvíře, ale ne. Zvlášť teď v padesáti už je z něj úplně vyklidněnej člověk.

Sisi: Mediální období nějak přežiju, jenomže pak po mně všichni začnou chtít zase nějakou novou práci. A já bych si přitom tak strašně rád odpočinul!

 

Až jednou umřeš, Sisi, mají tvůj popel vysypat do Ohře?

Sisi: Umírat se mi zatím nechce, ale jednou jsme se o tom bavili s babičkou. Říkal jsem, jak skončím na hřbitově v takový tý malý králíkárně a ona protestovala, že nepřichází v úvahu, musím prý ležet ve velkém hrobě vedle ní s dědou. Tehdy jsem to asi nějak slíbil, ale nechat se rozprášit do Ohře by bylo hezký. Mám tu řeku rád, putuju proti jejímu proudu.

 

Jak dlouho už?

Sisi: Šestej rok. Jsem kousek za Chebem na Komorní Hůrce a k pramenu mi chybí šestašedesát kilometrů. Cestou si zapisuju, co vidím kolem, jakou mám právě náladu a tak různě. Až jednu vydáme s Povodím Ohře bestofku, mohla by se jmenovat Proti proudu a byla by k ní přiložená tahle moje poutnická knížka, ale nejdřív to musím dojít. Šedesát šest kilometrů odhaduju na dva roky.

 

Popíšeš mi typický den své pouti?

Sisi: Z domova si vezmu malou flašku koly, dvě tatranky a knížku.

 

Proč knížku?

Sisi: To hlavně, když jedu vlakem na místo, kde jsem minule skončil. Ale i při samotné pouti se občas zastavím a čtu. Ono to je lepší, než si hned zpočátku sednout někam na pivo, v hospodě ti ztuhnou nohy. I to se pochopitelně může stát, jednou moje denní trasa měřila jen tři kilometry.

 

Proč se nová deska jmenuje Místo odpočinku?

Sisi: Hele, jsou dvě možnosti. Zaprvé tě to může vybídnout, aby sis místo odpočinku pustil Povodí Ohře. A za druhé všechny ty písně propojuje příběh zasazený do Svatošských skal, připomínajících zkamenělý svatební průvod. A to je právě takové místo odpočinku.

 

Co to je za příběh?

Sisi: No přece bájný Hans Heiling, česky Jan Svatoš, popíšu ti, jak jsem se k tomu dostal. Můj otčím býval ředitelem chebské galerie, kde jednou pořádali výstavu o Ohři, o tom jak ji viděli umělci, hlavně malíři. Někdo tam přišel a dal otčímovi na cédéčku německou romantickou operu Hans Heiling z první půlky devatenáctého století. Mě samozřejmě zaujalo, že se odehrává u Ohře, tak jsem si ji půjčil, v antikvariátu pak sehnal i libreto od Eduarda Devrienta z roku 1833 a při jeho četbě mě napadlo, že by se dal příběh Honzíka Svatoše trochu přepracovat a použít jako koncept na desku.

 

 

Ale já pořád nevím, oč v tom Honzíkově příběhu jde.

Sisi: Pověstí o něm je víc, ale většinou se říká, že byl synem víly Ohře, díky čemuž měl spoustu magických schopností, kraloval tamnímu podzemí a tak dále. Podmínkou ovšem bylo, že se nesmí zamilovat do nějaké dívky, což se stalo. Vzdal se své moci, doplatil na to, zkameněl.

 

Mimochodem, jak se ti líbila ta skoro dvě stě let stará opera?

Sisi: Docela dobrá. Chtěl bych na ni i zajet, kdyby ji někde v Německu náhodou zařadili do repertoáru. Anebo ve Vídni! Tam bych vzal i ostatní kluky z kapely, všichni mají hezký košile. Koupíme si lístky za pár eur na stání, to stačí. A komu se to nelíbí, může jít na řízek.

Rudá hvězda

Jaké máte s Povodím Ohře ambice?

Bouše: Naše ambice jsou odjakživa veliký.

Sisi: No jo, jenomže jaký? Kdyby nás hraní třeba uživilo, to by bylo krásný.

Bouše: Hm. Jenomže s muzikou, jakou děláme, to je těžký.

 

Čím se živíte?

Bouše: Pracuju normálně v kanclu, v logistické firmě.

Sisi: A já dělám v Plzni zdravotního bratra.

 

Poznávají tě někteří pacienti?

Sisi: Většinou je potkám na sále, kam se už dostávají omámení a já jsem orouškovanej, takže ani ne. Nehledě k tomu, že nejsem žádná hvězda. I když nedávno jsem teda potkal kamaráda, se kterým jsme jako kluci chodili do sportovní třídy a oba byli fotbaloví brankáři, jenom s tím rozdílem, že o něj se zajímala mládežnická reprezentace a já mu kryl záda. Překvapil mě tím, co říkal: “Ty seš dneska z celý tý naší třídy jedinej jinej, jedinej vyčníváš.” Chvíli jsem na něj nechápavě koukal: Fakt?

 

No jo, Sisi. Pro spoustu posluchačů včetně mě už od devadesátých let a působení v kapele Esgmeq hvězda jsi.

Sisi: Leda tak Rudá hvězda Cheb. Za tu jsme tenkrát ten fotbal hráli.