Film i divadlo. Baví mě ta kombinace, hezky to do sebe zapadá

Jak vypadá takový váš nejnáročnější týden?

To hrozně záleží. Ale většinou tak od deseti dopoledne do šesti večer běhám mezi divadelními zkouškami. Začal jsem teď ještě asistovat na DAMU, tam trávím asi šest hodin týdně. V některých obdobích roku nezkouším jen v Divadle v Dlouhé, kde mám angažmá, ale dělám i věci mimo. Představení zatím tolik nemám. Hraju přibližně desetkrát do měsíce. Takže mám i volné večery.

 

DAMU jste dokončil v roce 2021, hrál jste v divadle už během studia?

Jojo, měl jsem první oficiální hostovačku v profesionálním divadle už ve druháku, v roce 2018. Bylo to ve Švandově divadle. Dělali jsme si i sami různé projekty, měli jsme například představení Nesnesitelně dlouhá objetí, které se hrálo právě ve Švanďáku, později v divadle X-10. Ono během školy zase tolik času není, je hodně těžké všechno skloubit, a když už se to podaří, projekt musí zapadnout buď do zkouškového období, nebo do prázdnin. Nebo pak až ve čtvrťáku, kdy už je to volnější.

 

Už během školy jste se ale musel rozmýšlet, co dál, nebo ne?

To je právě jedna z věcí, kterou vnímám jako docela problematickou. Konkrétně na katedře činoherního divadla je nastavený takový úzus, že moment, kdy se člověk může poplácat po ramenou a říct si: Já jsem to dokázal, je, když školu zdárně dokončí a zároveň dostane angažmá v nějakém kamenném divadle. Už od začátku je to tak, že vaším cílem je souborové divadlo. Což je logické, protože to znamená, že člověk má stálou práci a neumře hlady. Ale přijde mi, že vás to vůbec nepřipraví na situaci, že by to mohlo být jinak. Že vy to můžete chtít jinak. Ono být v angažmá v souborovém divadle je velmi specifické a nemusí to být úplně pro každého.

 

Mezi vrstevníky

Jak jste to měl vy?

Mně se právě stalo, že jsem záhy po škole dostal nabídku od Divadla v Dlouhé a připadal jsem si hrozně špatně, že mám pochybnosti, jestli je to vůbec to, co chci. Protože najednou se člověk ocitne ve starším kolektivu, v profesionálním divadle a to divadlo je úplně jiné, než jaké člověk zná z DAMU.

 

Jaká by byla jiná varianta, kdybyste nešel do stálého angažmá?

Jinou možností by bylo jít na volnou nohu. Jsou divadla, která takto fungují, například Minor, kde není soubor, ale působí tam herci jako stálí hosté. Takže můžete mít takové spřátelené divadlo, a pak berete jednotlivé nabídky.

 

Je pro absolventa herecké školy těžké se někde uchytit? Musíte obcházet castingy?

Každý to má jinak. Zpravidla to ale funguje tak, že když člověk vidí, že nemá úplně nabídky, a končí školu, tak musí překonat sám sebe a začít být proaktivní. Psát dopisy a maily do divadel, kde pak leží na stole a většinou nikdo neodpoví. Nechci to zobecňovat a čest těm, kteří odpovídají. Důležité je tady ale oddělovat divadelní a filmovou branži, protože je to úplně něco jiného. Jsou mladí herci, kteří mají například hrozně hezky rozjetou filmovou kariéru, hodně točí, ale v divadle o nich nikdo neví. A funguje to i naopak.

 

Vy jste si rovnou vybral divadlo? Tam vás to víc táhlo?

Já jsem si asi nikdy nevybral, jakože bych si řekl, buď to, nebo to. Mě baví ta kombinace, přijde mi, že to do sebe zapadá a jedno s druhým se hezky doplňuje. Je to těžší, když je člověk v angažmá, protože v tu chvíli má divadlo přednost. A filmové nabídky chodí často s tak krátkým předstihem, že už se člověk nemůže uvolnit. Ve chvíli, kdy bych věděl, že za rok mám točit, tak se úplně v pohodě můžu v divadle domluvit, že v té době nebudu zkoušet, ale v krátkodobém horizontu je to docela těžké skloubit.

 

Nějaké filmové či seriálové nabídky jste tedy dostal?

Od té doby, co jsem natočil seriál Pět let, jsem ještě hrál v Králi Šumavy. Pak už všechny nabídky, které jsem dostal, nevyšly buď termínově, nebo se mi nelíbily.

 

Mladí a neznámí herci

Jedna noc, dvě pravdy, pět let staré vzpomínky. Tereza mluví o znásilnění, David si celou situaci pamatuje jinak. Následkům ale musí čelit oba... tak na seriál Pět let, který jste už zmínil, poutá Česká televize. Jak jste se k roli Davida dostal?

Už ani nevím, asi mi přišel mail z produkce České televize. Tam bylo důležité zejména to, že si režisér Damián Vondrášek dělal casting sám a neprocházelo to žádnou velkou castingovou agenturou. Sám si vytipoval lidi, kteří se mu zamlouvali. Chtěl, aby byli mladí a spíš neznámí. Ani nevím, kde si mě všiml, ale předpokládám, že projížděl všechny absolventy DAMU.

 

Když vám nabídka přišla, ihned jste ji přijal?

Byla to pro mě první podobná nabídka a rozhodující pro mě byl právě ten casting. Měl hrozně příjemnou, osobní atmosféru, bylo vidět, že režisér chce pracovat, je opravdu poctivý, empatický a přemýšlí nad vším v souvislostech.

 

Ta role vám sedla?

Asi jo, dá se říct, že sedla. Dal jsem si za cíl být vlastně co nejvíc já[IP1] , v nějakých daných pozměněných okolnostech. Nesnažil jsem se vybudovat někoho úplně jiného.

 

Zaujal vás ten seriál právě i tím, že pojednává o tématu sexuálního násilí? Na DAMU jste měl blízko k iniciativě NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET, ve které studenti upozorňovali na šikanu a sexismus, který panuje na uměleckých školách…

No jasně. Obecně je pro mě velmi důležité, aby to, co dělám, neslo určité téma. Aby na otázku, proč to děláme, byla nějaká odpověď. Myslím si, že obecně v České republice trpí film i divadlo velkou nadprodukcí, a často mám pocit, že lidé ani nevědí, proč dané věci dělají. Někdo může jednoduše říct, že ten důvod je ekonomický, což je naprosto v pořádku, ale pro mě osobně, pro to, abych se cítil v práci dobře, jsou důležité jiné věci. Potřebuju vědět, proč a co to znamená. Že to, co dělám, má smysl. A tady to bylo úplně zřejmé. Téma sexuálního násilí je všudypřítomné, jsme s tím všichni dost zblízka seznámení, takže to pro mě nebylo nic cizího. Pro naši generaci je to velmi osobní věc.

 

 

Můžete mi říct ještě něco bližšího k té iniciativě NE!MUSÍŠ TO VYDRŽET?

Jde o iniciativu, za kterou stojí dohromady čtyři nebo pět lidí. Její hlavní tváří je Marie Luisa Purkrábková, moje dobrá kamarádka. Ta geneze byla taková, že ona měla určitou negativní zkušenost s pedagogem na DAMU, a myslím, že to sama v sobě dlouho řešila a dusila. Postupně, když jí začalo docházet, že zdaleka není sama, že jsou kolem ní lidé, kteří zažili něco podobného nebo i horšího, tak se rozhodla spustit právě tuto iniciativu. Její nejviditelnější částí bylo, že před školou četli anonymní výpovědi lidí, kteří odpověděli na otevřený dotazník. Cílem bylo na to upozornit, anonymně, nebyla tam žádná snaha jít po konkrétních jménech nebo spustit nějaký hon.

 

Máte pocit, že se díky tomu podařilo něco změnit?

Rozhodně se nedá mluvit o tom, že se všechno radikálně změnilo a teď už je všechno v pořádku. Ale školou to podle mě fakt silně otřáslo, přibyla tam funkce ombudsmana. Přínosem myslím navíc bylo, že se celé toto téma jako by odšpuntovalo. Doufám, že když se teď někdo setká s něčím podobným, tak už bude mít sílu o tom mluvit.

 

Sebescénování

Když jste se rozhodoval, co budete v životě dělat, bylo herectví první volbou?

V rodině se traduje, že to byla první věc, kterou jsem řekl, že chci dělat, když jsem byl malý. Vždycky mě hodně zajímal dějepis a psychologie, takže jsem dlouho přemýšlel, že bych šel tímto směrem. Pak jsem ale někdy v šestnácti už potřeboval přestat hrát na počítači a začít dělat něco ve volném čase, víc se bavit s lidmi. Do té doby jsem měl hodně tendence uzavírat se sám do sebe. Začal jsem chodit s přáteli vždycky odpoledne zkoušet amatérské divadlo a postupně mi na tom začalo víc a víc záležet. Když pak byla možnost začít se připravovat na DAMU, tak jsem do toho šel a povedlo se.

 

Stoupnout si na jeviště, to chce od introverta docela odvahu…

Asi jo, no. Já jsem o tom shodou okolností hodně přemýšlel v kontextu své magisterské práce na DAMU. Existuje termín sebescénování, který popisuje lidskou vlastnost v každodenním životě se nějakým způsobem proměňovat, ukazovat se tak, aby to pro člověka bylo v dané situaci výhodné. Já jsem se mezi lidmi necítil. Třeba referáty jsem nenáviděl, klepal se mi hlas, blábolil jsem. Takže paradoxně to, že jsem musel překonat tohle a naučit se víc hrát, že jsem v pohodě, pro mě byla cesta, že jsem se to naučil i v civilu. Nechci říct přetvařovat se, to zní hrozně pejorativně. Ale spolknout určitou sociální nejistotu a přetavit ji v energii, která jde ven.

 

Kde se vidíte za deset let?

Během celého studia na DAMU jsem měl vytyčené dva cíle, které jsem ale tehdy považoval jen za málo splnitelné. Jeden byl získat angažmá v dobrém pražském divadle a druhý natočit film či seriál, který je dobře přijatý nejen veřejností, ale hlavně mou sociální bublinou, od které tu reflexi nejvíc vnímám. A obojí už se mi splnilo.

 

Takže co teď?

Teď jsem ve fázi, kdy si pomalu vytyčuju nové cíle, ale ještě je to hodně v mlze. Já jsem ale vlastně dost spokojený. Po delší době je mi hrozně hezky a v tuhle chvíli nemám nějakou velkou potřebu vyloženě si teď nastavit určitý šílený cíl, po kterém se budu lopotit. Ale ono něco přijde.

 

Autorka je redaktorkou ČTK