Když mi bylo ouvej, otevřela jsem ořechovku od Václava Boštíka

Jak se žije v Petrské čtvrti?

Nádherně. Jsme skoro v centru Prahy a zároveň jakoby v klidné vesnici, kde spousta místních chodí ven se psy, takže se známe, leccos o sobě víme. Do pěti minut dojdeme k Vltavě a bydlet vedle vody je příjemné.

 

A za deset minut se dá dojít na Staroměstské náměstí, kde máte velkou výstavu. Vaše díla tam hlídají příjemné a až překvapivě sdílné kustodky...

... já je prosila, ať za mě návštěvníkům občas něco řeknou!

 

Rozhovor je k poslechu i jako podcast:

 

Dělají to. Například když jsem zkoumal obrovské malby z osmdesátých let, jedna mi řekla: „Víte, ona paní Margita tenkrát dostala skoro nekonečné role papíru zdarma od starších kolegů.”

Přesně tak. Začátkem osmdesátých let jsem coby studentka AVU byla chudá, neměla na plátna většího formátu, a stejně jako spousta spolužáků byla ráda za to, že mám vůbec na co malovat. Nečekaně mi pomohli dva významní, o více než generaci starší umělci: Adriena Šimotová a Aleš Veselý. Jeli kvůli vlastní tvorbě do papíren, ale nějak si vzpomněli i na mě, takže při zpáteční cestě zastavili před naším barákem a vyložili tam obrovskou zásobu kvalitního velkoformátového papíru.

 

Co to pro vás znamenalo?

Svobodu, protože jsem najednou mohla pracovat bez starostí; denně vytvořit další obraz nebo kresbu.

 

Tušíte, proč si vzpomněli právě na vás?

Asi viděli, že mám dost energie, a chtěli ji podpořit. A hlavně to byli přátelé. My studenti jsme k takovým lidem často a rádi chodívali do ateliérů - takhle vznikala komunita mezi umělci, kteří tehdy nesměli svobodně vystavovat. Buď v těch ateliérech, anebo po hospodách. Když se ve vzpomínkách vrátím o čtyřicet let zpátky, mám pocit, že v pozdně nočních pražských hospodách sedávali hlavně umělci na volné noze, protože ti na rozdíl od zbytku společnosti nemuseli ráno vstávat do práce.

 

Vzpomenete si, kdy jste poprvé nějaké své dílo prodala?

Vůbec nevím. Pro výtvarníky našeho typu v osmdesátkách žádný trh s uměním neexistoval, tvořili jsme víceméně do šuplíku a kvůli sobě, abychom rozvíjeli vlastní duchovní svět. Živit jsem se musela až do revoluce trochu jinak.

 

Vždy se to nějak točilo okolo výtvarného umění?

Dokud jsem studovala, přivydělávala jsem si třeba prací na poště, což byla hrůza: hodiny a hodiny sedět na jednom místě, tolik zadušené energie! Brzy to pochopili i kolegové, tak mě posílali roznášet důchody, a to už bylo zajímavější: „V čísle popisném deset si dej pozor, paní Nováková má pět nevychovaných psů.” Nebo: „O dva domy vedle ti pan důchodce otevře nahatej, tak se nelekni.”

 

A když jste se stala akademickou malířkou?

Tak od té doby jsem se už aspoň částečně věnovala oboru. Asi je k tomu potřeba říct, že za komunismu byla Akademie výtvarných umění velice zkornatělá, ale na druhou stranu nám těch šest let dalo velmi slušný technický základ v kresbě i malbě, takže jsme se pak s mými spolužáky často mohli věnovat restaurování.

 

Bavilo vás to?

Krásná práce! Restaurovali jsme v Praze řadu dřevěných renesančních stropů, zničené nástěnné malby v kostelích, a tam když člověk ve finále vidí výsledek, je to pro něj satisfakce. Jako když doktor léčí tělo, a to se dobře hojí.

 

Na pět dnů do tmy

Jedna kustodka mi u vašich maleb řekla: „Představte si, že tyhle tři obrazy dělala paní Margita ve tmě!”

Jsou to úžasné dámy, i tahle měla pravdu, byl to takový můj osobní experiment.

 

Co vás vlastně zajímalo?

Šlo o to, nenechat se alespoň jednou ovlivňovat očima, které mě jako výtvarnici neustále korigují: „Tady víc přitlač. A tady přidej červenou barvu!” Chtěla jsem pracovat výhradně s imaginací. Teda, taky jsem trochu doufala, že ve tmě najdu nějaký nový vnitřní duchovní prostor, což se nestalo, ale aspoň jsem měla zážitek a pár obrazů takhle vzniklo.

 

Kde to bylo?

Tady nedaleko, v klubu Roxy. V Petrské jsem si sbalila obrovský batoh, do něj dala různý dobroty - mimo jiné rum. Potom samozřejmě taky barvy, popadla jsem našepsovaná veliká plátna, když jsem vyšla ven, vypadalo to, že mířím na dlouhou horskou túru, ale šla jsem jenom o dvě ulice dál, do Dlouhé. Tehdy byl klub Roxy zavřený kvůli rekonstrukci a já věděla o sklepním prostoru bez oken úplně vzadu, kde se dá například umýt, ale zároveň bude tma. Takže jsem se tam nechala na pět dní zamknout a pracovala jsem.

 

Odpočíváte občas?

Každou chvíli, protože chci a musím hodně snít. Snění mi zabere spoustu času.

 

Stalo se někdy, že jste si potřebovala na delší dobu odpočinout od umělecké tvorby?

To zase ne. Velmi nerada bych se připravila o jednu největších slastí.

 

Pro vás je tvorba skutečně slastí?

Každodenně si to už dávno neříkám, ale ano, je. V běžném životě se pořád musíte něčemu přizpůsobovat, něco řešit, stihnout, zaplatit. Ale ve výtvarném umění si najednou můžete dělat, cokoli chcete, řídíte se jen vlastní představivostí a kreativitou. Pro mě je to takový zvláštní prostor, v němž máte možnost zajít klidně až na konec světa - a tam si upéct buřty.

 

Zaujalo mě, jak jste zmínila rum. Máte nějaký oblíbený?

Alkohol piju velmi málo, ale když už je atmosféra na panáka, objednám si i přes údiv nebo protesty okolosedících obyčejný český rum z brambor. Ten mi naprosto vyhovuje; jinak už mám silnější vztah jenom k ořechovce, ale tu jsem pila hlavně v New Yorku.

 

Za jakých okolností?

Kdysi v půlce devadesátých let jsem díky stipendiu mohla odjet na dlouhou stáž do New Yorku. Před odletem mi vzkázal malíř Václav Boštík, ať k němu zajdu do ateliéru, že mi dá na cestu dárek. Takže jsem zvědavě šla, předala mu jednu žlutou kytičku, a on mi na oplátku vtiskl do ruky litrovou flašku ořechovky. Říkal, že mu to pití pomáhá k udržování dobré nálady, a dodal: „Až ti bude v New Yorku nejhůř, taky si tu lahev otevři.”

 

A opravdu to bylo třeba?

Velmi brzy. Hostitelská organizace mě po příjezdu ubytovala v obrovském ateliéru, a to v nebezpečné části města, kde se po setmění nedoporučovalo vycházet ven. Byla to jen jedna místnost, v každém jejím rohu bydlel jeden člověk. Naproti mně například maďarský skladatel, který věčně seděl u varhan, něco skládal, a jenom mi tak mával na pozdrav. Ve vedlejším rohu zahnízdil výtvarník, který si vždycky ve tři ráno nasadil kolečkové brusle a vyrazil kroužit tím konečně vyprázdněným New Yorkem. Já spala u společného záchodu, a brzy mi došlo, že život bez vlastního intimního prostoru nevydržím.

 

Takže jste otevřela ořechovku?

Nejdřív jsem zavolala ředitelce té organizace, co mi pobyt zařídila, ať hned přijede, protože mám nápad na perfektní projekt. Byla to velice atraktivní, inteligentní Japonka a k mému překvapení skutečně taxíkem dorazila. V hlavě jsem zatím neměla nic, ale otevřela jsem tu ořechovku, nalila do dvou skleniček, a Boštík měl pravdu - za chvíli se začal rodit spásný nápad. Chrlila jsem na tu ženu, že vytvořím heliové balony, které se budou vznášet v ulicích New Yorku, a že v těch balonech budou uzavřeny různé drobné artefakty coby lidské vzpomínky, které za sebou člověk v životě nechává. Nevím, nakolik to bylo Boštíkovou ořechovkou, ale nadchlo ji to: „A co k tomu potřebuješ ode mě?” Na což jsem čekala: „Jen abys mě odsud pokud možno ještě dneska odstěhovala jinam!” V tu chvíli se všechno zlomilo k lepšímu.

 

 

A opravdu jste ten balonkový projekt vytvořila?

Jistě. Přestěhovala jsem se pěkně do centra, kde byl na tvorbu klid, a protože jsem k realizaci potřebovala pár pomocníků, našla jsem si brzy dobré kamarády - takové ty lidi, které baví dělat bláznivé akce. Takže balony nad newyorskou ulicí levitovaly a ta instalace se tenkrát jmenovala Co andělé zapomněli.

 

Jak vás dnes výtvarné umění uživí?

Nestěžuju si. Pro mě je pořád zásadní pokoušet se ztvárnit ten složitý citový mechanismus, který mám někde uvnitř, a jestli výsledek někdo koupí, to tolik neřeším. Pokud ano, jsem šťastná, ale odmítám se přednostně věnovat penězům, protože potom vždycky hrozí, že se umělec začne zbytečně podbízet.

 

Ale kde berete jistotu, že bude z čeho zaplatit barvy nebo ateliér?

Brzy po revoluci jsem začala učit na vysoké škole. Jsem tím pádem tak trochu schizofrenik, protože profesionálně učím a stejně profesionálně sama tvořím, ale první činnost mi dává finanční jistotu, díky které nejsem úplně závislá na prodeji. Takhle to asi mělo být.

 

Budete něco nového tvořit i dnes večer?

Už asi ne. To spíš zajdu s kamarády na malého panáka rumu do některé z hospůdek v té naší Petrské čtvrti.