Když mi bylo ouvej, otevřela jsem ořechovku od Václava Boštíka

14. dubna 2023

Post Image

Když mi bylo ouvej, otevřela jsem ořechovku od Václava Boštíka

Play icon
60 minut

Foto Kiva

Ještě před vteřinou jsem znal jenom její dílo. Nadchla mě retrospektivní výstava, kterou má ve staropražském Domě U Kamenného zvonu, a tak jsem Margitě Titlové zavolal, ať se staví na kus řeči do Reportéra. Když teď otevírám redakční dveře a podávám ruku nesmírně energické dámě s rozzářeným úsměvem, je mi povědomá: „Možná proto,” tipne si a podle mě má pravdu, „že tady kousíček od vás, v Petrské ulici, celý život bydlím.” Rozhovor si můžete poslechnout i jako podcast Host Reportéra.

Jak se žije v Petrské čtvrti?

Nádherně. Jsme skoro v centru Prahy a zároveň jakoby v klidné vesnici, kde spousta místních chodí ven se psy, takže se známe, leccos o sobě víme. Do pěti minut dojdeme k Vltavě a bydlet vedle vody je příjemné.

A za deset minut se dá dojít na Staroměstské náměstí, kde máte velkou výstavu. Vaše díla tam hlídají příjemné a až překvapivě sdílné kustodky…

… já je prosila, ať za mě návštěvníkům občas něco řeknou!

Dělají to. Například když jsem zkoumal obrovské malby z osmdesátých let, jedna mi řekla: „Víte, ona paní Margita tenkrát dostala skoro nekonečné role papíru zdarma od starších kolegů.”

Přesně tak. Začátkem osmdesátých let jsem coby studentka AVU byla chudá, neměla na plátna většího formátu, a stejně jako spousta spolužáků byla ráda za to, že mám vůbec na co malovat. Nečekaně mi pomohli dva významní, o více než generaci starší umělci: Adriena Šimotová a Aleš Veselý. Jeli kvůli vlastní tvorbě do papíren, ale nějak si vzpomněli i na mě, takže při zpáteční cestě zastavili před naším barákem a vyložili tam obrovskou zásobu kvalitního velkoformátového papíru.

Co to pro vás znamenalo?

Svobodu, protože jsem najednou mohla pracovat bez starostí; denně vytvořit další obraz nebo kresbu.

Tušíte, proč si vzpomněli právě na vás?

Asi viděli, že mám dost energie, a chtěli ji podpořit. A hlavně to byli přátelé. My studenti jsme k takovým lidem často a rádi chodívali do ateliérů – takhle vznikala komunita mezi umělci, kteří tehdy nesměli svobodně vystavovat. Buď v těch ateliérech, anebo po hospodách. Když se ve vzpomínkách vrátím o čtyřicet let zpátky, mám pocit, že v pozdně nočních pražských hospodách sedávali hlavně umělci na volné noze, protože ti na rozdíl od zbytku společnosti nemuseli ráno vstávat do práce.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé nějaké své dílo prodala?

Podpořte Reportér sdílením článku