Umění porozumí úplně každý, stačí za ním přijít

Jste za třetinou svého šestiletého mandátu. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Největší úspěch je, že jsem se začlenila do místní kultury. S týmem jsme dokázali vypracovat styl vzájemné spolupráce, porady i pohovory s uchazeči vedeme v češtině, byť jazyk pořád ještě neovládám stoprocentně. Nejde jen o můj úspěch, je to práce celého týmu. Jsem čtvrtý ředitel Národní galerie během krátké doby a tohle je obrovská instituce, která si rozhodně zaslouží stabilitu. Právě tu považuji za obrovský úspěch, na kterém můžeme dál stavět.

 

Co se vám naopak zatím nepovedlo?

Nepokročili jsem v oblasti Veletržního paláce, stále ještě nemáme potvrzeno financování jeho revitalizace. A taky jsme tolik nepostoupili s digitalizací sbírek. Bohužel se ukázalo, že fondy na digitalizaci v Česku nejsou alokovány na kulturu v takové míře, jak jsem si myslela. V tuhle chvíli se snažíme celý proces zrychlit, jak jen to jde. Bohužel zatím postupujeme jen malými kroky a sháníme peníze.

 

Když jste v půlce ledna představili plány pro letošní rok, někteří výtvarní publicisté vám pak ve vysílání Českého rozhlasu vyčetli, že se příliš zaměřujete na domácí scénu. Je pro vás těžké sehnat nějaké velké zahraniční jméno?

Ne, naopak je jednodušší výstavu koupit v zahraničí. Vymyslet ale projekt, který je spojený s daným prostředím a má smysl z hlediska historie instituce nebo kolekce, je mnohem těžší. Část kulturní scény ale vždycky řekne, že má jinou představu. Nikdy nebudou všichni spokojeni. Kritiku samozřejmě vnímáme a nebereme ji na lehkou váhu. Trochu mě ale překvapila, protože tohle by třeba v Polsku vůbec nebyl problém. Naopak by se to bralo jako něco, co děláme pro sebe.

 

Jaké máte další plány jako Národní galerie?

Chceme zmapovat působení umělců Čechoslováků, kteří emigrovali. Jejich stopa v zahraničí je velmi silná, procestovali celý svět, ovlivnili ta místa, často byli i skvělými obchodníky. Tuto mezeru chceme zaplnit a přivést je zpátky domů. Druhý cíl je popsat roli a postavení žen v umění i kolem něj. To nás jako tým velmi zajímá. Tato témata zůstala v minulosti trochu stranou.

 

Sen o galerii pro všechny

Jak se vám daří pokrýt chod Národní galerie v době inflace a vysokých cen energií? Budete sahat třeba na vstupné?

Můj sen je, aby vstup do Národní galerie a přístup k umění byly pro každého zdarma. Ale realita je odlišná. Vstupné nemůžeme zrušit, protože se bez něj neobejdeme. Chod pokrýváme také z příspěvku od státu a máme i příjem z pronájmů našich prostor a akcí, které pořádáme.

 

Můžete se v dnešní době spolehnout i na štědrost sponzorů?

Je jasné, že v době, kdy byl nejdřív covid a teď je válka, není Národní galerie pro sponzory na předním místě. My sami ale rozjíždíme fundraisingovou kampaň prostřednictvím výstav nebo společenských akcí. Příští rok bude pro Národní galerii francouzský. Jako vůbec první galerie v Česku budeme spolupracovat s pařížským muzeem Louvrem. Výsledek spolupráce představíme už na jaře 2024, v Louvru pak bude na podzim k vidění výběr z naší sbírky. Něco podobného se v Polsku nepovedlo mně ani mým kolegům. Je to výsledek práce celého týmu a jsem na to moc pyšná. Spolupracovat budeme i na projektu k LʼÉcole de Paris. Český surrealismus pak vystavíme v estonském Tartu, který bude příští rok Hlavním evropským městem kultury. Naše výstava se stane jedním z tamních highlightů. Znali práci Toyen a z českého surrealismu chtějí vidět víc. Může se sice zdát, že Estonsko je na kraji Evropy, ale opak je pravdou.

 

Předpokládám, že tedy vstupné rušit nebudete, byť je to váš sen?

Nemůžeme. Z určitého pohledu je ale vstupné dvojím zdaněním, protože už teď dostáváme peníze od státu. Ideální by bylo mít stálou expozici zdarma a placené jen krátkodobé výstavy. Tak to funguje třeba v Liverpoolu nebo londýnské Tate Gallery, kde to dává smysl a podporuje turistický ruch. Zrušení vstupného ale musí být především politické rozhodnutí. Vzhledem k situaci, ve které se teď nacházíme, pro to teď nevidím prostor.

 

Jak tedy otevřít galerii úplně všem, což byl i jeden z vašich cílů? Teď má, myslím, pro řadu lidí nálepku místa pro intelektuály nebo návštěvníky z vyšších vrstev.

To je pravda. My jako instituce jsme spoustu bariér i sami vytvořili. Obzvlášť u vizuálního umění, kdy se musíte zvednout a přijít. Navíc se zdá, že porozumět uměleckému dílu je něco složitého. Pokud lidi naučíme, že je to naopak jednoduché, uspějeme. Musíme jim vysvětlit, že mnohou přijít, kdy chtějí, a dílo si vykládat, jak chtějí. A že jsou k tomu kompetentní. Tady se ráda odvolám na své hudební vzdělání – my všichni jsme kompetentní posoudit hudbu. Jen dvě procenta populace nejsou schopna rozpoznat, že někdo neumí zpívat nebo je mimo tón. To je dané neurobiologicky.

 

Tak to jsem mezi nimi.

Tomu nevěřím. Máte přece svoji oblíbenou hudbu, kterou posloucháte. Lidé, kteří trpí takzvanou amuzií, ji nemají. Možná neumíte zpívat, ale poznáte, že někdo zpívá falešně. Stejné je to s vizuální uměním. Každý ho nějak vnímáme. Čím víc se budete dívat na umění, tím kompetentnější budete. Dokážete rozlišovat detaily. Je to o tom nechávat na sebe umění působit, vystavovat se mu. Nikdo se nenarodil jako kurátor.

 

 

Takže otevřít galerii lidem tím, že je přesvědčíte, že jejich názor má váhu?

Je důležité vést diskusi o umění a nehodnotit druhé, že nemají mít názor, protože nedisponují dostatečným slovníkem. Naší rolí je říct: mějte odvahu přijít, umění je tu pro vás, budete mu rozumět, nemusíte se bát. Dokonce i abstraktní umění dokážete pochopit. Je jen na vás, abyste udělali první krok a přišli k nám. Pablo Picasso řekl, že největšími umělci jsou děti, protože nejsou svázány hranicemi. Čím jsme starší, tím víc bariér si sami stavíme. A ano, i vstupné je bariéra. Takže snížení nebo odstranění těchto bariér je odpovědí na vaši otázku, jak přesvědčit lidi.

 

Plánujete jako Národní galerie využívat i třeba influencery, kteří dokážou na své jméno přitáhnout pozornost veřejnosti?

V rámci spolupráce s jedním sponzorem nám jednu výstavu propagoval zpěvák a herec Ben Cristovao a byl to jeden z největších úspěchů. Je jasné, že tohle musíme dělat. Bude to ale určené jen pro speciální typ publika, nebude to jistě záležitost pro všechny. Protože jsme Národní galerie, je naší povinností být tu pro všechny, nikoli jen vyvolené návštěvníky. Spojení s VIP osobnostmi je pro nás otázka kvality a kreativity dané celebrity a obsah také musí mít určitou hodnotu. Víme, že tohle je cesta a nejsme jediní, kdo to dělá. Uchylují se k tomu galerie po celém světě. Například Beyoncé a Jay-Z natočili videoklip v muzeu Louvre. Bylo nesmírně úspěšné na sociálních sítích a k milionům lidí se tak dostaly obsahy, o kterých neměli povědomí.

 

Hodně debatujete

Jste první cizinkou v čele NG, a když jste začínala, kritici vám vyčítali, že neumíte jazyk a neznáte české prostředí. Slýcháte kritiku pořád?

Už ne. Je pro mě důležité s kolegy komunikovat v češtině, protože je to jazyk, ve kterém mohou být autentičtí a umí se nejlépe vyjádřit. Poradila bych každému manažerovi, který přišel ze zahraničí, aby se naučil místní jazyk.

 

Proč si ale myslíte, že to byl takový problém? Řadu institucí přece vedou cizinci a je to bráno jako pocta a otázka prestiže.

Podle mě šlo částečně o strach z neznámého. Když daného člověka neznáte, máte obavy. Tomu rozumím. Například muzeum v Oslu vede člověk z Dánska. To je úplně stejná situace. Sním o tom, že někdo z Česka bude jednou na vedoucí pozici v Polsku.

 

Myslíte si, že by se to v Polsku také řešilo?

Řešilo, protože v Polsku ve vedení takových institucí není žádný cizinec. A zatím to ani není téma.

 

Co vás v Česku nejvíc překvapilo?

Že o všem hodně debatujete. Sama jsem se v tomhle ohledu musela dost změnit. V Katovicích jsme měli schůzku maximálně na hodinu a půl. A tady? To je někdy i na celé hodiny. Vy Češi opravdu rádi mluvíte. To byl můj největší objev ohledně stylu práce, který z knih nevyčtete. Takže v tom jsem se musela přizpůsobit.

 

Takže mluvíte mnohem víc?

Ano, a taky si to mnohem víc užívám, že spolu diskutujeme, sdílíme myšlenky a názory. Učíme se od sebe.

 

Zmínila jste Katovice, kde jste velmi úspěšně vedla Slezské muzeum. Nicméně nakonec jste z funkce ředitelky byla odvolána, což jste dávala do souvislosti s tím, že jste zázemí instituce odmítla poskytnout k politickým akcím. Soud nakonec rozhodl o neplatnosti vašeho odvolání. Jak to teď s odstupem času berete?

Na to nikdy nezapomenete. Ale ujistilo mě to, že jsem jednala správně. Nelituji toho, i když mě to hodně stálo a bylo to stresující. Moje rodina trpěla, moje zdraví trpělo. Když si ale uchováte svoji integritu, vrátí se vám to. Nic vám nedává větší sílu a jistotu, než když se můžete podívat sama na sebe do zrcadla a říct si, jednala jsi dobře. Jsem za tu zkušenost ráda, bez ní bych teď nebyla tady.

 

Plánujete funkci šéfky Národní galerie obhajovat?

V kulturních institucích lidé často předpokládají, že by jim měl být mandát prodloužen, protože tolik tvrdě pracovali. Já to tak nemám. Máme dohodu na šest let. Pak to bude úplně jiná kapitola. Můj cíl je teď dokončit rok 2026 s tím, že Národní galerie bude stabilní, úspěšná instituce, ve které budou lidi rádi.

 

To by měla být vaše stopa v Národní galerii?

Pro mě je důležité, co se o mně bude říkat, až Národní galerii nepovedu. Chci vytvořit takové pracovní prostředí, kde panuje dobrá atmosféra a je prostor pro rozvoj lidí. Instituce je především o lidech, kteří pracují pro lidi. Samozřejmě, že musíme mít dobrý program. To je bez debat. Hlavní ale je, jak jako instituce fungujeme, že máme dobře rozdělenou zodpovědnost za jednotlivé věci. Každý manažer v korporátu vám řekne, že nejde o to, aby byl on jako lídr vidět a byl celebritou, ale o to, že zaměstnanci vědí, že jejich práce má smysl. Přála bych si, aby mojí stopou bylo vytvoření takového způsobu myšlení, že ty věci neděláte pro sebe, ale pro celkový dopad.