Doktorka řekla, že je moc tlustej. Tak se rozběhl

Na předloktí má vytetované datum 7. února 2015. To je den, kdy začal běhat. Dva roky předtím přitom Dušan Miškovič při výšce 176 centimetrů vážil 120 kilo. Dnes běhá ultramaratony a jeho snem je zúčastnit se legendárního Spartathlonu dlouhého 246 kilometrů. „Už jednou jsem si vyběhl nominaci, pak ale přišel covid. Měli jsme běžet o rok později, ale dostal jsem plicní embolii,“ říká dvaapadesátiletý Plzeňan, který za rok naběhá víc než čtyři tisíce kilometrů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co vás vlastně onoho 7. února 2015 přimělo nazout běžecké boty?

Ono to celé odstartovalo už v roce 2013, kdy jsem se rozhodl se sebou něco začít dělat. Začal jsem znovu jezdit na kole, a díky tomu i hubnout. Během jízd jsem potkával spoustu běžců a říkal jsem si, co na tom běhání mají. Proto jsem se rozhodl to vyzkoušet taky. Okamžitě mě to chytlo a stalo se to mým sportem číslo jedna.

 

Takže už víte, co na tom běžci mají?

Na to asi nedokážu odpovědět. Mám pocit, že se to pro mě stalo svým způsobem drogou. Každý týden mám jeden den odpočinkový, aby tělo zregenerovalo, ale celý ten den opravdu trpím. Jsem nervózní, mám pocit, jako bych něco zanedbal. Když běhám ultramaratony, závody na 24 hodin nebo 100 kilometrů, strašně to bolí, ale ten pocit v závěru je úžasný, to si člověk řekne, že to chce zas.

 

Vzpomínáte si, jaké byly vaše první běžecké kilometry?

V mládí jsem závodně jezdil dráhovou cyklistiku. Když jsem se v roce 2013 ke kolu vrátil, za první rok jsem najezdil na horském kole 8 000 kilometrů, druhý rok 6 000. Díky tomu jsem si natrénoval vytrvalost a hned poprvé jsem tedy zvládl nějakých šest sedm kilometrů. I když to nebyl souvislý běh, byl jsem překvapený, že to šlo poměrně zlehka. Druhý den jsem šel znovu, uběhl jsem asi osm kilometrů, třetí den deset a byl jsem štěstím bez sebe. Přitom nikdy dřív mě běh nebavil.

 

 

To je radikální změna životního stylu. Ještě v roce 2013 jste měl 120 kilo a pak za rok ujedete 8 000 kilometrů na kole. Co vás k tomu přimělo? Zdravotní potíže?

Ty jsem samozřejmě měl, veliké. Tlak jsem měl asi 180/120, často mě bolela hlava, v noci mě budily křeče do břicha, rozjela se mi cukrovka, měl jsem hrozně vysokou srdeční činnost. Ale na to všechno fungovaly prášky, čili to nebyl hlavní impulz. To hlavní bylo, že mi při jedné návštěvě interny paní doktorka nemohla vyšetřit pohmatem břicho a musela mě poslat na ultrazvuk. Byla hrozně příjemná, ale řekla mi to po pravdě. Že mě nemůže prohmatat, protože jsem moc tlustej. A když jsem tohle slyšel od ženské, nějak to se mnou hnulo. Vylezl jsem z ordinace, vyhodil jsem cigarety a začal úplně jinak.

 

Jak to přesně vypadalo, co jste všechno změnil?

Začal jsem žít opravdu zdravě, poctivě jsem si hlídal jídelníček. Přestal jsem jíst omáčky, knedlíky, smažené, vyřadil jsem alkohol i veškerý cukr. Třeba na oslavě jsem sladkého ochutnal jen jednu lžičku a víc jsem si nedal. A hlavně jsem si všechno vážil. Manželka z toho první rok šílela, protože jsem si vážil a zapisoval opravdu úplně všechno. I když jsem chtěl sníst jen špičku rohlíku, dal jsem ji předem na váhu. Měl jsem chytré hodinky, které mi hlídaly, kolik jsem různými aktivitami spálil a kolik můžu přijmout kalorií.

 

Jak se to projevilo na váze?

Za první měsíc jsem zhubl deset kilo. To mě nakoplo. Když jsou vám najednou kalhoty velké, žene vás to dál. Jednu chvíli jsem měl ve skříni všechny velikosti, od XXXL až po S. Dodnes mám jedny takové kalhoty schované, teď bych se do nich vešel asi třikrát.

 

Jak postupovalo hubnutí dál?

Během deseti měsíců jsem se dostal na 62 kilo, což bylo skoro až málo. Ideální je pro mě 65, 66 kilo. K tomu bych teď potřeboval tři kila zhubnout, ale nedaří se mi to.

 

Už tedy nejste úplně striktní, co se jídelníčku týče?

Ne, ale váhu si pořád hlídám. Třeba sladké si dám, ale řízky mi manželka pořád dělá nasucho v troubě, protože smažené mi přestaly chutnat. A když se mi blíží velký závod, zase si zapisuju, co všechno jsem snědl, abych neměl moc velký příjem kalorií.

 

Nejhorší je čtvrtý den

Jeden takový velký závod už letos máte za sebou – 24hodinovku v rámci ultramaratonského festivalu K6 v Konstantinových Lázních. Uběhl jste víc než 151 kilometrů, skončil jste ale po necelých 18 hodinách. Co se stalo?

Musel jsem skončit předčasně, posledních dvacet třicet kilometrů jsem se trápil. Začaly mě bolet kyčle, ale opravdu hodně. Asi jsem závod rozběhl příliš rychle, za 12 hodin jsem měl v nohách 120 kilometrů a ještě do stotřicátého kilometru jsem vedl. Pak jsem dostal teplé jídlo a přešel do rychlé chůze. Nějak mi to ale nesedlo, nemohl jsem se pořádně rozběhnout a do toho začaly bolet ty kyčle.

 

Jak dlouho se z takového závodu člověk dává dohromady?

Pravou kyčel cítím trochu ještě teď, ale už je to výrazně lepší. Překonat tu největší únavu trvá vždycky několik dní. Nejhorší bývá zhruba čtvrtý den po závodě, to je opravdu strašná únava. To jsem vyřízenej. Člověk by jenom spal, strašně ho bolí svaly, je mu špatně, nemá chuť k jídlu, protože při závodě většinou hlavní příjem tvoří energetické gely a žaludek je rozhozenej. To si vždycky musím dát tři dny volna, jinak to nejde.

 

Jak se cítíte v cíli, hned po doběhu?

No špatně (smích). Ale zhruba během hodiny to přejde a už si můžu povídat s ostatníma. Druhý den se pak musím jít třeba na půl hodiny vyklusat. I když to moc nejde, nakonec se člověk rozběhne. Ale nohy bolí.

 

 

Jaké je vaše maximum na 24 hodin?

Loni v Polsku jsem při 24hodinovce uběhl 176,5 kilometru. Kdybych zvládl ještě 3,5 kilometru, vyběhl bych si „béčkový“ limit na Spartathlon (ultramaraton na trase Athény–Sparta dlouhý 246 kilometrů, pozn. red.). Ti, kteří si ho vyběhnou, jdou do slosování a ti vybraní se mohou zúčastnit. Ti, co splní „áčkový“ limit, jdou na start rovnou.

 

Vy už jste ale jednou limit splnil.

Dřív bylo možné se kvalifikovat i ze závodu na 100 kilometrů, to už teď nejde. Já si limit splnil časem 8 hodin a 41 minut. Byl jsem i vylosovaný do startovní listiny, ale přišel covid. Startovka se přesunula na další rok, poctivě jsem trénoval a vždycky, když jsem se vracel z tréninku, už jsem se viděl, jak běžím ke králi Leonidovi (ti, kteří zvládnou závod dokončit v limitu 36 hodin, se mohou ve Spartě dotknout sochy krále Leonida – pozn. red.). Pak jsem ale dostal plicní embolii, se kterou jsem skončil na jipce, a sen se mi rozplynul. Dodneška forma není taková, jakou bych si přál. Navíc člověk stárne. Ale pořád věřím, že se mi jednou podaří se na start postavit.

 

„Jen“ dva po sobě

Jaké závody vás čekají letos?

Na začátku srpna poběžím v Kladně mistrovství ČR na 24 hodin, chystám se tam už třetím rokem a letos už to snad vyjde. Na začátku září mě čeká Beskydská sedmička (extrémní přechod Beskyd přes 7 kopců dlouhý 100 km s převýšením 5 500 metrů, pozn. red.). Každý rok říkám, že už ji nepůjdu, a každý rok ji jdu znova. Hned týden nato mám v plánu 100kilometrový závod v Plasích v rámci Barokomaratonu.

 

Dají se zvládnout dva takhle náročné závody týden po sobě?

Největší masakr, který jsem zažil, bylo, když jsem běžel tři stokilometrové závody během tří týdnů. V Anglii Bílé útesy, Beskydskou sedmičku a Barokomaraton. To bylo hodně tvrdé. Od té doby běhám jenom dva po sobě (smích).

 

Jakého výsledku si ceníte nejvíc?

Asi té nominace na Spartathlon a pak druhého místa na mistrovství ČR v běhu na 100 km v kategorii veteránů, které jsem si vyběhl v roce 2021 časem 9 hodin 42 minut. Ale vzpomínky se váží ke každé medaili a každá je pro mě něčím významná. Úplně první závod, který jsem běžel. První medaile na trailové trati, tedy v přírodě a s velkým převýšením. První uběhnutý maraton. Asi nemůžu říct, která z nich je ta nejcennější.

 

Jak se vůbec na ultramaratony připravujete?

Když vím, že za půl roku poběžím trailový závod, běhám hodně trailů. Třeba na chatě na sever od Plzně máme kopec vysoký asi 900 metrů a jsem schopen ho běhat pět hodin nahoru a dolů. Naopak když mě čeká nějaký silniční závod, běhám zase hodně po silnici. A co se týče těch vzdáleností, třeba teď před tou 24hodinovkou v Konstantinkách jsem běžel čtyři půlmaratony po sobě, každý den jeden. A vždycky se snažím zaběhnout si před závodem aspoň jednou víc než 50 km.

 

A když vás žádný závod nečeká?

Vždycky si připravím tréninkový plán na dva týdny dopředu a toho se držím. Většinou v sobotu mám dlouhý běh, minimálně 25 km, ale v týdnu třeba jen deset kilometrů. Ono je to taky náročné skloubit s prací, jako tramvaják vstávám každý den jinak. Snažím se jít si zaběhat, co nejdřív to jde, a pak až se věnovat tomu ostatnímu. Vím, že mám pro ten den splněno, usmívám se a mám energii na zbytek dne.

 

Jak se na vaši vášeň pro běh dívají doma?

Už si zvykli na to, že doma pořád visí vyprané běžecké prádlo a já mám víc běžeckých bot, než má manželka lodiček (smích). Spíš se diví, když nějaký den nejdu: „Ty jsi ještě nebyl? Kdy půjdeš?“ Ale fandí mi. V předsíni mám věšáček na medaile, který jsem dostal. Už jsem ho chtěl sundat, ale manželka říkala, ať to tam nechám. Že se jí líbí, když přijde, a všechny medaile tam vidí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama