Když nezakročíte, násilnický otec se nezmění. Jen dítě bude v té situaci déle

Kolik dětí v České republice prožívá traumata a potřebují naši pomoc?

Statistiky říkají, že více než dvacet tisíc dětí vyrůstá v náhradní rodinné péči a musejí se vyrovnávat s tím, že je jejich biologičtí rodiče odložili. To je velké trauma, se kterým je těžké se vyrovnat. U více než pěti tisíc dětí dochází k zanedbání rodičovské péče a na dva tisíce dětí je obětí zneužívání či týrání. To jsou však jen děti, které jsou vedené v evidenci OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.). Kolik je těch, u kterých se to neřeší nebo se to o nich neví, si vůbec netroufnu odhadnout. Každopádně případy, o kterých víme, jsou jen vrcholkem ledovce a my nevidíme, co se skrývá pod ním.

Asi každý z nás má někdy pocit, že soused či známý se chová k dítěti špatně. Jak poznat, kdy už zakročit a věc třeba nahlásit?

To je strašně těžké a univerzální odpověď neexistuje. Snad jen mít otevřené oči. Je potřeba znát danou rodinu, jejich situaci, sledovat jejich chování delší dobu. Někdy se může jednat jen o horší období, které zase brzy přejde. Někdy ale problémy nepřestávají nebo se naopak prohlubují. Určitě je na nás všech, abychom si podobných věcí všímali, nicméně ti, kteří k tomu mohou mít největší příležitost, jsou učitelé. A to je důvod, proč jsme kampaň Domů nevidíš zaměřili právě především na ně. I když rady tam najdete i vy jako soukromá osoba.

Máte s tím sama osobní zkušenost? Viděla jste něco, co vás zarazilo, a musela se rozhodovat, jestli zasáhnout?

Ano, stalo se mi to i v soukromém životě, kdy se jednalo o mou známou. Situace nebyla krizová, nicméně se jednalo o náznaky manipulace a psychického týrání otce dětí po rozvodu manželství, kdy byly děti umístěny do střídavé péče. Tehdy jsme si o tom povídali a já je nasměrovala na odbornou pomoc, kterou také ta rodina využila. Mnohdy stačí jen malé postrčení, nový úhel pohledu a situace v rodině se může zlepšit.

Kdy mlčet a kdy jednat

Proč myslíte, že u nás lidé neradi ohlašují věci, i když vědí, že by se dít neměly?

Těch důvodů může být více. Může to být historicky odpor k takovému tomu bonzáctví. Může to být kulturní nastavení, kdy žijeme v malých rodinách za zavřenými dveřmi. Nebo si třeba netroufají odhadnout, kdy mají mlčet a kdy už jednat. Mnohdy je to i strach z toho, že sociální pracovníci dítě odeberou a skončí v náhradní péči. To dost možná pramení i z medializace této problematiky. V seriálech vídáme, jak je dítě za křiku a pláče odtaženo od rodičů prakticky na první schůzce. Realita je však úplně jiná. Než dojde k odebrání dítěte, podniká OSPOD a sociální odbor celou řadu kroků. Nejsou jen represivní složkou, ale také složkou podpůrnou. Bylo by hezké, kdyby existoval i pořad, který by ukázal, jak sociální pracovnice s rodinou pracuje, jak jí zprostředkovává různé služby, aby jí pomohla. Rodina často potřebuje jen nasměrovat například na nějakou službu neziskovky, psychologa či psychiatra, kteří jim pomohou situaci vyřešit. K odebrání dítěte dochází, až když je dítě ohroženo na psychickém zdraví či životě. Ať už psychicky, nebo fyzicky.

Další obavou může být, aby mu situaci rozhovorem s rodiči ještě nezhoršil… Například když chce učitel řešit špatné chování žáka s násilnickým otcem…

To chápu. On ale ten otec nepřestane být násilnický. Nikdo nepřijde s kouzelným proutkem a nezmění jeho chování. Jen to dítě bude v těchto podmínkách žít déle. Určitě je lepší konat než nekonat, nicméně je velmi důležité, aby se konalo citlivě a odborně. A nemělo by to být jen na učiteli, ale ve školách by se tím měl zabývat celý tým lidí, do kterého patří i sociální pedagog či školní psycholog. A když to vezmu z druhé strany, žít s pocitem, že jsem něco nenahlásil a v rodině pak došlo k tragédii, je mnohem horší pocit, než když to nahlásím.

Jak se projevuje dítě, které musí doma řešit závažné problémy?