Když nezakročíte, násilnický otec se nezmění. Jen dítě bude v té situaci déle

Kolik dětí v České republice prožívá traumata a potřebují naši pomoc?

Statistiky říkají, že více než dvacet tisíc dětí vyrůstá v náhradní rodinné péči a musejí se vyrovnávat s tím, že je jejich biologičtí rodiče odložili. To je velké trauma, se kterým je těžké se vyrovnat. U více než pěti tisíc dětí dochází k zanedbání rodičovské péče a na dva tisíce dětí je obětí zneužívání či týrání. To jsou však jen děti, které jsou vedené v evidenci OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.). Kolik je těch, u kterých se to neřeší nebo se to o nich neví, si vůbec netroufnu odhadnout. Každopádně případy, o kterých víme, jsou jen vrcholkem ledovce a my nevidíme, co se skrývá pod ním.

 

Asi každý z nás má někdy pocit, že soused či známý se chová k dítěti špatně. Jak poznat, kdy už zakročit a věc třeba nahlásit?

To je strašně těžké a univerzální odpověď neexistuje. Snad jen mít otevřené oči. Je potřeba znát danou rodinu, jejich situaci, sledovat jejich chování delší dobu. Někdy se může jednat jen o horší období, které zase brzy přejde. Někdy ale problémy nepřestávají nebo se naopak prohlubují. Určitě je na nás všech, abychom si podobných věcí všímali, nicméně ti, kteří k tomu mohou mít největší příležitost, jsou učitelé. A to je důvod, proč jsme kampaň Domů nevidíš zaměřili právě především na ně. I když rady tam najdete i vy jako soukromá osoba.

 

Máte s tím sama osobní zkušenost? Viděla jste něco, co vás zarazilo, a musela se rozhodovat, jestli zasáhnout?

Ano, stalo se mi to i v soukromém životě, kdy se jednalo o mou známou. Situace nebyla krizová, nicméně se jednalo o náznaky manipulace a psychického týrání otce dětí po rozvodu manželství, kdy byly děti umístěny do střídavé péče. Tehdy jsme si o tom povídali a já je nasměrovala na odbornou pomoc, kterou také ta rodina využila. Mnohdy stačí jen malé postrčení, nový úhel pohledu a situace v rodině se může zlepšit.

 

Kdy mlčet a kdy jednat

Proč myslíte, že u nás lidé neradi ohlašují věci, i když vědí, že by se dít neměly?

Těch důvodů může být více. Může to být historicky odpor k takovému tomu bonzáctví. Může to být kulturní nastavení, kdy žijeme v malých rodinách za zavřenými dveřmi. Nebo si třeba netroufají odhadnout, kdy mají mlčet a kdy už jednat. Mnohdy je to i strach z toho, že sociální pracovníci dítě odeberou a skončí v náhradní péči. To dost možná pramení i z medializace této problematiky. V seriálech vídáme, jak je dítě za křiku a pláče odtaženo od rodičů prakticky na první schůzce. Realita je však úplně jiná. Než dojde k odebrání dítěte, podniká OSPOD a sociální odbor celou řadu kroků. Nejsou jen represivní složkou, ale také složkou podpůrnou. Bylo by hezké, kdyby existoval i pořad, který by ukázal, jak sociální pracovnice s rodinou pracuje, jak jí zprostředkovává různé služby, aby jí pomohla. Rodina často potřebuje jen nasměrovat například na nějakou službu neziskovky, psychologa či psychiatra, kteří jim pomohou situaci vyřešit. K odebrání dítěte dochází, až když je dítě ohroženo na psychickém zdraví či životě. Ať už psychicky, nebo fyzicky.

 

Další obavou může být, aby mu situaci rozhovorem s rodiči ještě nezhoršil… Například když chce učitel řešit špatné chování žáka s násilnickým otcem…

To chápu. On ale ten otec nepřestane být násilnický. Nikdo nepřijde s kouzelným proutkem a nezmění jeho chování. Jen to dítě bude v těchto podmínkách žít déle. Určitě je lepší konat než nekonat, nicméně je velmi důležité, aby se konalo citlivě a odborně. A nemělo by to být jen na učiteli, ale ve školách by se tím měl zabývat celý tým lidí, do kterého patří i sociální pedagog či školní psycholog. A když to vezmu z druhé strany, žít s pocitem, že jsem něco nenahlásil a v rodině pak došlo k tragédii, je mnohem horší pocit, než když to nahlásím.

 

Jak se projevuje dítě, které musí doma řešit závažné problémy?

To je různé. Může působit jako zlobivé dítě, dávat sebe na první místo, otravovat spolužáky, být drzé na učitele. Anebo naopak může být tiché, k ničemu se nevyjadřovat a chovat se, jako by mu bylo všechno jedno. Důležité je, všimnout si změn v chování. Například když se dítě, které bylo dosud klidné a kamarádské, najednou straní kolektivu. Nebo když dítě, které dosud nosilo věci a úkoly, je najednou nemá. Ale i například když je dítě najednou třeba přehnaně snaživé… Všechny tyto nuance by měly učiteli říct, že tam může být nějaký problém, a pak je namístě se zamyslet, jestli se něco neděje, a případně se poradit s kolegy, zda situaci vnímají stejně.

 

Můžete uvést konkrétní případ z praxe?

Dostal se k nám například případ třináctiletého chlapce. Ve škole se choval vždy úplně normálně, někdy nepřinesl úkol, někdy byl drzý, ale vždy tak nějak úměrně svému věku. Jenže se situace začala zhoršovat, najednou byl hodně drzý na učitele, přestal nosit úkoly i pomůcky. Na stejnou školu, jen na první stupeň, chodila i jeho sestra, která se začala chovat podobně. Učitel si toho všiml a oslovil rodinu. Ukázalo se, že jejich otec je samoživitel, kterému nedávno zemřela partnerka, a on, aby zvládl domácnost, si musel přibrat další dvě práce. A na děti padla ohromná zodpovědnost. Musely se starat o domácnost, starší syn měl na starosti mladší sestru.

 

 

Co se s tím dá dělat?

Když se učitel propojil s OSPODem, zjistil, že je už tato rodina v evidenci vedená. Otci pomohli s vyřízením sociálních dávek, aby se zlepšila jejich finanční situace, a také s ním promluvili o dětech. O tom, jaké nároky na ně může klást, aby byly přiměřené jejich věku, že je potřeba jim nechávat volný čas, kdy si mohou uvolnit emoce, které se v nich odehrávají. Chlapci zprostředkovali volnočasovou aktivitu, dívce zase doučování. A chlapci odpadl stres z toho, že se staral o sestru, a měl čas jít ven s kámošema.

 

Máte příklad i toho druhého extrému, kdy je dítě naopak velmi klidné?

To může být případ dívky ze sedmé třídy, která přicházela do školy stále skleslejší a smutnější. Vědělo se, že je z rozvedené rodiny a stará se o ni jen matka. Dívka sice úkoly plnila a měla dobré známky, ale stranila se kolektivu. Jednoho dne se rozplakala před učitelem. Tak se zjistilo, že maminka nadměrně pije alkohol a tu noc došlo ke konfliktu, přičemž dívka ráno odcházela do školy a nevěděla, jestli je matka v pořádku. Jen ležela v posteli a ani ji nevnímala. Dívka tak o ni měla strach. Učitel proto zkontaktoval sociální pracovnici, která přijela do školy a začala situaci řešit.

 

Jak to pokračovalo?

Já bych v tomto případě nechtěla být konkrétní, protože se za takovým příběhem může najít spousta lidí. Nicméně scénářů bývá v takových případech více. Příběh může skončit tak, že matka, která pije, protože psychicky neunesla složitý rozvod, začne situaci řešit a nastoupí do léčení. Holčička je na čas odebraná do náhradní péče, a když se matka vrátí z léčby, tak se k sobě zase vrátí. Nebo může být dívka svěřena natrvalo do péče otce. Anebo to může skončit i tak, že je dítě umístěno do pěstounské rodiny. Setkáváme se se všemi těmito verzemi a nedá se říct, která je více pravděpodobná.

 

Volání o pomoc

Tím se vlastně vracíme k tomu, proč se to lidé bojí nahlásit. Jsou všechny tyto scénáře lepší než to, v jaké situaci dítě je?

Ono to dítě svými projevy volá o pomoc. Ať už je přehnaně agresivní, drzé, nebo úzkostné. Jinak to nedokáže. Pro něj je úlevné už jen slyšet, že má svá práva a že by některé situace dítě zažívat nemělo. Ať je dítě prvňáček, nebo deváťák, je pro ně velmi důležité vědět, co bude, jaké jsou možnosti, a že mají osud ve vlastních rukou. Zjistí, že není na danou situaci samo a že je tu systém, který mu může pomoci.

 

Zároveň je ale nutné říct, že ten systém není dokonalý. Nemáme dětského ombudsmana, na vyšetření psychologem i psychiatrem jsou i roční termíny…

On ale žádný systém není nikdy stoprocentní. Pokud jej ale budeme využívat a poukazovat na věci, které v něm nefungují, je větší pravděpodobnost, že se budou řešit. Když se zjistí, že ta či ona služba nefunguje, teprve pak může vzniknout tlak na změnu. Velmi dobře u nás na aktuální situaci reagují neziskovky a pomáhají těm, kteří to potřebují. Takže ano, systém není dokonalý, ale o to více je nutné ho využívat k řešení vzniklých situací a postupně ho ladit a opravovat.

 

Mluvila jste o tom, jak s dítětem mluvit a co mu říct. Dozvědí se tyto praktické věci učitelé na webu kampaně Domů nevidíš?

Ano, i tam zdůrazňujeme, aby učitelé neslibovali, že všechno dobře dopadne, žádné věty typu „To bude dobré, nebreč“. Naopak by měli říct, že je pochopitelné, že pláče. Nabídnout mu, že s ním všechno proberou, odpovědí na jeho otázky. Důležité je, být k dítěti upřímný a nebrat ho jako předmět, který se řeší. My se například ptáme, co by chtělo. A třeba mu hned řekneme, že zrovna toto reálné není a proč. A že reálné jsou nyní tyto dva postupy. Samozřejmě že máme nutkání dítě uklidnit. Ale nesmíme mu slibovat nemožné. A naopak. Někdy v praxi slýchávám, že učitelé problém bagatelizují. Větami typu „To přece nemůže být tak hrozné“ nebo „Co to tady řešíš? Jiné děti zažívají horší situace“. Radíme jednat s dítětem jako rovný s rovným a používat komunikační dovednosti přiměřeně k jeho věku.

 

Jak dál mi může váš web pomoci?

On vlastně učitele provází celou situací, když si takového dítěte všimnou. Dočtou se tam příklady z praxe, které jim mohou i ukázat, na co se zaměřit. Najdou tam seznam kontaktů, bezplatných anonymních poraden, kam mohou rodiče odkázat, stejně jako kontakty na odborníky, kteří poradí i jim samotným. Zároveň na webu najdou i takzvané checklisty, na kterých si mohou odškrtávat postup řešení. Což pro ně může mít i psychohygienickou funkci, protože vědí, že opravdu udělali všechno potřebné.

 

Neměli by tohle učitelé znát už z fakult?

Určitě měli, bohužel se nám z praxe ukazuje, že pokud se o tom mluví, tak spíše okrajově. Každopádně Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, pro kterou jsme tuto kampaň zpracovávali, obeslala s informací o webu školy v celé republice, takže určitě mají možnost se s tím seznámit alespoň nyní. A do budoucna plánujeme pro učitele i workshopy, aby se tato problematika dostala více do povědomí.