Když u nás les postihne kalamita, padne celý. Ve Slovinsku jen prořídne

Podílíte se na evropském projektu HoliSoils, který zkoumá způsoby hospodaření v lesích v jednotlivých zemích. Vychází z toho srovnání, jak si stojí Česko?

Ne takto přímo. My sledujeme a srovnáváme konkrétní studijní plochy v řadě zemí, kdy se zaměřujeme jednak na to, jak jednotlivé lesy dokážou z atmosféry vázat oxid uhličitý a také co se děje při různých kalamitách. Ať už to jsou velká sucha, požáry, nebo útoky škůdců. Ani jedna z těchto ploch sice není v Česku, ale postupy pro hospodaření v jednotlivých státech se s těmi našimi srovnat dají a různí se. Například severské státy na rozdíl od nás dbají o vracení většího množství dřevní hmoty zpátky do ekosystému. Z lesa tak neodvážejí veškeré dřevo, ale část tam nechávají.

Kvůli čemu?

Jednak proto, že se severské půdy vyvíjejí za chladnějšího klimatu, a jsou proto chudší. Během té doby, kdy strom roste, ukládá část živin a minerálních látek do dřeva. Pokud dřevo z lesa odvezeme, tyto živiny les ztrácí. Ponechání mrtvého dřeva v lese má i další význam, protože tlející dřevo je základem potenciální příští biodiverzity – nejen mikroorganismů, ale například i hmyzu. Tím plní nejen funkci výživy půdy, ale také ochrany rozmanitosti druhů. V České republice tak přísná nařízení pro těžbu nejsou.

V této souvislosti se však například v době požáru Národního parku České Švýcarsko mluvilo o tom, že právě vrstva dřeva může v případě požáru umožnit jeho šíření…

Všechno má samozřejmě svoje výhody a nevýhody. Například ve Španělsku, kde lesy značně prosychají, nebezpečí požárů je tam extrémní a požáry poměrně časté, směřuje hospodaření k tomu, aby se veškerá neživá biomasa, tedy ono potenciální palivo z lesů, odstraňovala. Nicméně v našich podmínkách požáry tak časté nejsou. Navíc je to trochu jiná situace. V národních parcích po celém světě se obvykle ponechává les přirozenému vývoji. V hospodářských lesích severských zemí se však nechává ležet jen zhruba 5 až 10 procent celkové hmoty, zbytek se odtěží. To je množství, které je z hlediska rizika vzniku a šíření požárů bezpečné, ale dostatečně podporuje biodiverzitu.

Uklizené lesy

V tom ale nejsme jediní, například i německé lesy mi přijdou takzvaně uklizené. Nebo se pletu?

To se nepletete, ale záleží, kam se v Německu podíváte. Například v Sasku je postup hospodaření v lesích podobný jako u nás, lesy opravdu mají rádi uklizené. Ale třeba na bavorské straně Šumavy uvidíte hospodářský les, ve kterém se pracuje blízce přírodě. Na povrchu lesní půdy najdeme velké množství tlejících větví a kmenů a les má několik pater, kde kromě buku typicky roste také jedle a smrk. Německo se tak nedá házet do jednoho pytle, i když většina – stejně jako my – stále uctívá tradiční lesnictví s monokulturou jednoho druhu a stejného věku – což se dá přirovnat k monokultuře zemědělských plodin. Hlavním důvodem je, že tento způsob výsadby je nejproduktivnější, pokud ovšem les roste za optimálních podmínek a nedostává se do stresu.

A když optimální podmínky nemá?

Pokud se les, kde jsou všechny stromy stejného druhu a stáří, potýká s nějakým stresem, nastane velký problém. Pro příklad nemusíme daleko, je jím například kůrovcová kalamita. Tento brouk napadá starší smrčiny, takže na mnoha místech zlikvidoval celé lesy. Ve smíšených lesích by k takovým škodám nedošlo a i ve smrkovém lese se stromy různého věku by mladé stromky přežily.

Vychází z vašeho výzkumu nějaké ideální řešení pro Českou republiku?

Jedno řešení se nabízí, používají jej některé okolní státy nebo například Slovinsko, jehož klima je podobné našemu. Tam se lesy obvykle nekácí holosečí jako u nás, tedy nevznikají žádné paseky, kde jsou odstraňovány všechny stromy, ale těží se postupně. To znamená, že mladší stromy rostou pod ochranou těch vzrostlých. Celý systém je tak mnohem více stabilní a odolný a dokáže se vyrovnat s řadou problémů. V okamžiku, kdy například dojde k polomu a vichr zničí všechny starší stromy, nepřijdete o celý les. Jen bude řidší a rychle se obnoví.

Sucho, vítr i invaze hmyzu

Jak takové hospodaření vypadá v praxi?

Záleží na tom, kdo je manažerem. Na Slovinsku patří lesy často soukromníkům. Jednoho z nich jsem se ptal, jak těžbu plánuje. On mi odpověděl, že když jde lesem a vidí, který strom je zralý, jde jednoduše pro pilu a porazí ho. Na základě svých dlouhodobých zkušeností vidí, že strom dosáhl ideálního výtěžku a je nejlepší čas jej prodat. Firmy takhle samozřejmě hospodařit nemohou, protože by to nebylo ekonomické. I tam však musí být člověk, který v první fázi vybere v lese třetinu nejvzrostlejších stromů, které se pak strojově pokácí. Po deseti letech přijde na řadu druhá třetina a po dalších deseti letech další. Během této doby se už zase poměrně výrazně vyvine spodní patro.

Jak velký rozdíl je v ekonomické stránce?

Vykácet les na paseku je ekonomičtější a technicky jednodušší. Nejsem ekonom, ale co se týče samotné těžby, odhadl bych, že rozdíl v nákladech dosahuje několik desítek procent. Ze širšího hlediska už ale rozdíl tak velký není. Už proto, že porost je zdravější a rychle zase dosáhne vrcholu a může se opět vytěžit. A navíc, ten přírodě bližší model můžete brát jako jakési pojištění proti rizikům, která mohou celý les kompletně zničit. Ať už je to sucho, vítr, nebo invaze hmyzu. A dnes víme, že tyto kalamity přicházejí stále častěji. Řekl bych, že když toto vezmete v úvahu, už to za to stojí i z ekonomického hlediska.

Vy v projektu HoliSoils sledujete, jak lesy ukládají oxid uhličitý ze vzduchu. Není to úkol více pro botanika než mikrobiologa?

Stromy jsou primární konzumenti uhlíku z atmosféry. Berou si jej ze vzduchu a využívají jako svou výživu. Budují z něj tedy svoji hmotu, ale částečně jej také posílají do půdy, aby rostly také kořeny. Přičemž stromy jsou závislé na symbiotických houbách, které žijí na jejich kořenech. A těm uhlík předávají. Symbióza je vztah, který je prospěšný pro obě strany. A ani tady není předávání uhlíku zdarma. Houby si od stromů berou uhlík a naopak stromům pomáhají vstřebávat z půdy minerální živiny. Houbová vlákna jsou totiž daleko tenčí než kořínky a houby tak mají daleko lepší přístup k živinám. Stromy s nimi tedy vlastně vyměňují uhlík za živiny.

A přes ně se tak dostává uhlík do půdy…

Ano, jak tyto houby rostou, distribuují jej v půdě a rozšiřují do větších vzdáleností. A v okamžiku, kdy odumřou, zůstává uhlík v půdě. Částečně se rozloží a částečně se naváže na minerální látky. Každopádně se jedná o stabilně uloženou formu uhlíku. Je to důležitá součást koloběhu, která nám pomáhá bojovat s vysokým podílem oxidu uhličitého v ovzduší. To je mimo jiné význam stromů a hub na jejich kořenech při boji s globální změnou. A přístupy chytrého lesnictví jsou zaměřené na to, aby měly stromy šanci co největší část oxidu uhličitého co nejtrvaleji uložit do půdy. A má to smysl i pro stromy samotné. V okamžiku, kdy les vykácíme celý, hrozí, že se houby, které stromy ke svému životu potřebují, rozpadnou a musí se znovu budovat s tím, jak se pěstuje další generace lesa.

Jak je velký význam lesů, co se týče vázání oxidu uhličitého?

Ukládají 45 procent uhlíku, který se nachází v suchozemských ekosystémech. A ukládání zásoby uhlíku je něco, co například zemědělské půdy nedokážou. Pokud by tu lesy nebyly, narůstalo by množství oxidu uhličitého v atmosféře mnohem vyšším tempem a globální oteplování by postupovalo rychleji. I tak však lidé vytvářejí více oxidu uhličitého, než přirozené ekosystémy dokážou uložit, oxid uhličitý pak v atmosféře vytváří jakýsi skleník a planeta se ohřívá. A dostáváme se do kruhu. S vyššími teplotami bude větší sucho, protože se bude voda z ekosystémů rychleji odpařovat. Stromy budou mít nedostatek vláhy, budou více oslabené a více náchylné k napadení škůdci či chorobami. Budou odumírat a přestanou vázat oxid uhličitý z ovzduší. Takže bychom měli udělat vše, co je možné, aby byly lesy odolnější a stabilnější. Ono se nám to vrátí.