Psychiatr znal kapelu Gaia Mesiah, takže mě už očekával

Tomáš Poláček

3. dubna 2023

62 minut

3 Fotogalerie k článku

Když jí bylo třiadvacet let, před kapelou Gaia Mesiah se rýsovala zajímavá mezinárodní kariéra, turné po USA a podobně. Tehdy zpěvačka Marka Rybin překvapivě skončila: „Byla jsem naprosto vyčerpaná.“ Po dlouhé pauze se do Gaia Mesiah nakonec vrátila, v březnu kapela vydala desku Vlnobytí: „Teď už například vím, že musím po koncertech mnohem víc odpočívat,“ říká v rozhovoru, který si můžete poslechnout také v podcastu Host Reportéra.

Čím jsi chtěla být, než ses stala zpěvačkou?

Když mi bylo deset, lepily jsme si s kamarádkou do sešitu různé rasy psů a chtěly si zařídit útulek. A pak už nevím. Do patnácti jsem dělala atletiku, potom začala chodit na gympl a na taneční parties do klubu Roxy, no a v sedmnácti jsem se stala tou rockovou zpěvačkou. V parku.

V parku?

Vlastně jo. Já si sice prozpěvovala odmalička, když k našim přišla návštěva, často jsem se stala chvilkovou hvězdou večírku a předvedla nějaký svůj oblíbený song, což tehdy byla třeba Janet Jackson, Spice Girls nebo Céline Dion, ale že bych se stala opravdovou zpěvačkou, to mě nenapadlo. Ale pak jsem jednou roku 2001 venčila psa u nás na Vinohradech v parku, volala jsem na něj, „Ejmino, ke mně!“, a zastavila mě Míša, kterou zaujala barva mého hlasu.

Jaká Míša?

Bubenice mně do té doby neznámé kapely Gaia Mesiah, která hledala někoho za mikrofon. Zeptala se, jestli s touhle barvou hlasu neumím i zpívat, tak jsem přímo v parku vymrskla jednu Morcheebu, protože líná huba holý neštěstí, no a Míša řekla, ať druhý den přijdu na zkoušku. Čímž to začalo.

Gaia Mesiah byla vždycky převážně ženská kapela, i když nutno říct, že na basu vám hraje chlapík původem z Austrálie.

No jo, Josh.

Bubenice Míša a kytaristka Kateřina jsou starší než ty – už tehdy jim bylo okolo třiceti, a obě jsou takové hodně svobodomyslné, nezávislé, trochu punk a trochu hippie, řekl bych.

To vždycky byly. A já? Holka ze solidně zabezpečené rodiny, tatínek podnikatel. Až do těch sedmnácti jsem si názorově přišla taková ztracená, ale pak jsem potkala tyhle dvě holky a konečně nacházela odpovědi. Doporučovaly mi knihy typu Carlose Castanedy, žily svobodně, nedebatovaly o povrchních kravinách, ukazovaly mi, že je náš svět často dost postavený na hlavu. Míša měla na hlavě číro, takže i já za chvíli chodila oblíkaná dost jako vágus, a byla to úplná pecka, protože takovýhle lidi jen tak nepotkáš. Jen teda chudáci naši – dost jsem proti nim tehdy revoltovala.