Psychiatr znal kapelu Gaia Mesiah, takže mě už očekával

Čím jsi chtěla být, než ses stala zpěvačkou?

Když mi bylo deset, lepily jsme si s kamarádkou do sešitu různé rasy psů a chtěly si zařídit útulek. A pak už nevím. Do patnácti jsem dělala atletiku, potom začala chodit na gympl a na taneční parties do klubu Roxy, no a v sedmnácti jsem se stala tou rockovou zpěvačkou. V parku.

 

V parku?

Vlastně jo. Já si sice prozpěvovala odmalička, když k našim přišla návštěva, často jsem se stala chvilkovou hvězdou večírku a předvedla nějaký svůj oblíbený song, což tehdy byla třeba Janet Jackson, Spice Girls nebo Céline Dion, ale že bych se stala opravdovou zpěvačkou, to mě nenapadlo. Ale pak jsem jednou roku 2001 venčila psa u nás na Vinohradech v parku, volala jsem na něj, „Ejmino, ke mně!“, a zastavila mě Míša, kterou zaujala barva mého hlasu.

 

Jaká Míša?

Bubenice mně do té doby neznámé kapely Gaia Mesiah, která hledala někoho za mikrofon. Zeptala se, jestli s touhle barvou hlasu neumím i zpívat, tak jsem přímo v parku vymrskla jednu Morcheebu, protože líná huba holý neštěstí, no a Míša řekla, ať druhý den přijdu na zkoušku. Čímž to začalo.

 

Rozhovor je dostupný k poslechu ve formě podcastu:

 

Gaia Mesiah byla vždycky převážně ženská kapela, i když nutno říct, že na basu vám hraje chlapík původem z Austrálie.

No jo, Josh.

 

Bubenice Míša a kytaristka Kateřina jsou starší než ty – už tehdy jim bylo okolo třiceti, a obě jsou takové hodně svobodomyslné, nezávislé, trochu punk a trochu hippie, řekl bych.

To vždycky byly. A já? Holka ze solidně zabezpečené rodiny, tatínek podnikatel. Až do těch sedmnácti jsem si názorově přišla taková ztracená, ale pak jsem potkala tyhle dvě holky a konečně nacházela odpovědi. Doporučovaly mi knihy typu Carlose Castanedy, žily svobodně, nedebatovaly o povrchních kravinách, ukazovaly mi, že je náš svět často dost postavený na hlavu. Míša měla na hlavě číro, takže i já za chvíli chodila oblíkaná dost jako vágus, a byla to úplná pecka, protože takovýhle lidi jen tak nepotkáš. Jen teda chudáci naši – dost jsem proti nim tehdy revoltovala.

 

Přitom ale pokud vím, právě táta zasponzoroval vaši první desku.

To jo, z Gaia Mesiah byl nadšenej. A vlastně musím říct, že mě k hudbě vedl. Čtyřikrát jsme byli na Rolling Stones, na Bobu Dylanovi, na INXS... Nejzásadnější byl koncert Lennyho Kravitze, když měl ještě dredy po kolena, takže mi mohlo být tak dvanáct. Předskakovali mu Skunk Anansie, byl to nářez a já poprvé cítila, že mě muzika naprosto pohlcuje.

 

 

Dál už jsem nemohla

Tehdy na počátku milénia jste s kapelou rychle zazářili, ale ty jsi roku 2008 nadlouho odešla, úplně ses odstřihla. Co bylo hlavním důvodem?

Po pár letech nastalo období, kdy jsme fakt hráli hodně, skoro pořád a v každý díře. Moc jsem to nezvládala a vlastně ani nechápala, dokonce jsem holky trochu podezírala z pokrytectví: že by nám nakonec šlo přece jen o peníze? Začalo se to ve mně prát. Nebyla jsem už schopná dávat do hudby srdce a mně, když vypne srdce, tak vždycky vypne i hlas, v takových chvílích si ani nedokážu lehce získat publikum. Nakonec už jsem měla i deprese. V tom roce 2008 jsem musela odejít a od holek se odstřihnout, ale když rovnou přeskočím do doby, kdy jsem se ke Gaia Mesiah vrátila...

 

... což bylo roku 2016?

Jo. Tak tehdy mi došlo, že jsem stejně nikdy nepoznala tak zajímavě a nezávisle smýšlející osobnosti, jako jsou ty dvě holky, a že mi to těch osm let strašně chybělo. Od té doby už v kapele žádný tlak nebyl, všechno jsme si vysvětlily. Dávno se tam zase cítím jako doma.

 

Čím byl ten tlak v kritických dobách způsobený?

Měli jsme fakt našlápnuto. Mimo jiné byl domluvený velký festival v Houstonu, rýsovala se americká šňůra, v tom roce 2008 jsme už měli koupené letenky. Mně ale došlo, že tam odjet nesmím, protože bych se zbláznila. I před českými koncerty jsem tehdy brečela, horko těžko se mi večer na pódiu dařilo předstírat drsňačku. Všichni kolem tvrdili, že máme světové ambice, a tomu jsem docela věřila, ale ještě víc jsem si byla jistá tím, že už nemůžu. Že fakt potřebuju pauzu. Že už mě nebaví jezdit každý víkend s kapelou a že bych konečně potřebovala žít taky trochu normálně, například si vyzkoušet nějakou klasickou práci.

 

Byla jsi tenkrát u nějakého odborníka na duševní zdraví?

Tehdy ne, za psychiatrem jsem zašla až někdy před půlrokem.

 

Kvůli čemu?

Občas jsem měla propady nálad.

 

A co ti řekl?

Že jenom čekal, kdy přijdu, protože zná Gaia Mesiah, a tak se nediví. Chápal, že zažívám při koncertech absolutní výdej energie a výkyvy nálady směrem nahoru, po nichž přichází brutální propad. Tak řekl, že na sebe musím být hodná a vždycky trpělivě počkat, až zase nastane rovnováha. Nehroutit se, odpočívat. Teď už sama sobě po koncertech říkám to, co jsem dřív se svojí perfekcionistickou povahou neuměla: „Tak prostě, Maru, nebudeš dva dny uklízet! A synkovi dneska neuvaříš, radši objednáš pizzu, nemusíš mít všechno dokonalý...“ Psychiatr mě vyprovázel s tím, že si určitě poradím, a měl pravdu – s tímhle přístupem je všechno lepší.

 

Často běhám, hodně spím

Muzika tě uživí?

Uživí. A kdyby náhodou ne, tak neboj, já si poradím. Pracovala jsem třeba v družině vesnické školy na Nymbursku, kvůli tomu jsem si udělala pedagogické minimum, a vlastně to bylo krásný. Dnes bydlím přímo v Nymburku, a tam jsem chodila tak často do posilovny, až majitel řekl, jestli jim občas nechci vypomáhat na recepci. A proč ne? Mám to sto metrů od baráku, takže tam někdy opravdu šejkuju proteiny a podobně.

 

V březnu jste s kapelou vydali novou desku, jmenuje se Vlnobytí. Jaké jsou vaše současné ambice?

Sama chci vlastně jen to, aby hudba dlouho zůstala naší profesí, a podle toho se snažím chovat. Často běhám, hodně spím... Na někoho to nejspíš působí jako flákání, ale ne. I tohle je součástí mé práce. Ta hodina a tři čtvrtě vypětí na pódiu vyžaduje přípravu, musím tou dobou být vyklidněná. Protože pokud nebudu, hned se to projeví na hlase, který je v tomhle ohledu jako lakmusový papírek.

 

Většinu písní zpíváš anglicky. Dnes by tě turné po Americe nelákalo?

Ne tolik, abych si za tím šla přes mrtvoly. Představa šňůry koncertů po zahraničních malinkých klubech nebo hospodách mě moc nepřitahuje, ale klidně bych brala pořádný zahraniční festival – pokud by tedy pořadatelé věděli, koho si vlastně objednali, a pokud by to naše vystoupení organizačně trochu podpořili. Ale když taková nabídka nepřijde, neděje se nic. Ono to je stejně tak, že zatímco já mám teď plno energie, holky z kapely jsou už mnohem víc v zenu a vyklidněnější, nic zbytečně nehrotí. Koukám, že se nám to za těch posledních patnáct let trošičku otočilo.