Kulturistika je trochu na ústupu. Ale Arnold zůstává bohem

Kulturistika není úplně masový sport, navíc se zdá, jako by oproti třeba devadesátým letům ustoupila do pozadí. Jak velký úspěch to je, když je člověk šestý na závodech Masters Olympia?

Upřímně, pro českou kulturistiku je to za poslední dobu jeden z největších úspěchů. V Masters Olympia soutěží nejlepší profíci nad čtyřicet let – tedy ve věku, kdy se dá kulturistika ještě dělat, a docela dobře. I vyzrálejší kulturisti mohou být na vysoké úrovni. Moje umístění znamená, že jsem šestý nejlepší profesionál na světě nad čtyřicet let.

 

Jak náročné je se na takové závody připravit?

Náročná je v první řadě celá ta cesta, v mém případě od šestnácti let. Dostat se na takovou úroveň, to je celoživotní práce. Záleží samozřejmě i na dalších faktorech – musíte si udržet zdraví, plný trénink, zkombinovat sport s osobním a rodinným životem, s prací, financemi… Je to hodně náročné. Vlastní příprava na Masters Olympia se dá srovnat s jakoukoliv jinou přípravou na závody, které jsem doteď absolvoval.

 

Jak tedy taková příprava vypadá?

Musíte vypálit všechen tuk, který máte v podkoží, což pro tělo není nic moc. Je to únavné a je to o disciplíně. V kulturistice jdete do velkého extrému. Normální člověk většinou drží dietu, aby se dostal třeba na deset procent podkožního tuku. Když toho dosáhne, má pak už ideální figuru. U bodybuildingu ale potřebujete, aby vám byly vidět všechny svaly na těle. Musíte se dostat s tukem mezi dvě až tři procenta. Donutit tělo, aby spálilo i tuky, které si drží v rámci pudu sebezáchovy. To vás dostává na hranu, tělo se těch posledních zbytků už zbavovat nechce. Je to stejně náročné jako jakýkoliv profi sport. Někdy to přirovnávám k tomu, že je to jako vylézt na Everest. Musíte být fyzicky i psychicky perfektně připravený. A když se pak dostanete na vrchol, je to nádhera.

 

Nicméně takováto příprava na závod není pro tělo úplně zdravá…

Samotné posilování, udržení aktivního těla s fungujícím metabolismem a vyvážená strava zdravé jsou. Ale máte pravdu, že profesionální bodybuilding úplně zdravý není, což ostatně není žádný profesionální sport. V profi sportu vytáhnete tělo na hranici jeho maximálních možností. To musíte mít v sobě, mít motivaci, nasazení a vůli. O své zdraví se ale starám na prvním místě, nedovolil bych si nějak riskovat. Jdu sice na hranu, ale všechno se dá dělat v mezích. Za těch pětadvacet let, co závodím, už své tělo dobře znám a poznal bych, kdyby bylo něco špatně.

 

Bez nejlepší manželky by to nešlo

Zmínil jste slaďování sportu s rodinným životem. Jak tolerantní musíte mít partnerku?

Partnerku musíte mít nejlepší na světě. V tom jsem měl taky štěstí. Na úroveň, na které závodím, jsem se dostal díky tomu, že mi klaplo několik věcí dohromady: funguje mi tělo, stojí za mnou silný sponzor a hlavně – v mém životě je manželka, která se mnou jde celou dobu a podporuje mě na sto procent. To je strašně moc.

 

S financováním vám tedy pomáhá sponzor?

Mám štěstí, že mám asi nejsilnějšího sponzora na české scéně, firmu Extrafit. Stál jsem u jejího založení a spolupracuji s nimi už dvanáct let. Mám od nich velkou podporu jak finanční, tak co se týká doplňků.

 

I přes tohle všechno, měl jste někdy moment, kdy jste si říkal, že to vzdáte?

Těch momentů bylo několik. Častokrát jsem se cítil nedoceněný, ukřivděný. Kulturistika stojí na subjektivním rozhodování, není to něco, kde se dá změřit čas nebo zvednutá váha. Je to o estetické stránce postavy…

 

… a tudíž to není vždycky úplně spravedlivé.

Rozhodčí si to samozřejmě vždycky nějak okecají, že tenhle je lepší než tamten. Zejména teď je v profi lize náročné se někam dostat, protože jsou tam velké tlaky od sponzorů, od světových trenérů, kteří přivedou své svěřence a jsou jedna ruka s rozhodčími. Je to i o možnostech pobývat v USA, kde můžete jít za rozhodčím a konzultovat s ním přípravu, čímž se mu zaryjete do povědomí. Pak máte na place trochu výhodu proti ostatním závodníkům, kteří přijedou na New York PRO z Pardubic.

 

Necítil jste se vždy podporovaný?

Od lidí z českého bodybuildingu jsem během svých juniorských let kolikrát slyšel, že to nemá smysl, že na to nemám genetiku, nemůžu ničeho dosáhnout. Pravda je, že talent jsem nebyl. Ale hrál pro mě jeden obrovský faktor, a to, jak strašně moc mám rád sport, disciplínu. Miluju, že na něčem pracujete, posouváte se. Baví mě ten životní styl, baví mě sledovat rok za rokem pokroky. Závodění je motor. Rok makáte a pak máte možnost ukázat se a soupeřit s ostatními. Teď jsem ve fázi, kdy se srovnávám se světovou špičkou. Ale obávám se konce, doby, kdy se mé tělo už nebude schopné dostávat do takové formy.

 

Je nějaký věkový limit, kdy kulturisti končí?

Určitě je nějaká hranice. Profíci většinou končí mezi pětačtyřicátým a padesátým rokem. To už je věk, kdy se nemůžete srovnat se světovou špičkou. Tam máte kluky třeba kolem třiceti, kteří jsou talenty a genetickými zázraky. Já se hrabal do profi ligy dvacet let, ale jsou kluci, kteří jsou tam za pět roků. V kulturistice jsou velké rozdíly – někomu to trvá chvíli a pak mezi třicátým a čtyřicátým rokem je na úplném vrcholu. Já jsem tam došel za hodně dlouho a mám trochu problém se ve špičce udržet. Že jsem tam s výbavou, kterou mám, považuji za zázrak.

 

Co je výbava, kterou kulturisti považují za genetickou výhru?

Například je důležité, jak máte geneticky upnuté svaly. To znamená celkově, jestli je člověk symetricky postavený. Někdo má špatně upnuté třeba bicepsy a jeho figura se už nikdy nemůže přiblížit ideálu, který má bodybuilding nastavený. Někdo chodí do posilovny měsíc a vypadá jako kluci, co tam chodí roky. Je strašně důležité, s čím se narodíte.

 

Za vším hledej Arnolda

Proč jste vůbec začal, když říkáte, že jste se s ideální výbavou nenarodil?

Moji dva starší bratranci, kteří bydleli v domku vedle nás, si zamilovali Arnolda Schwarzeneggera a jeho filmy a začali posilovat. Já byl strašně hubený a chtěl jsem zesílit, zmužnět. Viděl jsem na nich, jak to funguje, jak makají, jedí rýži a maso, mají disciplínu. Tak jsem to trochu okoukal a začal jsem posilovat doma. Táta mi koupil dvě činky, já si našel tréninkové plány v časopise a začal. Ani jsem ze začátku nevěděl, že se v tom závodí.

 

Je Arnold pořád vzorem pro dnešní kulturisty?

Myslím, že jo. V devadesátkách vznikla opravdu velká jména a úžasní bodybuildeři, ale Arnold neztratil nikdy nic ze své slávy. To, jak vypadal, jaký byl vizionář, jak si šel za svým cílem. Dá se říct, že je to pořád takový náš bůh.

 

Měl jste možnost se s ním setkat?

Letos jsem od toho byl kousíček na California Pro, kde jsem závodil. Dvakrát jsem byl i v Gold’s Gymu, kde trénuje skoro každé ráno. Barmani nám ale řekli, že zrovna odjel do Rakouska propagovat svůj film, co má na Netflixu. Takže bohužel. Není ale všem dnům konec, třeba se ještě zadaří.

 

Změnilo se v kulturistice něco zásadního za ty roky, co se jí věnujete?

Úplně zásadního asi ne. Určitě je dál medicína, víc se ví, jak tělo funguje. Spousta profíků má kontakty na velká centra, kde s nimi spolupracují a vyvíjejí techniky, jak víc stimulovat sval k růstu. Ale ten úplný základ se nemění a nebude se měnit nikdy. Je to opravdu o tvrdém tréninku, neskutečné disciplíně, stravě, odpočinku a celkovém režimu. Jinak to nejde.

 

V devadesátkách byla kulturistika velký fenomén, jak je na tom teď?

Samotné posilování je na vzestupu. Závodní kulturistika ale skutečně trochu pokulhává. Rozdělila se totiž evropská a světová federace a zrovna evropská část není organizačně úplně šťastně zvládnutá. Závodníka jednak stojí hodně peněz samotná příprava, pak musí platit velké částky za startovné, má výdaje za cestování a všechno kolem. U nás nefunguje systém, že by se podporovala reprezentace. Závodníci musí být vyloženě srdcaři. Když si máte všechno platit, je to demotivační a musíte to hodně chtít.

 

O jakých částkách tady mluvíme?

Když si vezmeme třeba amatéry, tak příprava na tři měsíce – tedy strava, trenér a fitko – je tak padesát tisíc. A to nemluvím o tom, že třeba dvacet tisíc stojí startovné a vůbec někam vycestovat.

 

Těla kulturistů a kulturistek běžně vyvolávají negativní emoce. Některým lidem přijde, že je to zkrátka moc. Setkáváte se s tím?

Jsem zvyklý, že i my dostáváme pěknou čočku. To je problém sociálních sítí, že vás může komentovat kdejaký Jarda z Kotěhůlek. Dřív to nebylo. Pro lidi, co nic nedokázali a sedí doma, je dnes to nejlepší zadostiučinění, že se aspoň mohou po někom povozit. Najde se spoustu hejtrů, kteří vám napíší, ať jdete radši házet lopatou a neděláte takový ptákoviny, že to vypadá hrozně. To je u každého sportu.

 

I sáček rýže chutná jako dort

Jaký je teď váš další profesní sen?

Já už jsem si všechny sny splnil. Jsem hrozně soutěživý typ a vždycky jsem chtěl být lepší a lepší. Ale nikdy jsem si nemyslel, že dojdu tak daleko. Ani jsem si nemyslel, že se někdy dostanu na světovou úroveň, že se dostanu na Mr. Universe, na mistrovství světa. To všechno byl sen a povedlo se.

 

 

Jak odpočívá profesionální kulturista?

Profesionální kulturista odpočívá tak, že jí.

 

Úplně všechno?

Asi si dám úplně všechno, ale není to tak, že si sednu a plácám jedno přes druhé. I po závodech má jídlo režim, musíte do sebe dostat nějaký základ, abyste se úplně nerozhodili. Je ale dobré, že po závodech si dám i sladkou tečku, kus dortu. V tom extrému jste ve fázi, že máte dvě brambory na den a jinak jen čisté maso a zeleninu. Takže i jen sáček rýže je pro vás jako dort. Po závodech vám stačí vrátit si do jídelníčku rýži a jste úplně šťastný. Natož si dát zákusek. To jsou neskutečné pocity, které normální člověk nezažije. Najednou začnete tělu vracet to, co mu upíráte, a vrací se vám energie a spousta endorfinů i z toho jídla.

 

Ale cvičíte dál?

Přesně tak, bylo by špatné zvednout jídlo a nemít výdej. Samozřejmě se cvičí, ale ne do extrému. Tréninky jsou víc na pohodu, mám víc volných dnů, využívám fyzioterapeuta. Preventivně se staráme o to, aby se nic nestalo, což má obrovský vliv na finální výsledek. Silový trénink je hodně náročný, zkracujete svaly a je důležité je navrátit do nějakých fyziologických rovin, kde tělo funguje dobře.

 

Co budete dělat, až přestanete závodit?

Už nějakých deset let jsem profesionální trenér, v tom budu pokračovat. Určitě budu taky dál sportovat a cvičit. V posilovně asi umřu. Jako Arnold. Ten taky dojíždí i v 76 letech každé ráno do Gold’s Gymu ve Venice. Myslím, že dopadnu podobně.