Lidé teď častěji nakupují z druhé ruky. Jsme produkt pro recesi

Obecně prospěšná společnost Moment provozuje aktuálně sedm obchodů, z jejichž výtěžku finančně podporuje šest organizací jako například Kola pro Afriku či Mobilní hospic Ondrášek. Loni jste jim rozdali 1,5 milionu korun. Covid pro vás ale nebyl nejšťastnějším obdobím, zavřeli jste půlku obchodů. Teď ale plánujete postupnou expanzi. Co se změnilo?

Chtěli bychom růst a věřím, že komunita lidí, kteří nakupují oblečení z druhé roky a chtějí nás podpořit, se pořád zvětšuje. Aktuálně proto chystáme dvě nové prodejny v Praze a také jednu ve Foru Nová Karolina v Ostravě. Původně jsme měli v plánu něco jako „cirkulární supermarket“, protože nám nabízeli velkou jednotku o 380 m2, teď to ale vypadá, že budeme mít menší, zhruba o 250 m2. Tu původní dostala Zara, což je bohužel obvyklý scénář. Jak přijde na peníze, udržitelný marketing center jde stranou.

 

Projevují o vás zájem i další centra?

I další mají o náš koncept zájem, ale je tam riziko častého stěhování. Byli jsme rok a půl v ostravském Avion Shopping Parku, ale pak nás přestěhovali v rámci nákupního centra do jiného prostoru. V podstatě jsme tak museli začít znovu, lidé si k nám zase hledali cestu. Přesto je to dobrá nabídka, nikdy bychom si jako neziskovka nemohli dovolit komerční nájem. Centrum nám umožnilo získat zdarma luxusně vybavenou prodejnu po Pietro Filipi, která se ocitla v potížích, když její tehdejší vlastník zkrachoval. Teď máme smlouvu, platíme i nějaké obratové nájemné, ale pořád to není tržní cena.

 

Mnohá nákupní centra se dnes snaží prezentovat udržitelně, i když je to trochu paradox. Oslovují vás i některá další?

V Praze se nám třeba ozvali zástupci Centra Černý most, jednáme i s Westfield Chodov. Ale musím říci, že po tom úplně nebažím. Pro nás je to složité i logisticky. Nejsme velký řetězec, závoz na prodejnu není jednoduchý, protože zboží není v krabicích, ale v pytlích, jsme prostě specifičtí. Pod střechou obchodního domu musíme splňovat požadavky jako všichni ostatní, a to nás limituje. Teď v dubnu otevíráme novou pobočku u metra I. P. Pavlova v Praze, a pak bychom chtěli otevřít ještě jednu pražskou prodejnu, která by ideálně byla „do ulice“ a sloužila jako naše vlajková loď.

 

 

 

Jste obecně prospěšná společnost, jak si můžete expanzi dovolit?

Náš zakladatel Richard Gazda je filantrop a podnikatel a rozhodl se myšlenku ještě víc podpořit. Po deseti letech jsme dospěli do stavu, kdy věci fungují, takže bychom chtěli růst. Když chceme otevřít odchod, stojí to sto tisíc až půl milionu korun. Richard Gazda nám pomůže tím, že nyní založí nadaci, do které vloží část svého majetku. Z nadace budeme financovat rozvoj naší obchodní sítě a tím pádem budeme moct podporovat víc neziskových organizací. Rádi bychom zvětšili naši obchodní síť tak, aby byly prodejny ideálně po celé republice. Nejdřív se ale musíme naučit logistiku, která je velmi náročná. Zajímavé je, že nejčastěji se nám ozývají lidé z jižních Čech, kteří by u nich chtěli Moment mít také. Někteří dokonce projevují zájem o franšízu, ale to neplánujeme.

 

DO PRAHY RETRO

Lidé vám mohou posílat dary i přes Zásilkovnu. Jak se daří tomuto formátu?

Projekt a stejnojmenný web Darujioblečení.cz se dobře rozjíždí. Lidé nám mohou oblečení posílat přes Zásilkovnu zdarma, náklady na dopravu platíme my. Jsem překvapená, jak dobře to funguje. Kvalita darů je hodně dobrá, když to třeba srovnáme s firemními sbírkami, které také děláme.

 

Sklad máte zatím jen v Ostravě. Musíte z něj do Prahy něco převážet?

Pražský obchod je z pohledu objemu nabídky soběstačný, co se týče tradiční masové módy. Vozíme sem ale „retro“, taková ta 70. a 80. léta. To je něco, co v Ostravě nikdo nechce, ale v Praze jsou z toho studenti a cizinci vedle. Dětské a sportovní zboží se zase převáží do Ostravy. V Praze držíme obchod, který je spíše prémiový, v Ostravě zase lidé slyší na slevový koncept, třeba ve stylu „vše za 40 korun“. U dětského oblečení je velký problém s kvalitou. Věci z Lidlu či Pepca jsou po jednom dítěti prakticky nepoužitelné.

 

Jak s takovým dary a textilními přebytky nakládáte?

Pod určitou kvalitu jít nemůžeme. Zákazník si špinavé pyžamo nekoupí. Takže nám zbývá poměrně velké množství nekvalitního oblečení. Když jsem sem přišla, bylo to asi 60 procent z darovaného. Aktuálně nejsme schopni zužitkovat asi 40 procent objemu nekvalitního oblečení, ale cítíme zodpovědnost za to s ním naložit ekologicky a hledáme cesty jak.

 

Jaké máte možnosti?

Teď se to trochu hnulo, protože se nám otevřely dveře do firmy Dimatex, která textil zpracovává na bavlněné hadry nebo do kompozitu, z něhož se dá vyrobit třeba městský mobiliář. Ale samozřejmě, že ve chvíli, kdy textil někomu předáváme, ztrácíme nad ním kontrolu. Nyní plánujeme, že se do Dimatexu, který má ve Stráži nad Nisou recyklační závod, pojedeme podívat.

 

KDYŽ NĚCO PĚT LET LEŽÍ VE SKŘÍNI

Český stát problém textilu doposud neřešil. Zlepší se situace, až se textilu ujmou obce?

Ano, obce postupně budou nést zodpovědnost i za textil. Doteď nebyl textilní odpad státem vůbec evidován a je dobře, že od roku 2025, kdy ho budou muset obce třídit, vznikne i tlak na to, jak jej lépe využívat. Důležité ale je, aby lidé pochopili, že je dobré si pravidelně třídit šatník. Pak totiž oblečení stihnou darovat a vrátit do oběhu, dokud má ještě hodnotu. Já sama kupuji jen „sekáč“ a vždy, když nakoupím, tak musím něco ze šatníku pustit, jedině to mi přijde smysluplné. Když pět let nechám něco ležet ve skříni, tak to podle toho také vypadá.

 

Říká se, že kvalita darovaného oblečení, minimálně v kontejnerech na textil, během covidu klesla a problém pořád trvá. Pozorujete to také?

Recesi pozorujeme, ale spíše z toho pohledu, že jsme pro ni vhodný „produkt“. Loni jsme registrovali nárůst tržeb meziročně o 30 procent. Pro zákazníky je oblečení svým způsobem zbytné, proto teď poptávají nižší cenu, kterou nalézají u nás.

 

Vyplatí se vám nějaké kousky oblečení opravovat?

Máme tady (v Praze ve Slezské) takový „upcycle“ štendr. Když je nám líto něco značkové a hodnotné odepsat, tak si s tím náš personál trochu hraje, snaží se kus spravit, výjimečně něco i pereme. Ale v obřím množství to není reálné. Aby se to celé vyplatilo, musí mít daný kousek nějakou prodejní hodnotu, třeba když byla pořizovací cena kolem pěti tisíc korun. Testovali jsme prodej takového oblečení i na eventech Ikea a mělo to velký úspěch. Známé značky prostě táhnou.

 

Když máte nakročeno do regionů, plánujete i e-shop?

Online nás určitě zajímá, do Momentu jsem s takovým projektem i přicházela. Ale není to triviální, musíte mít dost kvalitního zboží. Zatím jsme to tedy odpískali. Zákazníci se na naše vybrané kousky mohou brzy těšit na webu Leepa Store, kde se sdružují některé second handy. Jsme domluveni na spolupráci.

 

Vedle charitativních obchodů se dá oblečení pořídit i v čistě komerčních second handech. Co si o nich myslíte?

Řekla bych, že je to takový ten textil, se kterým se kupčí na mezinárodní úrovni. Podle mě 70 procent toho, co se v běžných sekáčích v Česku prodává, hodil někdo do kontejneru na textil ve Velké Británii. Je to alespoň cirkulární, pokud jsou to toky v rámci Evropy. Ale podle mě existují smysluplnější cesty, kde nakoupit.