Rentgen mého obličeje vypadá jak ze sci-fi

Když jsi kdysi začínal s muzikou, pomáhali ti někteří starší kolegové?

Určitě musím zmínit dvě zásadní rapová jména: totiž Indy a Vladimír 518.

 

Jak ses k těmhle klukům dostal?

Třeba Indy miluje létání. Když mi bylo čtrnáct, tak se jednoho dne na Facebooku zeptal, jestli by ho někdo nedokázal dostat na trenažér, který je na ruzyňském letišti. Okamžitě jsem šel za mámou, letuškou ČSA, a říkám: „Mami, jak moc je složitý dostat někoho na ten trenažér?“ Společně s taťkou to nějak zařídili, a tak jsem Indymu napsal zprávu: „Čau, jsem Jakub a trenažér bych ti mohl zařídit.“

 

Co jsi za to chtěl?

Podívat se k němu do studia, a Indy odepsal, ať přijedu. Takže jsem se za ním vydal na Smícháč, kam jsem se od té doby pravidelně vracel a kde mě Indy učil první věci.

 

Viděl v tobě dýdžejský talent?

Myslím, že jo, stali se z nás kamarádi. Jemu bylo třicet a já byl poďobanej puberťák, ale Indymu to nevadilo. Nikdy nezapomenu, jak mě vzal na Hip Hop Kemp v době, kdy byli spolu s Wichem jednou z hlavních kapel. Stál jsem v rohu jejich pódia a jenom zíral, protože dole řvalo dvacet tisíc lidí všechny texty spolu s Indym.

 

Doufal jsi, že jednou zažiješ něco podobného?

Strašně jsem si to přál.

 

A co ten Vladimír 518?

Toho jsem poznal právě ve studiu u Indyho, kam chodili skoro všichni. Když mě Vláďa jako osmnáctiletého přizval do svého vydavatelství BiggBoss, bral jsem to jako čest.

 

Pořád jste kamarádi?

Jasně. Teď s Vladimírem dokonce přemýšlíme, že bychom připravili nějaký společný, trochu alternativnější projekt. Ale vídáme se klidně jenom tak – rád vzpomínám třeba na loňský festival ve Varech. Když už jsme tam s Yzem (raper Yzomandias) měli všeho po krk a nechtěli chodit mezi cizí lidi, koupili jsme si víno a proseděli celej jeden večer na lavičce s Vladimírem, vyprávějícím neskutečný příběhy... Dobře vím, jaké jsem měl štěstí, když mě tihle lidé mezi sebe jako kluka pustili.

 

Mami, přivez Eminema

Kde jsi vlastně vyrůstal?

V centru Prahy kousek od Národního divadla, třeba do školky jsem chodil u Mánesa. Dodnes je mi v téhle části města na břehu řeky strašně dobře.

 

Je tam i Žofín, kam jsem jako šestiletý chodil k panu profesoru Žilkovi na flétnu. Na co jsi v šesti letech chodil ty?

Na nic, to až později. Pořád jsem doma mlel o tom, jak chci dělat hudbu, tak jsem od dvanácti začal hrát na klasický klavír. Aby se ukázalo, jak moc to je vážné.

 

Na prvním stupni opravdu nic?

Nic zvláštního, co by mi utkvělo v paměti. Většinou jsem poslouchal nějakou muziku.

 

Byla pro tebe výhoda, že je máma letuškou?

Rozhodně. Její milovaná linka byla do New Yorku. Dřív to nechodilo tak, že by ani pořádně nevylezli z letadla, třeba týden se ve městě zdrželi. Na Times Square stála obrovská prodejna Virgin Records, odkud mi vždycky přivezla pár cédéček.

 

Jakých?

Už na tom prvním stupni jsem ji prosil o rap. Jeden starší spolužák mi totiž pustil Wu–Tang Clan a hlavně Eminema, který začátkem milénia zazářil s deskou The Marshall Mathers LP, tu jsem zbožňoval. Ale zajímaly mě i jiné žánry – můj dědeček Karel Stiefel byl jazzman, trumpetista, hrál s kapelou a pořádal swingový festival. Doma měl gramofon, pouštěl mi z něj třeba Milese Davise, nasával jsem spoustu vlivů.

 

To tě takhle brzy bavil jazz?

Samozřejmě přišla puberta. Ve čtrnácti jsem už měl v počítači první hudební programy, pokoušel se o rap, nějaká jazzová trubka mě načas přestala zajímat, ale škoda – měl jsem se toho od dědy učit víc.

 

Každopádně přehled o muzice napříč žánry máš.

To jo, protože u nás hudbu milovali všichni, i taťka. Třeba mým prvním silným koncertním zážitkem byli Earth, Wind & Fire v Lucerna Music Baru roku 2006, čili to mi bylo dvanáct.

 

S kým jsi šel?

S mámou jsme stáli v první řadě a vlastně tam byla i moje ségra, dvojče. Kapelu zpozdily technické problémy a ségra usnula pod pódiem, kde potom spala i po dobu celého koncertu, ale my s mámou jsme byli nadšení.

 

Tak já jen připomenu, že Earth, Wind & Fire hráli už od konce šedesátých let rhythm and blues.

Já dodnes poslouchám hudební mišmaš, připadá mi to důležité. Z toho našeho elektronického rapu mám občas úplně přebasovanou hlavu, takže třeba cestou na tenhle rozhovor jsem poslouchal ambient. Doporučuju: Fred Again nedávno vydal výbornou desku s Brianem Enem.

 

Nakolik si ceníš toho, že jsi loni mohl napsat hudbu k baletnímu představení Bohemian Gravity, které pro pražské Národní divadlo nastudoval Yemi A.D.?

Moc. Stará budova Národního divadla je mojí vůbec nejoblíbenější stavbou, tak jsem byl šťastný, že můžu nahlédnout za její oponu. To představení se povedlo a radost jsem měl třeba i z toho, že dorazil děda, pro kterého je naše společné album s Yzem logicky nesrozumitelné, ale tady ode mě slyšel velkej orchestr... Na generálku přišli senioři a jedna zhruba osmdesátiletá paní mi položila otázku: „Jaké to pro vás je, skládat v tak mladém věku hudbu do Národního divadla?“ A tehdy mi došlo, že je to strašně fajn.

 

To nejsem já!

Kdy jsi uvěřil, že se muzikou uživíš?

Zlomový bod nastal v sedmnácti, kdy už jsem vydělával dost na to, abych se odstěhoval od našich do vlastního podnájmu; mimochodem hned naproti Národnímu divadlu. Jasně že jsem si kupoval mraženou pizzu a čínský polívky, ale byt to byl skvělej, měl jsem tam i ministudio. A hlavně jsem si uvědomoval, že to je bomba: zvládnu žít samostatně a přitom se věnuju jen tomu, co mě baví. Hudbě.

 

Ale pořád ještě jsi musel mít nějaký alternativní profesní plán, ne?

Ne. Odjakživa jsem se chtěl motat jen kolem muziky. V devíti jsem seděl s obrovskýma sluchátkama ve skříni...

 

... ve skříni?

Jo, to byl takovej můj safe space. Poslouchal jsem desky a představoval si, že jednou budu dělat zhruba to, co teď opravdu dělám. Na jedné z tehdejších školních akademií jsem v tělocvičně předvedl svůj první dýdžejský set z cédéček.

 

A pak?

Já vlastně nikdy v životě nedělal práci, která by se hudby netýkala, ani krátkou brigádu.

 

Tomu říkám umanutá cílevědomost!

Jo. Jsem Kozoroh.

 

Nelákalo tě studovat vysokou školu?

Vůbec. Už v maturitním ročníku jsem jezdil turné po republice jako dýdžej.

 

Na jakou střední jsi chodil?

Na podnikatelskou akademii, ale to je vlastně úplně jedno. Hlásila se tam ségra a já už si chtěl dělat jen to svoje, tak jsem řekl, že půjdu s ní. Hlavně ať jsem někde přihlášenej a ať to není moc složitý...

 

V té době už ses stával oblíbeným dýdžejem, ale zároveň se ti stala příšerná věc – na skejtu ses zavěsil za jedoucí auto, kolečka zapadla někam do kanálu a ty jsi spadl přímo na obličej.

To mi bylo osmnáct. Přišel jsem o zuby, rozdrtil si horní i spodní čelist, bradu, a kdyby ses dnes podíval na můj rentgen, vypadá jak z nějakého sci-fi filmu. Všude mám šrouby.

 

Nakolik to zranění ovlivnilo tvůj další život?

Dost. Tou dobou jsem byl například přijatý na hudební školu do Berlína, ale namísto toho jsem trávil spoustu času v motolské nemocnici. Postupně mě čekaly čtyři velké operace, takže jsem byl pozorovatelem toho, jak rychle se vyvíjejí technologie v medicíně – při první mi ještě měřili pusu normálně metrem, protože nebyly k dispozici dnešní 3D skenery a podobně. Ale díkybohu nějak funguju. Sice se už nikdy nezakousnu například do jablka, ale bylo pro mě úplným zázrakem, když jsem loni konečně dostal keramický zuby – po deseti letech mám úsměv.

 

Jak to všechno zamávalo s tvojí psychikou?

Bylo to šílený. Měl jsem hrozný bolesti, stovky hodin jsem strávil u zubařů. Po každé té operaci trvá půl roku, než se zmátoříš – pusu máš secvaklou gumičkama, které si musíš měnit. Z toho první čtyři měsíce jsi na tekuté stravě, až pak zvládneš i rozvařené těstoviny, rýži a omáčky... Ale byla to jen moje blbost, nerozvážná klukovina. Přitom jsme byli střízliví! Začaly prázdniny, kámoši měli nově řidičáky, a tak jednomu říkám, ať mě na Smíchově potáhne.

 

Jakou rychlostí tě táhl?

Čtyřicítkou, možná padesátkou. Užíval jsem si to, dělal opičky, a bum, skejt na místě zastavil a já olízl silnici.

 

Natáčel to celé někdo z auta na mobil?

Jo, shodou okolností vynikající elektronickej producent a hudebník Oliver Torr, ale ještě tu noc to smazal, úplně se u toho prý třásl. Kluci nevěděli, co se mnou bude, sanitka mě odvážela v bezvědomí.

 

Na co jsi myslel, když ses probral?

Na to, že kdybych nespadl dopředu, ale dozadu, tak jsem mrtvej nebo přinejmenším nechodím, měl jsem štěstí... Ptal ses, jak to ovlivnilo můj život? No od té doby mám pocit, že asi vydržím cokoliv, protože ačkoli jsem měl několikrát na půl roku sešitou pusu, chodil jsem na koncerty, makal, snažil se vrátit zpátky.

 

Neměl jsi komplex třeba z toho, že v puse nosíš nacvakávací protézu?

Měl. Ale největší ranou pro psychiku bylo zjištění po té poslední velké operaci z roku 2018, že vypadám jinak než dřív – ono jim to nějak ujelo. Takže si představ šílenou devítihodinovou operaci, po které jsi strašně nafouklej. Pak splaskáváš, po čtyřech měsících začínáš dostávat nějaký rysy, zvědavě je sleduješ, ale pátý měsíc ti dojde, že máš jinou pusu... Změnil se mi takový ten základní výraz a to mě načas dost zlomilo.

 

Vidíš. A já bych řekl, že se lékařům práce povedla, tvůj obličej je v pohodě; symetrický.

Ve finále jo, ale musel jsem se s ním sžít. Nevím, jak to popsat. Jednoho dne se probudíš a nad krkem máš něco, co sis neobjednal, v zrcadle vidíš cizího člověka. Není to ideální východisko pro sebevědomí hudebníka, který leze na pódium před tisíce lidí a přece jen potřebuje nějak vypadat.

 

Už sis zvykl?

Ale jo, asi po roce. Jen tomu předcházelo poměrně dost probrečených hodin i terapií.

 

Je to láska

Nedávno jsem mluvil s aktuálně nejúspěšnějším českým hudebníkem Viktorem Sheenem a ten mě překvapil pochybnostmi o tom, jestli jeho popularita vydrží delší dobu. Rozumíš tomu?

Při Viktorových současných obrovských číslech se trochu musím smát, ale my se spolu poznali už jako teenageři, vím, že takhle přemýšlí, a vlastně ho částečně chápu. Dnešní svět a konkrétně náš žánr je extrémně zrychlenej. Všechno se zrychluje, všechno zásadní se děje na TikToku.

 

Taky se na něj soustředíš?

Právě, že ne. Osobně už si na to připadám nějak starej, ale něco tam za mě zveřejňují kolegové. Což samozřejmě není ono, ale já mám přece jen výhodu, že nejsem raper a klidně můžu dělat jakoukoli jinou kreativní činnost.

 

Kdyby sis měl tipnout: budou Viktor Sheen nebo Yzomandias hvězdami i za deset let?

Nemám věšteckou kouli. Hrozně záleží na tom, jak se budou vyvíjet ti mladší z jejich posluchačů, jestli porostou spolu s klukama, nebo se ještě chytnou jiných trendů. Každopádně Viktor ani Yzo se neztratí, protože jsou oba nesmírně šikovní, pracovití a přesně vědí, co dělají. Jinak by se na ten současný vrchol ani nedostali.

 

Co ještě jim – a tobě vlastně taky – na vrchol pomohlo?

Určitě spousta času, který jsme muzice věnovali. Přidal bych například našeho dalšího kamaráda Smacka: všichni to děláme patnáct let a teprve poslední tři nebo čtyři roky jsou průlomové. Museli jsme si to odmakat, a mám pocit, že tohle spousta našich následovníků zatím moc nechápe.

 

 

Z čeho usuzuješ?

Když třeba začal covid, nějak jsem vycítil, že tenhle problém bude nadlouho, a přemýšlel o tom, co teď budu dělat. Založil jsem vydavatelství, nabral do něj šikovný mladý rapery, kteří se mi líbili, udělal jsem základní ekonomický model, ale po roce a půl se na to radši vykašlal.

 

A důvod?

Někteří z těch lidí třeba vydali první cédéčko a hned měli pocit, že jsou slavní. Sežrala je Praha, kde chodili na mejdany a pár lidí je plácalo po ramenou, takhle jim to stačilo. Já do toho rval peníze, ale pořád jsem jen někoho prosil, jestli už by laskavě nemohl dodělat ten klip nebo odevzdat písničku, co slíbil před měsícem. A postupem času mi připadalo zbytečný dávat tolik energie a času do lidí, kterým stačí k sebeuspokojení tak málo a myslí si, že můžou být slavní skoro bezpracně... Oproti tomu Yzo, Smack nebo Viktor Sheen jsou srdcaři, kteří rapem žijou. Nezačali s ním, aby se stali slavnými, bohatými a zajímavými v partě; byla to láska.

 

Nemáš chuť zkusit se jako producent a dýdžej prosadit i v cizině?

Přemýšlím o tom pořád. Tady mám skvělé postavení, můžu si dělat, s kým chci a co chci, ale rok v New Yorku nebo Londýně by mi prospěl – zase bych byl ten Jakub Nikdo, který začíná budovat všechno od píky. Ale teď ještě nemůžu, protože mám muzikantsky hodně produktivní období doma.

 

Všiml jsem si, že nedávno vyšla deska tvého projektu VR/Nobody.

To jo, ale zároveň pracuju na dalších dvou společně se zajímavými jmény. Jedna bude s Nik Tendem, který mi mimochodem nedávno řekl, že ji už teď považuje za svoje zlomový album, a druhá se zpěvačkou Annet X.