Tramping jako snaha žít po svém. Kritizovala ho první republika i komunisté

Proč vás zaujaly dějiny trampingu?

Byla to náhoda. Původně mě tramping nezajímal osobně ani badatelsky a jen jsem chtěl pomoci kamarádům, kteří projekt k jeho dějinám chystali. Postupem času jsem se ale začal s tématem seznamovat a zjistil jsem, že tramping je neuvěřitelně barvitý a nejednoznačný fenomén, který byl v mých očích překryt řadou stereotypů a snad i mýtů.

 

Vy sám jste tramp?

Osobně se za trampa nepovažuji. Pravda, kamarád a tramp Honza Špringl, mimochodem spoluautor naší knihy Putování za obzor, mě několikrát vytáhl na vandr. Bylo to příjemné a hlavně poučné v tom, jak moc (ne)jsem schopný v přírodě pobývat. Být trampem ale především znamená cítit se jím. Je to sebeidentifikace, sounáležitost s hnutím či subkulturou. To já v sobě nemám, i přes veškerý respekt, který jsem k trampingu v průběhu práce na knize získal.

 

Jak se vlastně fenomén trampingu zrodil?

Tramping je dítětem své doby. Na sklonku první světové války a v prvních poválečných letech chtěli mladí lidé z různých důvodů odcházet z města do přírody. Ze skupiny několika prvních trampů mizejících za Prahu (nejen) do Svatojanských proudů se postupem doby stával stále populárnější fenomén šířící se napříč republikou, nejprve v Čechách, posléze i na Slovensku.

 

A jaké tyto počátky byly?

Traduje se, že úplně na začátku byla legendární osada Ztracená naděje (neboli Ztracenka, nedaleko Štěchovic. Založena byla dle osadní knihy v roce 1919 – pozn. aut.). Posléze se na březích českých a moravských řek a potoků a také v údolích či kaňonech začala objevovat osada za osadou. Tramping byl nový, neokoukaný, na rozdíl od skautingu neorganizovaný. Pro některé kluky a holky mohlo být lákavé, že má kouzlo zakázaného ovoce. Po pár letech se stal i komerčně zajímavým, o čemž mimo jiné svědčí množství vydávaných trampských písní.

 

Světový unikát

Jde tedy o čistě český, respektive československý fenomén?

Tramping vznikl v Čechách, odkud se během první republiky rozšířil na Slovensko, trampové jezdili i na Podkarpatskou Rus. Jde tedy o fenomén domácí a v té podobě, v jaké u nás vznikal, rovněž o světově ojedinělý. Na druhou stranu volnočasové pobyty v přírodě, návrat k přírodě, snahy o změnu životního stylu nebo táboření nebyly ryze českým jevem. Jednak tu byl skauting a jednak různá další hnutí, například německé Wandervogel, které s trampingem sdílí podobné motivace, onu cestu z města.

 

Zmiňujete motivaci. Jaké pohnutky tedy měli první čeští trampové?

Mluvili o potřebě odejít z nezdravého města do klidné přírody, aby aspoň na chvíli byli někde „ve svém“ a mimo faleš a pozlátko městského prostředí. Měli chuť být pány svého času a osudu, potřebovali odpočinout si, načerpat síly, být s kamarády, sdílet s nimi jakousi „intimitu přírody“.

 

Všichni to tak ale nevnímali…

Jistě, pro některé byla důležitá hra na dobrodružství jako z amerických westernů, na které chodili do kina. A aniž bych chtěl tramping nějak znevažovat, pro některé kluky a holky mohla být motivací nebo snad přidanou hodnotou trampingu i možnost soukromí pro intimní chvilky… I proto koneckonců některé postrašené prvorepublikové hlasy odsuzovaly tramping jako hnutí sexuální a kazící morálku mládeže. Čili kdybych měl nakonec najít nějaký společný rys pro všechny, byla by to snaha mladých žít si aspoň chvíli po svém.

 

Legenda a komunističtí trampové

První dějiny trampingu u nás, na něž váš autorský kolektiv lehce navázal, napsal jistý Bob Hurikán v časech Protektorátu. Můžete o něm říct něco bližšího?

Bob Hurikán, vlastním jménem Josef Peterka, je trampská legenda. Dobrodruh, cestovatel, spisovatel, autor trampských písní včetně známého Rikatada. A také, jak už jste zmínil, autor prvních dějin trampingu. I jimi nesmazatelně vstoupil do trampské historie. Nicméně pracoval nesystematicky, jeho práce je spíš soupisem osad a jejich historií v jednotlivých trampských oblastech. Navíc výběr osad podřizoval osobním sympatiím, opomíjel třeba tábořiště levicových, komunistických trampů. Hodně se opíral o vlastní paměť či vzpomínky jiných trampů. Čili jde svým způsobem také o práci pamětnickou.

 

Co z trampingu učinilo masový fenomén?

Byl něčím novým, neorganizovaným, byl hlasem mladých. Hodně udělala i trampská písnička, která se šířila na deskách, zpívala se u ohňů, ale dostala se i na divadelní prkna a do populární revue. Právě i jejím prostřednictvím tramping ukázal svůj komerční potenciál. Stal se objektem zájmu pro zábavní průmysl, výrobce a prodejce sportovních potřeb a nakonec i pro politické strany.

 

Už ve 30. letech se úloha trampingu začala měnit, kromě ekonomického přínosu se zdůrazňoval i branný.

Je to tak. Tramping byl v módě, tou dobou už byl masový, a nabízet zboží s odkazem na něj se přímo nabízelo. Ta brannost je ovšem zajímavější. Už jen proto, že původní trampové se ve 20. letech vymezovali vůči skautingu, který obviňovali z „vojáčkování“, a brannou výchovu odmítali. Jenže ve druhé půlce 30. let se Evropa ocitla v jiné situaci, začala se nad ní stahovat mračna (po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 – pozn. aut.). A tramping, stejně jako skauting, byl vlastně dobrou průpravou pro život v nepohodlí, v přírodě. Tramping spojený se sportovními aktivitami tužil těla, pobyt v přírodě učil „strategickým“ dovednostem.

 

Během první republiky u nás byli i komunističtí trampové. Co byli zač?

Byli to trampové, kteří považovali tramping za politickou aktivitu. Viděli v něm protest proti vykořisťovatelskému společenskému řádu, proti měšťácké morálce. Tramping byl v jejich očích sociálním hnutím nespokojené mládeže. Bavíme se jen o několika letech na přelomu 20. a 30. let, šlo o dočasnou záležitost. Nicméně protestní potenciál v trampingu samozřejmě je, spočívá v odmítnutí „zkaženého“ města.

 

Žít za socialismu po svém

Jak se změnil tramping po druhé světové válce?

Hlavně se změnily společenské a politické okolnosti, zvlášť nástup komunistického režimu byl pro tramping zásadní. Řada starších a tradičních osad se udržela, ale současně se trampové dostali do hledáčku bezpečnostních orgánů. Byli šikanováni, perzekvováni. Zatímco v meziválečné době došlo k postupné rehabilitaci trampingu, po nástupu komunistů k moci tramping z veřejného prostoru zmizel. Pokud se objevil na stránkách novin, bylo to v průběhu 50. let skoro výhradně v negativním světle.

 

V letech šedesátých ale naopak nastal nový boom.

„Šedesátkový“ tramping je strašně zajímavý. Komunistická strana se musela vyrovnat s tím, že řada mladých si chtěla žít po svém, neorganizovaně, mimo Československý svaz mládeže a politické akce. Navíc to byli kluci a holky, kteří se narodili už po nástupu komunistů k moci, takže už byli vychováni v „nových poměrech“. A najednou se ukázalo, že rozhodně netouží být „novými socialistickými lidmi“.

 

Souviselo to, předpokládám, s celkovým uvolněním poměrů u nás i jinde ve světě.

Jistě, v době tání se k nám dostávaly kulturní vlivy ze západní Evropy. Ale opět, podobně jako za první republiky tu ze strany mladých byla touha žít po svém, trávit volno v přírodě s kamarády. Přičemž za komunismu to byla navíc reakce na přepolitizovanost státu a jeho snahu dohlížet a kontrolovat. Byť nutně to neznamená, že by automaticky odmítali tehdejší zřízení. Nemám pocit, že by politiku potřebovali nutně řešit.

 

Toto období skončilo invazí vojsky Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Co bylo s trampy potom?

Někteří trampovali dál, jiní odešli do emigrace a trampovali tam, třeba v australské nebo severoamerické divočině. Což byl vlastně takový hořký paradox. Konečně se dostali do té vysněné, opravdové divočiny. Nebyli někde za Prahou, v Brdech, ale ve Skalistých horách. Jenže nedobrovolně. Aby uviděli jejich štíty, museli opustit kamarády a známá místa tady doma.

 

Trampové svazáci

Jak tedy vypadal tramping za normalizace?

Stále žil, generační obměna trampingu v letech šedesátých nesla ovoce – trampovalo se dál, přidávali se stále mladší kluci a holky. A hlavně se v rámci trampingu či kolem něj objevila řada kulturních aktivit. Asi nejznámější je hudební festival Porta. Nezapomeňme také na dočasnou obnovu Junáka a různých tábornických organizací a oddílů během pražského jara. V počátcích normalizace sice opět zanikly, ale kluci a holky jezdit do přírody nepřestali.

 

 

Trampové také spolupracovali se SSM. Můžete o této spolupráci říct něco více?

Ano, někoho to možná překvapí, ale existovaly kontakty mezi trampingem, přesněji řečeno některými trampy, a státními organizacemi. Koneckonců už během šedesátých let byly kontakty mezi Československým svazem mládeže a některými trampy, kteří mohli některé své akce pořádat právě pod záštitou svazu. V době normalizace můžeme sledovat něco podobného. Na straně státní moci totiž byla snaha podchytit právě i trampské aktivity a získat nad nimi kontrolu. Sami trampové pak mohli pod křídly SSM či třeba Svazarmu hledat vhodné krytí před státními orgány.

 

I přesto české trampy sledovala v rámci akce Hurikán StB. Proč? A jaké měla tato operace výsledky?

Akce Hurikán probíhala od poloviny 70. let napříč republikou a nebyla ničím jiným než protitrampskou represí. V jejím rámci byly evidovány, monitorovány, kontrolovány a infiltrovány trampské osady, bourány trampské přístřešky. A to vše jakožto boj proti „volné mládeži“, proti „zpolitizování kriminálních živlů z řad mládeže“.

 

Tramping stále žije

Je fenomén trampů v české společnosti dodnes živý?

Jsem přesvědčen, že ano. Stále se jezdí do osad, pod převisy a prostě do přírody. Trampingu jsou věnovány výstavy, televizní dokumenty, knihy… Možná není masovým fenoménem, ale stále žije.

 

Jak na něj nahlíží mladší generace? Nebo vaše děti?

To je už otázka na jiné, ale popravdě mě velmi potěšilo, když jsem zjistil, že i mezi mými studenty na pražské Filozofické fakultě se několik trampů najde. Věřím, že hodnoty trampingu, možná třeba i obohacené o environmentální myšlení, mohou být pro mladé atraktivní.

 

Ve své knize příliš neřešíte konkrétní osady. Pokud byste však měl jednu vypíchnout a popsat její příběh, jaká by to byla?

Asi vás zklamu, ale žádnou bych nevybral. Vyprávět příběh nějaké osady znamená opět naskakovat na takovou tu Hurikánovu „osadologii“. I když přece jen mě něco napadá – zajímaly by mě třeba česko-německé či německojazyčné meziválečné trampské osady. O nich v podstatě nic nevíme.