Dva nejhorší pátky v životě Tomáše Belka. Dnes je ten druhý...

S Honzou Kalinou jste byli kamarádi čtyřicet let. Kdy jste se osobně viděli naposledy?

Já už s kapelou Sto zvířat léta na saxofon nehraju, skládám jí jen všechny texty, takže to bylo, počkej... někdy začátkem června.

 

Při jaké příležitosti?

My měli od devadesátých let zajetý rituál. Kdykoli skončilo nahrávání desky, tak jsme se sešli jenom my dva spolu, většinou u něj doma, a třikrát v řadě si tu nahrávku poslechli. Teď to bylo právě koncem jara.

 

Rozhovor je k poslechu i ve formě podcastu:

 

Co na desku, která se bude jmenovat Noční ptáci a vyjde v půlce září, Honza Kalina říkal?

Měl pocit, že je ze všech nejlepší, a já s ním celkem souhlasil. Dnes ale spíš myslím na to, jak ten náš rituál dopadl. Ačkoli bylo teprve odpoledne, Honza při druhém přehrávání usnul. Řekl jsem si, že když je utahanej, nebudu to hrotit, vykradl jsem se z bytu, ani mu nemělo smysl říkat čau. Takže tehdy jsem ho viděl naposledy, pak už jsme si jen volali a psali. Spícího. A nerozloučil jsem se. Připadá mi to takový symbolický, smutný a mrazivý.

 

Jak ses minulý pátek o jeho smrti dozvěděl?

Bylo odpoledne, my se ženou a dětmi v našem domečku za Prahou, a kapela se nedovolala mně, vzala to žena. Volala na mě: „Tome, pojď dolů.“ Vykoukl jsem přes schody, co se děje, ona povídá, že je Honza mrtvej, a já necítil vůbec nic. Byl jsem úplně hladkej, jako když vyleštíš kachlík. Uvnitř prázdno, jen jsem zjišťoval a řešil situaci. Pobrekávat jsem začal v sobotu, a v neděli už jsem brečel při psaní jakéhosi nekrologu pro Deník N. Začaly se vynořovat vzpomínky z těch našich čtyř společných dekád, ale nejhorší sodovka pro psychiku mě čekala až začátkem tohoto týdne.

 

To se stalo co?

Honzova dcera Bára mě poprosila, ať vyberu pasáž z nějakého textu pro Sto zvířat, že to dá jako hlavičku na parte. Takže jsem ty texty začal procházet, a ony jsou bohužel jako deník. Najednou si vzpomeneš na všechno naprosto plasticky, vybavují se ti momenty, kdy, kde a proč vznikaly, co jsme tou dobou s Honzou prožívali. To už jsem nekontrolovatelně bulel.

 

Jaký úryvek jsi vybral?

Na albu s (v této souvislosti dost brutálním) názvem Rozptýlení pro pozůstalé je písnička Zub a v jejím refrénu se zpívá: „Tak dej mi pusu na čelo, dobrýho pomálu, aby to míň bolelo, neodcházej pomalu.“

 

Budou na nové desce texty, které získaly minulý pátek nový a nezamýšlený smysl?

Tak je tam třeba jedna o stárnutí. Oba jsme ročník 1965, on je o tři dny mladší, teda vlastně byl, mně ten minulý čas nejde... Ale víc teď myslím na jinou píseň z té desky, která se jmenuje Kámoši a Honza se v ní ptá, kam se ztrácej jeho kamarádi a co teď vlastně bude s ním. Text jsem napsal, když před půl rokem zubatá zabrousila do řad Sto zvířat poprvé a pohřbili jsme dlouholetého basáka Láďu Přitasila. Vzniklo takové blues, zhudebnil ho kytarista Kuba Červinka, a ten pak vyprávěl, že se stala zvláštní věc. Když zpěvák nahrává ve studiu písničku, dělá to obvykle na několikrát, ale Honza tehdy přišel a nazpíval to na první dobrou. Čistě, s krásným výrazem, nebylo už co opravovat.

 

On kapelou žil

Kdy jsi pochopil, že pro tebe bude Honza Kalina zásadním kamarádem?

Definitivně ve chvíli, kdy jsme roku 1990 založili Sto zvířat. V letech osmdesátých jsme se oťukali jako spolužáci z pedagogické fakulty a spoluhráči z prvních kapel, bavilo nás spolu trávit čas a kecat a já měl radost, když mi v tom devadesátém ještě z vojny zavolal, že má vizi nové společné kapely.

 

Ty jsi tou dobou nikde nehrál?

Ale jo, v Garáži.

 

Ta byla na vrcholu slávy. Proč tě tak potěšila možnost založit Zvířata?

Garáž už před mým nástupem měla svůj ksicht, byl jsem tam čistě saxofonistou. U Zvířat mě naopak rajcovala představa, jak něco postavíme na zelený louce, a že tam taky dostanu šanci psát texty, což mě začalo strašně bavit a od té doby jsem jich napsal pro Sto zvířat stovky a další tuny i pro jiné kapely a zpěváky.

 

Proč byl frontmanem Zvířat právě Honza? Proč ne třeba ty?

Já když mám něco organizovat, tak jenom z povinnosti a nerad, kdežto Honza si vedl tabulky a seznamy toho, co všechno se musí dál udělat. Líbila se mi pozice šedé eminence, se kterou pak všechno konzultuje, ale frontmanem prostě musel být on. Nikdy jsem neviděl člověka, který by byl své kapele tak oddaný. Bral ji jako životní lásku, udělal by pro ni cokoli, celý život se těšil na další koncert, na další zkoušku, nic jiného ho tolik nenaplňovalo.

 

Koncem devadesátých let jste jeli dvakrát turné po USA. Jak na to dnes vzpomínáš?

Nemírně rád, i když to bylo fyzicky náročné. Jezdili jsme dodávkou tím stylem, že třeba skončil koncert, my hned nastoupili do auta, jeli celou noc i den, odehráli druhý koncert, a až potom si šli lehnout do levného motelu. Někde přišlo pět hluchých indiánů, a jinde, třeba ve Washingtonu, neuvěřitelných pět set lidí.

 

 

Doufali jste tehdy, že se stanete opravdu velkou a úspěšnou kapelou, která vás všechny skvěle uživí?

O to se vedly spory. Na jedné straně jsem byl hlavně já a Petr Ostrouchov, kteří jsme spíš chtěli, aby kapela hrála míň, aby se dělala trochu vzácnější a nezabírala nám všechny víkendy - co si budeme povídat, třeba rodinnému životu tenhle styl nesvědčí. Jenomže Honza by nejradši hrál dvacetkrát měsíčně, nebo ještě lépe světové turné, z koncertu na koncert, donekonečna. To byl hlavní důvod, proč jsem jako muzikant z kapely nakonec odešel. Nechtěl jsem, aby byla celým mým životem, zajímaly mě i jiné věci a zároveň jsem ostatní nechtěl brzdit. Honza byl tehdy zklamanej, myslel, že jsou Zvířata stejně osudová pro mě jako pro něj, ale ne. V tom jsem jinej. Když máš za sebou tisíc koncertů a vracíš se z tisícího prvního někde v Ostravě dodávkou v pět ráno domů, máš toho dost. Navíc po koncertech se vždycky hodně kalilo, a kdybych z toho nevystoupil, šlo by mi už o zdraví.

 

Co bude dál?

Zahraješ si na křtu nové desky, pokud tedy bude?

On asi bude, ale nevím…

 

Zatím nikdo nic neví. Všichni jsou pořád v šoku.

To jsou. Hrozný je, že kapela vlastně Honzu minulý pátek našla. Poprvé v životě nepřišel včas na sraz před koncertem, což jim připadalo divné, tak jeli k jeho bytu na Žižkově. Slyšeli, jak za dveřmi zvoní telefon, ale nikdo neotvíral, a to už tušili průser. Zavolali Honzova syna, ať přijede a odemkne, a pak ho našli... Byli úplně vyřízení a šli do hospody, kde se to aspoň trochu pokoušeli smejt z mozků. Druhý den se sešli znovu, chtěli se pobavit o tom, co dál, ale dokázali se shodnout na jediném: Honza by si jednoznačně přál, aby ten křest nějak proběhl. Ale bude to pro všechny těžký a hlavně je velká otázka, jestli tahle kapela bude mít sílu pokračovat i pak.

 

Myslíš, že bude?

Opravdu nevím. Netuším, jak by ji bez Honzy přijímali posluchači. Ale souhlasím, že on by si to přál. Poslední dobou to i naznačoval, měl takové morbidní řeči, jako by tušil, že je to s ním vážné. A on to možná i tušil, jen se snažil nekazit atmosféru a neříkal nám všechno, ani bych se moc nedivil. Každopádně v posledním půlroce míval po pár skleničkách vína smutný hlášky typu: „Až tuhle desku dotočíme, klidně můžu umřít.“ Nebo: „Hele, Jano Jelínková a Kubo Červinko, koukejte to po mně jednou převzít!“

 

Nemáš od minulého pátku pocit, že je Honzova smrt zlomem i pro tebe? Že právě teď začíná to stáří?

Zlom přišel už loni o Vánocích. Do té doby jsem byl zdravej jak řípa, ale pak jsem cestou právě od Honzy uklouzl na eskalátorech, zlomil si dvě žebra, takže strašná bolest na dva měsíce - když kýchneš, omdlíš. Jakmile žebra srostla, tak mi pro změnu vyhřezla plotýnka, což mě úplně vyřadilo z provozu, nemohl jsem ani chodit do práce, takže já už bilancuju několik měsíců a úplně měním svůj život. Za pár dnů třeba skončím jako kreativní ředitel v agentuře Ogilvy, nehodlám už se živit primárně reklamou. Přestěhovali jsme se do domečku v lese kousek od Jevan, píšu texty a scénáře, žiju si klidný, rodinný, takový spisovatelský život. Rokenrol, zdá se, skončil.