V deníku dívka zachytila poslední měsíce plzeňských Židů

Kde se deník Věrky Kohnové našel? Jak je možné, že se ho podařilo zachránit?

Věrčin poslední zápis pochází z ledna 1942, potom ho nejspíš musela Věrka nebo její rodiče předat árijské rodině Kalivodových z Dobříva, s níž se přátelili. Nejspíš přijeli ještě Kohnovy těsně před jejich odjezdem do Terezína navštívit. V následujících letech bylo poměrně nebezpečné ukrývat doma něco po Židech, a proto pan Kalivoda, vášnivý včelař, ukryl Věrčin deník mezi své včelařské deníky, kde nebyl vůbec nápadný. Objevila ho tam až po dvaceti letech jejich adoptivní dcera. Na konci šedesátých let paní Kalivodová předala deník evangelickému faráři Miroslavu Matoušovi. Nechtěla jej mít už doma, stále jí připomínal tragický osud rodiny Kohnových. Pan Matouš měl deník u sebe, ale zapomněl na něj. Až když v roce 2006 zemřela jeho manželka, začal přebírat pozůstalost a narazil na něj.

Myslíte, že se mohou objevit ještě nějaké další podobné deníky?

V České republice existují i další deníky psané za německé okupace židovskými dětmi. Některé z nich už se nacházejí ve sbírkách Židovského muzea v Praze, jiné budou určitě ještě někde ukryté. Nejsem si ale jistý, zda se je podaří najít. V případě Věrčina deníku se jednalo skutečně o sérii náhod.

Jak cenný její deník je?

Dá se říct, že každý z deníků židovských dětí je něčím výjimečný. Každý z nich vypráví události, které se odehrály v Evropě během druhé světové války z trošku jiného pohledu. Strašné je, že takové záznamy nalézáme po celé Evropě a vypráví neustále o tom samém. Děti, které si je psaly, prožívaly traumata spojená s pronásledováním Židů. A je úplně jedno, jestli k tomu docházelo u nás, v Holandsku, Polsku, Německu, nebo Rusku.

Čím se tedy odlišuje Věrčin deník?

Asi tím, že jejíma dětskýma očima zachycuje ten nejhorší rok: poslední měsíce plzeňských Židů na svobodě. Ona to ze začátku nechce vůbec vnímat, nehodí se to do jejího dětského světa. Postupně ale veškeré změny dopadají i na ni. Židovské děti už se neučí ani soukromě, protože na to není čas. Jsou čím dál tím více zapojovány do okolního dění, pomáhají na rabinátě, například s přípravou transportů. Už od listopadu 1941 totiž bylo jasné, že i plzeňské Židy transporty čekají. V tom deníku je vidět, jak Věrka postupně začíná chápat, co se kolem ní děje. Až do listopadu nebo prosince to neviděla, na rozdíl od ostatních v rodině.

Občas mi přišlo, že některá nová protižidovská opatření bere skoro jako dobrodružství, konkrétně třeba sestěhování rodin. Zrovna Kohnovi měli poměrně velký byt a během podzimu 1941 k nim byly nastěhované další dvě rodiny.

Ano, zatímco maminka z toho měla nervy na pochodu, Věrka měla velkou radost. Takových věcí je tam patrných více. Jiné věci sice Věra ve svém deníku přímo nepíše, ale dojdou nám, když se více seznámíme s jejím životním příběhem. Věrka například v červnu 1940 byla na konci obecné školy a od dalšího školního roku se měla odloučit od svojí sestřenice Edity, každá měla jít na jinou školu. Právě tehdy ale začal pro židovské děti platit zákaz školní docházky. Židovská náboženská obec v Plzni tedy začala děti vzdělávat soukromě formou domácích kroužků a Věrka s Editou mohly najednou zůstat spolu. Domácí učitelé byli dětem věkově blízcí. Jednalo se buď o bývalé židovské gymnazisty vyloučené roku 1940 ze škol, nebo o vysokoškoláky, kteří nemohli dokončit studia kvůli uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939. Mnozí z nich před okupací působili ve skautských oddílech, a není tedy divu, že Věrku netradiční výuka s takovými učiteli bavila.

Kdy se její vnímání změnilo?