Dneska už bych do filmu nešel, moje herectví byla tragédie

Vzpomeneš si, co jsi dělal přesně před čtyřiceti lety?

V neděli 12. června 1983 zbývalo dva a půl týdne do mých třináctých narozenin a já se chvíli před sedmou večerní vrhl na plot před sektorem vlajkonošů na Bohemce. Byli jsme tehdy na rozhodujícím zápase proti Žilině s poměrně konzervativním tátou, který mě ovšem neudržel, a tak jsem vtrhl na hrací plochu a spolu s hráči oslavoval jediný titul v historii klubu.

 

To jsi byl takový fanatik?

Byl. A vlastně pořád jsem. Teď se Bohemka dostala do evropských pohárů a já se nemůžu dočkat, vyrazit chci i na venkovní zápas. Bohemce fandím intenzivně, konstantně a naštěstí jsme zeleno-bílá rodina, takže na fotbalech sedím vedle syna a tchána.

 

Jak ses stal bohemákem?

Za prvé mě do Ďolíčku vzal táta, a protože tam hrál například Tonda Panenka, hned mě to zasáhlo, no a pak jsem taky chodil do Klokánka v Riegrových sadech. To byla výborná přípravka pro děti, kde se dělaly všechny možné sporty plus němčina nebo angličtina a o víkendech se občas konaly otevřené přebory žactva v různých soutěžích. Bohemácké oddíly si pak vybíraly děti do specializovaných oddílů, já šel dělat atletiku.

 

Nebylo ti líto, že nehraješ fotbal?

Hrál jsem i fotbal, ale atletika mi šla přeci jen víc. Mezi dorostenci jsem potom byl třetí v Československu na osmistovku.

 

Jaký máš osobák?

V sedmnácti jsem ji běžel za 1:53:14.

 

To jsi byl rychlejší než Jarmila Kratochvílová, ne?

O trošku. Ona měla světový rekord 1:53:28.

 

Tvůj muzikantský souputník Honza Muchow mi vyprávěl, že jste spolu byli na finále fotbalového Eura roku 1996 v Londýně. Byl to zážitek?

Zajímavej! Vyrazili jsme autem ještě s tehdejším bubeníkem a dnešním režisérem Petrem Němečkem a na stadionu ve Wembley nás kolem šedesáté minuty zachvátila naprostá euforie, protože naši vedli po penaltě Patrika Bergera. Pak to sice šlo z kopce, Němci dvěma góly otočili, ale i tak krása. Drtivá většina stadionu fandila nám, protože Angláni přece nebudou fandit Němcům, atmosféra byla úžasná.

 

Stihli jste v tom Londýně ještě něco?

Druhý den jsme potřebovali jet domů, ale já se tehdy rozhodl, že si pořídím svůj vůbec první sampler. Hned po příjezdu do Londýna jsem koupil inzertní časopis, tam jsem vyhledal sampler ve své cenové relaci a ráno po zápase jsme ho jeli vyzvednout. Měl jsem přesnou představu, jak si nástroj vyzkouším, abych nenaletěl, jenomže jsme dojeli do okrajové černošské čtvrti, kde ostatní kluci radši ani nevystoupili z auta. Zazvonil jsem, nějaká paní otevřela a štěkla: Co chceš? Když jsem řekl, že jdu na inzerát, zavolala kluka v trenkách, který mi vrazil do rukou krabici, vzal si peníze a zabouchl dveře. A já se následujících čtyřiadvacet hodin cesty do Prahy modlil, aby to byl opravdu funkční sampler.

 

Fungoval?

Naštěstí jo.

 

Kolik tě stál?

Dva tisíce liber, byl to Akai S3000. Tehdy jsme zakládali Ohm Square a hodně ho tam využívali.

 

Skoro nic nepřežilo

Jak jste se vlastně dostali ke vstupenkám na to finále?

Kameraman Miroslav Ondříček, tatínek našeho kamaráda Davida, byl v představenstvu Slavie, takže jsme měli lístky přes něj.

 

A za to jsi pak Davidovi musel zahrát v Šeptej?

Ten film se natáčel o pár měsíců dřív.

 

Kromě Šeptej ses objevil i ve filmech Knoflíkáři nebo Anděl Exit. Co by se dnes muselo stát, abys přijal nějakou další větší roli?

Určitě už bych do ničeho takového nešel, nechtěl bych režisérům zbytečně ubližovat, moje herecké výkony byly tragické. Omlouvá mě jedině to, že jsem se neúčastnil žádných konkurzů, ale režiséři byli většinou mí kamarádi. Když mě oslovili s tím, abych jim pomohl s nějakou akcí, neuměl jsem říct ne, ale byla to chyba.

 

Pouštíš si ty filmy občas?

Dobrovolně nikdy. A když náhodou zahlédnu útržky, tak si říkám, že to snad není možný. Vždyť třeba právě Šeptej je dodnes symbolem pro povedený, snad až kultovní film. Nechápu. Devadesátky jsou dnes podle mě nějak zvláštně přeceňované. Co se týče české muziky anebo filmů z té doby, přežilo toho jen málo; čas tříbil nemilosrdně.

 

Napadá tě na první dobrou, co přežilo?

V hudbě třeba Ecstasy of Saint Theresa – deska In dust 3 je skvělá a vlastně celou jejich devadesátkovou tvorbu můžu poslouchat i dnes. Což třeba o starých Ohm Square neplatí. Když se ohlédnu za našimi sedmi deskami a vyberu z nich to, co přežilo, bude to tak sedm písní – dalších padesát už mě nebaví. No a u českých filmů vidím tenhle trend ještě markantněji.

 

Svým dětem bys z nich upřímně nedoporučil žádný?

Třeba Knoflíkáři měli skvělý scénář. Provedení mohlo být dotaženější, ale ten příběh snad pořád někoho osloví. A dál? Pelíšky mají nějakou historickou hodnotu, ale dnes už tomu mladí nebudou rozumět, není to nadčasové téma, aby oslovilo jejich generaci... Tak nevím. Nemůžu si pomoct, ale devadesátkové desky i filmy na mě obvykle působí spíš jako dobové relikvie.

 

Coby herec ses prosadil bezděky a na tom je zajímavá ještě jedna věc – já tě znám jako člověka, který v žádném případě nechce být středem pozornosti.

Takhle to mám odjakživa. Nejradši bych byl zalezlej ve studiu, skládal si svoje věci a pak je nechal žít. Občas samozřejmě s Ohm Square vystupuju, ale bez většího požitku a nejsympatičtější mi je přístup, který byl v počátcích CzechTeku. Tehdy ještě dýdžejové obvykle hráli za nějakou plachtou, nebyli vidět, takže sis vybíral jen podle hudby; kde tě bavila, tam jsi zůstal. Nezajímalo tě, jestli ji hraje kluk, anebo holka, hezkej, nebo ošklivej, jestli na tebe mává rukama. Hudba se obešla bez opičáren a tenhle přístup ve mně nějak zůstal.

 

Měl jsi to tak i na začátku 90. let? Tehdy jsi hrál se skupinou Sebastians a na klubové scéně jste byli dost populární.

Protože po revoluci mělo šanci uspět všechno, co bylo nové a trochu jiné. Ve skutečnosti jsme byli spíš taková kamarádská sešlost dvacetiletých nadšenců a hráli jsme blbě. V dnešních podmínkách by se tvorba Sebastians podle mě neměla šanci chytit. Když vidím, co dělají dvacetiletí čeští kluci a holky za skvělý věci, ti jsou o level jinde.

 

Kdo třeba?

Kdekdo. Pusť si třeba Badfocuse.

 

A přesto: když ti bylo dvacet, užíval sis to na pódiu víc než dnes?

Asi trochu jo, zbylo pár zábavných vzpomínek. Třeba ta, jak jsme se spolu s MCH Bandem v létě roku 1992 zúčastnili akce proti rozdělení Československa v Bratislavě na náměstí. Na mnohem větším náměstí vedle probíhal naopak koncert za rozdělení, kam přišlo desetkrát víc lidí. Někteří z nich na nás chtěli vlítnout. Naše náměstí museli policajti uzavřít, panovala vypjatá atmosféra a tehdy se mi na pódiu výjimečně líbilo; vnímal jsem to jako silnej a zajímavej moment.

 

Všechno dopadlo dobře?

Jasně. Rychle jsme se sbalili, policajti nás odvezli na nádraží, tam ještě Chadima dostal v hospodě do držky a jelo se zpátky do Prahy.

 

My a Lou Reed

Kdy se vlastně rozhodlo, že nebudeš atletem?

Brzy po maturitě na sportovním gymplu v Přípotoční. Najednou jsem musel přejít na Duklu ke slavnému Josefu Odložilovi a to byl tvrdý trenér, což mi nevyhovovalo. Na vojenský režim já nejsem, takže to znamenalo rychlý konec kariéry.

 

A kdy tě začala lákat možnost, že by ses stal profesionálním muzikantem?

Takhle jsem nikdy neuvažoval. Až do devatenácti jsem byl pouhým fanouškem hudby a vůbec si nedokázal představit, že by mě jednou živila, nebyl to můj cíl. K těm Sebastians jsem se dostal úplnou náhodou.

 

Díky čemu?

Koncem osmdesátek jsem potkal Tomáše Ottu, což je dnes novinář, na podnikové horské chatě Uniprojektu, kde spolu pracovali naši tatínkové. Přes stěnu svých pokojů jsme zjistili, že posloucháme stejnou hudbu: to byl třeba Morrissey, The Cure nebo Siouxsie and the Banshees. Tomáš nadhodil, že jeho kámoši založili kapelu a shánějí basáka, já na to odpověděl, že nehraju na žádnou basu, chodím jenom do hudebky na housle, ale Tomáš opakoval, ať to zkusím, že ti kluci mají vkus jako my dva. Za tisícovku jsem koupil basu, přišel na zkoušku Sebastians – a už tam zůstal. Začínaly holt devadesátky a v těch se dalo přicmrndnout kamkoliv.

 

Roku 1996 jsi pak založil mnohem elektroničtější kapelu Ohm Square, která je dodnes tvým životním projektem. Proč ti na ní vždycky tolik záleželo?

Obecně jsem nejspíš trochu opožděnej, takže v první půlce devadesátek byla opravdu všechno spíš náhoda, ale pak jsem se začal malinko víc orientovat v životě i v názoru na hudbu. Najednou jsem se na ni byl schopný víc soustředit a taky měl jasnější představu o tom, co chci dělat: totiž hledat hranu mezi hodně experimentální hudbou a něčím, co je pro lidi pořád ještě stravitelné.

 

To jsi řekl přesně. Takhle bych popsal vaši letošní a mimochodem nádhernou desku se zvláštním jménem /0.

Jsem rád, že to říkáš. My tuhle původní představu naplňovali v prvních zhruba pěti letech, pak nastala delší doba tápání, ale v posledních letech jsem se chtěl vrátit k původnímu pocitu a skládat zase s podobným entuziasmem a soustředěním.

 

Už dlouho jste v Ohm Square jenom dva, ty a zpěvačka Charlie One. Díky čemu jste spolu sedmadvacet let vydrželi?

Ačkoliv jsme oba komplikované, náladové a tvrdohlavé osobnosti, našli jsme způsob, jak spolu vyjít. Známe svoje chyby a buď se je snažíme jeden druhému odpustit, nebo jsme se s nimi už naučili žít.

 

S čím ses musel naučit žít u Charlotty?

Má například neobvyklý přístup k plánování času. Poprvé jsem si toho všiml roku 1996, kdy ještě bydlela v Anglii a stěhovala se tam z jednoho domu do druhého. Domluvila si partu lidí, kteří jí se stěhováním pomůžou, pak byla neděle deset hodin ráno, přijel stěhovák, ale Charlotta nikde – dorazila v šest večer. S úsměvem nás zdravila a všichni okolo byli v klidu, jako by se nic nedělo, tak jsem říkal: „Vy nejste naštvaní, když přišla o osm hodin později?“ A její známí odpovídali: „Ne, ona má jiný přednosti…“ Takhle jsem se to naučil brát. Když vyrážíme na koncert, tak Charlottě tvrdím, že je odjezd ve čtyři, ona přijde o půl šestý a většinou stíháme.

 

Tušíš, co naopak ona musí odpouštět tobě?

Určitě tu náladovost. Když je na mě všeho moc, tak se uzavřu, přestávám přijímat další informace, prostě nereaguju.

 

Hlavně ve druhé polovině devadesátých let jste s Ohm Square hodně cestovali po Evropě. Vzpomínáš na to rád?

Ale jo. Měli jsme holandského manažera, tak jsme tam jezdili turné a v Holandsku byli víc než doma. Díky německému vydavateli jsme si zahráli na obrovském festivalu Popkomm v Kolíně nad Rýnem, na hlavním pódiu budapešťského Szigetu jsme nějakým zázrakem vystoupili mezi kapelou Chumbawamba a Louem Reedem. Pod námi se tlačilo snad třicet tisíc lidí, to všechno bylo z dnešního pohledu hezký.

 

 

A z tehdejšího?

Tenkrát mi to přišlo nějak normální.

 

Zajistilo vás tou dobou koncertování finančně?

Nijak zvlášť. Pořád jsme v Praze museli dělat například reklamy, abychom si pak mohli jezdit po Evropě. A pořád jsme v Amsterdamu přespávali spíš u kámošů než v hotelech, abychom ušetřili.

 

Začátkem nového tisíciletí jste se najednou tak trochu stáhli do ústraní. Co se tehdy stalo?

Mimo jiné jsme si přestali rozumět s tím německým vydavatelem a po řadě konfliktů ukončili spolupráci.

 

Kvůli čemu jste se hádali?

Z našeho pohledu nás tlačili k tomu, abychom byli komerčnější. Vydávali třeba i tehdy hodně slavného dýdžeje Paula van Dyka a chtěli, aby Charlotta občas zpívala s ním. Změnili nám obal desky, chvíli dokonce hrozilo, že tam dají fotku Prahy... A do toho náš tehdejší spoluhráč Dušan Lippert řekl, že si chce udělat vlastní projekt a že to potrvá devět měsíců. Odstěhoval se na Berounku, tvořil, jenomže nakonec mu to trvalo pět let a my na něj celou tu dobu čekali. Když se vrátil, udělali jsme společně jednu zpětně vzato ne moc povedenou desku Love Classics a pak nás Dušan stejně opustil... I tohle jsou důvody, proč to kolem Ohm Square trochu usnulo.

 

Teď jste zpátky a ve formě. Máš ještě s kapelou nějaké ambice?

Vlastně jo. Za prvé bych si přál, abychom nezajímali jen vrstevníky, ale aby se ta hudba dostala i k mladým, alternativně naladěným posluchačům.

 

A za druhé?

Skvělý by bylo, kdybych si tu desku pustil za deset let a zjistil, že aspoň pár skladeb přežilo a neztratilo hodnotu. Protože tohle je pro mě mnohem důležitější měřítko úspěchu než počet zhlédnutí anebo lajků.

 

Co na desku říkají tvé děti?

Z toho mám vůbec největší radost. Dvacetiletý syn i sedmnáctiletá dcera jsou nadšení, samozřejmě přišli na křest, na tohle jsem pyšnej. Dodává mi to naději, že mají Ohm Square pořád smysl.