Když jim nejde školní tělocvik, pomoct může cirkus

Loni vyšla publikace o cirkusové pedagogice, kterou jste napsala společně s vaším kolegou Adamem Jarchovským. Uvažovala jste, jak propojit ve škole dvě nesourodé skupiny dětí – sportovce a nesportovce –, už když jste před lety studovala na pedagogické fakultě?

Tehdy jsem o tom ještě takhle nepřemýšlela. Vždycky jsem patřila k těm, kterým tělocvik jde. Až když jsem se začala naplno věnovat cirkusu, setkala jsem se s lidmi, kteří byli jako děti frustrovaní z toho, že jim to nešlo, nikdo je nechtěl do týmu, dostávali špatné známky, a proto neměli a někdy dodnes nemají tělocvik rádi. Citlivost na to, že jsme různí s různým zázemím a startovacími podmínkami, u mě přišla hodně až v Cirqueonu, kde jsme dělali mimo jiné i projekty zaměřené na sociální cirkus.

 

Co je sociální cirkus?

Když používáte cirkusové disciplíny jakožto nástroj pro sociální práci. Zkoušeli jsme to nejen v Česku, ale i všude možně po Evropě, kde je to rozšířené. Když některá spřátelená cirkusová centra měla zajímavý projekt, jeden takový byl třeba s dětmi ve výchovných ústavech, tak jsme tam s nimi trávili čas, bavili jsme se o tom, jakou má práce s danou skupinou specifika a jak s nimi konkrétně pracovat. Učili jsme cirkusové umění například i nevidomé nebo děti v léčebnách.

 

Jaký má pro ně benefit zkusit se naučit něco z cirkusových dovedností?

Cirkus nabízí hravou a hodně barevnou formou různé motorické aktivity, které nemusí být nikterak náročné. Je to fyzická aktivita, zároveň je to i umění a je tam taky sociální aspekt. Lidi mohou chodit po laně nebo vedle sebe žonglovat, mohou rozvíjet vztahy, ale taky tu mohou najít vlastní sebedůvěru, kterou třeba nemají, protože jim nikdy nic nešlo. Myslí si, že jsou nuly, a najednou zjistí, že jim něco jde, třeba žonglovat. A to může nastartovat jejich motivaci, může to pro ně být pozitivní motor, proč se pustit do dalších věcí. Mohou uvěřit, že by mohli zažít úspěch i jinde ve svém životě.

 

Co vlastně všechno cirkus nabízí?

Základní disciplíny, které cirkus, respektive nový cirkus, používá, jsou žonglování, pozemní akrobacie, závěsná akrobacie, skupinová akrobacie jako třeba pyramidy. Jsou tam taky různé balanční disciplíny. Nový cirkus zahrnuje i klaunérii, což je sama o sobě náročná disciplína a může se prolínat s dramaterapií.

 

Jak moc hraje roli, že je to taky performance? Něco, co můžete ukazovat ostatním a zažít potlesk.

Performativní prvek je tam důležitý, ale ne úplně všichni jsou z něho nadšení. Někdo raději trénuje pro sebe a nepotřebuje publikum, a pak jsou naopak tací, kterým pozornost dělá dobře. Výhodou je, že vy tu dovednost často nemusíte umět kdovíjak dobře.

 

Skutečně?

Je to tak. Když jezdí třeba Zdravotní klauni za pacienty do léčebny, trénují s nimi málo, třeba dvě hodiny denně, ale stejně pak na závěr připraví s dětmi představení. Důležité je, že si na to děti troufnou a díky tomu, jaký cirkus ze své podstaty je, bývá vždy pozitivně přijat. Lidi ho prostě mají rádi. To se právě osvědčuje u sociálního cirkusu: slyšíte potlesk, dostanete ocenění a na tom se pak dá budovat vaše vnitřní motivace zkusit i jiné věci.

 

CESTY PO EVROPĚ

Kde vlastně vznikla cirkusová pedagogika?

Nový cirkus se začal rozvíjet ve Francii v 70. letech minulého století a společně s ním šla do popředí i cirkusová pedagogika. U nás se situace začala měnit se začátkem festivalu nového cirkusu a divadla Letní Letná v roce 2004. Lidé měli možnost vidět cirkus ne jako klasické putovní šapitó s kabaretním programem, ale ucelená novocirkusová vystoupení s důrazem na divadelní formu.

 

A ve světě se dělo co?

Ve světě postupně vznikaly profesionální cirkusové školy a následovala jejich spolupráce se středními školami a s volnočasovými organizacemi. Hodně schopných pedagogů a pracovníků s mládeží velice brzy zjistilo, že cirkus má v sobě obrovský potenciál při práci vlastně s téměř jakoukoli věkovou či společenskou skupinou. Díky evropským projektům jsme měli možnost jezdit po Evropě a po světě a učit se od mistrů. Hodně čerpáme z belgického cirkusu Cirkus in Beweging, který funguje přes třicet let a setkání s jejich kapacitami na poli cirkusové pedagogiky je vždycky hodně inspirativní.

 

Nápad, že zkusíte cirkusové disciplíny dostat do českých škol, pochází taky z ciziny.

Ano. V zemích, jako je Francie, Japonsko, Německo, Švédsko, je cirkusová pedagogika ve školách rozšířená. V mnoha zemích mají profesionální cirkusové školy. Nejdřív jsme nabízeli v Cirqueonu kurz cirkusové pedagogiky pro všechny, kteří pracují s mládeží. Hlásili se tam lidé, co s dětmi jezdí na tábory, vedou kroužky, a přicházeli i učitelé. Učitelů přibývalo, tak jsme náš kurz pak akreditovali u ministerstva školství a následně jsme narazili na zajímavý projekt v Kanadě. Tam zkusili zapojit cirkus do tělocviku na prvním stupni základních škol.

 

Vy jste ho ale nabídli starším dětem. Váš projekt, jehož výsledkem je metodická příručka, byl postaven na tom, že budete chodit do hodin tělocviku na čtyři místa, na druhý stupeň a na střední školy.

Ano, protože nadchnout pro něco menší děti nám nepřišlo tak obtížné. Rozhodli jsme se, že zkusíme chodit na tělocvik k dětem, které jsou v pubertě. Dva, respektive tři roky, protože nám do toho přišla pandemie, jsme tedy trávili na čtyřech školách a zjišťovali, jakým způsobem si můžeme troufnout zapojit cirkusové disciplíny do tělocviku. Uvědomovali jsme si, že žijeme v Cirqueonu v takové naší bublině – chodí k nám děti, které cirkus chtějí dělat, chodí za cirkusem. Chtěli jsme to zkusit naopak – vzít cirkus a jít za dětmi.

 

 

 

A jak vám to ve školách šlo?

Bylo to často velmi zajímavé a obohacující, ne vždycky se to ale setkalo s pozitivním přijetím. Ale to se dalo čekat. Škola je úplně jiný prostor, tělocvičny jsou jinak vybavené a děti jsou různě naladěné. Vstupovali jsme do jejich prostoru, do jejich sociální hierarchie a začali jsme dělat pro ně nečekané aktivity.

 

A z toho pak vznikla zmíněná publikace.

Ano, společně s učiteli jsme se snažili zjistit, které disciplíny jsou pro školy vhodné a kam až se s nimi dá dojít. A pak jsme se to pokusili sepsat: co je to vůbec nový cirkus, jaké aktivity obsahuje a proč má význam ho na školách zkusit. Ne všechno je samozřejmě ve školním prostředí reálné. Třeba závěsná akrobacie je skvělá, děti baví, ale je náročná v tom, že to musíte mít ve škole připravené – to, na co se pověsíte. A učitel nemá vždycky půl hodiny před tělocvikem čas si to jít připravit. Taky by se tam pravidelně musely dělat revize závěsného materiálu, a navíc platí, že jsou učitelé hodně obezřetní v tom, jaké aktivity budou dělat, protože pravidla bezpečnosti ve školách jsou velice striktní.

 

Co se naopak osvědčilo?

Žonglování, protože je nízkoprahové. Vezmete do ruky míčky nebo tyčky nebo šátky, můžete u toho stát, sedět, ale klidně i ležet, a když vám to spadne, tak se nic moc neděje. Balanční aktivity jsou už náročnější na fyzičku a třeba pyramidy děti hodně bavily. Bonus je, že u nich musíte spolupracovat s ostatními. Pro někoho může být taky pozitivní zážitek, že ho někdo jiný bez problému unese.

 

VYROB SI SÁM

Zaujalo mne, že máte ve vaší příručce i návody, jak si cirkusové náčiní vyrobit, třeba žonglovací míčky.

Nechali jsme se inspirovat publikací, která vyšla v Austrálii, kde taky učí cirkus ve školách. Pro mnoho škol by to bylo finančně náročné, kupovat nové vybavení. Navíc je poslední roky trend „do it yourself“, vyrob si sám. Děti si tedy mohou cirkusové náčiní vyrobit ve škole, mají k tomu pak vztah, lépe se o to starají.

 

Jaké máte další plány?

Chtěli bychom zacílit na pedagogické fakulty, aby se s novým cirkusem potkali budoucí učitelé tělocviku a rozšířili si tak repertoár svých možných aktivit. Měli by tak další nástroj, jak hodiny zpestřit a jak nevyhořet, a pak už ve svých hodinách nehrát třeba jen vybíjenou nebo volejbal. Ten přínos vidíme velký. Je to dobrá zkušenost pro všechny zúčastněné – zjistíte sami na sobě, že všechno sice není pro mne, ale všechno se dá zkusit. A bonus vidíme i v tom, pokud to děti začnou využívat i jinde než v tělocviku, třeba o přestávkách nebo po škole. Doma to mohou učit svoje rodiče…

 

Vlastně i učitelé se to během vašeho projektu museli učit, což může být zajímavý moment – žák je u toho, když se pedagog taky něco učí.

 

To jsme ve školách opravdu viděli, jak se učitel stává studentem. Z pozice autority, která známkuje, byl najednou někým, kdo se učí a vždycky mu to třeba nejde. Nově je na stejné úrovni jako děti. Bylo v tom porozumění a taky moment, že něco zažíváme všichni společně.