Vznikal tu Žižka i Stalin. Pražskou Kafkárnou šly dějiny

Kafkárna vznikla v roce 1932 kvůli zakázce na jezdeckou sochu Jana Žižky, která je dnes součástí Národního památníku na Vítkově. Bylo tenkrát něco takového obvyklé?

Bylo to naprosto unikátní a je to určitě největší ateliér minimálně v Praze. Původně to byla dočasná stavba, která měla být posléze rozmontována. Stojí v cípu chráněného území v pražské čtvrti Ořechovka. Na této parcele je přečerpávací stanice, a je tam tudíž zákaz cokoli stavět. Zřejmě i proto nebyla Kafkárna nikdy zbouraná, a to i přesto, že je to velmi lukrativní místo a po revoluci tu byly tlaky developerů.

 

Kdo ji vlastně nechal postavit?

Ve zmíněném roce 1932 o stavbě rozhodlo město Praha. Prostor měl sloužit sochaři Bohumilu Kafkovi, podle něhož se dnes ateliéru říká Kafkárna. Kafka tehdy dostal dvě velké zakázky – na devítimetrovou sochu Jana Žižky a sedmimetrovou sochu Milana Rastislava Štefánika, která stála v Bratislavě (dnes tam najdeme už jen kopii, originál byl v roce 1952 demontován a převezen neznámo kam, pozn. red.). Byly to dvě výrazné státní zakázky. Mladá republika potřebovala vytvořit národní symboly a tato budova byla dimenzovaná přímo na tyto dvě sochy.

 

Jak tu obrovskou sochu Žižky odvezli z ateliéru pryč?

Tím si nejsem úplně jistá, ale kousek od pozemku Kafkárny jsou vlakové koleje a viděla jsem nějaké fotografie, kde byly koleje položené až těsně k ateliéru, takže je možné, že se socha na nějaké vlečce dostala až na Vítkov. V ateliéru se dělala v nadživotní velikosti jen sádrová forma. Ta se pak po částech odlévala a skládala až na Vítkově.

 

Co se dělo potom, co tu Bohumil Kafka vytvořil dvě zmíněné sochy?

Historie se zkomplikovala, přišla válka. Ale stavba díky tomu přečkala a až dodneška se stále používá ke svému původnímu účelu, tedy jako sochařský ateliér. V 50. letech tam tvořil sochař Otakar Švec sousoší Josifa Stalina na pražskou Letnou. Šlo ale o menší model, protože celé sousoší by se do ateliéru nevešlo. Socha se pak podle modelu vytvořeného na Kafkárně tesala z kamenných bloků přímo na Letenské pláni.

 

 

A pak sloužil ateliér k čemu?

Za normalizace zde sídlil státní podnik zaměřený na umělecká řemesla, který sdružoval kameníky. Ti tu pracovali na různých zakázkách, často to byly kopie starých soch, například na Karlův most. V 90. letech pak ateliér získala od magistrátu za symbolický nájem Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (UMPRUM), a to díky sochaři Kurtu Gebauerovi, který po revoluci začal učit v tamním ateliéru sochařství. Bydlí naproti Kafkárně, takže místo velmi dobře znal, sám tam chodil pracovat.

 

Na jak dlouho byl ten nájem?

Na třicet let, takže před dvěma lety vypršel. Byť ale škola měla Kafkárnu v pronájmu, bylo to hodně uzavřené místo jen pro studenty sochařství. Já sama jsem třeba kolem roku 2000 na UMPRUM studovala fotografii a vůbec jsem nevěděla, že nějaká Kafkárna existuje. Po třiceti letech každopádně hrozilo, že škola o Kafkárnu přijde a Praha nájem neprodlouží. Tehdy do toho vstoupil sochař Dominik Lang, který vede ateliér sochařství posledních dvanáct let. Oslovil pár lidí včetně mě a začali jsme řešit, jak Kafkárnu neztratit.

 

Což byl úkol, který vám nebyl profesně cizí.

Nebyl, já ve své praxi takové věci dělám – oživuji zapomenutá místa, organizuji program, který často propojuje ekologická a urbanistická témata, a vždycky se do toho snažím vtáhnout veřejnost.

 

KOMUNITNÍ AKCELERÁTOR

Co konkrétně jste vymysleli pro Kafkárnu?

Už předtím jsem měla vymyšlený festival s názvem Hostina. Chtěla jsem ho ale dělat na jiném místě. Byl to festival o jídle a ekologii, kdy se mělo formou večerních hostin propojovat jídlo s ekologickými tématy a uměleckými intervencemi.

 

Proč zrovna skrze jídlo?

Jelikož vaření vnímám jako skvělý nástroj, jak přizvat veřejnost k tématům anebo do míst, o která by se normálně nezajímala. Jídlo a společné stolování je jakýmsi komunitním akcelerátorem. Nakonec jsme Hostinu udělali před dvěma lety právě na Kafkárně, která přináší naprosto skvělé kulisy – je tu nejen samotný ateliér, ale především úžasná zahrada, kde se vrství celá historie Kafkárny. Je tu umělecká historie posledních sta let, kde najdete sedimenty všech dob a lidí, kteří tam tvořili…

 

Co přesně se na Hostině dělo?

V rytmu čtvrtečních ateliérových setkání jsme vždycky večer v Kafkárně uvařili jídlo, uspořádali panelové diskuse, přednášky, debaty a různé umělecké performance. A to nejen pro studenty, ale i pro veřejnost. Téma večera bylo vždy koncepčně propojené s jídlem i performancemi. Takže když jsme například probírali plýtvání potravinami, nasbírali jsme se studenty jídlo z kontejnerů u supermarketů a vařili z toho. Když naším tématem byla nesmyslná potravinová logistika, jídlo jsme uvařili, zabalili, poslali do azylového domu a pro sebe si naopak objednali dovážku u Kuchařek bez domova.

 

Kdo při takových akcích vařil?

Kuchyně je přímo v ateliéru a vařila jsem já společně s mnoha studenty. Často tam ale byli i kuchaři zvenčí, výjimečně vařili i přednášející. Vydali jsme pak i kuchařku nazvanou Hostina, kde jsou texty k jednotlivým tématům a všechny naše vegetariánské pokrmy z festivalu – to je jedno z mála pravidel Kafkárny, vaříme tu bez masa.

 

Jak přesně se tyto aktivity propojují se studiem na UMPRUM?

Na UMPRUM je katedra volného umění a zde jsou čtyři ateliéry, které už se dnes nedělí podle médií, donedávna to ale byla fotografie, malba, socha a intermedia. Bývalý sochařský ateliér, kde učí Dominik Lang, je hodně orientovaný na aktuální společenská a ekologická témata, která se s prostředím Kafkárny skvěle propojují. Kafkárna je, řekla bych, takový protipól zbytku školy. Často to tu nazýváme mentálním azylem. Je to útočiště pro lidi, kteří potřebují trochu vydechnout, vnímat jemné nuance přírody a světa kolem spíš než se vrhat do technologií a opájet se technokratickým pojetím světa.

 

Nutno říct, že Kafkárna je dnes stále v původním stavu, nikdy se neopravovala.

Ano, je tam dost znát, že místo má svou patinu. Na domě jsou sice různé dodělávky z 50. a 80. let, kdy se dělaly například nové dveře nebo elektřina, něco se i dozdívalo, všechno to ale byly drobné zásahy. Celá budova je stále obložena prvorepublikovým materiálem, který se jmenuje heraklit, což jsou takové tenké spojené dřevěné třísky. Je to něco mezi izolací a obkladovým materiálem a je to celkem měkké. Fasáda zvenku je dneska úplně děravá a bydlí v ní ptáci.

 

Potřebuje ateliér rekonstrukci?

Ano, je ve špatném technickém stavu a rekonstrukce je nutná, do domu zatéká, okna jsou děravá... Snažíme se vymyslet, jak to udělat, aby zároveň nezmizel silný genius loci.

 

A kdo by to financoval?

Jedna z variant je, že by UMPRUM dostala Kafkárnu od magistrátu formou výměny za jiné nemovitosti a opravy by pak financovala škola.

 

PŘÍBĚHY ZE ZAHRADY

Jaký je příběh zahrady, která je poměrně velká a je výraznou součástí celého prostoru?

Z fotek ze 30. let jde vidět, že v době založení tu byl jen trávník, pár podstavců se sochami a nově vysazené tisy. Dneska je zahrada spíš džungle, respektive ještě před deseti lety to byla úplná džungle, do které se propsal čas. Většina dřevin, které tam najdete, jsou nálety. Rostou tu stále i ty tisy, dnes už sto let staré. Aktuálně vedeme o budoucí koncepci zahrady diskuse, současný správce by ji rád proměnil v přírodní zahradu, jiní by jí zase rádi vrátili její divokost.

 

Zahrada ale není jen plná dřevin a rostlin, ale taky soch a různých artefaktů, forem, fragmentů. Dává se to do zahrady záměrně, nebo je to spíš takové odkladiště?

Obojí. Pořád tam něco přibývá, protože je to stále primárně sochařský ateliér. Nedávno jsme tam měli se studenty sympozium a kromě toho, že jsme nově postavili venkovní kuchyni, tak jsme taky započali s inventarizací, tedy soupisem všech artefaktů, míst, stromů a rostlin, které v zahradě jsou. Každá věc má nějaký svůj příběh.

 

Například?

Například tu najdete formu na srdce, které dělal Kurt Gebauer jako pomník Václava Havla na piazzetě Národního divadla.

 

Jak přesně se dnes Kafkárna využívá?

Festival Hostina měl úspěch, a to probíhala v zimě a v ateliéru se netopí. Nakonec tam ale i přes různé obavy všichni vydrželi v bundách a čepicích. Což vlastně koresponduje s naším ekologickým směřováním – lidé si prožili jeden z možných aspektů skromnosti a přes počáteční obavy byla nálada vždy nakonec skvělá.

 

Takže jste se rozhodli pokračovat?

Ano, ale bylo potřeba sehnat peníze. Založili jsme proto na Kafkárně Centrum pro umění a ekologii UMPRUM a následně se nám povedlo z Norských fondů získat finance na dvouletý program. Nyní jsme v polovině. Každý semestr máme jedno hlavní téma. Začali jsme jídlem a ekologií, pak to bylo město a ekologie, nerůst, teď máme téma komunity a příští semestr to bude ekofeminismus. A samozřejmě uvažujeme o dalších možnostech financování po skončení tohoto grantu.

 

Z VESNICE DO VESNICE

Na závěr se ještě zeptám na vás. Vystudovala jste architekturu, ale nešla jste úplně standardní cestou, kdy byste navrhovala nové stavby. Proč?

Bylo to postupné a intuitivní. Po škole jsem nastoupila do pražské architektonické kanceláře DAM, která spolupracuje s developery, a tam jsem měla za necelý rok šanci poznat, jak celá mašinerie funguje. A došlo mi, že to je to, co dělat nechci. Tak jsem se osamostatnila, realizovala různé drobné architektonické úlohy, po čase mi ale opět došlo, že trávit dva roky času s jednou, byť sympatickou rodinou a řešit jejich soukromé bydlení mi nedává smysl. Ten jsem našla v kolektivní a komunitní práci.

 

Takže jste pak s architektem a vaším životním partnerem Adamem Wlazelem založili Mobilní architektonickou kancelář?

Ano, to byla určitá iniciace. Přetvořili jsme karavan na kancelář a jezdili z vesnice do vesnice, bavili se s lidmi během besed v hospodách a kulturních domech o možnostech, které jim přináší místo, kde žijí. Dávali jsme obcím architektonické a urbanistické návody, kreslili pro ně různé projekty, v posledním roce jsme je společně s místními i realizovali – například převlékárny na koupališti, obecní lavičky nebo jiné drobné stavby.

 

Myslíte si, že se vnímání architektury a jejího využití proměňuje?

Myslím, že se to nyní dramaticky mění. Podle mne nebude v následujících letech už hlavním úkolem architektů stavět domy, protože těch už je tu hodně. Naším úkolem bude spíše kultivovat životní prostor a využívat ho udržitelně a cirkulárně.