Zlepšeme život hospodářských zvířat, máme unikátní šanci

Nedávno jste odevzdali ministrovi zemědělství Zdeňku Nekulovi petici za kompletní zákaz klecí pro zvířata ve velkochovech. V kampani jste pracovali s jeho obličejem v kostýmu superhrdiny. Jak reagoval?

Petice je součástí celounijní kampaně Konec doby klecové, která usiluje o zákaz všech klecí v chovech hospodářských zvířat. Nyní je ve fázi, kdy potřebujeme získat podporu národních vlád, přičemž ministr zemědělství je ta nejodpovědnější osoba. Při předání petice nám veřejně přislíbil, že v EU podpoří zákaz klecových chovů nejen pro slepice, což máme zdokumentováno. Náš obraz supermana se mu líbil, možná si ho pověsí na zeď v kanceláři. Věříme, že zabodujeme i tím pozitivním přístupem, kdy ukazujeme, že existují alternativy ke klecovým chovům.

 

V Česku jíme maso opravdu hodně, zároveň lidé nejsou příliš poučeni o tom, jak se zvířatům v chovech žije. Jak to změnit? Hodí se volit třeba i ostřejší tón?

Co se týče informovanosti, řekla bych, že jsme opravdu o několik let pozadu oproti některým zemím západní Evropy, jako je Velká Británie, Nizozemsko nebo Švédsko. Ale vidím i posun správným směrem. Co se tónu našich kampaní týče, volíme spíš serióznější, ale je pravda, že když nešokujeme, máme problém zachytit pozornost médií. Dokonce i tato zpráva, kde sám ministr převzal náš obraz supermana, nedosáhla na moc velkou publicitu. Myslím, že je potřeba to vybalancovat. Mít fakta, ale dát tomu i emoce.

 

Člověk by řekl, že na Čechy zaberou spíš racionální argumenty…

Z mé zkušenosti jen čísla a fakta lidi nepřesvědčí. Vždyť ani ta velká konzumace masa není založená na vědeckém poznání, lidem prostě maso chutná, to je ten nejsilnější a zároveň nejproblematičtější aspekt. Navíc je maso cenově dostupné, spotřebitelé jsou válcováni reklamou a akcemi. Lidé se proto cíleně udržují ve stavu netečnosti, a to přes všechna fakta, která jsou k dispozici. Je to společenská norma. A spíš se skandalizuje to, když někdo maso nejí.

 

Nosnice se budou mít postupně lépe

Klecové chovy jsou v Česku vyřešeny alespoň ve vztahu k nosnicím. Od roku 2027 budou zakázány. Jak probíhá transformace?

Jak se blíží termín přechodu na neklecové chovy, drůbežáři hledají důvody, jak to zvrátit. Poukazují na to, že vejce budou dražší. Tyto debaty ale už proběhly, když se zákaz schvaloval. Všechny velké řetězce se zavázaly, že nejpozději od roku 2027 nebudou prodávat klecová vejce. Stejně by tedy pro ně nebyl odbyt. To řeší i obavy z dovozu levných klecových vajec z Polska nebo Ukrajiny. Probíhající revize evropské legislativy pro welfare zvířat se zákazem klecí pro nosnice jednoznačně počítá na celém unijním trhu. My také usilujeme o nastavení dotačních podpor, aby šly na přestavbu klecových chovů, zatím není jasná částka.

 

Zatím je většina vajec na trhu ještě pořád z klecových chovů?

Zatím je 62 procent českých nosnic v klecích, část klecových vajec se navíc používá jako ingredience do různých výrobků, neprodávají se tedy ve skořápce. Dobrá zpráva je, že obchodníci se čím dál víc zavazují i k tomu, že nebudou prodávat vůbec žádné výrobky obsahující vejce nosnic v klecích.

 

V tuto chvíli vám tedy jde především o klecové chovy jiných druhů zvířat. Jaká další zvířata strádají?

Třeba v chovech prasnic se používají dva typy klecí. Jednak se prasnice zavírají v první fázi březosti. Tam stráví čtyři až pět týdnů během inseminace a po ní. Je to takový úplně holý kotec, kde se prasnice nemůže ani otočit, může jen stát, ležet nebo sedět na betonu. Potom se musí vypustit do skupinového kotce, ale týden před porodem se zase zavře do úzkého porodního kotce. Tam opět zůstane pět týdnů, tedy během porodu a kojení selat, ke kterým má jen velmi omezený přístup. Přitom existují alternativy.

 

Jakých dalších druhů se to týká?

Třeba králíků. Hodně jich je u nás v malochovech, ale velkochovy, co máme, jsou velmi intenzivní. Králíci jsou zavření v holém prostředí, nemohou ani poskočit, jejich tlapky na holých drátech trpí. Nebo křepelky, ty živoří v malých holých klecích. Když chtějí vzlétnout, narazí hlavou do pletiva. Z frustrace a nedostatku materiálu pro hnízdění a hrabání se křepelky ozobávají. Husy a kachny se zase chovají na foie gras (ztučnělá játra), která dostanete tak, že v poslední fázi výkrmu ptáky zavřete do malých klecí a tam je násilně vykrmujete sondou do žaludku. Výsledkem jsou ztučnělá a mnohonásobně zvětšená játra, je to nemoc na talíři. V Česku je to zakázané zákonem, ale bohužel foie gras dovážíme.

 

Býčci jsou takový „odpad“

Jak jsou na tom krávy?

V chovech dojnic je problémem ustájení telat. Když se tele narodí, většinou se už první den odebírá matce a na osm týdnů je přesunuto do individuálního kotce. V té době ale matku potřebuje nejvíc. Na telatech se to hodně podepisuje, trpí různými fyzickými i psychickými potížemi. I samotné dojnice mají velmi těžký život, každý rok musejí mít tele, aby se obnovila laktace.

 

Co se s telaty děje dál?

Některé jalovičky slouží k obnově stáda. Ale býčci jsou „odpad“ mléčného průmyslu a podle toho se s nimi zachází. V Česku není velká tradice konzumace telecího masa, a tak se ještě neodstavení býčci odvážejí pryč, většinou na výkrm do Španělska. Dálková přeprava znamená pro tato zranitelná zvířata další stres a utrpení. My se to všechno snažíme změnit.

 

Jak?

Chceme, aby telata alespoň nebyla zavřená v individuálních kotcích, ale byla ustájena minimálně ve dvou. Raději bychom ale viděli návrat ke kombinovaným plemenům, to znamená, že by produkovala mléko, i když méně, ale zároveň sloužila pro masnou produkci. Taková zvířata by byla přirozeně odolnější a mohla by se chovat na pastvinách.

 

 

Supermarkety celkem zdárně najely na nosnice z neklecových chovů. Proč něco podobného neřeší i u dalších zvířat? Například ani jeden řetězec v Česku nepodepsal dokument European Chicken Commitment (ECC), který stanovuje lepší podmínky pro brojlery v kuřecích velkochovech.

Problém je v tom, že nemáme důvěryhodný celostátní systém označení živočišných potravin podle způsobu chovu, jako je tomu u vajec. Je potřeba, aby takový certifikát nebyl jen marketingový tah, ale skutečný důkaz o životních podmínkách zvířat. Pokusy jsou, ale chybí kontrola, často jde jen o deklarace. O to je důležitější tento okamžik. Revize legislativy podobného rozsahu se dělají i po desítkách let. Teď je tu politická vůle a je to naprosto unikátní příležitost, jak zvednout úroveň ochrany hospodářských zvířat a nastavit férová pravidla pro všechny členské země.

 

Čili že nějaký řetězec deklaruje, že je produkt od „farmáře“ nebo „z českých chovů“, o welfare zvířat to nic neříká?

Ne. A lidem proto radíme, aby si dali tu práci, vyhledali svého farmáře a zjistili, z jakých podmínek pocházejí jejich potraviny, a následně kupovali třeba přímo od nich, pokud to jde.

 

Mýtus zdravého kuřecího

Co všechno je z pohledu konzumenta špatně s masem z velkochovu?

Třeba antibiotická rezistence. Antibiotika se v chovech běžně podávají i jako prevence zvířatům, která nejsou nemocná. Pro mikroby je pak snazší si vůči nim vytvořit odolnost. Když pak sníte maso s rezistentní bakterií a onemocníte, antibiotika vám nezaberou. Veterináři říkají, že po tepelné úpravě se většina zlikviduje, ale riziko je poměrně velké, v EU dnes na antibiotickou rezistenci umírají desítky tisíc lidí ročně. A proč se antibiotika v chovech tolik používají? Když máte na malé ploše velké množství zvířat, která vystresujete, mají sníženou imunitu. Pak stačí pár mikrobů a jakákoli nakažlivá nemoc se rychle rozšíří. Velkochovy jsou vysloveně živná půda pro pandemie.

 

Přitom třeba u kuřecího masa si říkáme, jak je pro nás zdravé…

Pokud kupujeme kuřata z intenzivních velkochovů, pravda to není. Ty bílé proužky v mase, na které upozorňovali Obránci zvířat před supermarkety, jsou tuková vlákna. Tuk se brojlerům tvoří ve svalech, protože jsou geneticky naprogramovaní k nepřirozeně rychlému růstu. Myslím, že věda bude postupně odhalovat další důkazy, že takové maso je minimálně neprospěšné, nebo i škodlivé. Informace, jak zvíře žilo, je uložená v buňkách jeho těla. A my si je pak vkládáme do našeho těla.

 

Je pro mě jako spotřebitele záruka zdraví a welfare zvířete označení bio?

Určitě je to důvěryhodný systém. Ekologické chovy musejí splňovat mnohem přísnější podmínky a jsou každoročně kontrolovány, na rozdíl od velkochovů. My říkáme, že ekologické chovy mají vysoký potenciál pro welfare zvířat. A říkáme potenciál, protože samozřejmě nemůžeme dát ruku do ohně za každý bio chov.

 

I ryby mají emoce

Minimálně v našich končinách jsou pro veřejnost méně atraktivním tématem ryby. Vy máte kampaň zaměřenou třeba na kapry. O co usilujete?

Ryby bohužel veřejnost zajímají méně. Nemají hlas, mimiku, nejsou to roztomilí chlupatí tvorečkové. Ale je jednoznačně prokázáno, že vnímají bolest, mají emoce. Dát si kapra o Vánocích je tradice, ale lidé by měli vědět, jak kapři kvůli této tradici trpí. Naší kampaní Hlas pro kapra se snažíme prosadit, aby se kapři neprodávali živí a lidé si nedělali domácí zabijačku. To považujeme za opravdu zbytečné utrpení.

 

Podle čeho se má spotřebitel řídit u mořských ryb? Je, nebo není losos z farmy dobrý, protože se díky němu neplundruje jeho mořská populace?

Předpoklad, že se rybou z farmy ulevuje oceánům, je mylný. Většinou jsou to jen podvodní průmyslové velkochovy se všemi negativním důsledky. A pokud jde o masožravé ryby, je to i s negativním důsledkem pro populaci ryb v moři. Musí se nachytat spousta drobných ryb, aby posloužily jako krmivo. Nejsou tedy o moc lepší než mořské a bohužel i nutriční hodnoty nejsou tak dobré, ty ryby jsou mnohem tučnější. Rotují celé dny v podmořských klecích a požírají granule, které jim tam stroje neustále rozprašují. Máme zkušenost, že většina certifikátů na trhu welfare ryb vůbec neřeší.