Jak muzikant pátral v USA po spisech slavného Čecha

Začněme tou Amerikou, respektive Otakarem Ševčíkem, houslistou, pedagogem a mimo jiné současníkem Antonína Dvořáka. Proč vás vlastně tak fascinuje?

Ševčík byl naprostý fenomén. Vyvinul skutečně unikátní metodu, podle níž se vyučuje hra na housle po celém světě. Mimochodem, i já jako violoncellista jsem se s ní od dětství setkával, můj pan profesor mi ta cvičení dával od úplného začátku a můžu říct, že jsem Ševčíka vnímal až jako určité mysterium.

 

Proč?

Protože se mi zdálo, že těch cvičení je nekonečně mnoho a hlavně jsou perfektně technicky prokombinovaná a systematická. Ševčík je napsal pro housle, ale už v jeho době a s jeho vědomím se mnohá začala upravovat i pro violu, violoncello a kontrabas. Mysterium, o němž jsem mluvil, se ještě prohloubilo o mnoho let později, když jsem přišel do Berlínské filharmonie a začal pozorovat, že Ševčíka znají i v zahraničí. Tehdy jsem pocítil, že o něm chci vědět víc.

 

Dá se laikovi vysvětlit, v čem je ona metoda tak převratná?

Ševčík v podstatě destiloval jednotlivé technické problémy, které vznikají při hře na housle, což může být třeba i jediný pohyb prstu nebo ruky. A tyhle problémy pak, velmi promyšleně, procvičoval. Člověk, který metodu pochopí, dokáže posunout svou hru na úplně jinou úroveň. Spočívá to zkrátka v promyšlené, opakující se práci.

 

V drilu?

Se slovem dril bych byl opatrný. Samozřejmě, že i Ševčík požadoval, aby studenti odcvičili nějaké penzum hodin, ale DNA jeho metody spočívá v pochopení toho, jak vůbec funguje naše tělo, když se snaží vyloudit jakýkoli tón. Najdete v ní i prvky jazyka: když se učíte novou řeč, musíte si uvědomovat smysl jednotlivých slov a neustálým promyšleným opakováním se pak učíte ze slov skládat věty. Pro Ševčíka byly základní jednotkou noty. Chtěl, aby je studenti pochopili, naučili se je skládat dohromady a dosáhli takové technické úrovně, aby na pódium chodili „svobodní“. Tedy aby o technice vůbec nemuseli přemýšlet a mohli se věnovat jen přednesu.

 

A jak se stalo, že jste kvůli Ševčíkovi odjel na půl roku do USA?

Během let jsem zjistil, že Ševčík byl známý – a uznávaný – opravdu po celém světě. To mě fascinovalo a chtěl jsem pochopit proč. Začal jsem víc pátrat, až mě to nakonec – v rámci Fulbrightova stipendia – dovedlo právě do Ameriky, kde Ševčík ve dvacátých a pak ještě jednou ve třicátých letech minulého století žil a učil. Svému americkému nakladateli tehdy odevzdal rukopisy čtyř děl, jakési shrnutí celé metody, její vrchol. Jenže ta díla nikdy nebyla vydána.

 

Jak to?

Souvisí to s dobou, o níž mluvíme, tedy s dvacátými léty minulého století. Tehdy začínal zvukový film a velká filmová studia skupovala hudební vydavatelství, aby mohla hudbu volně používat a nemusela pokaždé řešit autorská práva. A přesně takto se vydavatelství, s nímž spolupracoval Ševčík, ocitlo v rukou studia Warner Brothers. Tomu šlo o noty a nějaké spisy s houslovými cvičeními se ocitly na naprostém chvostu zájmu.

 

A vy jste se po těch spisech rozhodl pátrat...

Ne jenom. V Americe jsem především sledoval Ševčíkovy stopy po místech, kde působil, což byla Ithaca, Chicago, Boston a New York. Ale říkal jsem si – proč to nezkusit. A začal rekonstruovat události související právě s rukopisy.

 

Čili trochu detektivka.

Ano. Stará sto let.

 

Můžete popsat, jak takové pátrání po stoleté záhadě probíhá?

To se takhle ráno probudíte, dáte si kávu… (smích). A pak jsou dvě varianty. Buď sednete a komunikujete s archivy, muzei a knihovnami a snažíte se dopátrat, co mají ve sbírkách. Anebo tam rovnou fyzicky vyrazíte, což někdy funguje i líp. Co se týče archivu Warner Brothers, ten veřejně přístupný není. Já nejdřív potřeboval rozplést časovou posloupnost, co se s ním dělo. Šel jsem na to hodně přes novinové články. Existuje naprosto skvělý archiv amerických novin, který je velmi rozsáhlý a podrobný a díky umělé inteligenci má výborné vyhledávání.

 

Co jste tam zjistil?

Například to, že se archiv Warner Brothers de facto ztratil a znovuobjeven byl až v sedmdesátých letech někde v New Jersey. Nahlédlo do něj i několik hudebních vědců, které jsem začal obepisovat a obvolávat. Happy end to samozřejmě nemá, rukopisy jsem nenašel, nicméně započal jsem důležitou práci, na jejímž konci snad bude alespoň odpověď na otázku, zda spisy pořád fyzicky existují, nebo ne. Moje domněnka je, že leží někde v archivu mezi tunami jiných věcí.

 

Takže budete v pátrání pokračovat?

Ano, je to práce na velmi dlouhou dobu, třeba i proto, že archiv je „rozprsknutý“ po celé Americe, nějaké části jsou v Los Angeles, jiné se dostaly i na univerzity… Tady musím zmínit veliký zážitek, který jsem měl v závěru pobytu. Vypravil jsem se do Washingtonu do Kongresové knihovny, což je největší knihovna na světě. Ševčík ve Washingtonu nikdy nepůsobil, a tak jsem neměl velká očekávání. O to víc jsem byl šokovaný, kolik jsem toho v Kongresové knihovně našel. Různé rukopisy, spoustu dopisů… Dohledal jsem dokonce i šek, který hudební vydavatelství vypsalo Ševčíkovi za ona později ztracená díla.

 

To je teda síla!

To je! Jak říkám, je to na dlouho, ale budu pokračovat. Má to smysl.

 

Zázračné dítě?

S vaším kolegou a kamarádem, vynikajícím houslistou Josefem Špačkem, jste po Otakaru Ševčíkovi pojmenovali i akademii, která se koná každé léto v (Ševčíkových rodných) Horažďovicích. Letos se konal už pátý ročník. Co všechno se na akademii odehrává?

Ševčíkova akademie je naše srdcová záležitost, kam všichni jezdíme dobít baterky. Jak my lektoři, tak studenti, kteří se k nám vracejí. Za pět let už se nám to rozrostlo tak, že máme převis zájemců. Účastníci se účast hlásí skrze zaslané nahrávky, ze kterých vybereme ty nejpovedenější. V Horažďovicích máme jak klasické lekce, které vedou zkušení muzikanti, tak i semináře na určité téma, metodické semináře pro pedagogy a tak dál. Letos jsme měli i část o lidové hudbě, snažili jsme se prozkoumat, nakolik ovlivnila klasiku. A vedle toho funguje festival.

 

I ten už se vám poněkud rozrostl, ne?

Ano, je to veliká věc, koncerty jsou každý den, ve vrcholu festivalu dokonce čtyři, a to na naprosto špičkové úrovni. Co považuju za absolutní zázrak, je fakt, že k nám přijíždí Jakub Hrůša (český dirigent, jeden z nejlepších na světě – pozn. red.). Moc dobře víme, co ho to stojí za úsilí, aby si na nás vyblokoval čas. Zároveň jsem však přesvědčený, že si ho blokuje tak trochu i pro sebe. Protože práce s mladými je návyková.

 

Jak staří musejí být tito mladí, aby se k vám do Horažďovic mohli přihlásit?

Troufnu si říct, že v tomhle ohledu jsme světový unikát, protože tam máme dětičky od čtyř let až po osmadvacetileté v podstatě hotové hráče. Kouzlo spočívá ve vzájemném propojování, starší pomáhají mladším, ti nasávají inspiraci, všichni dohromady získávají zkušenosti. Zároveň každá věková kategorie potřebuje něco jiného, takže příprava je náročná, celoroční, intenzivní. Úplná mašinerie, která nás však s celým týmem hrozně baví.

 

Mimochodem, v kolika letech jste začínal hrát vy?

V pěti. Moje maminka učila český jazyk a hudbu. Hrála na klavír, ne profesionálně, ale s o to větším nadšením. K violoncellu jsem se dostal tak, že maminka znala pana profesora Škampu, skvělého pedagoga, který učil nedaleko našeho bydliště. Nejdřív k němu chodil můj bratr, já tam docházel jako zlobící posluchač. Ale pak došlo i na mě. Zpětně si myslím, že kdyby se máma znala s učitelem houslí, hrál bych na housle.

 

Všude se o vás píše, že jste byl zázračné dítě. Jak se to projevovalo?

Víte, tohle se z mého pohledu těžko hodnotí. Já za zázračné dítě považuji třeba Mozarta, který od útlého věku nejen že hrál na nástroje, ale taky komponoval a tak dál. Kdežto já uměl vždycky jen na to cello. Co se mi však od začátku dařilo a líbilo, byl pobyt na pódiu. Ohromně mě to bavilo, vypnout veškeré jiné „senzory“ a jen se snažit tvořit hudbu.

 

Čímž se vlastně vracíme k Ševčíkovi, který tvrdil, že tvořit hudbu můžete jen za předpokladu, že perfektně zvládáte techniku. Čili tu jste musel mít zvládnutou…

Asi ano. A myslím, že je to dáno i tím, že se mnou rodiče, především máma, v dětství cvičili.

 

Vždycky mě zajímá, jak dítě snáší, když se o něm mluví jako o výjimečném talentu. Nevytváří to zbytečný tlak?

Já to takhle neměl a myslím, že je to zásluha mých profesorů, kteří mi vždycky vytvářeli velmi tvůrčí podmínky. Rozhodně to nebylo tak, že jsme jen dřeli a připravovali se na soutěže. Naopak, dnes mi přijde, že soutěže přicházely jakoby mimochodem. S pedagogy jsme se vždycky soustředili na hudbu, její příběh, nějaké, řekněme, vyšší a ctnostnější cíle. Nebyl jsem ve stresu a soutěže mě pak ohromně bavily. Navíc rodiče kolem mě vytvořili takové prostředí, že jsem vůbec nemyslel na to, jestli se hudbou jednou uživím, nebo ne. Zkrátka jsem žil tím nástrojem – a bylo to.

 

Čili vám nikdo neříkal, že svět vážné hudby je složitý a prosadit se v něm jako sólový hráč je velice těžké?

V téhle souvislosti se mi vybavují slova pana profesora Škampy. Vždycky, když jsem za ním přišel a trochu si stěžoval, že mi něco nejde nebo že nemám dost peněz, řekl, že nejdůležitější je dělat hudbu s čistým srdcem a upřímně a ono se to někde projeví. A že mám být třeba připraven se na nějakou dobu uskrovnit, nicméně na chudobu že už se v dnešní době neumírá.

 

 

V roce 2006, to vám bylo jednadvacet, jste vyhrál Pražské jaro. Byl to pro vás milník?

Velmi jsem se tehdy na Pražské jaro soustředil, pamatuju si, že jsem si před ním dal půl roku volno a opravdu pečlivě se připravoval, aby se neopakovala chyba z předchozí soutěže v Paříži, kde jsem byl přemotivovaný a chyběl mi potřebný klid. Vítězství pak znamenalo milník minimálně v tom smyslu, že právě po Pražském jaru mě oslovil první agent, který mi hodně pomohl. Získal jsem také první velká angažmá, hrál se skvělými orchestry… Takže ano, milník to byl.

 

Co tréma? Pro někoho je i po letech hraní velmi nepříjemná.

Mě nervy před koncertem nikdy neparalyzovaly, naopak bych řekl, že mě vybudily. Vždy jsem měl rituály, které jsem dodržoval už od rána, a musím říct, že se mi nikdy nestalo, že by mě tělo na pódiu zklamalo. Dnes už muzikanti i orchestry spolupracují s psychology, kteří jim vysvětlí, co se vlastně před koncertem a při koncertu děje s jejich myslí i tělem. My hráči si pak z těchto poznatků uděláme pomocníky.

 

Nahoře huhňá, dole brumlá

Už tento týden začíná festival Dvořákova Praha, jehož se letos opět zúčastníte. Co a s kým budete hrát?

Letos na Dvořákovu Prahu přivedu celý ansámbl Akademie komorní hudby, což je další z mých srdcových záležitostí. Jedná se o mladé hudebníky, kteří prošli konkurzem a jsou držiteli stipendia, což jim umožňuje propojovat se s dalšími hudebníky včetně zahraničních, dostávají skvělé koncertní příležitosti. Čili je to taková přehlídka divokého hudebního mládí.

 

A co budete hrát?

Budeme hrát jednu čistou „komořinu“, Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto od Ernesta Chaussona, a to spolu s Josefem Špačkem a klavíristou Romanem Rabinovichem. Ve světové premiéře pak zahrajeme skladbu Jiřího Gemrota Ďábelský rozmar pro violoncello, dechové nástroje a bicí. A nakonec Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr Bohuslava Martinů, opět s Pepou Špačkem a Romanem Rabinovichem. Bude to pestré a moc hezké!

 

Mimochodem, Antonín Dvořák, autor jednoho z nejslavnějších violoncellových koncertů v dějinách, váš nástroj dlouho zatracoval, tvrdil, že nahoře huhňá, dole brumlá a že nemá sólový potenciál. Neudělal byste na závěr violoncellu malou reklamu?

Takže dámy a pánové, violoncello je nejkrásnější nástroj ze všech, protože se u něj sedí (smích). Má nádherný tón, jehož poloha je podobná lidskému hlasu a na člověka má ozdravný účinek. Violoncello máte posazené na hrudi, jeho krásné vibrace vám tudíž zní u srdce. Což je velký rozdíl proti houslím, jejichž vysoké frekvence vám neustále proudí přímo do ucha. Věřte nebo ne, má to vliv na vaši osobnost. Čili tento produkt mohu jen doporučit. Ať víc a víc studentů přichází do hodin violoncella!