Život je otázka statistiky

Ve filmech hrajete už od dětství. Pamatujete si na svou úplně první natáčecí scénu?

Pamatuju si ji docela živě. Bylo mi sedm a bylo to v barrandovských ateliérech při natáčení filmu Jana Hřebejka Kráska v nesnázích. Šlo o scénu, kdy vycházím ze svého pokoje a chci jít na záchod, jenže jdu do špatných dveří a Jana Brejchová, která ve filmu hrála moji babičku, mě nasměruje do těch správných. V té scéně se objeví taky Jiří Schmitzer.

 

Tu roli jste prý dostal i proto, že jste měl jako malý vlasy dozrzava. Byl jste tedy podobný Aně Geislerové, která ve filmu hraje vaši maminku.

To je pravda. Nedávno jsme se s Aňou potkali a ta podoba tam i po letech stále je, takže kdyby se točilo pokračování, stále by to fungovalo.

 

Kde se u vás doma vzal tehdy nápad, že půjdete na casting?

Náhoda. Šel jsem do divadla na představení ségry (divadelní herečka Barbora Mišíková – pozn. red.) a potkali jsme tam její kamarádku, která pracovala v castingové agentuře. Řekla nám, že do tohoto filmu shání kluky v mém věku.

 

Měl už jste v té době nějaké herecké ambice?

Asi bych tomu neříkal ambice, zjistil jsem ale, že mě to baví. Byl jsem vždycky exhibicionista, což bylo pro mé okolí někdy až neúnosné. V kolektivu vrstevníků jsem se navíc necítil moc dobře, mnohem lepší to bylo na place s dospělými. Když jsem se do toho filmového kolotoče dostal, těch projektů jsem pak jako dítě otočil opravdu hodně.

 

Váš táta je hudebník Vladimír Mišík, máma Eva je básnířka. Co na to říkali? Nevadilo jim, že nemáte tolik času třeba na školu?

Táta to moc neřešil. On je flegmatik, takže dokud byl doma klid a on viděl, že mě to baví, nic neříkal. Ani máma nikdy neřešila, že bych se třeba měl dobře učit, abych mohl točit.

 

A učil jste se dobře?

Právě že špatně. Mám poruchu pozornosti, sedět v lavici a učit se pro mne bylo vždycky utrpení. Nakonec jsem ani nedodělal konzervatoř, takže mám jenom základní vzdělání.

 

Neberete to někdy jako handicap?

Ani ne, já se fakt nedokážu učit. Vždycky to byl pro mne nadlidský výkon. Jediné, co mi ve škole vždycky šlo, bylo psaní a cizí jazyky. Když mě máma posílala na všechna možná doučování, ti, kdo mě doučovali, ze mě dost rostli.

 

Kvůli poruše pozornosti jste nedodělal konzervatoř?

Tam šlo spíš o to, že jsem v té době opravdu hodně natáčel a taky jsem tehdy začínal koncertovat. A ve škole po mně vyžadovali docházku. Což mi přišlo paradoxní, když je to umělecká škola. Podle mne by měli ocenit, že už v tom oboru student pracuje. Takže jsem po dvou letech odešel.

 

JSEM RÁD, ŽE JSEM PŘEŽIL PUBERTU

Vedle herectví jste se už před lety vydal i hudebním směrem. Vedli vás doma k hudbě?

Tátu spíš bavilo, když jsem chodil na fotbal. I on zamlada hrál, takže chtěl, abych hrál taky. Máma měla hudební ambice větší a chtěla, abych měl nějaký hudební základ. Takže jsem začal chodit na kytaru. A pak, když mi bylo asi dvanáct, jsem měl partu kamarádů, založili jsme kapelu a začali zkoušet. Potom už jsme hráli i na hezkých festivalech, měli fanoušky. Já se ale po nějaké době rozhodl, že chci zkusit sólovou dráhu. Letos to je deset let, co jsem vydal svoji první písničku.

 

Jak těch deset let hodnotíte?

Měl jsem vždycky megalomanské představy, ale nějaké sny si ještě splnit můžu, na to mám čas. Jsem hlavně rád, že pořád dělám, co mne baví, a že jsem to období puberty přežil a neskončil v Bohnicích.

 

To hrozilo?

Tak já myslím, že to u mladých lidí vždycky tak trochu hrozí, zejména když jsou v showbyznysu.

 

V čem to pro vás bylo náročné?

Chce se po vás, abyste se choval dospěle ve věku, kdy dospělý ještě nejste. Byl tam cítit tlak a očekávání. Člověk měl pocit, že si nemůže dovolit věci kazit. Častokrát jsem si přišel méněcenný nebo že na to nemám. A taky jsem narážel na to, že vás lidi soudí, a to nejen kvůli tomu, jak vypadáte, ale i co děláte, co říkáte. Nebylo to vždycky lehké ustát.

 

Prý jste byl nějakou dobu v Americe.

To mi bylo asi sedmnáct. Byl jsem tam s agentkou a chodil na castingy.

 

Jak se to stalo, že se naskytla taková příležitost?

Tehdy jsem hrál v krátkometrážním filmu Strach. Režíroval ho Martin Krejčí, což je jeden z našich nejúspěšnějších reklamních režisérů, který točí pro velké světové značky. Film zvítězil na prestižním festivalu LA Shorts Fest v Los Angeles a tohle vítězství pak znamenalo automaticky i to, že se snímek dostal do širšího seznamu kandidátů na nominace na Oscara. Já jsem pak díky tomu dostal nabídku, že mne bude zastupovat talentová agentura přímo v Los Angeles.

 

Jak úspěšný jste v LA byl?

Je to hodně o štěstí, a kdyby tam hned ze začátku něco padlo, tak by teď všechno asi bylo jinak. Párkrát už to bylo fakt blízko, ale člověk musí počítat s tím, že to není sprint, ale maraton. Nakonec si i myslím, že kdyby se mi to v těch sedmnácti skutečně podařilo, možná bych dneska už ani nebyl živý. Člověk musí myslet i na to, že nějaký bláhový úspěch může být vlastně nakonec skrytá vnitřní katastrofa.

 

Stejně ale muselo být těžké stále se držet s ambicemi při zemi a říkat si, že když to nevyjde, nevadí to.

To ano. Člověk se najednou ocitne blízko velkého světa a myslí si, že v něm už jednou nohou je. Ale postupem let jsem se naučil, že úspěch je složený ze spousty různých malých proher. Přistupuju k tomu tak, že všechno v životě je otázka statistiky. Když něco kontinuálně a dlouho zkoušíte, zvyšujete šanci, že to nakonec vyjde.

 

Jak dlouho jste v Americe nakonec byl?

Rok a půl a zažil jsem tam zajímavé věci.

 

To zní, jako by to bylo nepublikovatelné.

Můžu říct, že jsem bydlel na Sunset Boulevard a na té ulici jsou jen samé stripkluby. Když už mi pak bylo osmnáct, stejně jsem nikam nemohl na pivo (v Americe se smí pít alkohol až od 21 let – pozn. red.), v těch stripklubech mi ho ale nalili, takže jsme tam s kamarády dost chodili.

 

Proč jste se vrátil?

Život tam byl hodně drahý a pak jsem taky začal mít pocit, že bych se měl zaměřit na český trh, udělat si pořádnou základnu tady, vytvořit si komunitu fanoušků. To pak člověku dá i větší svobodu zkoušet uspět venku. A nakonec si dneska myslím, že mezinárodních příležitostí je teď víc v Evropě spíš než v Americe.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU

Jak se vám daří kombinovat hereckou a hudební kariéru?

Hudbu beru tak, že je víc moje. Skládám si texty i hudbu, řeším, jakým způsobem se to bude prezentovat. Když natáčíte, je to vize někoho jiného. Je to jiný druh práce, ale mě natáčení baví, protože potřebuju režim a u natáčení prostě musíte ráno vstát. Moje životní rozevlátost potřebuje nějakou disciplínu.

 

Vždycky jste skládal hudbu a psal si texty sám?

Vždycky jsem to dělal, ale na začátku mi bylo řečeno, že to není dost dobrý. To mi bylo asi patnáct. Možná jsem byl tehdy líný si za tím stát, možná jsem ale ještě neměl o čem pořádně psát. Ale i tak jsem největší hit, který jsem v té době vydal, stejně už napsal sám. Dneska se nebráním, aby mi někdo napsal text, ale zatím mi přijde, že mi to nikdo neumí napsat na tělo. Navíc si myslím, že v dnešní době lidé od interpreta vyžadují, aby si psal texty sám. Je důležitá osobní výpověď.

 

Pamatujete si, jak jste jako dítě vnímal, že je váš táta slavný?

Nevím, jak to měl táta s mými staršími sourozenci, když měl osmadvacet koncertů měsíčně. Tam u něj byla hudba asi opravdu na prvním místě. Každopádně u mě to bylo tak, že jsem dlouho vůbec nevnímal, že je táta zpěvák. Žili jsme vždycky skromně, táta nikdy nebyl součástí toho velkého showbyznysu ani neměl rád velké koncerty...

 

A dneska je to jak? Je táta spíš váš kritik, nebo podporovatel?

To je různé. Teď nedávno si poslechl moji novou desku a řekl mi, že ho to baví, že je tam dobrá atmosféra. Ale taky mi řekl, že nerozumí, proč jsem některý texty napsal tak, jak jsem je napsal, nebo řešil, proč některá slova vyslovuju tak, jak je vyslovuju. Ale to je logické, stylově vycházíme z něčeho úplně jiného. Je to mezi námi dost věcné, není to tak, že bychom se plácali po ramenou. Máme taky i jiné věci, o kterých se bavíme, i když hudba je samozřejmě velká součást našich životů.

 

Ještě by mne zajímalo, jestli jste spíš po mámě, anebo po tátovi.

Spíš po mámě. Já do věcí oproti tátovi chodím víc po hlavě, mám pocit, že si to musím urvat. Možná právě proto, že jsem měl pocit, že si o mně ostatní myslí, že to mám jednodušší. Podle mne je to spíš naopak: když jste z umělecké rodiny, musíte víc dokazovat, že na to máte. Obzvláště když děláte něco podobného.

 

Stále se tedy setkáváte s nálepkou protekčního dítěte?

Myslím, že určitě v každé diskusi pod článkem o tom, že mám nominaci na Českého lva, tam někdo napíše, že jsem protekční dítě. Ale třeba v hudbě, tam mě to vůbec netrápí. Lidé, kteří chodí na moje koncerty, ani nevědí, kdo můj táta je, anebo to zjistili až díky mně. Generačně je hudba mého táty míjí. To, co dneska dělám, beru jako pokračování příběhu toho příjmení.

 

ZNAL JSEM TÝPKY JAKO ALEX

Loni měl premiéru film Banger, jehož děj se točí okolo drog a rapu. Byla to role, po které jste toužil?

Jasně že ano. Takových příležitostí v Česku moc není, filmy tohoto typu se tu příliš netočí. Původně jsem měl dělat kamerovky na vedlejší roli Ládi (tu nakonec hrál herec Marsell Bendig, který získal Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli – pozn. red.), ale já jsem řekl, že by mě bavil spíš Alex, hlavní postava. Myslím si, že režiséra filmu Adama Sedláka bavila i ta představa, že ze mne udělá někoho jiného, než jak mne lidé znají. Změnil jsem kvůli filmu vizáž, nechal se ostříhat… A moje výhoda byla bezesporu i to, že jsem rapovou komunitu z dřívějška znal, znal jsem přesně takové týpky, jako byl Alex.

 

Co vám ten film dal?

Vypadl jsem ze škatulky. Byl to pro mne „game changer“, a to nejen pro moji hereckou, ale paradoxně i pro hudební kariéru. Ústřední píseň toho filmu, kterou jsem si napsal, mě hodně posunula.

 

 

Přišly po Bangerovi nějaké další zajímavé herecké nabídky?

Přišly. Teď jsem dotočil v Itálii, ale o tom ještě nemohu mluvit. A pak natáčím pro Voyo krimi minisérii o masovém vrahovi Ladislavu Hojerovi, kde hraju jednoho z vyšetřovatelů. Je dobré, že si mě lidé už dovedou představit v jiných rolích. Myslím si ale, že hlavní problém je, že tu vlastně není moc rolí pro mladé kluky. Vlastně ani moc filmů pro mladé lidi. A proto tu není ani tolik možností něco takového jako Banger točit. Rád bych čekal na podobné role, ale to bych mohl čekat taky roky, nějak se ale živit musíte. Někdy si taky říkám, že bych mohl napsat vlastní scénář a udělat svůj film.

 

Takovou máte ambici?

Někdy o tom uvažuju. Možná ale spíš jako producent, že bych našel téma, scenáristu, sehnal peníze...

 

Ještě něčeho byste rád docílil?

Pořád je tu ten sen točit na mezinárodním poli. Láká mne taky cestování, kočovný život. A dneska je reálné dostat se za hranice, pokud máte štěstí a máte dobrého agenta, který vás posílá na castingy. Teď se soustředím na věci tady, ale pak bych zase chtěl vyjet. Ale ještě nevím, kam přesně jet, jestli zkusit Londýn, nebo možná zase Spojené státy. Ale Amerika je těžká, tam začínáte opravdu od nuly.

 

A hudebně vás zahraničí neláká, třeba právě Amerika?

Tak tam si zrovna myslím, že by pro ně blonďatý kluk z České republiky (zrovna nyní je ale Adam kvůli nové roli hnědovlasý – pozn. red.) nebyl zajímavý. Showbyznys dneska hledá spíš diverzitu. Obzvláště ve Spojených státech je to hodně o odlišnosti, což je nějaká současná etapa, chuť po něčem jiném. Pro mne je spíš zajímavější model spolupracovat s evropskými interprety. Třeba Polsko je obrovský trh. Lidé mají představu, že úspěch rovná se Amerika. Jenže mít písničku, co zafunguje třeba právě v Polsku, které je čtyřikrát větší než Česko, by byl podle mne obrovský úspěch.