Nehledáme jen velké příběhy, síla je často v detailech

Starší lidé mají často tendenci bagatelizovat to, co zažili. Setkáváte se s tím?

Máme zkušenost, že lidé, kteří říkají, že vedli úplně obyčejný život, často během dvacátého století prokázali tu největší statečnost. Totalitě a režimu, který s nimi nezacházel v rukavičkách, dokázali čelit s nezlomnou vůlí. Nutně tedy nehledáme velké příběhy, vnitřní síla se často skrývá v detailech, což může být v dnešní době neuvěřitelně inspirativní.

 

Jak se za dobu existence Paměti národa pamětníci proměnili?

Na úplném počátku mezi pamětníky převládali ti, kteří zažili ještě první světovou válku. Ti už mezi námi nejsou. Ti, kteří mají osobní vzpomínky na druhou světovou válku, jsou dnes velmi staří a nenarazíme na ně každý den. Hodně se tedy teď zaměřujeme na hrdiny třetího odboje. Často s pamětníky mluvíme i o dějinách nejnovějších, ptáme se na přerod systému, na události spojené se sametovou revolucí. I když primárně cílíme na ty nejstarší ročníky, tohle jsou věci, které vyprávěním taky prostupují.

 

Jak důležité jsou pro vás doporučení na zajímavé pamětníky?

Pro nás je to naprosto klíčové. Jsme rádi, když nám lidé doporučí někoho ze svého okolí nebo přímo ze své rodiny – dědečka, strýčka, kolegu z práce. My už se s ním potom sami spojíme a všechno mu vysvětlíme. Pokud k natáčení (Paměť národa zaznamenává příběhy pamětníků pomocí audio a videozáznamů, pozn. red.) opravdu dojde, snažíme se, aby to pro naše zpovídané bylo co nejpříjemnější a nejjednodušší včetně toho, že je třeba přivezeme a odvezeme taxíkem. Do budoucna bychom rádi zůstali s pamětníky v kontaktu a pomohli jim, s čím potřebují.

 

Po Praze je Plzeň první pobočkou, která má svého sociálního pracovníka. Jak konkrétně může pamětníkům pomoct?

Ta myšlenka se objevila už během pandemie, kdy jsme si jejich potřeby uvědomovali mnohem víc. Přišlo nám nešťastné, že náš kontakt skončí ve chvíli, kdy pamětníci opouštějí naše nahrávací studio. Proto u nás během covidu každý, kdo mohl, začal s obvoláváním zpovídaných a snažili jsme se saturovat jejich potřeby. Dojít jim nakoupit nebo jim třeba jenom zavolat a popovídat si s nimi. Posléze se v Praze a nově také v Plzeňském kraji otevřelo Centrum pomoci Paměti národa, které chce pamětníkům, kteří byli tak hodní, že nám svůj příběh svěřili, pomáhat dál.

 

Už jste začali s nějakou konkrétní pomocí?

V Plzni začíná centrum teprve fungovat. Nyní oslovujeme pamětníky, s nimiž jsme už natáčeli, a zjišťujeme jejich potřeby. Zároveň jednáme s poskytovateli sociálních služeb. V žádném případě je nechceme nahradit, spíš je chceme doplnit v místech, kde jejich nabídka není tak široká. Přímo v Plzni jsou potřeby seniorů plně saturované, ale v regionu najdeme místa, kde není mnoho možností, kam se mohou starší lidé obrátit.

 

POSLEDNÍ NÁLETY NA PLZEŇ

Kolik pamětníků teď ve sbírce Paměti národa v Plzeňském kraji máte?

Jsou to vyšší stovky. A každý rok zhruba dalších osmdesát příběhů přidáme.

 

Je to dostatečné číslo, nebo byste jich raději zpovídali více?

Za ideální bychom považovali, kdyby to ročně bylo kolem stovky nebo lehce přes ni. Tohle číslo jsme schopni zvládnout; tolik pamětníků vytipovat, oslovit, natočit.

 

Je v plzeňské sbírce nějaký příběh, který vás zasáhl víc než jiné?

Z nedávno natočených vzpomínek bych zmínil příběh Karla Soukupa. Krejčovská dílna jeho otce postupně zakusila německou okupaci a následně nepřežila komunistické znárodňování. On sám prošel poněmčováním ve škole, na vlastní kůži zakusil konec války v Plzni. U nás ve studiu vzpomínal na poslední nálety na Plzeň a také na jedny z posledních výstřelů války v Plzni, které jako chlapec sledoval z první ruky, bydleli totiž na Klatovské třídě. Mladý Karel Soukup následně jako skaut držel čestnou stráž u poklepávání na základní kámen pomníku Díky, Ameriko!. Celá rodina ale – a to je příběh výmluvný pro celou plzeňskou historii – záhy zakusila, že ta svoboda spojená s osvobozením Plzně byla velmi prchlivá. Záhy přišli o celou živnost, byli vystěhováni a museli čelit dalším represím.

 

Setkáváte se s tím, že příběh se odehrál ve skutečnosti jinak, než jak vám pamětník prezentuje?

Ano, i to se stává. Nicméně naši dokumentaristé procházejí velmi podrobným školením, často jsou to historici, a pokud ne, do detailů znají dobový kontext, místní reálie i události spjaté s naším regionem. Velmi dobře dokážou pracovat s dalšími prameny, jako je Archiv bezpečnostních složek, a v případě potřeby navštěvují místní archivy. Díky tomu se už během natáčení dokážou pamětníka doptávat takovým způsobem, aby došli skutečně k té původní verzi příběhu. Je pro nás zásadní, aby to, co zveřejňujeme ve sbírce Paměti národa, bylo validní.

 

 

Jak často dochází k tomu, že se příběh odehrál jinak?

Není to příliš časté, ale troufám si tvrdit, že každý z našich dokumentaristů se s tím už setkal. Dokonce se nám to stalo už i během natáčení Příběhů našich sousedů, což je vzdělávací program pro žáky základních škol a studenty víceletých gymnázií. Děti rozpor odhalily a následně s tím pamětníka konfrontovaly.

 

Během tohoto programu se děti stanou na určitou dobu dokumentaristy. Jde jim to? Dokážou vypátrat zajímavé životní příběhy?

Dochází k tomu relativně často. Dokážou oslovit úplně jiné skupiny než my. Pomáhá jim v tom i místní znalost. Zapojené jsou i školy z jiných měst, než je Plzeň. My sice působíme také po celém kraji, ale je pravda, že čím jsme od Plzně dál, tím naše senzitivita trošku klesá. Pokud ale někdo žije od narození v jiném okrese, má výrazně lepší pozici pro to objevit někoho skutečně zajímavého. Stává se tedy i to, že poté, co příběh pamětníka zpracují žáci nebo studenti pro Příběhy našich sousedů, pozveme si ho potom do studia i my.

 

Jak se děti ptají, když mluví s pamětníky?

Perspektiva mladého člověka je často trochu naivnější než ta naše, ale je v tom obrovský kus upřímnosti, který dokáže bez zábran otevřít úplně jiná témata, než otevíráme my. Děti často dokážou položit takové otázky, na které my bychom se nikdy nezeptali, buď proto, že by nám to přišlo příliš triviální, nebo bychom měli vnitřní ostych takovou otázku položit.

 

Mají naopak v něčem rezervy?

Jsou na tom velmi dobře, co se týče třeba multimédií, berou to jako rutinní věc. O to víc ale musíme akcentovat práci se slovem a projevem obecně. Taky dokážou úplně jinak pracovat s informačními zdroji. Tady ale zase musíme klást veliký důraz na ověřování informací a práci s daty. Tuhle paralelní rovinu, která se věnuje mediální gramotnosti, vnímám jako velmi důležitou.

 

Hodně se mluví o tom, že ne vždy je výuka dějepisu na školách, především těch základních, na dobré úrovni. Souhlasíte s tím?

Rozhodně nechceme suplovat práci pedagogů, spoustu jich je skvělých. Příběhy našich sousedů vnímáme jen jako doplnění výuky. Je to věc, která je konkrétnější a víc emoční. To je naše základní premisa. Snažíme se do maximální možné míry vyprávět velké dějiny prostřednictvím příběhů míst, lidí a věcí, které si žáci a studenti dokážou dobře představit. To je metoda, která je celosvětově uznávaná. Víme, že to v dětech zanechá silný dojem a díky tomu jsou schopné si místní reálie daleko lépe osvojit.

 

V České republice už fungují tři Instituty Pamětí národa, interaktivní muzea dějin 20. století. Kdy se dočká toho svého Plzeň?

V Plzni byl jakýsi prototyp k vidění před dvěma lety, v rámci výstavy Osvobození bez svobody. Teď chystáme dvě expozice. První z nich je spojená s tématem studené války a vzniknout by mohla v dlouhé roky nepřístupném krytu civilní obrany pod plaským klášterem. Pro mě osobně je to silné téma, protože tenhle kryt byl až do devadesátých let střežen se zbraní v ruce a málokdo měl možnost se do něj podívat. Rádi bychom, aby se lidem otevřel v polovině příštího roku.

 

A ta druhá expozice?

Ideově se podílíme na projektu revitalizace zámku Zelená hora u Nepomuka, kde sídlily v minulosti Pomocné technické prapory a Technické prapory. Spolu s týmem Plzeňského kraje přemýšlíme nad tím, že by se vedle sebe mohly potkat klasická zámecká expozice a interaktivní expozice zaměřená na historii místa. Tady jde zatím ale spíše o nápad, i přesto bych byl velmi rád, kdyby se ukázal jako životaschopný.