Víc než stěhování řeší děti ve střídavce vztahy s rodiči

Střídavá péče zjednodušeně řečeno znamená, že dítě je týden u jednoho rodiče a další u druhého. Vy občas upozorňujete, že termín „střídavá“ pro tento typ péče není nejšťastnější. Proč?

Akcentuje střídání, což ale přece není to hlavní. V zahraničí se říká například joint custody (společná péče), shared custody (sdílená péče), nebo dokonce shared parenting (sdílené rodičovství). Myslím, že to lépe akcentuje, co má být smyslem péče o děti po rozchodu rodičů.

 

Proč jste vlastně začal střídavou péči zkoumat?

Veřejná diskuse se až donedávna hodně točila kolem problémů s ní spojených, třeba ohledně stěhování dětí sem a tam. O střídavce se psalo jako o nevyzkoušeném experimentu. Z pohledu sociologa mne zaujalo, že se nějaký pojem konstruuje tak negativně. Střídavá péče zároveň ilustruje řadu trendů ve vývoji rodinného života.

 

Váš zájem byl ale zprvu spíš soukromý...

Ano, první impulz přišel od mé známé, která se rozváděla, její muž chtěl děti do střídavé péče a ona mne požádala, zda bych nenašel studie, které by popisovaly její negativní dopady. K tomuto tématu bych se však nakonec dostal i sám, protože jsem se v té době už dlouho výzkumně věnoval rozvodovosti a dnes se diskurz porozvodového uspořádání z velké části týká právě střídavé péče.

 

Co vás na rozvodech výzkumně zajímalo?

Disertaci jsem psal na téma posílení rozvedených žen. Byly to kvalitativní rozhovory se ženami, které se rozvedly. Ukázal se tam zajímavý vzorec, kdy rozvod pro ženy může znamenat něco, co je posílí. Zjistily, že se samy uživí, dokážou se postarat o děti, našly svoji identitu, mohly se začít samy rozhodovat. Nechci tím tvrdit, že rozvod je obecně dobrý. Není to ale ani tak, že by měl jen negativní dopady.

 

Nyní něco podobného děláte i u střídavé péče. Od roku 2017 se skrze hloubkové rozhovory s aktéry a analýzy zahraničních studií snažíte tento společenský fenomén zachytit a vyvracet mýty, které se na něj nabalily.

Západní civilizace a vývoj rodiny nepochybně směřují k tomu, že budou formy sdíleného rodičovství častější a významnější. S tím souvisí i změny v rolích mužů a žen, to, jak si představujeme, že má vypadat dětství, jak se k dětem chovat, jak je nastavený právní systém, jak fungují orgány sociálně-právní ochrany dětí či soudy. To všechno má vliv na to, jak rozvod a porozvodová uspořádání vypadají, jaké strategie jednání volíme.

 

TI JSOU ALE NEZODPOVĚDNÍ!

Co vám jako sociologovi na diskusi o střídavé péči a rozpadu vztahů vadí nejvíc?

Vadí mi, když se o střídavé péči mluví pouze v dimenzi odpovědnost–nezodpovědnost. Často si chceme usnadnit usuzování o lidech tím, že jim dáme nálepku: „Tihle se rozvedli, ti jsou ale nezodpovědní!“ nebo „Rozvodů přibývá, protože spolu lidi už nechtějí vydržet!“ Existuje ale nějaká doba, kdy byli lidé lepší? Zodpovědnější? Charakternější? Byla už? Nebo teprve přijde? Představa, že společnost s nízkou rozvodovostí je automaticky společností spokojených rodin, je naivní a scestná.

 

Proč v české společnosti střídavé péče přibývá?

Jde mimo jiné o příznak snahy být dobrými rodiči. Nebo obecně rodiči zůstat, avšak ne za cenu toho, že zůstaneme s partnerem, s nímž už být nechceme. V roce 1998, když byl tento institut zaveden do právního řádu, tu byly jen jednotky procent případů ročně. Postupně se ale střídavá péče posouvá do centra pozornosti, točí se o ní filmy i seriály a za chvíli to bude standard.

 

Promítá se do celé věci taky genderový aspekt? Přesněji řečeno větší role otců, kteří v partnerství pečují o své děti, a tudíž se o ně chtějí starat i po rozpadu vztahu?

Ženské role se v průběhu 19. a 20. století proměnily obrovsky a mužské role se začínají měnit taky. Model rovnoměrnějšího rodičovství se jistě promítá i do péče po rozvodu.

 

Typický obraz střídavé péče jsou děti-batůžkáři pendlující mezi dvěma domácnostmi. Z toho, co jste měl možnost vyzkoumat, však vyplývá, že to pro ně nepředstavuje velkou zátěž.

Je pravda, že některé mýty spojené se střídavou péčí, jsou v rozporu s tím, co jsme prostudovali v zahraniční literatuře, a vyplývá to i z mého výzkumu. Na západ od nás se ukazuje, že děti, které střídají domov, na tom nejsou hůř než děti, které žijí jen v jednom domově s jedním rodičem. Když o tom hovořím se samotnými dětmi, které ve střídavce vyrostly, mluví v prvé řadě o tom, jaký měly s rodiči vztah, nikoli o tom, že se musely stěhovat. Zajímavé je, že OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí – pozn. red.) k tomu často přistupuje tak, že žití ve dvou domácnostech je něco, co je třeba vyzkoušet a zjistit, jak si na to dítě zvykne. Režim (výhradní péče), kdy dítě s jedním z rodičů nemůže mít plnohodnotný vztah, se ale ověřovat nemusí.

 

Rozvod je spojen s velikou nejistotou. Jak to celé dopadne? Jak rozhodne soud? Jaké bude porozvodové uspořádání? Řekněte, jak tahle nejistota rodiče ovlivňuje?

Myslím, že podněcuje či prohlubuje konflikt. Dost často je to tak, že lidé se na začátku ani tolik nehádali a začali s tím, až když se dostali do systému, kde někdo ověřuje, zda on umí vařit, nebo zda ona není hysterka. Pak začne spor mezi rodiči často eskalovat.

 

Některé soudy už ale využívají dobré nástroje, například vás pošlou k mediátorovi, který s vámi může porozvodové uspořádání probrat a dovést vás k dohodě.

Ano, to se hodně posunulo. Potíž je v tom, že praxe stále připomíná hod kostkou. Osvícený soudce vás k mediátorovi pošle, neosvícený ne. Někde jsou spíš pro společné rodičovství, jinde proti… Problém je v tom, že se lidé ocitají v obrovském konfliktu už jenom proto, že netuší, co je čeká. A v sázce je mnoho.

 

TLUSTÁ ČÁRA

Říká se, že střídavá péče není pro každého. Co je dobrý předpoklad pro to, aby fungovala? Třeba že lidé bydlí blízko od sebe?

Samozřejmě, čím jsou k sobě blíž, tím lépe. Dětem tím pádem zůstávají přátelské vazby, zapojení do komunity. Pokud bych měl odpovědět z pozice sociologického výzkumu, žijeme v kultuře, která ještě tak úplně nepředpokládá, že lidé budou po rozchodu o své děti pečovat rovným dílem. Stále ještě tu nemáme tolik zabudovaný předpoklad, že rozvodem se neodtrhnete od svého předchozího života. Což je problematické, protože lidé obvykle chtějí za svým vztahem udělat tlustou čáru. Ale pokud má i po rozpadu vztahu pokračovat rodičovství, přece se nebudete od svých dětí stěhovat do jiného města?

 

Existují ale i případy, kdy se jeden z partnerů odstěhoval třeba z Prahy zpátky tam, kde se narodil, do domu svých rodičů.

To je pravda. Z rozhovorů, které jsem vedl, je patrné, že lidé se obvykle nestěhují, protože by chtěli partnerovi krást děti, ale třeba právě proto, že jinde mají rodinu. A proč by zůstávali v cizím městě, když by tu museli platit drahý nájem a třeba tu ani nemají nikoho, kdo by dítě pohlídal?

 

Je opravdu dobré střídat si děti mezi Prahou a Brnem? Děti pak musejí chodit do dvou škol...

To samozřejmě záleží na individuální situaci a na tom, jestli překonání bariér stojí zúčastněným za to. Mě ve výzkumu spíš zajímá, jak jsou konstruovány argumenty pro a proti a že v nich často převažuje důraz na prostředí a okolnosti nad kvalitou vztahů.

 

Zjistil jste taky, že část dětí kolem patnácti a více let už model střídavé péče opouští, nevyhovuje jim.

To je další věc, která se moc neřeší – otázka, jak střídavá péče končí. Je to samozřejmě velké dilema, když dítě v patnácti řekne, že by chtělo žít jen u jednoho rodiče. Takový model není něco, co bychom znali a uměli si s tím poradit. Jak to udělat, aby se druhý rodič necítil zavržený? Jak to udělat, aby to pro dítě nebyla Sophiina volba? Dobré je si uvědomit, že když je někomu patnáct, sedmnáct či dvacet let, může mít plnohodnotný vztah i s tím rodičem, s nímž nebydlí. A někdy to dokonce může být pro jejich vztah i lepší.

 

 

Další věc, ke které jste dospěl, je, že dětem ve střídavce narůstá počet vztahů, které si vytvářejí.

Jedna moje diplomantka dělala nedávno výzkum zaměřený na role takzvaných třetích rodičů. U střídavé péče totiž platí, že máte oba dva své biologické rodiče a k tomu vám mohou přibýt jeden až dva nevlastní rodiče. Ale jakou oni mají vlastně roli? S kolegyní Šolcovou jsme usoudili, že jsou to vlastně takové role asistentských rodičů. Není tam ta snaha být novým rodičem, není tam situace, kdy je nutné někoho nahradit. Ve Skandinávii se jim říká „bonus parents“. Moji respondenti třeba říkají nevlastní matce maceška, aby to zjemnili.

 

Ještě je tu jedno téma, které se často zmiňuje, a to rozdílnost výchovných prostředí. Tedy že dítě žije ve dvou domácnostech a v každé platí jiná pravidla. Je to špatně?

O tom se opět obvykle diskutuje jako o problému. Děti jsou ale v tomto ohledu přizpůsobivé. Když jedou k babičce nebo jsou ve škole, taky tam platí jiná pravidla – a děti s tím nemají problém. Jeden můj respondent, který ve střídavce vyrostl, mi říkal, že rozdíly jsou ve všem, třeba i v tom, jak se v obou domácnostech maže chleba. On to ale popisoval jako určitou výhodu – navykl si už brzo na to, že lidé jsou různí a svět není černobílý. Problém to může být pouze tehdy, když rodiče využívají situaci střídavé péče proti sobě.

 

Když si přes děti vyřizují účty?

Ano, když se do střídavé péče promítá psychopatický boj rodičů, respektive bývalých partnerů. To však není problém střídavé péče, ale lidí samotných. Nehledí na potřeby dětí a jedou si svou. Ale i tady je zajímavé, do jaké míry je jejich konflikt konfliktem kulturním. Tedy do jaké míry se očekává, že budeme po rozvodu v konfliktu.

 

Tedy že rozejít se v dobrém není „normální“?

Jak prožíváme vztahy a lásku, není čistě jen naše osobní věc, ovlivňují to kulturní vzorce, jakési šablony, jež máme k dispozici. Žijeme ve světě, kde je romantická láska námětem písniček, filmů i románů. Je tu jasná představa, jak má láska a kvalitní vztah vypadat, a taky je tu jasná představa, jak má vypadat i rozchod a truchlení, když láska nevyjde.