Dřu na tom, abych herce neměla ve škatulkách

Herectví, stejně jako každá jiná profese, má své obtížnější části. A jednou z nich je pro řadu herců a hereček casting. Zkrátka jim není příjemné někam přijít, muset dokazovat svůj talent a ucházet se o roli, kterou pravděpodobně nedostanou. Maja Hamplová, úspěšná česká castingová režisérka, se snaží, aby se herci na jejích castinzích cítili dobře. „Nezkoušíme, tvoříme,“ říká s tím, že casting je důležitá, ale opomíjená část filmového světa, kterou je na čase přestat démonizovat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Je v Česku herec či herečka, kteří na castingy chodit nemusejí?

Určitě někdo takový je, ale já s tím nesouhlasím. Nemyslím si, že je na světě herec, který by neměl chodit na castingy. Hercům říkám, že nezkouším, jestli mají talent, ale jestli se hodí pro tu roli a ta role pro ně. Jsou role, které není lehké obsadit, i když na ně přicházejí herci, jejichž talent je nezpochybnitelný.

 

A to se doopravdy stává, že navzdory množství herců se nedaří najít toho správného?

Aktuálně to zažívám u nového seriálu Adama Sedláka, kde se trápíme s jednou rolí, na kterou nám přišly úžasné herečky. Ta role je ale složitá, je v ní jedna mikrorovina, kterou se nám zatím u žádné nepodařilo objevit. Kdybychom šli po naší první volbě, která nás napadla, nebylo by to ono. Právě proto jsou castingy třeba.

 

Herci ale často zmiňují, že castingy rádi nemají. Proč?

Každé povolání má svoje těžší části a u herectví jsou to právě castingy. Jít se ucházet o práci, nechat se vystavit tomu, že bojujete o něco, co s vysokou pravděpodobností nezískáte, je nekomfortní. Já je chápu a ctím v těch chvílích jejich křehkost. Ale zároveň si myslím, že je na čase castingy přestat démonizovat. Na těch svých se snažím, aby se herci a herečky cítili dobře, nezkoušíme, ale tvoříme. A na tvorbu je potřeba dostatek času. Je spousta talentovaných herců, kteří se ale potřebují na roli připravit, postavit si ji, a když jim nedáte dost prostoru, neukážou vám to nejlepší.

 

 

Zkoušet, zkoumat, objevovat

Jak se vlastně vybírají herci do filmů a seriálů? Přicházejí režiséři už s vlastní představou, koho konkrétního chtějí?

Každý režisér pracuje jinak. Bohdan Sláma mívá představu o hercích, která mu vzniká už při psaní scénáře. Po mně chce ukázat moje nápady, jestli ho někdo nezaujme víc. U Bohdana je specifikum, že často píše dětské role, které patří v jeho filmu mezi hlavní. Takže dělám velké castingy na dětské herce a není snadné najít takové, kteří utáhnou celý film. Pak jsou režiséři, kteří mi dají scénář a řeknou, ať přinesu svoje nápady. Mám štěstí, že pracuji s režiséry a režisérkami, kteří si mě vybírají, protože se jim má práce líbí, takže skoro vůbec nedostávám seznamy herců s tím, abych je obvolala a domluvila.

 

Herecká branže bývá o typech, škatulkách. Je to risk, zkusit obsadit herce do role, která je pro něj nečekaná?

Hodně dřu na tom, abych herce ve škatulkách neměla. Hodně mi v tom pomohla práce na seriálu Ochránce. Tam jsme se s režiséry snažili obsazovat herce jinak, než na co jsou diváci zvyklí. Je to přímo součást mé práce – nezůstat v rybníčcích známého, ale pořád zkoušet, zkoumat a objevovat. Z tvůrčího pohledu mám ráda pocit, že jsem v koncích, už mě nic nenapadá. Kudy chodím, tudy na to obsazení myslím. A pak, když zaklapne do skládačky ten správný herec, to je euforie.

 

Ptám se i kvůli tomu, že mám dojem, že se v českých filmech objevují stále dokola plus minus ty samé tváře.

Určitě existují jména, na která tvůrci sázejí jako na část možného úspěchu s ohledem na návštěvnost. Ale řekla bych, že tohle přestalo po covidu platit, do kina se chodí málo a jistota, že nějaké jméno zafunguje, se vytrácí. Naopak když se podíváte na filmy za poslední dva roky, které byly nominovány na České lvy, je tam řada nových tváří, ať už je to Adam Mišík, Marsell Bendig nebo Michal Kern. Filmy jsou obsazovány odvážně. Režiséři se nebojí sáhnout i po méně známých hercích, hodně se točí a o dobré herce je boj. Já jsem teď plná obdivu, co se v české kinematografii děje, jsou tady mladí skvělí tvůrci, kteří jsou připraveni tvořit a bořit svět.

 

Jedna herečka se mi nedávno svěřila, že o obsazení rolí dnes rozhoduje i to, jak je herec aktivní na sociálních sítích a kolik má sledujících. To je pravda?

Já takové filmy neobsazuju. Nikdy jsem nezažila, že by se mě kdokoli ptal na počet sledujících daného herce nebo herečky. Zažila jsem jen to, kdy se u nízkorozpočtového filmu malé nemluvené role obsazovaly influencerkami. Není na ně třeba žádný velký herecký výkon, ony si zahrají ve filmu a udělají filmu promo, mohou pomoci, aby bylo slyšet o tématech, o kterých se běžně moc nemluví. Já se v sociálních sítích ale orientuju tak, abych nebyla úplná ostuda, nejsem v tom úplně pokroková. Nedávno jsem se režiséra Adama Sedláka ptala, jak to, že nemá Facebook, a on že Facebook je pro starý. To mě zaskočil (smích).

 

Jak dlouho trvá obsazení jednoho snímku?

Je to různé. U chystaného seriálu Addict jsem pět hlavních herců hledala dva měsíce, kdy jsem nedělala nic jiného. Pak se ke mně dostávají filmy, které ještě nejsou zafinancované, a ten proces se prodlouží třeba na roky. Můj první film Bod obnovy jsme obsazovali šest let, než reálně vznikl. Když se konečný honorář rozmělní na takovou dobu, není to žádná sláva. V kombinaci s produkcí a obsazováním reklam si ale mohu dovolit dělat i snímky, které na tom nejsou moc dobře, co se financí týče. Ale zase jsou nádherné a tvůrci je dělají srdcem.

 

Promítají se do výběru i vztahy? Že se někdo nemá rád s někým natolik, že spolu nemohou točit?

Když si režisér k některým hercům zavírá cestu jen na základě nějakých dojmů, drbů, tak je to jeho omezenost a jeho škoda. Setkala jsem se s tím jen jednou, tu herečku jsem na casting nechala přijít, s režisérem si to vyříkali a ukázalo se, že to byl jen starý komunikační šum. Někdy se stává, že se ukáže, že si režisér/ka s hercem či herečkou nesednou a ve vší slušnosti se rozejdou. Proto režiséry a herce tlačím ke čteným zkouškám. To jsou čtyři hodiny, které jim dají možnost poznat, jestli to funguje. Ne, aby se viděli až na kostýmních zkouškách, nedejbůh na place. Ale nechci, aby to vyznělo tak, že mezi režisérem a herci musí panovat úplná symbióza. Naopak trocha diskomfortu, kdy ten člověk není úplně vaše krevní skupina, při tvorbě může být dobrý otevírač nových cest.

 

Úvodní titulky

Kamarádíte se s herci, nebo si držíte odstup, aby od vás neočekávali role ze známosti?

Přátele mezi herci mám, ale těch opravdu blízkých je opravdu jen pár. Zbylé mám ráda, a cítím, že kdybychom byli v jiné pozici, možná bychom byli přátelé, ale blíž k tělu si je nepouštím. Mám svoji partu holek mimo filmový svět a jsem za ně dnes a denně vděčná.

 

 

Proč si vás režiséři jako castingovou režisérku v posledních letech tak oblíbili?

Asi se jim se mnou dobře tvoří, protože tím hodně žiju. Někdy to probíhá tak, že castingový režisér při castinzích ani není, to je pro mě nemyslitelné. Já jsem na všech castinzích, učím se role, abych je hercům nenahazovala jen z papíru, pomáhám jim, aby podali co nejlepší výkon. S režiséry sdílím nadšení pro jejich projekt, rozumím tomu, že je to jejich dítě a mají potřebu mi volat i pozdě večer a hodně o všem mluvit. Herecké obsazení je zásadní. Myslím, že mám talent vymyslet dobré obsazení, vytahovat herce, na které bylo zapomenuto nebo je navrhnu do nečekané role, umím vytvořit nečekaný herecký mix, který funguje dohromady. Můj úspěch je vydřený, je za ním spousta práce i na úkor soukromí. Když chcete být ve své práci skvělí, neobejdete to vedlejšími cestičkami.

 

Je u nás profese castingové režisérky nebo režiséra doceněná?

Ještě před pár lety bych řekla, že ne. Ale teď už se jméno šéfa castingu přesouvá do úvodních titulků, nebo je alespoň mezi prvními v těch závěrečných, tak jako je to standardem všude ve světě. Klára Melíšková a Marsell Bendig letos na Českých lvech poděkovali právě i castingu. Tak si myslím, že konečně začíná být tahle kdysi neviditelná práce brána v potaz.

 

Vy se kromě castingů věnujete také produkci, scenáristice, režii. Jste držitelkou ceny Anděl za videoklip pro Vladimíra Mišíka. Co vás baví nejvíc?

Ohledně práce si nestavím žádné mantinely, dělám všechno, co chci. U castingu mě mrzelo, že je to krásný kreativní proces, který ale obsazením končí. Máme ale ještě filmovou produkci Barletta s režisérem a producentem Matějem Chlupáčkem a tam jsme u věcí od jejich zrodu až do konce. Pro nás oba je důležitý celý proces vzniku filmu či seriálu, ta tvůrčí energie je nezaměnitelná. Výjimečná.

 

Je návyková? Dokázala byste žít bez filmu?

Mám ji ráda, ale neřekla bych, že kdybych zítra svoji práci neměla, zhroutil by se mi svět. Baví mě dělat tolik věcí, že bych si vybrala něco jiného a vždycky bych to dělala dobře. Tvořit je pro mě důležité, ale kdyby to nebyl film, tvořila bych něco jiného. Nebo bych šla studovat, to mi moc chybí, ale nemám na to bohužel čas.

 

Aktuálně jako producentka dokončujete časosběrný dokument, který se natáčel šest let. Můžete ho představit?

Jmenuje se Moje nová tvář a je o Martině, kterou polil její bývalý přítel kyselinou. Způsobil jí vážné zdravotní problémy, mimo jiné oslepla. Ten film je o síle k životu. Za ty roky se z nás s Martinou staly kamarádky. Je to můj první dokument, který jsem produkovala sama, poprvé jsem sama stavěla štáb. Povedlo se mi ho postavit hodně ženský, to úplně nedoporučuji, ukázalo se, že diverzita ve štábu je velmi důležitá. Ve střižně jsem už občas měla chuť křičet: Ticho, ženy! (smích)

 

Takže nevěříte na ženskou sílu?

Věřím, ale nepotřebuji to schovávat pod hesla. Věřím na sílu elementární laskavosti a lidskosti. Rozumím naprosto tomu, že se ženy zlobí, sama jsem zažila spoustu věcí v relativně mužské profesi, které mi nebyly příjemné a o kterých je třeba mluvit, ale když se zvolí cesta kvót, tak to podle mě k ničemu dobrému nepřispěje.

 

Máte pocit, že žen je ve vedoucích pozicích dostatek?

V případě českého filmu nemám pocit, že by ženy na vedoucích pozicích nebyly. Máme šéfku fondu kinematografie, šéfku filmového centra, šéfku filmového centra České televize, ženy vedou i programové sekce na Nově, na Primě. Prosadit se do manažerských funkcí umí. Neříkám, že se k nám muži často nechovají jako blbci, že nejsme přehlížené. Prosadit se na pozicích, které patří mužům, je sakra náročné a mě samotnou to velmi trápilo. Nedělají to ale jen muži, dělají si to i ženy navzájem. Pro mě jako producentku je důležité budovat zázemí pro kreativní profese, jako jsou scenáristky, dramaturgyně, střihačky, které když porodí, nemají šanci na soustředěnou práci bez vyrušování, kterou ke své profesi potřebují. Na jednom projektu tak máme u nás v Barlettě střihačku, které platíme hlídání, máme scenáristku, které financujeme školku. To jsou cesty, jak svět dělat pro ženy lepší. Pomoci jim se realizovat a tvořit, i když si vyberou, že budou mámy.

 

Myslíte, že se dočkáte okamžiku, kdy se na Českých lvech bude rozdávat cena za nejlepší casting?

Obávám se, že casting se nikdy na Českých lvech oceňovat nebude. Ale mám plán, až jednou dostanu cenu za snímek, který budu produkovat, řeknu tam: „Vážení, je tady jedna profese, která je přehlížená.“ Když jsem letos seděla na Českých lvech v hledišti, tu řeč jsem si v hlavě zkoušela a je fakt dobrá. Takže jednou ten casting v děkovné řeči bude! (smích)

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama