Doufám, že basketbalu v Česku jsme pomohli

Patrika Audu s jeho výraznými tetováními a 206 centimetry nepřehlédnete. Jeden z klíčových hráčů české basketbalové reprezentace, která coby jediná z kolektivních sportů zastupovala Česko na olympiádě v Tokiu, na klubové úrovni hájí barvy japonské Jokohamy. Nejen o právě skončených hrách, ale taky o životě v Japonsku či lásce k domovskému Brnu mluví Auda v rozhovoru pro Reportér Premium.

Jak hodnotíte vystoupení reprezentace na olympiádě v Tokiu?

Kdyby se nám bývalo podařilo postoupit ze skupiny, bylo by to úžasné. Ale už jen to, že jsme měli možnost se olympiády zúčastnit a zahrát si tři skvělé zápasy, bylo neuvěřitelné. Ostatně olympijské finále bylo nakonec USA–Francie, což vypovídá něco o kvalitě našich soupeřů ze skupiny. Ve výsledku si myslím, že za celé to léto, takže za kvalifikaci i závěrečný turnaj, jsme moc rádi. Olympiáda celkově pak pro nás byla jeden velký zážitek, který nás posunul hrozně dopředu.

 

Byly hry v Tokiu pro nynější reprezentační partu tím pomyslným vrcholem, nebo vyhlížíte spíš mistrovství Evropy, které se bude konat za rok v Praze?

Uvidíme. První velký krok pro nás bylo mistrovství světa v Číně před dvěma lety, kde jsme skončili šestí. Tam jsme ukázali, že dokážeme hrát proti těm nejlepším týmům z celého světa. Letos jsme dokázali postoupit z těžké kvalifikace na olympiádu přes Kanadu, Řecko a Turecko. Určitě je olympiáda vrchol v tom smyslu, kam až se může člověk na reprezentační úrovni dostat. Ale zároveň si myslím, že jsme si teď přes léto ukázali, jak na tom jsme, a jako tým jsme si to hrozně užili. Díky tomu se teď na mistrovství Evropy těším ještě víc.

 

Jak vlastně vypadala bublina, v níž jste museli být během her?

Byla trochu lepší než v rámci kvalifikace v Kanadě, kde jsme byli vyloženě zavření jen v hotelu a jezdili autobusem na zápasy. V olympijské vesnici má člověk prostor jít se projít do parku nebo tak. Pobyt na čerstvém vzduchu udělá hodně. Měli jsme jeden až dva tréninky denně, ale ve volném čase jsme hodně sledovali všechny ostatní basketbalové zápasy. Pak jsme samozřejmě sledovali další Čechy, když bojovali o medaile. Hodně nás mrzelo, že jsme je nemohli podpořit osobně, ale co se dá dělat.

 

 

Sledoval jste úspěchy tenistek Barbory Krejčíkové a Kateřiny Siniakové, které si ve čtyřhře nakonec dokráčely pro zlato? První jmenovaná je z Ivančic, stejně jako vy.

Jasně! Zrovna tohle finále jsme sledovali celé jako tým. Většinou nám časově vyšlo tak, že jsme měli trénink buď brzo ráno, nebo pozdě večer a během dne jsme měli čas sledovat buď nějaký tenis, nebo jsme si užili i cestu (judisty) Lukáše Krpálka ke zlatu. Spoustu těch nejdůležitějších věcí jsme viděli alespoň živě v televizi, což bylo super.

 

Věříte, že reprezentační úspěchy pomůžou popularitě basketbalu v Česku?

Doufám, že ano. Přece jen třeba oproti USA, což je Mekka basketbalu, jsme malá země, kde je náš sport v popularitě tak na desátém místě. Už po světovém šampionátu v Číně bylo cítit, že zájem vzrostl. Když jsme se z Číny vrátili do Prahy, lidi nás dokonce poznávali na ulici, což se předtím nikdy nestalo. Určitě věřím, že nejen to, ale i olympiáda jsou věci, které pomůžou basket víc zpopularizovat. A nejen přivést víc diváků, ale taky třeba i nějaké mladé hráče, kteří se rozhodnou basketbalu věnovat. Mistrovství Evropy, které bude příští rok v Praze, by pak mohlo pomoct ještě víc.

 

Na klubové úrovni hrajete v japonské Jokohamě. Předtím jste hrál třeba ve Španělsku, Polsku nebo Itálii. V čem je basketbal v Japonsku jiný?

V první řadě to je úplně jiný styl hry. Hodně velkou roli hraje to, že každý tým v Japonsku má limit tří cizinců, přičemž v daný moment můžou být na hřišti vždycky jen dva. No k tomu připočtěte, že domácí hráči většinou nejsou moc vysocí. Čili týmy většinou vezmou do sestavy tři velké podkošové hráče z ciziny, které se pak snaží využívat co nejvíc. Na druhou stranu je tu basketbal rychlejší a hodně se střílí z dálky.

 

Jací jsou Japonci coby fanoušci?

Loni bylo super, že zatímco v Evropě i všude jinde po světě se hrálo bez diváků, tady v Japonsku byli diváci na všech zápasech po celou sezonu. Samozřejmě při snížené kapacitě. Je pravda, že je to takové klidnější. Japonci se tak chovají i normálně, takže v ochozech třeba jenom tleskají. To je úplně jiné, než když jsem byl třeba v Itálii. Tam byli jak blázni, řvali po hráčích, rozhodčích a tak dál. Do toho tam máte bubny, megafony… Tady je v hale kolikrát i ticho. Když se domácímu týmu daří, je atmosféra dobrá, ale není to taková šílenost jako v Evropě.

 

 

Co vám jako hráči vyhovuje víc?

Mně to je ve finále asi jedno. Snažím se během zápasu soustředit hlavně na hru a nevnímat, co se děje kolem. Na druhou stranu je fajn, že v Japonsku za vámi fanoušci stojí i po prohraných zápasech, celou sezonu. Výsledek prostě nehraje takovou roli, na rozdíl od Evropy, kde se někdy stalo, že když jsme prohráli důležitý zápas, pomalu nás ukamenovali (smích). Fanoušci si tady navíc úplně masivně kupují dresy, plyšáky a další reklamní předměty s našimi podobiznami. A hrozně moc nás i skrze tohle podporují.


Takže existuje i plyšový Patrik Auda?

Plyšový ne, ale viděl jsem svou podobiznu na přívěscích na klíče. Nebo takovou figurku na stůl. V tomhle je Japonsko úplně jiné. Všude okolo máte maskoty a různé panáčky, kteří jsou spojení s jejich kulturou anime, mangy atd. Do takových věcí jsou úplní blázni a vlastně je to super.


Co poradíte Ondřeji Balvínovi, který má také jít hrát do Japonska? Jste rád, že máte v zemi kolegu z reprezentace?

Jsem! Ondra se mě ptal na nějaké věci ohledně života v Japonsku, protože teď žil několik let ve Španělsku. Myslím si, že tady z těch všech pivotů bude dost možná nejvyšší. Vlastně bude letos s 217 cm asi nejvyšší hráč ligy, takže toho musí určitě využít (smích).

 

Jak se vám vlastně v Japonsku žije?

Asi neříkám nic nového, ale je to úplně jiný svět. Vidíte to hned po příletu, třeba na autech, budovách… Ale za ty všechny roky, co jsem byl různě po světě – v Americe na škole nebo po Evropě –, jsem si vždycky nějak zvykl a ani tady jsem neměl s ničím velký problém. Lidi jsou tu navíc hrozně ochotní a snaží se vám pomoci. Jen občas mám kvůli svému vzrůstu problém se vejít někam do dveří a tak. A v obchodech s oblečením jsem se nebyl ani podívat, je mi jasné, že sehnat něco v mé velikosti tu bude hodně těžké!

 

Prý jste se děsil záchodů v Japonsku. Proč?

To je tady takové zajímavé, no. Všechny záchody jsou elektrické. Stejné to bylo i v olympijské vesnici. Pro místní je to úplně normální, ale já když jsem to viděl poprvé... Máte záchod a na tom je deset až patnáct tlačítek. Myslel jsem, že to se mnou odletí do vesmíru!

 

A co japonština?

Já mám jazyky rád. Vzhledem ke svým angažmá v zahraničí umím anglicky, velice slušně jsem se naučil i polsky. Plus jsem měl ve škole ještě čtyři roky ruštinu. Jen španělština mě moc nebavila. Tady jsem se snažil naučit aspoň základy – pár frází, počítání, dny v týdnu a tak dál. Letos bych měl mít díky klubu i hodiny japonštiny a měl bych se učit víc než jenom samostudiem. Tak uvidíme. Nepřijde mi, že by japonština byla úplně těžká, a kdybych tu byl delší dobu, myslím, že se mi to bude hodit. Japonci když vidí, že se snažíte, umí to hodně ocenit. Navíc u nás v klubu je několik hráčů a funkcionářů, kteří skoro neumí anglicky. Letos pro ně budou shánět učitele.

 

A japonská kuchyně?

Kromě sushi je hrozně fajn okonomiyaki. To jsou takové placky pečené na plechu. Vypadá to trochu jako bramborák. Ani pořádně nevím, co všechno v tom je... (smích). Můžou v tom být nudle, brambory, maso, vajíčko, zelenina a tady z toho všeho se udělá placka, zapeče se to dohromady a pak se to polévá různými omáčkami. Je to hrozně dobré.

 

Jak to máte s bydlením? Byty a tak jsou tam o hodně menší než v Evropě. Nemáte problém?

Toho jsem se hodně bál, když jsem přijížděl poprvé. Ale musím říct, že byt, který jsem dostal od klubu, je úplně normální třípokojový byt, je tam hodně prostoru. Nemusím se nikde ohýbat a tak. Jenom vlastně vana, ta je taková… malá. Tam si můžu tak maximálně ponořit chodidla a to je všechno. Ale zbytek je úplně normální.

 

V několika rozhovorech jste říkal, že v Japonsku musíte skrývat svá tetování...

To je pravda. Naštěstí v poslední době jsou tetování o trochu přijatelnější. Čím dál víc vidíte na ulicích Japonce, kteří nějaké mají. Myslím si, že vloni dokonce uvolnili pravidla, do té doby mohl udělat tetování jen někdo s doktorským diplomem. Teď už to uvolnili, ale když chci jít třeba do veřejné posilovny nebo lázní, pořád to musím zakrývat.

 

Uděláte si tím pádem i nové tetování v Japonsku?

Zatím nevím. Něco menšího bych asi i možná chtěl, ale zatím jsem nenašel žádné dobré místo, které by se mi líbilo. Lidi se mě v poslední době ptají, jestli si nechám vytetovat olympijské kruhy, což dělají sportovci, kteří byli na olympiádě. Třeba později.

 

Chybí vám při tom všem cestování vaše domovské Brno a Česko obecně?

Chybí. Je to už několik let, co jsem v zahraničí na celou sezonu, takže času doma strávím minimum. O to víc se vždycky těším na návrat do Brna, na shledání s rodinou a kamarády. To mi chybí jednoznačně nejvíc. Kontakt s blízkými lidmi. Všechno ostatní je už takové, že se bez toho dá žít. Samozřejmě vždycky, když mám přes léto čas, co nejvíce ho trávím v Brně. Pokaždé dostávám otázku, jestli jedu někam na dovolenou. Ale pro mě je ta nejcennější dovolená být doma a užívat si rodinu a známé. A taky to město, když můžu nasávat atmosféru… Kdybych třeba po kariéře zase cestoval po světě, nevadilo by mi to, ale domov pro mě vždycky bude v Brně.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama