Chci rozpohybovat překážky v hlavě

Často pracujete se stereotypy na konkrétních místech. V Českém Krumlově jste se zabývala přehlcením centra turisty. Letos řešíte, jak představit Zlín. Jak jste tento projekt pojala?

Nezabývám se vysloveně stereotypem, ale zkoumám překážky, které různým lidem nedovolují se setkávat. Mohou to být fyzické překážky i pomyslné bloky v jejich hlavách. Ve Zlíně letos slaví sedmisté výročí založení města a zadání znělo zjistit, jak město vnímají místní a kdo je vlastně současný Zlíňák. Napadlo mě, že by si obyvatelé mohli nasadit boty se zabudovanou kamerou a projít se po místech, která jsou pro ně z různých důvodů důležitá. Své kroky mohli v přímém přenosu sdílet s ostatními, a tak zanechat netradiční stopu pro další generace.

Každému vašemu projektu předchází důkladný průzkum terénu. Co vás tentokrát zaujalo?

Někteří, hlavně ti mladí, si stěžovali, že se toho ve Zlíně děje málo. To mě překvapilo, protože na mě Zlín působí velmi dobře a rozhodně nemám pocit, že by se tam nic nedělo. Je to asi jediné město v republice, které má atypickou kombinaci minulosti a současnosti. Lidé taky často říkají, že nejlíp bylo za Bati, což je ale doba, kterou už téměř nikdo nezažil. Je to baťovský mýtus, ke kterému se někteří obyvatelé města vztahují, ale vlastně moc nevědí, jak s ním pracovat.

Vnímají, že mohou být hybatelem změny?

Určitě jsem potkala ty, kteří se aktivně snaží svoje prostředí změnit, ale obecně je samozřejmě lehčí kritizovat než něco konkrétního dělat… Můj projekt Z nohy na nohu vyžaduje po lidech aktivitu, která není úplně běžná. Projekt běží tři měsíce, ale lidem byly speciální boty, které vyrobili experti z Univerzity Tomáše Bati, k dispozici hlavně v červnu. Mohli v nich nepřetržitě chodit 700 hodin a účastníci si je měli střídat. Kdokoli si je mohl zapůjčit a natáčet, co ho ve městě baví nebo štve, a toto vše i okomentovat. Nejdřív si ale boty museli zarezervovat, pak se pro ně stavit na dohodnutém místě a zase je tam vrátit. Zní to možná jednoduše, ale logisticky je docela náročné spoléhat na to, že lidé splní, co slíbí.

RŮZNÉ POHLEDY

Kdo si tedy boty obul?

Ta škála je hodně široká – od kominíka přes taxikáře až po děkana fakulty. Jakmile si boty nazuli, tak se začalo streamovat na web Z nohy na nohu kudy jdou a je tam i možnost audiozáznamu, takže chodec může komentovat, co se kolem něj děje. Nešlo mi o to, aby někdo ukazoval pamětihodnosti města, ale chtěla jsem, aby místní zprostředkovali svoje vidění Zlína pomocí různých situací. Díky botám jsme se virtuálně ocitli na výletě s Klubem turistů, v živém vysílání lokálního rádia nebo ve vile cestovatele Miroslava Zikmunda, která je zatím pro veřejnost uzavřená.

Prý už máte stovky hodin záznamu. Zaznívá v něm stejná kritika jako při rešerších?

Zatím je brzy nějak hodnotit stovky nahraných hodin, ale rozhodně to s tou kritikou nebude tak horké. Byli tam samozřejmě lidé, kteří dvě hodiny jen nadávali, ale taky řada jiných, kteří za celou dobu neřekli ani slovo, jen ukazovali zajímavá místa či situace. A pak samozřejmě i hrdí Zlíňáci, kteří se snaží město pozvednout.

PŮVODNÍ DOMOVY

Vloni jste řešila projekt, kde se naopak lidé velmi intenzivně vraceli do minulosti. O co šlo?