Chci rozpohybovat překážky v hlavě

Překonat fyzické bariéry ve společnosti, ale také pomyslné překážky v hlavě. To je hlavní cíl projektů umělkyně Kateřiny Šedé. Vloni inspirovala seniory v Rakousku, aby zavzpomínali na původní domovy a vytvořili nové. Letos vymyslela projekt, který mapuje atmosféru současného Zlína. Šedá je také autorkou unikátní kolekce zlozvyků, kde zkoumá, co vše je nám vlastní.

Často pracujete se stereotypy na konkrétních místech. V Českém Krumlově jste se zabývala přehlcením centra turisty. Letos řešíte, jak představit Zlín. Jak jste tento projekt pojala?

Nezabývám se vysloveně stereotypem, ale zkoumám překážky, které různým lidem nedovolují se setkávat. Mohou to být fyzické překážky i pomyslné bloky v jejich hlavách. Ve Zlíně letos slaví sedmisté výročí založení města a zadání znělo zjistit, jak město vnímají místní a kdo je vlastně současný Zlíňák. Napadlo mě, že by si obyvatelé mohli nasadit boty se zabudovanou kamerou a projít se po místech, která jsou pro ně z různých důvodů důležitá. Své kroky mohli v přímém přenosu sdílet s ostatními, a tak zanechat netradiční stopu pro další generace.

 

Každému vašemu projektu předchází důkladný průzkum terénu. Co vás tentokrát zaujalo?

Někteří, hlavně ti mladí, si stěžovali, že se toho ve Zlíně děje málo. To mě překvapilo, protože na mě Zlín působí velmi dobře a rozhodně nemám pocit, že by se tam nic nedělo. Je to asi jediné město v republice, které má atypickou kombinaci minulosti a současnosti. Lidé taky často říkají, že nejlíp bylo za Bati, což je ale doba, kterou už téměř nikdo nezažil. Je to baťovský mýtus, ke kterému se někteří obyvatelé města vztahují, ale vlastně moc nevědí, jak s ním pracovat.

 

Vnímají, že mohou být hybatelem změny?

Určitě jsem potkala ty, kteří se aktivně snaží svoje prostředí změnit, ale obecně je samozřejmě lehčí kritizovat než něco konkrétního dělat… Můj projekt Z nohy na nohu vyžaduje po lidech aktivitu, která není úplně běžná. Projekt běží tři měsíce, ale lidem byly speciální boty, které vyrobili experti z Univerzity Tomáše Bati, k dispozici hlavně v červnu. Mohli v nich nepřetržitě chodit 700 hodin a účastníci si je měli střídat. Kdokoli si je mohl zapůjčit a natáčet, co ho ve městě baví nebo štve, a toto vše i okomentovat. Nejdřív si ale boty museli zarezervovat, pak se pro ně stavit na dohodnutém místě a zase je tam vrátit. Zní to možná jednoduše, ale logisticky je docela náročné spoléhat na to, že lidé splní, co slíbí.

 

 

RŮZNÉ POHLEDY

Kdo si tedy boty obul?

Ta škála je hodně široká – od kominíka přes taxikáře až po děkana fakulty. Jakmile si boty nazuli, tak se začalo streamovat na web Z nohy na nohu kudy jdou a je tam i možnost audiozáznamu, takže chodec může komentovat, co se kolem něj děje. Nešlo mi o to, aby někdo ukazoval pamětihodnosti města, ale chtěla jsem, aby místní zprostředkovali svoje vidění Zlína pomocí různých situací. Díky botám jsme se virtuálně ocitli na výletě s Klubem turistů, v živém vysílání lokálního rádia nebo ve vile cestovatele Miroslava Zikmunda, která je zatím pro veřejnost uzavřená.

 

Prý už máte stovky hodin záznamu. Zaznívá v něm stejná kritika jako při rešerších?

Zatím je brzy nějak hodnotit stovky nahraných hodin, ale rozhodně to s tou kritikou nebude tak horké. Byli tam samozřejmě lidé, kteří dvě hodiny jen nadávali, ale taky řada jiných, kteří za celou dobu neřekli ani slovo, jen ukazovali zajímavá místa či situace. A pak samozřejmě i hrdí Zlíňáci, kteří se snaží město pozvednout.

 

PŮVODNÍ DOMOVY

Vloni jste řešila projekt, kde se naopak lidé velmi intenzivně vraceli do minulosti. O co šlo?

Zvítězila jsem v soutěži, jejíž cílem bylo vytvořit instalaci do zahrady domova seniorů v Hainfeldu v Dolním Rakousku. Mají tam takovou tradici, že když se staví něco nového, tak jdou určitá procenta z výstavby na umělecké dílo, které se soutěží. Vedení domova chtělo inovovat zahradu něčím, co seniory aktivizuje. Můj návrh vycházel z toho, že senioři mají často ve svých pokojích fotografie svých předchozích domovů. Mluvili o nich i během rozhovorů, které jsem s nimi natáčela.

 

 

Nakonec jste zahradu „zabydlela“ originální sérií ptačích budek, které vypadají jako zmenšeniny jednotlivých rodných domů. Zapojili se senioři přímo do výroby?

To dost dobře nebylo možné, protože samotná výroba by pro ně byla fyzicky náročná. Senioři ale nakreslili své rodné domy nebo mi o nich aspoň vyprávěli. Některé domy jsem viděla na fotkách, jiné jsem navštívila osobně. Vznikla z toho unikátní typologie rakouských domů. Mají tam typické rakouské stavení s balkony a květinami, hájenku i vídeňskou bytovku. Kromě domů je na zahradě také replika kostela Hainfeldu, protože řada seniorů říká, že byli zvyklí chodit na mši, jenže už je to nad jejich síly.

 

Jak se jim výsledná podoba líbila?

Na rozdíl od předchozích projektů tady v tomhle případě jsem zaznamenala jen pozitivní ohlasy. Bylo to možná vůbec poprvé, kdy se všem výsledek bezvýhradně líbil. Je to vlastně jednoduchý nápad, kterému všichni rozumí. Dokážu si představit, že něco podobného by se dalo zorganizovat i v jiných domovech pro seniory.

 

NETRADIČNÍ POCTA

Nyní se zabýváte dalším tématem, které se týká stereotypů.

Letos si připomínáme dvousté výročí narození genetika Gregora Johanna Mendela, který prožil většinu života v Brně, ale jeho vědecké výzkumy jsou známé po celém světě. Oslovili mě organizátoři festivalu Mendelfest, abych jim pomohla zpopularizovat jeho dílo. Tentokrát to byla úplně jiná situace než ve Zlíně, kde Baťu a jeho práci každý zná. Spousta lidí ani netuší, kdo Mendel byl a co vlastně dělal. Potřebovala jsem najít téma, které by bylo blízké lidem všech generací. V rodinách se přece často říká, že jsme zdědili nejrůznější zlozvyky po někom z příbuzných.

 

Na webu Sbírka zlozvyků už máte téměř pět tisíc zápisů. Kdo se vám hlásí?

Podobně jako ve Zlíně i v tomto projektu chci dostat informaci mezi co nejširší publikum, aby to bylo různorodé nejen věkově, ale i profesně. Jezdím po celé republice a sbírám zlozvyky různými způsoby. Chodím do škol i do domovů pro seniory. Většinou docela trvá, než lidi přesně pochopí, co po nich chci. Velmi často říkají, že žádný zlozvyk nemají, nebo napíšou ty notoricky známé. Povídáme si o různých příkladech, třeba co se u nich v rodině traduje nebo jaké zlozvyky mají jejich kamarádi. Kategorii můj zlozvyk a zlozvyk někoho jiného jsem postupně rozšířila ještě o rodinný zlozvyk a národní.

 

PROLOMIT NECHUŤ

Co zaznívá nejčastěji?

Začátek je skoro vždycky stejný, protože lidé vyjmenovávají všemožné fyzické nešvary, jako je kousání nehtů. Postupně se ale dobereme něčeho specifického. Odhaduji, že každý z nás má klidně i sto zlozvyků. Hodně zajímavou zkušenost mám ze škol. Ve třídách se jim moc do takové diskuse nechtělo. Ani psát zlozvyky do dotazníku, natož o nich mluvit před celou třídou, ale když se podařilo prolomit tu prvotní nechuť, tak vznikla hodně zajímavá diskuse, kdy se mezi sebou začali bavit lidé, kteří spolu předtím moc nemluvili. Najednou slyšeli, že někdo u nich ve třídě má podobný zlozvyk, a divili se, co je spojuje.

 

Čím to je, že po prvotní fázi nedůvěry přece jen lidi nadchnete, aby šli do něčeho docela bláznivého?

Asi je nějak dokážu přesvědčit, aby na chvíli zapomněli na vlastní důležitost. Podobné situace jsem zažívala skoro ve všech svých projektech. Mým cílem ale není lidi přemlouvat ani prosit. Prostě věřím, že má smysl trochu přestat řešit sám sebe a pustit se do něčeho, co nás přesahuje.

 

DŮLEŽITÁ KRITIKA

Myslíte, že v Česku je složitější lidi pro to pomyslné přelézání překážek nadchnout?

Spíš vnímám rozdíl mezi menší obcí a velkoměstem. Ten je stejný kdekoli na světě. Teď dělám jeden projekt pro neziskovku, která působí na venkově v Rakousku, a souběžně pracuju s malou obcí blízko Buffala. Na obou místech je to složité v podobných věcech. Co je ale typické pro Česko, že si stále a rádi stěžujeme.

 

S čímž souvisí i častá kritika vašich projektů. Někdy se objevuje názor, že by se neměly strkat peníze do něčeho, co je vlastně zbytečné. Jak se s tím vyrovnáváte?

Určité situace byly hodně náročné, protože mi lidé nadávali nejen na sociálních sítích, ale i osobně. Což samozřejmě není nic příjemného a občas jsem měla pocit, že jsem něco udělala špatně. Až v posledních letech mi došlo, že i tahle forma vzdoru a kritiky k těm mým projektům přirozeně patří. Ostatně zažívám to i teď s aktuálními projekty, kdy se lidé podivují, proč řeším zrovna tohle, když je kousek od nás válka. Já si ale myslím, že to spolu úzce souvisí, a stojí za to přemýšlet, co nás formuje a jaké nešvary máme ve společnosti. Pro mě to není zábava, jak mě upozornil ředitel jedné základní školy, ale docela vážná věc.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama