Jak se rozhádala expedice Tatra kolem světa 2

Měla to být jedna z největších cestovatelských expedic v české historii, ale za prvé má smůlu a za druhé řeší vnitřní problémy: Tatra kolem světa 2. Z Prahy vyrazila těsně před vypuknutím pandemie, koronavirus jí pak znemožnil svobodný pohyb. A k tomu se dvě hlavní postavy ocitly ve sporu. Ke společnému rozhovoru jsme pozvali obě, ale Marek Havlíček se omluvil (přičemž naše pozvání i nadále platí). Přišel jen Petr Holeček, který už se „svou“ expedicí nechce mít nic společného. Kompletní rozhovor si můžete poslechnout pod heslem Host Reportéra na všech podcastových platformách nebo na konci tohoto textu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Expedici Tatra kolem světa 2 jste připravili spolu s Markem Havlíčkem. Dokázali byste spolu dnes zajít na pivo?

Po všem, co se stalo, už ne.

 

Jak jste se vy dva poznali?

Možná je důležité říct, že jsem žil mezi lety 2003 a 2015 v Angole, kde jsme nejdřív zakládali střední zemědělskou školu, a později začali provozovat autodopravu – postupně jsme tam dostali šest vozů Tatra...

 

Přeruším vás: čím se živíte dnes?

Od doby, kdy jsem se vrátil, dělám investičního specialistu ve švýcarské finanční skupině.

 

A na to seznámení s Markem Havlíčkem vzpomínáte jak?

Marka, který je – čestně řečeno – duchovním otcem Tatry kolem světa 2 coby expedice, k níž se přidala spousta zájemců formou předplacené spolujízdy, jsem poznal roku 2009 právě v Angole, když byl na cestě Afrikou. Docela jsme se spřátelili, on poznal, že jsem nadšený tatrovák a že jsem s tímhle vozem zažil i krajní situace, takže po mém návratu do Česka přišel s nabídkou, jestli se na jeho expedičním nápadu nechci podílet.

 

Co jste mu řekl?

Ta představa mě nadchla, ale na druhou stranu jsem musel dodat, že mám dvě děti, manželku, v Praze dobrou práci, a tak jsem sice ochotný věnovat projektu hodně, ale fyzicky můžu být na palubě jenom dva měsíce z těch zhruba devíti, které měla Tatra každý rok ujet. Dopadlo to tak, že během příprav jsem se Tatře stejně věnoval víc než čemukoli jinému, ale nevadí, mě to bavilo.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

 

První signály rozkolu

Rozjeli jste velkou kampaň a vaše myšlenka měla úspěch, stovky lidí si předplatily účast na některé z etap. Jen díky webu Hithit.cz jste sesbírali tři miliony korun, zvenčí všechno vypadalo dobře. Kdy podle vás začaly problémy?

První signály tu byly už dávno před odjezdem v průběhu stavby auta. Jednou třeba Marek řekl, že se odjíždí na dva měsíce vydýchat ze stresu s motorkou na Sibiř, a zbytku týmu rozdal úkoly, že bychom například do jeho návratu měli mít pohromadě sponzorské peníze. Tak jsem sháněl peníze – v té době bych pro projekt dýchal. Auto se před námi zhmotňovalo, ale čím dál víc jsem si všímal, že jsou v Markově osobnosti jakési manipulátorsko-diktátorské rysy.

 

Na čem konkrétně jste to viděl?

Například původně jsem to měl být já, kdo mluví do techniky auta, protože tatrám snad docela rozumím. Jenže do toho čím dál víc mluvil Marek a já viděl, že jeho nápady často nebývají prospěšné.

 

 

Říkal jste mu to?

Samozřejmě, ale Marek odpovídal, že přece pořídil celý podvozek Tatry, že do toho pumpuje vlastní peníze, tak ať mlčím. Došlo mi, že tohle není projekt náš, ale jeho, jenže akce už byla natolik odbržděná, že jsem se rozhodl vydržet. Psychicky mi pomáhal fakt, že se k přípravě Tatry přidali vyložení zapálenci, se kterými mi bylo dobře. Asi všichni jsme ale cítili, že to nemusí dopadnout dobře.

 

Povedlo se vám připravit Tatru stoprocentně?

K tomu jsme hekticky směřovali – nesmíme dopustit, aby odjelo nevyladěné auto, protože pak by bylo jen těžko možné splnit slib a nabírat s přesností plus minus jeden den různé skupiny lidí po světě. S Markem jsme měli čím dál těžší konflikty toho typu, že já začal do auta rovnat náhradní díly a on je zase vyndaval, protože prý tam poveze brambory, ale za normálních okolností by Tatra plánovanou trasu technicky nejspíš dala.

 

Nikdo netušil, že normální svět končí, protože se rozjíždíte nejenom vy, ale taky pandemie. S jakými myšlenkami jste v únoru opouštěli Prahu?

Museli jsme stihnout Markem vytyčené datum 22. 2., na kterém mu velmi záleželo. Toho dne měl narozeniny a bylo důležité, aby se součástí odjezdu stalo předání dortu v jeho neratovické pizzerii, což se nakonec povedlo. Daní za spěch bylo to, že Tatra sice jela, ale techniku bylo třeba stále ladit. S kolegou Milanem, velmi schopným řidičem a technikem, který měl jet až do Gruzie, jsme cestou řešili největší průšvihy toho auta, aby v momentě, kdy já vystoupím – což pak bylo o čtrnáct dnů později –, on sám nezažíval s autem peklo.

 

Jen stručně, prosím: jaké byly zásadní potíže?

Mimo jiné jsme Tatru postavili příliš těžkou. Ta zátěž nebyla rovnoměrná, asymetricky se zahřívaly pneumatiky, ale během prvních dvou týdnů se nám podařilo zařídit aspoň to, aby se kola přehřívat přestala – a tak dále. Jeli jsme přes Balkán, každou chvíli dělali prezentace například pro ambasády, ale hned po nich bylo třeba převléct se do montérek, zalézt pod auto, pohrabat se v něm, a potom rychlý přesun.

 

Jak z vašeho pohledu vnímal tyhle počáteční bolesti Marek Havlíček?

Marek u toho skoro nebyl.

 

Tomu nerozumím.

I když si nechal v Tatře udělat svůj soukromý prostor, takzvanou ředitelnu, rozhodl se, že by měl jet taky doprovodný obytňák určený pro kameramany. No, a když jsme slavnostně vyrazili od Rudolfina a dorazili za Prahu, tak si Marek do toho obytňáku vlezl, a my těch prvních čtrnáct dní jeli jakoby bez něj, moc jsme ho nevídali. To už mezi námi bylo zle – říkal jsem mu například, že bychom do Tatry potřebovali jednu z projektových platebních karet nebo cash, abychom se v rámci posádky nemuseli skládat na mýtné, což se dělo. A Marek mi dával najevo, že už v tomhle projektu nejsem vítán. Když jsem to v Plovdivu otočil a sám se vracel domů, cítil jsem, že je situace neúnosná.

 

Věděl jste, že se už na palubu nevrátíte?

Váhal jsem, protože spousta lidí, ať už sponzorů, nebo potenciálních účastníků, šla do expedice kvůli mně, a tak mi bylo jasné, že bych měl dodržet, co bylo v plánu: hned v létě projet horami v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Jenže tři dny po mém návratu do Prahy začal koronavirový lockdown, a ten vedl k definitivnímu rozkolu. Poslal jsem mail, ať tu expedici zmrazíme a přesuneme o rok, protože se přesouvají i větší podniky, a hlavně – lidi, kteří si zaplatili cestu, za expedicí ani nemůžou.

 

Jak zněla odpověď?

Marek nejenom že nesouhlasil, ale hlavně přešel do otevřeného útoku a napsal mi, že bych se měl postavit čelem ke dluhu, který naše společnost má. V tu chvíli jsem zbystřil.

 

O jakou společnost jde?

Expedice právně stojí na dvou entitách. Jednou je spolek, a tam jde vlastně o příspěvky plánovaných účastníků cesty. Druhou entitou je společnost s ručením omezeným, kde jsou peníze sponzorské. Na samém počátku cesty musely být obě entity těžce plusové, ale já udělal chybu, že jsem se o čísla nezajímal a nechal Marka, ať je jednatelem sám.

 

Tak v jaké jste byl pozici?

Bohužel jsem dodnes padesátiprocentním společníkem v eseróčku a jedním ze dvou členů výkonného výboru ve spolku. Slepě jsem věřil, že je všechno v pořádku, ale věta o dluhu mě vystrašila, a tak jsem začal naléhat na to, že chci vidět účetnictví. Marek mě už otevřeně vyzýval k tomu, ať spolek i společnost opustím, účetnictví jsem neviděl, a tak nezbylo než si najmout právníka.

 

Vy víte, co vám Marek Havlíček vlastně tak vyčítá?

V létě poskytl rozhovor, ve kterém řekl, že bylo mé chování v těch prvních čtrnácti dnech cesty neúnosné, ale já mám pocit, že vím, co ho tehdy tak rozčílilo. O pár dnů dřív jsem mu totiž zase jednou napsal. Tou dobou se Tatra pohybovala na turecko-syrské hranici a mně se přes kontakt uvedený na korbě ozvali lidé z tamní kurdské samosprávy, ať jim rychle řeknu silné důvody, proč na auto nemají vletět. Vysvětloval jsem, že nejde o špiony, ale o expedici, která tam byla eskortována z tureckého vnitrozemí kvůli koronaviru, ale Kurdové odpovídali, že jde o obří risk. A tak jsem Markovi napsal, že tohle už skutečně nechápu, protože by se klidně mohlo stát, že přijdou o auto, nebo ozbrojenci někoho z účastníků zastřelí. Odpovědí mi byla veřejná kritika v rozhovoru.

 

Co podle vás měla expedice dělat?

Odstavit auto na ambasádě v Turecku, na rok se stáhnout domů, počkat na lepší podmínky a času využít k doladění projektu.

 

Varuju před třetí expedicí

Tatra křižovala nejdřív Turecko a pak Írán, odkud se posádka musela koncem léta vrátit domů. Moc lidí zatím nesvezla, ani nemohla, a je otázkou, co bude dál. Jak tuhle situaci prožíváte vy?

Nebýt dvanáctiletého angolského tréninku na těžké situace, psychicky by mě to zlomilo, ale nakonec jsem se od expedice dokázal emočně odpoutat. I tak mi je jasné, že musím kopat za lidi, kteří nám svěřili své peníze, a část z nich už jet nemůže nebo nechce. Napsal jsem Markovi, ať si všechno nechá za formální jednu korunu, že nechci žádné majetkové vyrovnání, ale trvám na jednom: na vrácení peněz lidem, kteří si o to řeknou.

 

Znovu připomeňme, že expedice měla i smůlu; a pokud by si spousta lidí řekla o vrácení peněz, tak ji to nejspíš definitivně zastaví.

Kdyby se to vysvětlilo rychle a pořádně, bylo by takových lidí, myslím si, naprostá menšina. Jak jde čas, asi jich přibývá, ale nevím. Nikdo se jich zatím nezeptal. A já osobně to už s Markem nevyřeším, protože on opravdu přešel i k praktikám, které jsem nečekal: vystavil mi například fakturu na 1,2 milionu korun za to, že jsem měl na stupačce vozidla, které jsem pomáhal stvořit a de iure bylo z poloviny moje, malou reklamu na firmu, ve které pracuju... Tohle už opravdu musí řešit právníci.

 

Co podle vás bude s expedicí dál?

Těžko říct. Tatra se dostala do slepé uličky a bez lidí skončila v ruském přístavu, kde teď naskakuje takzvané přístavné. Ale já jsem si nikdy nepřál, aby expedice skončila, navrhoval jsem jen její včasné přerušení, díky kterému by si udržela tvář a smysluplnost. A pořád si přeju, aby mohla pokračovat a svézt po světě lidi, kteří za to dali peníze… Ale jinak chci případné zájemce varovat před tím, aby se pokoušeli o Tatru kolem světa 3, protože když jela na konci osmdesátých let expedice první, tak nastaly velké geopolitické změny, například pád východního bloku, když vyjela dvojka, začala pandemie, a tak bych případnou trojku tipoval na globální nukleární konflikt.

 

Připomínáme, že jsme pozvali k rozhovoru i druhého z obou hlavních aktérů, Marka Havlíčka. Pozvání k tomu, aby v rozhovoru a podcastu i on přednesl svou verzi událostí, i nadále platí.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama