Třešňovou alejí spojuje vesnice i sousedy

Jednou z mnoha odpudivých tváří komunistického zemědělství bylo rozorání polních cest. V důsledku toho je česká krajina na mnoha místech takřka neprostupná, tvořená nedozírnými lány. V poslední době se to začíná měnit. Přibývá obcí, které se rozhodly obnovit zaniklé stezky spojující sousední sídla. Příběh jedné z nich popisuje Ondřej Šindelář, jenž se zasloužil o vznik cesty s třešňovou alejí u Mnichova Hradiště.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Proč je podle vás důležité obnovovat zaniklé cesty v krajině?

Polní cesty byly tradiční součástí českého venkova, sloužily hlavně k obstarávání polí, luk a sadů. Lidé je ale využívali i jako běžné komunikace, bývaly to třeba nejkratší cesty do školy, obchodu, kostela nebo na taneční zábavu.

 

Může být takový účel aktuální i dnes?

Samozřejmě že přílišná nostalgie není namístě. Nicméně se ukazuje, že „polňačky“ mají význam i pro současníky. Mohou představovat přímější a příjemnější spojku mezi vesnicemi než silnice – zvlášť, pokud tam je hustší automobilový provoz. Vzrůstá i jejich rekreační význam, což bylo krásně vidět během covidových lockdownů. Lidé z města i okolních vesnic se chodili do krajiny procházet, venčit psy, prošlapali si stopu pro běžkování...

 

 

Obnovit polní cestu ale asi není jen tak. Co stálo na začátku celé procedury?

Třešňovka z Hradiště do Hoškovic je jednou z prvních tří cest, které jsme obnovili (Ondřej Šindelář pracuje na Městském úřadu Mnichovo Hradiště jako projektový manažer, pozn. red.). Ve všech případech jsme v katastru nejdříve dohledali, které z pozemků tvořících někdejší cesty jsou dnes v majetku obce. Jsme realisté a bylo nám jasné, že pokoušet se vytyčit cesty územím s jinými vlastníky by bylo mnohem komplikovanější.

 

Co následovalo?

Vypověděli jsme pachtovní smlouvy družstvu, které mělo příslušné pozemky v dlouhodobém nájmu a hospodařilo na nich. Výpovědní lhůta je minimálně rok, protože zemědělci na to mají vázané dotace – musí garantovat na rok dopředu, že půda bude obhospodařovaná.

 

Jak na váš krok družstevníci reagovali?

Nebyla to snadná jednání. V určitém smyslu se jim nedivím, je to pro ně zátěž. Musí upravit svoje evidence, ponižují si dotace, zároveň to pro ně může být omezení pro přejezdy techniky. Snažili jsme se jim vysvětlit, že když se dohodneme, může se jim naopak naše cesta hodit. Nechtěli jsme jim zakázat ji využívat.

 

 

Nebáli jste se, že vám cestu poškodí?

Pokud nám neponičí stromy, může to cestě spíš pomáhat. Pojezd těžkým traktorem povrch upevní a urovná. Pokud tedy není vyloženě mokro a nehrozí vyježdění rigolů.

 

Tím jste měli vyřešené majetkoprávní vztahy. Co obnáší fyzická přeměna pole na cestu?

Záleží na tom, jaký postup zvolíte. Jasně, dá se udělat projekt za miliony, při kterém se půda nejdříve odbagruje a pak se tam nahrnou vrstvy kamení, štěrku, písku a zeminy. My jsme na to šli jednodušeji. Pověřili jsme pana Dvořáčka, který se nám stará o zeleň, aby na podzim udělal terénní úpravy a vysel tam trávu a na jaře ji jezdil sekat. Používáním cesty se povrch postupně stává příjemnější – pro pohyb pěšky i na kole.

 

Jde to i bez dotací

Na obnovu cesty od hradišťského zámku do Hoškovic jste uspořádali také finanční sbírku. Jako cílovou částku jste stanovili 130 tisíc korun, nakonec se vybralo 198 tisíc. Víte, kdo byli dárci?

Hlavně místní lidi, celkem osmdesát jednotlivců. Přispěl ale třeba i jeden pražský advokát, který podporuje zakládání nových alejí po celé republice. Radnice přihodila třicet tisíc a pan starosta ještě domluvil dary s několika firmami z okolí.

 

Co je na vybudování cesty dlouhé půldruhého kilometru a lemované třešňovým stromořadím nejdražší?

Geodetické zaměření stálo 16 tisíc korun. Další položkou byly terénní úpravy a výsev trávy, což vyšlo na 50 tisíc. Za studii založení aleje jsme zaplatili 24 tisíc. Stromy, jejich podpěry a nátěr proti okusu byly za 70 tisíc. Nejvíc stál mobiliář, což jsou dubové lavice a infopanely – to se vyšplhalo na 110 tisíc. Celkem tedy zhruba 270 tisíc korun. Líbí se mi, že je to relativně malá investice, která může propojit dvě části obce i komunitu.

 

Cest a stromořadí v české krajině poslední dobou přibývá, ale často je vidět, že se o ně potom už nikdo nestará. Rychle zarůstají křovím a kopřivami, průtrže v nich hloubí rýhy, stromy naopak usychají. Bývá to smutné podívání.

Na budování cest i výsadbu alejí je v současné době poměrně jednoduché získat dotace či nadační granty. Ale mnohem obtížnější a v dlouhodobém pohledu i finančně náročnější může být cesty udržovat a pečovat o vysazené stromy – zajišťovat jim pravidelnou zálivku, dělat prostřihy, kontrolovat úvazky…

 

Také jste čerpali peníze z evropských fondů?

Při náročnějších investicích se bez národních či evropských dotací neobejdeme. Tento malý projekt pro nás ovšem bylo jednodušší a milejší dělat s využitím místních zdrojů – zapojili se dobrovolníci, práci jsme zadali živnostníkům, kteří část udělali zadarmo, proběhla již zmíněná sbírka. Ušetřili jsme si tak práci s dotační administrativou.

 

V obklíčení zemědělců

Kdy jste stromy v třešňové aleji sázeli?

Jednu listopadovou sobotu v roce 2019. Oslovili jsme místní spolky a sešlo se sto dvacet lidí. Šlo to fofrem, pan Dvořáček lidem ani nestíhal vysvětlit, jak správně sázet, za hodinu bylo hotovo. Naštěstí to docela dobře dopadlo. U předchozí cesty, kde jsme sázeli jabloně, odešlo do čtyř let sedmdesát procent stromů. V třešňovce snad budeme mít lepší bilanci, zatím uhynula desetina stromů. Asi je to i tím, že v uplynulých dvou letech byl dostatek vláhy, navíc jsme stromy začali hned zalévat.

 

 

Jak se to dělá? Chodíte s konvemi? Natáhnete hadici? Přijede cisterna?

Byli jsme domluvení s hasiči, kteří občas potřebují vylít zásoby starší vody a napustit novou. Když delší dobu nemají žádný výjezd, nemůže jim stát v cisternách pořád stejná voda, potřebují se jí zbavit. Tak jsme to vyzkoušeli, ale pouštěli to strašně silným proudem, voda se rozlila všude kolem a ke kořenům nedoteklo skoro nic. Tak jsme tuhle myšlenku opustili a pověřili pana Dvořáčka, aby objednal cisternu a jezdil s ní od stromu ke stromu. Dá se to navíc lépe načasovat, když delší dobu neprší. Hasiči nemůžou přijet na zavolání, mají svou práci a pohotovostní výjezdy.

 

Stromy jsou vysazené jen z jedné strany, v některých úsecích chybí úplně. Proč?

Ukázalo se, že oboustranná alej se tam nevejde. V občanském zákoníku totiž stojí, že strom nesmí být vysazený ve vzdálenosti menší než tři metry od sousedního pozemku. A zemědělci trvali na tom, abychom to dodrželi. Povedlo se nám sice domluvit, aby se tenhle nutný rozestup snížil alespoň na dva metry, ale ani to v některých úsecích nestačilo. Původně jsme plánovali oboustrannou alej s dvěma stovkami stromů, nakonec jich máme sedmdesát v jedné řadě.

 

 

Abych si to ujasnil: strom v krajině se nesmí přiblížit sousednímu pozemku blíž než na tři metry?

Přesně tak. Týká se to samozřejmě jen nové výsadby a záleží na dohodě se sousedem. Zemědělci argumentují tím, že stromy jsou pro ně překážkou při obdělávání lánů, odebírají prý rovněž živiny plodinám, případně pole zastíní… A protože šířka obecní cesty kolísá od tří do devíti metrů, v některých místech se nám strom už nevešel.

 

Není důvodem i to, že se dotace dnes udělují podle satelitních snímků? Vím od některých zemědělců, že zběsile prořezávají stromy a křoví podél svých polí, aby jim satelitní záběry nezkrátily finanční příspěvek na ornou půdu…

Je to možné. Každopádně si musíme hlídat okraje cesty, které nám zemědělské stroje postupně trochu ukrajují. Výsadba stromů tomu alespoň trochu brání.

 

Chodíme stromy kontrolovat

Jaké reakce máte od lidí? Měli nějaké výhrady, brblal někdo?

Tohle je naštěstí typ projektu, který má málo silných odpůrců. Když rekonstruujeme ulici ve městě a chceme tam přidat stromy, lidé se bojí o parkovací místa, takže je to mnohem konfliktnější. Tady bylo dřív pole, kam se člověk normálně nedostal. Díky tomu to drtivá většina vnímá pozitivně, případně jim je to lhostejné.

 

 

Nezkracují si tudy cestu řidiči?

Někdy se tam auto objeví, ale je to výjimečné. Nechceme situaci zatím hrotit nějakými zákazy.

 

Co byste poradil zájemcům, kteří by se chtěli pustit do podobného počinu? Na co si mají dát pozor?

Občas se na nás někdo obrátí s prosbou o konzultaci, ale pokud je to jednotlivec, který nemá podporu obce ani zkušenosti, není to vůbec jednoduché. Je potřeba mít na své straně také zemědělce, případně jiné vlastníky pozemků. My jako město disponujeme zemědělskou půdou, kterou pronajímáme, naše vyjednávací pozice je přece jen silnější. Máme navíc finanční i lidské zdroje. Je kolem toho hodně zařizování a já se tomu mohu věnovat v práci, neboť obnova zaniklých cest je součástí strategie města.

 

Myslíte, že si do vaší třešňovky najdou cestu i přespolní turisté?

Věřím, že ano, protože z ní jsou zajímavé výhledy. Postupně se objeví Bezděz, Ralsko, čedičová vyvřelina Káčov, Ještěd, Jizerské hory a Krkonoše, uzavírají to Drábské světničky s vrchem Mužský a výletní místo Horka. Z třešňovky je vidět i panorama Mnichova Hradiště se všemi dominantami: zámkem, klášterem, kaplí sv. Anny, kostelem i radnicí.

 

Chodíte se dívat, jak stromy v obecních alejích rostou nebo zda nejsou poškozené?

Nejen já. Chodí si je kontrolovat lidé, kteří je vlastnoručně vysadili. Označují si je třeba mašličkou, na Vánoce a Velikonoce na ně věší ozdoby a kraslice, je to až dojemné. A když „jejich“ stromek uhyne, volají na radnici, jestli si můžou zasadit nový.

 

 

A teď ještě hrušně

Jak vlastně padla volba zrovna na třešně?

Zahradní architektka nám rovnou navrhla ovocnou alej. Variantou byla i smíšená, ale nakonec vyhrály třešně. Říkali jsme si, že by bylo hezké, kdyby si lidé alej oblíbili a chodili sem trhat třešně. A věřím, že když to půjde dobře, za pár let můžeme společně sklízet ve velkém. Mohla by také vzniknout nová tradice třešňových slavností.

 

První už máte za sebou. Na začátku prázdnin se před hospodou v Hoškovicích sešla víc než stovka lidí. Vyplňovaly se kvízy s třešňovou tematikou, porota hodnotila nejchutnější třešňovou dobrotu, závodilo se v plivání pecek na dálku. Kdo doplivl nejdál?

Dvě dámy, obě doplivly šest a půl metru. Naši plivači mají ještě co dohánět, světový rekord je devětadvacet metrů.

 

Chystáte se obnovit nějakou další cestu?

Na podzim chceme začít připravovat cestu do Dneboha a propojit tak pro pěší další z okolních vesnic s městem.

 

Budou ji také lemovat stromy?

To bychom samozřejmě chtěli. Nejdřív se ale cesta musí zaměřit a vytyčit, takže teprve uvidíme, jaké šíře dosáhne a co nám dovolí.

 

Jaké stromy byste tam rád viděl?

Necháme si poradit od odborníků. Mně by se líbily hrušně, těch v okolí moc není.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama