Rusko plánovalo anexi Krymu dávno před Euromajdanem

Jak se proměnila Ukrajina po Euromajdanu? Co jí brání na cestě do Evropské unie a v čem by se mohla učit od Česka? O sedmém výročí „Revoluce důstojnosti“, ruské agresi na Krym a životě v Česku hovoří ukrajinský velvyslanec v České republice Jevhen Perebyjnis.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V listopadu 2013 začala na kyjevském náměstí Nezávislosti série protestů známých jako Euromajdan. Vedla k odchodu prezidenta Janukovyče. Vy jste tehdy byl mluvčím ministerstva zahraničí. Jak jste reagoval na politické události?

Na ministerstvu jsme propagovali evropský vektor ukrajinského rozvoje. Nebyl ani jeden brífink, kde bych neřekl, že evropská integrace je naší nejvyšší prioritou. A bylo to i mé vlastní přesvědčení. Udělali jsme hodně pro to, abychom přesvědčili většinu ukrajinské společnosti, že tato cesta je jediná možná. Dokážete si asi představit, jak jsme se cítili, když (prezident Viktor) Janukovyč na poslední chvíli odmítl podepsat asociační dohodu.

 

Jak jste reagoval?

O pár dní později jsem šel za ministrem a oznámil mu, že by měl najít nového mluvčího, protože nemůžu lidem tvrdit něco úplně jiného než doposud, navíc něco, co je v rozporu s mým vlastním přesvědčením. Byl to velký šok a velké zklamání a samozřejmě plná solidarita s těmi, kdo vyšli do ulic.

 

Majdan se nesl především ve znamení evropské integrace. Myslíte, že tento požadavek je pro Ukrajinu pořád aktuální?

Rozhodně! Ve skutečnosti všechny změny po Euromajdanu byly upevněním požadavků, které společnost kladla během revoluce. Ten hlavní byl naprosto jasný – evropské směřování Ukrajiny. Navzdory všem peripetiím v naší politice je evropská a euroatlantická integrace na prvním místě ve všech průzkumech veřejného mínění. Nejde o členství dnes nebo zítra, ale především o hodnoty. Víme, že splnění všech požadavků vyžaduje čas.

 

Co překáží Ukrajině na její cestě k evropské integraci?

Ukrajina bohužel už po staletí čelí hybridní válce ze strany Ruska, jehož hlavním cílem je zabránit integraci země do Evropy. Prostřednictvím hladomorů, represí, fyzické likvidace Ukrajinců a v neposlední řádě masové propagandy dělalo Rusko všechno možné, aby stále udržovalo Ukrajinu ve své sféře vlivu, aby se mezi Ukrajinci nezformovala kritická masa proevropsky smýšlejících lidí. Současná válka není výjimkou a je taky válkou o civilizační výběr. Dnes je však každému jasné, že tentokrát utrpěl Kreml drtivou porážku – současná Ukrajina patří k nejvíce eurooptimistickým zemím v Evropě.

 

Můžeme sedm let po Majdanu říct, že se život Ukrajiny dělí na dobu před a po?

Ano a ne. Demokratické tradice se v ukrajinské společnosti nezrodily během Euromajdanu. Byly její nedílnou součástí od nejstarších dob. Ukrajinci vždy byli svobodymilovným národem a jejich mentalita se zásadně liší od té ruské. Ústava kozáckého hejtmana Pylypa Orlyka (vznikla v roce 1710 – pozn. red.) byla první ústavou v Evropě založenou na demokratických principech, jež dnes převládají ve většině evropských států. Takhle fungoval kozácký stát, nebyl tam žádný car jako v Rusku. Pokud kozáci neměli rádi svého hejtmana, hlasovali a svrhli ho. Avšak Euromajdan byl určitým mezníkem, kdy poprvé v moderních dějinách nezávislé Ukrajiny museli Ukrajinci prolít krev za vlastní svobodu. Podle mého názoru se ruská agrese stala pro mnohé bodem, odkud není návratu k předchozím iluzím ohledně tzv. „bratrství“ s Ruskem a jeho opravdových úmyslů.

 

 

Jak vlastně Majdan změnil myšlení Ukrajinců?

Mnozí definitivně pochopili, že za svoji svobodu a nezávislost je třeba bojovat. V případě potřeby i se zbraní v rukou.

 

Kdyby Ukrajinci věděli, co všechno se po Majdanu stane, vyšli by tehdy do ulic?

Přesně takhle zní jeden z ruských narativů.

 

 

Jak?

Že válka byla důsledkem Euromajdanu a Ukrajinci by měli litovat, že na Majdan vyšli, protože kdyby nevyšli, nebyla by válka a nedošlo by ke ztrátě území. Realita je jiná. Samotný Euromajdan byl totiž reakcí na ruskou agresi. Okupace Krymu byla jen pokračováním mnohaleté hybridní války Ruska proti Ukrajině, stálého ruského vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu a neustálého ekonomického tlaku. Požadavkem Euromajdanu nebyla pouze evropská integrace, ale také konec ruské hybridní agrese. Je naivní myslet si, že kdyby lidé nevyšli na Majdan, tak by nedošlo k okupaci Krymu. Obsazení Krymu bylo plánováno už dávno, čekalo se jen na záminku. Kdyby nebyl Euromajdan, našlo by se něco jiného. Západ by měl konečně pochopit, že strategie „jen abychom ničím nevyprovokovali Rusko“ je naprosto chybná. Pro Kreml je to signál slabosti, po kterém jen navyšuje svou agresivitu.

 

Zmínil jste ekonomický tlak proti Ukrajině. Jaký byl stav ukrajinské ekonomiky tehdy a jaký je dnes?

Vláda, která přišla po vítězství Euromajdanu, našla ve státní pokladně „pár drobáků“. Situace byla katastrofická. Dnes je tomu úplně jinak. I když to pořád není snadné, Ukrajina má obrovské plynové a devizové rezervy, asi největší v dějinách státu. Momentálně čelíme ekonomickým problémům spojeným s válkou a koronavirem, nicméně současné hospodářské parametry naznačují, že jsme schopni se s tím vypořádat.

 

Státním jazykem na Ukrajině je ukrajinština, část populace ale stále mluví rusky. Ovlivnil nějak Majdan tento jazykový aspekt?

Myslím si, že ano. Znám spoustu lidí, kteří dříve mluvili rusky, ale učinili pro sebe zásadní rozhodnutí a začali mluvit ukrajinsky.

 

Po Euromajdanu?

Ano, po Euromajdanu a po začátku války. Poté, co začali umírat naši vojáci a lidé si uvědomili, že často až na fyzické úrovni se štítí mluvit jazykem státu-agresora. Osobně se domnívám, že ukrajinština není jen duší našeho národa, ale taky důležitým prvkem bezpečnosti státu, a to obzvlášť v době války. Je důležité uvědomit si, že v rukou autoritativního kremelského režimu je ruský jazyk stejným prostředkem hybridní agrese jako například propagandistická média.

 

V článku pro Lidové noviny jste napsal, že sankce vůči Rusku jsou jen minimálním trestem, který civilizovaný svět může uložit mezinárodnímu zločinci“. Co by podle vás byl odpovídající trest?

Osobně se domnívám, že Rusko, jak ho vidíme dnes, je státem, který absolutně nerespektuje mezinárodní právo. Mezinárodní společenství musí najít mechanismy, které by takové země zkrotily. Dnes ale žádné neexistují. Rada bezpečnosti OSN není skutečným nástrojem vlivu hlavně proto, že Rusko je jejím stálým členem, a proto může jakékoli rozhodnutí zablokovat. Jsem přesvědčen, že by Rusko mělo být izolováno od světa a na jeho nejvyšší vedení by měly být uvaleny maximální sankce. Dialog s Ruskem by měl být veden pouze o tom, jak se z této situace plánuje dostat. Vidíme ale, že mnoho států věří, že nehledě na všechno, co Rusko v poslední době spáchalo, je třeba s ním vést dialog. Přitom nerozumí tomu, že každý takový dialog Kreml využívá k vnitrostátním propagandistickým účelům a posílení své autoritářské moci.

 

Na Donbasu se stále válčí. Nyní celý svět bojuje s pandemií koronaviru. Jak to vypadá na okupovaném území?

Situace je tam opravdu velmi vážná. O skutečném rozsahu pandemie však nevíme, protože na okupovaném území je zavedena nejpřísnější cenzura. Podle informací ukrajinských zpravodajských služeb je tam velký počet nakažených. Zdravotnictví se s tím těžko vyrovnává. Celou situaci hodně komplikuje taky skutečnost, že tato okupovaná území jsou černé díry, kam nemají přístup ani ukrajinské, ani mezinárodní instituce.

 

 

Veřejná doprava, tříděný odpad

Zastával jste hodně diplomatických funkcí. Působil jste jako velvyslanec ve Švédsku a Lotyšsku, byl jste mluvčím ministerstva zahraničí. Ambasadorem v České republice jste od roku 2017. Co pro vás tahle práce znamená?

Celý svůj život jsem zasvětil diplomacii. Na ministerstvu zahraničí jsem začal pracovat před skoro třiceti lety ještě jako student 5. ročníku Kyjevské univerzity. Ministerstvo nezávislé Ukrajiny se tehdy teprve formovalo a čítalo asi 80 zaměstnanců. Nastoupil jsem jako dobrovolník do tiskového odboru, kde jsem měl pomáhat s přípravou tehdejšího referenda, protože se očekávala velká vlna zahraničních novinářů (v roce 1991 se konalo referendum o nezávislosti Ukrajiny na SSSR – pozn. red.). Diplomacie je můj život a být velvyslancem je pro každého diplomata stejné, jako je pro vojáka být generálem. Reprezentovat svůj stát v jiné zemi je mimořádně významná a zajímavá mise, ale zároveň to znamená velkou zodpovědnost. Je důležité také mít rád zemi, kde pracuji. Jinak není možné pracovat efektivně a jednat přesvědčivě. Z tohoto hlediska mám obrovské štěstí.

 

Vidíte nějaký rozdíl mezi jinými zeměmi, ve kterých jste pracoval? Co pro vás znamená zastupovat zájmy Ukrajiny právě v České republice?

Líbí se mi Lotyšsko a Švédsko, ale k České republice mám osobitý vztah. Jsem bohemista, vystudoval jsem český jazyk a literaturu a polovina mého života je tak či onak spojena s Českem. Mohu říci, že tuto zemi mám rád a znám ji velmi dobře. Reprezentovat Ukrajinu v České republice je pro mne ctí.

 

Jak se vám tady vlastně žije?

V České republice se cítím velmi komfortně. Díky tomu, že umím česky, hodně komunikuji s běžnými lidmi. Tato země má mnoho krásných míst, má zajímavou historii a skvělé lidi. Za posledních třicet let vaše země udělala obrovský pokrok. V ledasčem bychom se od vás mohli nechat inspirovat.

 

Například?

Od počátku devadesátých let jsem obdivoval, jak funguje česká veřejná doprava – jezdí na čas, je čistá a pohodlná. Obdivuju také to, jak se v Česku třídí a recykluje odpad. Myslím, že i česká mentalita je docela zajímavá. Líbí se mi, že když ve výtahu nebo na stezce v lese někoho potkáte, vždycky se usmějete a pozdravíte, i když toho člověka ani neznáte.

 

A co jídlo? Nechybí vám to ukrajinské?

Ukrajinské jídlo si můžu uvařit doma. Samozřejmě, že když mám nějakou návštěvu, tak zajdeme do hospody s tradičním českým jídlem a pivem. Je to nedílná součást vaší kultury, která je dobře známá v zahraničí. Třeba české pivo je na Ukrajině velice populární.

 

V srpnu 2018 vyšel v časopisu Respekt váš článek o tom, jak důležitou roli sehrály ve vašem životě české osudové osmičky. Jako důležité datum jste tam označil taky rok 1998, kdy jste se potkal s Václavem Havlem. Co to pro vás znamenalo?

S Václavem Havlem jsem se setkal několikrát. Velmi si ho vážím a setkání s ním byl pro mě opravdu nezapomenutelný okamžik. Vždy říkám Čechům, že měli obrovské štěstí, že měli Havla. Byl opravdovou morální autoritou nejen pro ně, ale taky pro jiné národy a samozřejmě i pro Ukrajince. Havel nasadil laťku morálnosti, ctnosti a zodpovědnosti nedosažitelně vysoko pro jiné politiky. Dnes hodně lidí asociuje český národ právě s jeho velkou osobností.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama