Domovy pro seniory nepočítají s LGBT klienty

I mezi seniory jsou lidé s jinou než heterosexuální orientací. Samozřejmost, se kterou ovšem společnost, včetně domovů pro seniory, příliš nepočítá. Stejně jako s tím, že i staří lidé chtějí vést intimní život. „V dotaznících, které se vyplňují při nástupu do domova, je potřeba nemít pouze kolonku ,ženatý/vdaná/‘, ale i ,registrovaný/á‘,“ uvádí jako příklad respektujícího přístupu Jaroslav Lorman, ředitel organizace ŽIVOT 90.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

O LGBT+ problematice se v posledních letech mluví relativně dost. Proč je potřeba mluvit konkrétně o LGBT+ seniorech?

Základní poslání ŽIVOTa 90 je prosazování respektu ke starému člověku a podpora jeho soběstačnosti. V tom jsou LGBT+ senioři mnohem ohroženější. Jsou osamělejší, častěji žijí v jednočlenných domácnostech, často kolem sebe nemají kruh rodinných příslušníků, děti. Rodinné vztahy bývají pošramocené, podle toho, jestli a kdy se odvážili ke coming outu a jak to rodina vzala. Podle studií také trpí větší nemocností. Vyskytuje se u nich třeba vyšší riziko kardiovaskulárních nemocí. Vysvětluje se to mimo jiné takzvaným minoritním stresem a dalšími faktory. Ve stáří jsou proto tito lidé křehčí. A roli samozřejmě hraje i to, že sám jsem gay a znám to téma jako insider.

 

Pro LGBT+ pořádáte setkávání, mezigenerační svačiny, angažujete se v právě probíhající Prague Pride. Jak senioři na nabídku těchto služeb reagují?

Reakčních skupin je celá řada. Spousta našich klientů-seniorů a seniorek říká, proč otvíráme zrovna toto téma, „zase ti teplí“, vždyť je to zbytečné, a podobné „hejty“.

 

Co přesně jim vadí?

Proč se věnujeme „teploušům“, když jsou tady jiné skupiny, které potřebují pomoc daleko víc. Pak je skupina LGBT+ seniorů a seniorek, se kterými se pravidelně scházíme. Občas tam zažíváme silné momenty, třeba když přišla paní, která své dceři řekla pravdu až ve svých sedmdesáti letech, po smrti manžela. Většinu dospělého života přitom udržovala vztah se ženou.

 

Jsou senioři vůbec ochotní o své sexuální orientaci mluvit? Je o setkávání zájem?

Máte pravdu, bojí se. Strach je na této skupině nejviditelnější. Pravidelně se schází zhruba osm lidí, na mezigenerační snídaně v rámci Prague Pride loni chodilo kolem dvaceti třiceti lidí. Starší lidé v sobě mají hluboce zakořeněno, že sexuální orientace je intimní téma, které má zůstat skryto. Jenže to je potom problém v pobytových sociálních službách, protože když se za svou orientaci stydíte, těžko uvádíte třeba svého stejnopohlavního partnera do kolonky blízkých, kteří vás mohou navštěvovat a dostávat o vás informace. Stáří také bývá fází, kdy člověk svůj život rekapituluje a je důležité, aby byl schopný ho přijmout jako celek a o tom celku mluvit s někým dalším. Jinak se ochuzuje o smíření a uchopení sebe sama.

 

 

Jak na téma LGBT+ seniorů reagují profesionálové v sociálních službách?

Diví se, proč toto téma vůbec řešíme, že to není potřeba. Nebo, a to je podle mě ještě víc vypovídající, že téma LGBT+ je všude, politicky se protežuje a lidé už na něj jsou úplně alergičtí, tak proč ještě my. Nejčastěji se tváří tak, že jim je úplně jedno, jaké jsou jejich klienti sexuální orientace, že se o všechny starají stejně.

 

 

To je stejné, jako když učitelé tvrdí, že neřeší barvu pleti svých žáků a ke všem přistupují stejně.

Ano, přesně. Zní to líbivě, děsně fér, ale ve skutečnosti to nedává z hlediska individuálního přístupu a podpory smysl.

 

Počítají vůbec domovy pro seniory s možností, že jejich klienti nemusí být „hetero“ nebo že chtějí vést intimní život? Poskytují například dostatek soukromí?

To je různé. Respekt vůči intimitě přitom zahrnuje i takové zdánlivé banality jako zaklepání na dveře předtím, než vstoupíte do pokoje. Pracovníci ale někde prostě vejdou bez zaklepání. V jedné odlehčovací službě dokonce chodil personál v noci s baterkou kontrolovat, jestli všichni spí a dobře dýchají. A přitom se jedná o sociální, a ne zdravotní službu.

 

Zmiňujete také případ seniora, kterého vyhodili z domova poté, co ho v noci „načapali“ při prohlížení porna.

Ano, byl vyhozen pro porušení domovního řádu. Kolegové mají také zkušenost s hrubostmi typu: „Už je tady zas ten teplouš“ nebo „Dojdi na pokoj za tou transkou“. To je mimo veškerou profesionalitu. Respekt se ale netýká jen LGBT, ale i dalších skupin, třeba náboženských. Když mám v domově například Žida, tak mu prostě vepřové nutit nebudu. Myslím si, že my Češi jsme bohužel málo citliví na to, co cítí ten druhý a co je pro něj důležité. A taky někdy zapomínáme, že klienti v sociálních službách nejsou pacienti nebo malé děti.

 

Noční kontroly, to je opravdu, jako kdyby byli senioři někde na dětském táboře a potřebovali dohled.

Přesně tak. Je to naprosto nepřijatelné a nesvědčí to o žádném respektu vůči intimitě. Problémem jsou i prostory, kdy není ani možné, aby manželé nebo životní partneři bydleli v domově spolu. Nejde o to, že by někdo otevřeně odmítal nárok seniorů na intimitu, ale jako společnost nejsme leckdy připraveni, že takový nárok vůbec existuje.

 

Jak si vysvětlujete, že tak zdánlivě otevřená a sexualizovaná společnost, jako je ta naše, sexualitu seniorů vytěsnila a nepočítá s ní?

Možná to souvisí s kultem mládí a vývojově pojímanou psychologií a sexuologií, jak ji inspiroval Freud. Sexualitu si spojujeme s dospíváním, dospělostí a rozmnožováním. U starších lidí s ní nepočítáme, ta představa nám je někdy nepříjemná. Běžně se u svých přátel setkávám s reakcí: „Sex mezi starými lidmi? No fuj, to je strašná představa!“ Osobně se domnívám, i když výzkumy k tomu nemám, že postarších nesezdaných párů nebo lidí, kteří se scházejí za tímto účelem, je spousta.

 

 

V čem by se chování společnosti, a sociálních pracovníků konkrétně, mělo změnit, aby se senioři cítili více respektováni?

Pes je podle mě zakopán v tom, jak o starých lidech uvažujeme. Ale kdy se člověk stává starým? Je to skutečně 65. rokem? Nebo když začne pobírat starobní důchod? Hranice je nejasná. Nejlepší by bylo, kdybychom škatulku „starý člověk“ vůbec nepotřebovali. To je stejný člověk jako vy a já, řeší stejné problémy. Jasně, je u něj větší pravděpodobnost výskytu určitých nemocí nebo sociálních exkluzí typu chudoba. Ale to nás neopravňuje k tomu říct, že starý člověk je chudý, nemocný, opuštěný, nemá sex, sedí smutně doma atd. Stáří není důvod k podpoře. Problém přece není to, že je člověk starý.

 

Není to pak ale podobný přístup jako říct, že se k vietnamským dětem ve třídě chovám úplně stejně jako k českým? Přitom ty vietnamské často potřebují trochu jiný přístup.

Ne, já chci říct, že mezi lidmi, které považujeme za „staré“, jsou obrovské rozdíly a nejsou dány věkem. Máme tu 85letou lektorku v super formě, ale i lidi, kterým je 65 a sami se ani neoblečou. Nebo lidi, kteří odejdou do předčasného důchodu a mají problém vyjít s penězi, a zajištěné důchodce, kteří žijí z pronájmu nemovitostí. Myslíme si, že staří lidé jsou jiní, žijí jinak než my. Ale to není pravda.

 

Takže vám vadí stereotypy, které si se stářím pojíme.

Ano, právě proto říkám spíš starší nebo staří lidé, protože slovo senior je zatíženo stereotypy.

 

A myslíte, že výraz „starý člověk“ ne?

Asi taky. A jsou lidé, kteří mi to spojení vyčítají. Ale na tom, že je člověk starý, přece není vůbec nic špatného. Podle zákona o sociálních službách jsou naše cílová skupina senioři, tedy lidé 65 plus. Ale proč má být dovršením 65. věku života vymezena naše cílová skupina?

 

ŽIVOT 90 nabízí sociálním pracovníkům školení, jak k seniorům přistupovat s respektem k jejich intimitě a sexualitě. Co jim říkáte?

To zatím děláme jen pro naše sociální pracovníky a zaměřujeme se konkrétně na práci s LGBT+ klienty. Ale vím, že jsou organizace, které taková školení dělají, třeba Freya.

 

A kdybyste je dělali vy, na jaké věci byste upozorňovali?

Třeba že respekt k intimitě je i to, že některé věci se neřvou na celou chodbu, třeba „Ježiš, vy jste se zase počůrala!“. Iritující je i infantilizující chování ke starým lidem: „Zlatíčko moje!“ Pokud to člověku vyhovuje, je to samozřejmě v pořádku. Ale někteří to vnímají jako ponižující. Infantilizace je špatná profesionalita. A souvisí s jedním z největších stereotypů o starých lidech – že to jsou takové velké děti.

 

Jak by se měl změnit přístup pracovníků ze sociálních služeb konkrétně vůči LGBT+?

Při nástupu do domova by klient měl mít možnost mluvit se sociálním pracovníkem o samotě. Někdy se ale tyto rozhovory odehrávají na chodbě, v přítomnosti dalších lidí. Přitom se mohou probírat věci, o kterých ani nejbližší rodina, děti nevědí. Je třeba zajistit pocit bezpečí, i ve smyslu, že člověk bude mít zaručeno, že bez jeho souhlasu se ty informace nikam dál nedostanou. V dotaznících je potřeba nemít k dispozici pouze kolonky „muž–žena“. Česká společnost je tímto dělením posedlá. K čemu to ale je? Také nemít pouze kategorii „rodinní příslušníci“, ale i „blízcí“. Ne pouze „ženatý/vdaná“, ale i „registrovaný/á“.

 

Registrace stejnopohlavních párů je v Česku možná od roku 2006. To ani po 15 letech formuláře tuto skutečnost nereflektují?

Většinou ne. Takže neheterosexuální senior představuje problém. „Aha, vy máte partnera. Hmm, no tak to nevím, kam to mám tady napsat.“ A takové situace zažívají opakovaně. Velice pomoci mohou i drobnosti, které LGBT lidi ujistí, že jsou v přátelském prostředí, které s nimi počítá, třeba duhová vlaječka u vchodu.

 

Jak LGBT senioři vnímají svoji orientaci? Žijeme sice ve svobodné otevřené společnosti, ale nepřetrvává v nich strach z doby, kdy byla homosexualita vnímána jako úchylka?

Starší generace mívá dodnes z coming outu strach. Zajímavé je, že se na našich mezigeneračních setkáních ukazuje, že ti mladší se staršími leckdy nenacházejí společnou řeč. Starší často nerozumí dění v LGBT+ komunitě. „Kdo to jsou, ti transgender lidé? K čemu to potřebují? Proč zbytečně provokují?“ bojí se. „Dřív jsme byli jen gayové a lesby, potom se přidali bisexuálové, dnes máme i transgendery, kdo k nám přibude dál?“ Takhle uvažuje 75letý gay, který sám zažil spoustu nefér chování kvůli své orientaci. Představa, že když po většinové společnosti budeme chtít „moc“ a budeme je „zbytečně dráždit“, tak nás nebudou mít rádi, je u starší generace velice hluboce zakořeněná. Jde o internalizovanou homofobii u samotných LGBT+ lidí. A taky trochu smutek, že to ti starší měli dřív těžší, než to máme my. Takové to „Vy se dneska máte. Můžete chodit se svým klukem za ruku, registrovat se, máte peníze na chození do barů.“

 

Znáte i příklady dobré praxe v sociálních službách?

Ano, ze zahraničí. Třeba v Berlíně mají domov nejen pro seniory koncipovaný jako vícegenerační bydlení. Jde o zařízení, kde visí duhové vlajky na znamení respektu k rozličnosti a žijí tam gayové, lesby i heterosexuálové. Vidíte tam velkou svobodu v tom, jak lidé chodí oblékaní, jaké obrázky si dávají na zdi... Starší extravagantní člověk si vyrazí v podpatcích a nikdo to neřeší. Mají možnost žít svůj život tak, jak chtějí, a nemusejí kvůli tomu, že potřebují nějakou formu péče, se „znormalizovat“ a být šediví. To bych jednou rád viděl i u nás.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement