Novodobí otroci v Británii: trvá i roky, než něco řeknou

Sešly jsme se v den pohřbu britské královny Alžběty II. Dotýká se vás její smrt víc, když v Londýně žijete šestnáct let?

Působí to na mě jako na většinu lidí, je to žal ze ztráty jistoty. Odešel symbol. Pro většinu lidí tady byla po celý jejich život a teď tu není. Pro ni samotnou ta smrt už byla nejspíš úleva. Když zemřel princ Filip, myslela jsem, že za ním odejde dřív. Podle dostupných informací jí bylo hodně smutno a měla pocit, že přesluhuje. A vidíte, státotvorná zůstala i po smrti. Tisíce lidí stály několikakilometrovou frontu, jen aby se mohli dostat do její blízkosti.

Není po jejím odchodu monarchie ohrožená? Debaty o jejím smyslu se vedou roky, s příchodem nového krále mohou zesílit.

Kdybych vycházela ze své zkušenosti, tak většina Britů nemá královskou rodinu ráda, nebo je jim šumák. Můj nejmilejší agent, pro kterého v Londýně tlumočím českým krajanům v nouzi, je Velšan, a když se před ním někdo zmínil o královně, reagoval: „Ježišmarjá, dejte mi s ní svátek!“ Ale zjevně jde o dojmy jen z mojí sociální bubliny, protože průzkumy ukazují, že většina Britů královskou rodinu žere. Já mezi ně úplně nepatřím.

Z Československa jste emigrovala v roce 1985. Po revoluci jste se ale hned nevrátila. Proč?

Žila jsem tehdy v New Yorku. Měla jsem tam malý byt, dělala taxikářku, slušně si vydělávala. Zrovna jsem se rozkoukala, přišlo mi to tam zajímavé, takže jsem nechtěla odjet domů. Ale na konci listopadu 1989 jsem v Praze byla na návštěvě. Na hranicích byly ještě zátarasy, já se děsila, že lezu do lahve, revoluce nedopadne a komunisti to hrdlo zašpuntují. Ale nadšení lidí bylo tak nakažlivé, že mě strach rychle přešel. Do Česka jsem pak pravidelně jezdila, strávila tu spoustu času. Definitivně jsem se vracela o šest let později, kdy jsem to v Americe už nebyla schopná utáhnout.

V Praze jste pak poznala svého životního partnera Kennetha Odoziho, který pochází z Nigérie. Kdo koho oslovil první?

Letos v květnu to bylo dvacet let, co jsme se potkali na náměstí Bratří Synků v Nuslích. On za mnou přišel, jestli umím anglicky. A já se s ním dala do řeči, aby viděl, že nejsem rasistka (směje se). Skončili jsme spolu v nedalekém baru Harlekýn, kde jsme si hodiny povídali. On přiznal, že je to za pět let v Česku poprvé, co si s někým takhle pořádně popovídal. Když tedy nepočítal krajany.

Byla to láska na první pohled?

U mě na třetí pivo. Pochopila jsem, že je to prima chlapec. Bylo mi devětatřicet, nebyla jsem už tak mladá a nevěřila jsem prvním dojmům. Myslela jsem si, že mi v něčem lže. V hlavě jsem měla rozsvícenou kontrolku, že se určitě něco provalí. Po necelém roce chození jsme spolu odjeli do Nigérie a ukázalo se, že všechno, co mi říkal, byla pravda. Toho jsem si nesmírně vážila.

Češi nejsou příliš nastavení na jinakost. Vy jste v páru ta starší, do toho máte každý jinou barvu pleti. Jak na vás reagovalo okolí?