Novodobí otroci v Británii: trvá i roky, než něco řeknou

Sama je prý doma tam, kde je její partner Kenneth. Spisovatelka Iva Pekárková ve dvaadvaceti emigrovala a skoro třicet let života prožila ve Spojených státech, Thajsku, Indii a především ve Velké Británii. Právě z Londýna pochází příběh o novodobém otrokářství, který popisuje ve své nejnovější knize. Příběh, který se skutečně stal a ve kterém není tak snadné se zorientovat, kdo je oběť a kdo viník.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sešly jsme se v den pohřbu britské královny Alžběty II. Dotýká se vás její smrt víc, když v Londýně žijete šestnáct let?

Působí to na mě jako na většinu lidí, je to žal ze ztráty jistoty. Odešel symbol. Pro většinu lidí tady byla po celý jejich život a teď tu není. Pro ni samotnou ta smrt už byla nejspíš úleva. Když zemřel princ Filip, myslela jsem, že za ním odejde dřív. Podle dostupných informací jí bylo hodně smutno a měla pocit, že přesluhuje. A vidíte, státotvorná zůstala i po smrti. Tisíce lidí stály několikakilometrovou frontu, jen aby se mohli dostat do její blízkosti.

 

Není po jejím odchodu monarchie ohrožená? Debaty o jejím smyslu se vedou roky, s příchodem nového krále mohou zesílit.

Kdybych vycházela ze své zkušenosti, tak většina Britů nemá královskou rodinu ráda, nebo je jim šumák. Můj nejmilejší agent, pro kterého v Londýně tlumočím českým krajanům v nouzi, je Velšan, a když se před ním někdo zmínil o královně, reagoval: „Ježišmarjá, dejte mi s ní svátek!“ Ale zjevně jde o dojmy jen z mojí sociální bubliny, protože průzkumy ukazují, že většina Britů královskou rodinu žere. Já mezi ně úplně nepatřím.

 

Z Československa jste emigrovala v roce 1985. Po revoluci jste se ale hned nevrátila. Proč?

Žila jsem tehdy v New Yorku. Měla jsem tam malý byt, dělala taxikářku, slušně si vydělávala. Zrovna jsem se rozkoukala, přišlo mi to tam zajímavé, takže jsem nechtěla odjet domů. Ale na konci listopadu 1989 jsem v Praze byla na návštěvě. Na hranicích byly ještě zátarasy, já se děsila, že lezu do lahve, revoluce nedopadne a komunisti to hrdlo zašpuntují. Ale nadšení lidí bylo tak nakažlivé, že mě strach rychle přešel. Do Česka jsem pak pravidelně jezdila, strávila tu spoustu času. Definitivně jsem se vracela o šest let později, kdy jsem to v Americe už nebyla schopná utáhnout.

 

 

V Praze jste pak poznala svého životního partnera Kennetha Odoziho, který pochází z Nigérie. Kdo koho oslovil první?

Letos v květnu to bylo dvacet let, co jsme se potkali na náměstí Bratří Synků v Nuslích. On za mnou přišel, jestli umím anglicky. A já se s ním dala do řeči, aby viděl, že nejsem rasistka (směje se). Skončili jsme spolu v nedalekém baru Harlekýn, kde jsme si hodiny povídali. On přiznal, že je to za pět let v Česku poprvé, co si s někým takhle pořádně popovídal. Když tedy nepočítal krajany.

 

Byla to láska na první pohled?

U mě na třetí pivo. Pochopila jsem, že je to prima chlapec. Bylo mi devětatřicet, nebyla jsem už tak mladá a nevěřila jsem prvním dojmům. Myslela jsem si, že mi v něčem lže. V hlavě jsem měla rozsvícenou kontrolku, že se určitě něco provalí. Po necelém roce chození jsme spolu odjeli do Nigérie a ukázalo se, že všechno, co mi říkal, byla pravda. Toho jsem si nesmírně vážila.

 

Češi nejsou příliš nastavení na jinakost. Vy jste v páru ta starší, do toho máte každý jinou barvu pleti. Jak na vás reagovalo okolí?

Ještě po deseti letech našeho vztahu mi psávaly dobrosrdečné paní dopisy: Počkejte, paní Pekárková, až vám spadnou růžové brýle! Tak ty mi pořád nespadly. Dvakrát jsem se kvůli němu musela poprat, když ho napadli opilci. Kenny měl zrovna zažádáno o české občanství a jakýkoli problém s policií by to mohl zvrátit. Takže když do něj mlátili pěstí, položila jsem se do toho a dotyčného zpacifikovala. Nebylo to těžké, byli opilí jako slíva. V Londýně se nám v tomhle ohledu žije lépe, tam jsme tuctový pár.

 

Začínat v zemích od nás na západ bývá těžké. Člověk musí počítat, že mu klesne nejen životní úroveň, ale i společenský status. Najednou je vystaven tomu, že se na něj dívají skrz prsty jako na kohosi z Východu. Bylo pro vás těžké tohle přijmout?

Pro Angličany jsme všichni ze střední a východní Evropy Poláci. Nerozlišují to. Nás Poláky vyhnali brexitem a my Poláci jim teď chybíme na spoustu práce. My s Kennym máme štěstí, že jsme nenároční a jsme schopní žít v jedné místnosti. Po celou dobu v Londýně žijeme ve sdílených domech. Máme svůj pokoj, a když chceme uvařit, musíme do společné kuchyně. Takhle v Londýně bydlí spousta lidí. Teď ale máme hezké bydlení. Náš domek je v rezidenční čtvrti, která je bezpečná a příjemná. Bydleli jsme na výrazně horších místech.

 

Vyprávějte.

V předchozí čtvrti žilo i několik takzvaných yardies, mladí Jamajčané, takový napůl gang, napůl mafie z dvorků jamajského Kingstonu. Jsou pořád na marihuaně, nikdo moc neví, kdo je boss, a když to policajti konečně zjistí, už jím dotyčný zase není. Těžko se s nimi bojuje. Prodávají drogy, chodí ozbrojení. Jednou jsem šla od vlaku, nebylo ani deset večer, a přišel ke mně chlapec z téhle party, začal kolem mě poskakovat, navážel se do mě. Ani jsem se nebála, myslela jsem si, že ho vydržkuju a nechá mě. Načež přiběhl jiný kluk a říká mu: „Nech ji, ty debile, ta je naše!“ Někde mě viděl s Kennym. Omluvili se a zmizeli pryč. Byla jsem chráněná, aniž bych to věděla.

 

Spoustu historek přináší i samotné spolubydlení. Jaká jsou jeho úskalí?

U spolubydlení je to sázka na to, na koho narazíte. Mnohokrát vám někdo pije krev, dělá problémy. Musíte počítat, že to, co je ve společném prostoru, je často všech. V Anglii bývají kuchyně, kde se plyn na vaření spustí, jen když do plynoměru strčíte kartičku nabitou určitou částkou. Než by se spolubydlící domluvili a složili, tak se nevařilo. Nakonec někdo vyměkl, koupil ji, strčil do plynoměru a v tu chvíli začali všichni vařit. Na toho dobráka se kolikrát ani nedostalo. Teď máme sdílený dům, kde jsme naštěstí všichni plus minus kamarádi. Nikdo nás tam nevraždí.

 

Prosím?

V tomhle domě s námi žil Angličan, který mě napadl. Měl duševní problémy, celé noci prokřičel, hádal se s lidmi, kteří tam nebyli. Vadilo mu například, když jsme kolem jeho pokoje šli na záchod. Jednoho dne na mě vyběhl, křičel, snažil se mě chytit, já se schovala na záchod a on se pokusil vyrazit dveře. Nejsem bázlivá, ale tentokrát jsem byla vyděšená. Po několika minutách odešel do pokoje a já se proplížila do našeho a zavolala policii. Ta ale vůbec nepřijela. Kenny si to s ním chtěl vyříkat, on se před námi schovával. Nakonec se raději odstěhoval.

 

NOVODOBÍ OTROCI

Vaše poslední kniha S orlem na zádech popisuje skutečný příběh novodobého otrokářství. Skupina Čechů a Slováků využívala v Anglii své krajany jako nástroj na vydělávání peněz. Jak jste na ten příběh narazila?

Skoro celou dobu, co jsme v Anglii, dělám překladatelku pro krajany v nouzi. V Anglii má každý legální cizinec, který se dostane do úzkých, nárok na tlumočení do rodného jazyka. Takže si mě volají k lékaři, pomáhám s překlady u policie, advokátů, u rodinných soudů… Tenhle případ byl výjimečný v tom, že jsem tlumočila jak u obviněných, tak u obětí. U podobných případů jsem tlumočila i dřív, ale tenhle byl nejméně černobílý. Třetina obětí prohlásila, že oběti nejsou. Policejním zásahem přišly o jistoty, které měly.

 

Je pravda, že jako čtenářka jsem občas tápala, kdo je kladný a kdo záporný hrdina. Hlavní ženská postava, která je nyní mezi obviněnými, mi sama přišla jako oběť. U oficiálních obětí jsem naopak někdy měla pocit, že kdyby zůstaly v Česku, čekal by je život na ulici. Mýlím se?

Máte pravdu, oni to dokonce bývali bezdomovci. Nezaměstnatelní lidé, na drogách, neschopní se sami o sebe postarat. V Anglii najednou mohli bydlet v domě, partnerka hlavního organizátora se o ně starala jako máma – vařila jim, prala, žehlila, denně důkladně uklízela celý dům. Ti lidé získali určitou sebeúctu. Nedokázali si racionalizovat, že jsou otroci a vydělávají peníze někomu jinému. Měli, co potřebovali. Bylo o ně postaráno, měli práci, jejich život měl strukturu a to jim vyhovovalo.

 

Ty další případy otrokářských skupin byly jiné v čem?

Bylo tam mnohem víc násilí, otrokáři se chovali drsně. U jednoho případu byl kápo celé skupiny v Česku odsouzen k více než dvaceti letům vězení. Překládala jsem tenkrát výpovědi tří obětí a scénář byl totožný – nalákali je do Anglie na bydlení, oni byli natěšení, že budou mít střechu nad hlavou. Když přijel manželský pár, oddělili ho a chlapy preventivně zmlátili, aby si nevyskakovali. Ženy, které se jim líbily, znásilnili, aby si uvědomily, co bude hlavní náplní jejich práce.

 

Kolik let to trvalo?

Skoro deset. Jeden z jejich otroků pracoval osm let v restauraci jako pomocná síla a celou dobu majitel ani kolegové neměli tušení, že je něco špatně. Neodvážil se cokoli říct. Párům totiž vyhrožovali, že když něco prozradí nebo utečou, pomstí se tomu druhému. Takže tenhle chlap ráno dělal zedníka, na pátou odpoledne ho odvezli do restaurace, v půlnoci ho vyzvedli a odvezli domů. Po letech pro něj ale zapomínali jezdit. Třikrát se vydal domů sám, ale znal jen cestu po dálnici, takže ho dokonce zastavili policajti. Ani jim nic neprozradil. Pak raději začal přespávat v restauraci a někdo ho prásknul šéfovi. Ten se ho vyptal, co se děje, a on konečně prozradil, za jakých podmínek s manželkou v Británii žijí. Majitel se zhrozil, okamžitě zavolal policii a ta udělala zátah.

 

Je levná pracovní síla v Británii velký problém?

Novodobí otroci ale nejsou levná pracovní síla. Zaměstnavatelé jim platili standardní mzdu, ale tu si nechávali otrokáři. Veřejně se o téhle problematice moc nemluví, Britové obvykle nemají tušení, že se něco podobného děje. Stejně tak se málo ví, jak tu žijí ilegální imigranti. Nemají pracovní povolení, takže práci dostanou jen na pár dní, a kdyby náhodou přišla kontrola, zaměstnavatel řekne: „Aha, tak on mi ale řekl, že má pracovní povolení! Tak to jdi pryč.“ Jeden z našich vzdálených příbuzných nelegálně žije v Británii už jedenáct let.

 

To ho nikdy nechytli?

Ne. A přitom může normálně chodit k doktorovi. Ale v Británii, na rozdíl například od Německa, nejsou všechny instituce poslušné. Doktory se snažili naučit, že když do ordinace přijde někdo, kdo nemá v pořádku pas, mají to hned hlásit. Doktoři odpověděli, že ani náhodou. Děti ilegálních imigrantů musí chodit do školy. Nemá to moc logiku, ale je za tím snaha té země nemít velkou část populace negramotnou a prolezlou chorobami.

 

Ve vaší knize mě překvapilo, jak štědrá je Anglie ohledně sociálních dávek.

Když se ocitnete v britském sociálním systému, udělá pro vás všechno. Máte šanci získat bydlení, dostanete peníze na energie, na děti, na jídlo. Nese to s sebou kontrolu ze strany sociálky, ale nejsou to přepadovky, minimálně několik dní předem dávají vědět, že přijdou.

 

 

U nás je teď téma číslo jedna energetická krize. Lidé mají obavy, jak zvládnou zimu. Jak je to v Anglii?

Úplně stejně. Lidé se bojí, vysoké ceny se dotknou rozpočtů většiny a jsou nervózní, jak to ustojí. Přitom Anglie je známá hodně studenými byty. Oproti Čechům mívají v zimě doma sedmnáct osmnáct stupňů. V posledních letech se vláda vrhla do kampaní, které cílily především na starší lidi, aby měli doma 21 stupňů, protože jinak ve svém věku riskují nebezpečné podchlazení. S heslem Zatopte si jim přidávali peníze na topení, kontrolovalo se, jestli senioři mají doma teplo. A teď je zase obrat, že na teplé byty nebudou peníze a že to vlastně není tak nezdravé, když se topí na míň stupňů.

 

KNIHY PÍŠU V RUCE

Je pravda, že donedávna jste psala své knížky v ruce?

Pořád píšu knížky rukou. Až pak je přepisuji do počítače. Dělám to podle Čechova, ten tvrdil, že každý text má po sobě autor minimálně devětkrát přepsat. Zdatně tomu sekunduju. Vyhovuje mi to. Na počítači píšu rychle, ty myšlenky jen tak tak stačí, chrlí se na papír. Pak je to na textech vidět, opakují se tam věci, jsou nedotažené. Ruka mě zpomalí, píšu v tempu, které je tak akorát, abych si myšlenky utřídila.

 

Jste typ spisovatelky, co pravidelně každý den píše, nebo jste spíš spontánní?

Jakmile bych se snažila naordinovat si pravidelnou pracovní dobu, okamžitě bych dostala zakázku na překládání. Takže píšu, když mám čas – a pak mám tendenci tomu propadnout a psát šestnáct hodin v kuse. Postavila jsem si za domem zahradní domeček, to je moje zašívárna a Kenny mě z něj chodí vytahovat, ať jdu konečně domů spát.

 

Plánujete se vrátit do Česka?

Jsme na to dva a Kenny nevypadá, že by se chtěl vracet. Je mu v Anglii líp, vydělává tu víc a snáz se odsud posílá zboží do Nigérie jeho rodině. Jeho mamince třeba posíláme obyčejný kakaový prášek. Nigérie je velký pěstitel kakaa, ale všechno se vyveze a tam je k sehnání jen v podobě přeslazeného granka.

 

A co kdyby partner na stáří zatoužil vrátit se do Afriky?

Mně se tam líbilo, mám ty lidi ráda, ale žít tam dlouhodobě? To si neumím představit. Ale dobré je, že Kenny je o jedenáct let mladší, takže než půjde do důchodu, já nejspíš budu mít Alzheimera a bude mi úplně jedno, kde budu.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama