Nechtěla běhat sama. Teď Adventním běháním pomáhá druhým

Au pair, uklízečka, kuchařka, recepční, ale pak i manažerka sítě hotelů a hostelů v Británii. Všechny tyto práce si Babeta Schneiderová v minulosti vyzkoušela. „Firmy, které vydělávají, by nějakým způsobem měly něco vracet do společnosti,“ myslí si. Právě proto loni na jaře na začátku koronavirové pandemie neváhala: jako tehdejší šéfka hotelů BoHo v Praze se dohodla s magistrátem, že v budovách patřících BoHo ubytují bezdomovce. Kromě své práce stojí Babeta i za projektem Adventní běhání, kterým propojuje lidi a motivuje je ke sportovní aktivitě. Zároveň je vyzývá, aby si pak své odběhané kilometry „zaplatili“, tedy aby přispěli na pomoc druhým.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V prosinci se koná již sedmý ročník vašeho sportovně-charitativního projektu Adventní běhání, jak vás napadlo takovou akci pořádat?

Běhám už docela dlouho. Když jsem žila v Anglii, běhala jsem tam s kamarády, kteří si následně založili facebookovou skupinu, kde mimo jiné řešili, jak trénovat v prosinci či v lednu. Skupina se postupně rozrůstala a začaly se pořádat i různé společné výběhy. Pak jsem žila v Německu, kde jsem v tom hnusném zimním počasí běhala po Tempelhofer Feld a bylo mi líto, že oni si tam běhají ve skupince a já běhám sama. Když jsem se vrátila do Čech, tak jsem si říkala, že by to bylo fajn, najít si nějakou běžeckou skupinu.

 

Takže jste se rozhodla založit si vlastní?

V té době tu byly různé Nike, Adidas a jiné marketingové skupiny a to mi nebylo úplně sympatické. Tak jsem si řekla, že si založím vlastní, a pozvala jsem do ní své kámoše. Bylo nás tam dvacet a kámoši pak pozvali svoje kámoše, začalo se to šířit a najednou nás tam bylo 500 a další rok 1 000. A vždycky během prosince je v té naší skupině opravdu neuvěřitelná atmosféra, člověk má zaplavený Facebook samými šťastnými obličeji, lidé jsou nadšení a vy aspoň trochu vypnete od všeho toho stresu kolem Vánoc, pečení cukroví, shánění dárků a podobně.

 

Jak se z toho stal projekt charitativní?

Tehdy mi přišlo líto, že ta obrovská energie, která se v naší skupině generuje tím, jak všichni běháme a pomáháme sami sobě, tak že se to nevyužije ještě nějak jinak. Proto jsem se ve skupině zeptala, jestli někdo nemá někoho, kdo by potřeboval pomoct, a ukázalo se, že všichni někoho takového mají. Letos běháme adventně již po sedmé a po čtvrté i pomáháme.

 

 

Věřím v konkrétní pomoc

Jaké byly ty začátky?

Když jsme pomáhali poprvé, tak jsme pomohli čtyřem dětem a vybrali jsme 115 tisíc. A bylo to tak, že jsem prostě šla za všema svýma kamarádama, kteří mají nějaké peníze, a prosila, jestli mi nějaké dají, a pak jsem napřímo zakoupila různé výrobky. Já věřím v konkrétní pomoc, v to, že nemáte dávat finanční dary, spíše zakoupit určitou terapii nebo pomůcku. Byla na to hrozně hezká odezva, tak jsem si říkala, že to dává smysl, a další rok jsme vybrali už téměř 400 tisíc. A loni se nám podařilo získat přes milion korun.

 

A letos?

Letos se nám sešlo asi čtyřicet nominací, nejsme schopni pomoci všem, bohužel, ale třeba jednou budeme. Takže tajná elfí porota vybrala pět příběhů, shodou okolností jsou to všechno děti, a těm bychom chtěli letos pomoci. Budeme tedy běhat pro čtyři postižené holčičky a jednoho chlapečka. Jedné z těch holčiček, Mie, která má svalovou dystrofii, chceme například koupit ortézky na ruce.

 

Jak peníze vybíráte?

Ta pomoc má takové tři pilíře. Jeden jsou firemní partneři, což spočívá v tom, že chodím a prosím všude možně, aby mi někdo dal peníze. Nemáme ale žádné velké sponzory, spíš menší. Druhý pilíř je, že vyzveme lidi, aby si ty v prosinci naběhané kilometry zaplatili. A oni jsou úžasní a většinou nezaplatí jen to, co naběhali, ale nějak to násobí.

 

Kdo se tedy může zúčastnit?

Princip je, že běháme od 1. do 25. prosince každý den, minimálně 30 minut. Počítá se i indiánský běh, tedy kombinace běhu a chůze. Registraci jsme spustili 20. listopadu a pak přes aplikaci Strava si načítáme všechny kilometry a dáváme dohromady žebříček, kde je vidět, kdo kolik naběhal, a pořadí. Na konci výzvy všem rozešleme diplomy, kde jim napíšeme, že budeme moc rádi, když si svoje kilometry „zaplatí“. A třetí pilíř toho, jak pomáháme, je náš adventní e-shop, který máme a kde minimálně padesát korun z každé prodané věci míří na pomoc těm, kdo to potřebují. Letos pak máme díky úžasným sponzorům i kamenný obchod v centru Prahy.

 

A každý může poslat, kolik peněz chce?

Ano. My říkáme Zaplať si svoje kilometry, ale v reálu, když pak koukám na příchozí platby na účtu, tak spousta lidí tu částku různě násobí. Každý jak může. Když uběhnu 200 kiláků, tak můžu poslat 200 korun, ale realita bývá, že někdo pošle rovnou 2 000.

 

Lidé chtějí pomáhat

Myslíte si obecně, že Češi pomáhají?

Žila jsem deset let v cizině, z toho sedm let v Anglii, kde jsem pracovala pro jednu z největších neziskovek. Tam je podle mě pomoc zakořeněná mnohem víc než tady v Česku. Tady si na to teprve postupně zvykáme. Ale myslím, že každý rok je to lepší. Třeba co tady v Čechách vůbec není, nebo je to hrozně málo, je, že když člověk umře, tak část svých peněz někomu věnuje. Třeba v Anglii spousta našich darů byla právě od lidí, kteří umírali a v závěti měli napsáno, že například dvacet procent majetku chtějí darovat určité neziskovce, které věřili. To si myslím, že by bylo skvělé, kdyby se do společnosti také dostalo. Obecně si ale myslím, že lidé pomáhají a chtějí pomáhat. Dost často jim jen člověk musí ukázat, jak mohou pomoct.

 

A pomáhají i přes nejrůznější krize? Finanční, koronavirové?

Nám dárci neuvěřitelně přibývají. Přijde mi, že naopak, když je nějaká krize, tak lidé vidí, že se to může dotknout každého, a chtějí darovat a jsou štědří. Každý prosinec mě dojímá, když vidím, jak i lidé, kteří opravdu nemají peníze – dost lidí v naší facebookové skupině totiž znám i osobně –, tak darují, což je úžasné.

 

V článcích o vás a vašich aktivitách se často píše, že si nekladete malé cíle, ráda překonáváte překážky, a možná právě proto jste se v osobním životě vypracovala z uklízečky v hostelu v Británii až na nejvyšší manažerskou pozici v síti hotelů. Jak se to všechno seběhlo?

Po střední škole jsem se nedostala na vejšku, na kterou jsem chtěla, a tak jsem odjela do Ameriky. Nejdřív jsem jako au pair pracovala chvíli v rodině, kde mě otec začal obtěžovat, pak jsem asi měsíc pracovala v rodině, která měla postiženého chlapečka s Downovým syndromem, a následně jsem se dostala do rodiny jednoho NBA hráče. Tam jsem strávila asi pět měsíců, déle to nešlo.

 

Proč?

Měli dvě děti, já jsem se starala o jedenáctiměsíční holčičku, pak měli ještě druhou a ta měla vlastní chůvu. V rodině nepanovaly úplně harmonické vztahy a maminka s holčičkou netrávila příliš času. Pak už to bylo ve fázi, že holčička nechtěla být se svou mámou, protože si myslela, že ta máma jsem já. Mně bylo tenkrát devatenáct a říkala jsem si, že v tomhle žít nechci.

 

A do Anglie jste se dostala jak?

Pracovala jsem v Česku v jedné firmě, brzy mi ale došlo, že to není práce pro mě, že nechci každý den do konce života sedět v kanceláři, tak jsem odjela do Anglie, kde jsem měla kámošku z gymplu. Prošla jsem si sérií různých zaměstnání, na pokladně v supermarketu, za barem, v restauraci. Když mi začaly docházet peníze, kamarádka se zmínila, že v hostelu v Bristolu hledají kuchařku. Tak jsem si do životopisu napsala, že jsem kuchařka, a šla na pohovor. Tu práci v kuchyni už neměli, ale že mě vezmou na úklid. To byl rok 2005 a já jsem začala pracovat jako uklízečka. A byl to pro mě dream job, protože to bylo s ubytováním.

 

Moji bezdomovci

Pak se vám podařilo vypracovat se?

Jednou na směnu nepřišel kuchař a mě zavolali do kuchyně. To už jsem nemohla říct: Hele, sorry, já vám kecala. Tak jsem šla vařit pro 150 lidí a moje máma mi po telefonu diktovala, jak se vaří boloňské špagety. Pochopili, že nejsem kuchařka, ale v kuchyni si mě nechali. Pak jsem se dostala na recepci a po roce a něco jsem dostala na starost svůj první malý hostel v Exmoor National Park. Následně mě povýšili do většího, asi stopokojového v Chesteru. Později jsem se zamilovala do jednoho Čecha a uvažovala jsem o návratu. Tehdy mi kamarádka řekla o nadnárodní firmě AmRest, která plánovala do Čech přivézt první Starbucks. Absolvovala jsem sérii pohovorů a tu práci získala.

 

To znamenalo zase návrat do Ameriky?

Přesně tak. Ale jen na tři měsíce. Učili jsme se tam, jak Starbucks dělat, abychom to pak mohli předat lidem v Česku. Dělala jsem to rok, makali jsme patnáct a víc hodin denně a mně pomalu začalo odcházet zdraví. Za ten rok jsem měla tři dny volna. To se dlouhodobě nedá. Pak jsem jednou takhle načapala přítele s jinou holkou... a to bylo pro mě znamení. Takže jsem se vrátila zpátky do Anglie na další čtyři roky, kde jsem chvíli pracovala jako manažerka hostelu v Oxfordu, a poté se ze mě stala regionální manažerka a měla jsem na starosti až 34 poboček po celé Anglii.

 

 

Pak jste se ale zase vrátila a vedla síť hotelů a hostelů BoHo v Česku...

Ještě jsem rok pracovala v Berlíně, ale vůbec mě to nenaplňovalo. Byla to práce, kde byl jediný důraz na prachy. A to mě hrozně štvalo. Myslím, že každá práce má mít nějaký smysl a že všechny firmy, které vydělávají, by nějakým způsobem měly něco vracet do společnosti. Je to důležité, aby se i ta společnost posouvala dál. A tehdy přišla nabídka z BoHo, kde jsem byla šest let.

 

Takže teď už tam nejste?

Teď jim ještě pomáhám s těmi, jak jim říkám – mými bezdomovci. Jsou to lidé bez domova stále ubytovaní ve dvou budovách patřících BoHo.

 

To vzniklo jak?

Loni v dubnu jsme měli zrovna otevírat nový hotel, jenže přišel lockdown. Neměli jsme najednou žádné příjmy, dlužili jsme dodavatelům, to bylo opravdu nejhorší, co jsem kdy z pracovního hlediska zažila. Lidi z pražského magistrátu tehdy zaujala informace, že v Anglii v prázdných hotelech a hostelech ubytovávají bezdomovce, a zjišťovali, jestli by do toho někdo šel v Česku. Byla do toho zapojená i moje ségra, která pracuje v Armádě spásy, a ta jim tehdy řekla, že se mě zeptá, když vedu tu síť hotelů. Diskutovali jsme pak dlouhé hodiny o tom, co by jim měli nabízet a co by vlastně měli hledat. Ale moc se jim nedařilo žádného partnera najít. Tak přišli za mnou: A vy v BoHo nechcete? A já říkám, že jo. Nejdřív jsme poskytli jednu budovu, pak dvě, pak čtyři.

 

Kolik to bylo lidí?

Nejvíce to bylo asi 200, 250 lidí. Různě se tam střídali. Někoho se podařilo postavit na nohy, zařadit různě do systému, někdo dostal místo v LDN, v psychiatrické léčebně a podobně.

 

A co na to říkal majitel BoHo?

No já jsem mu to prostě oznámila. A byl nadšený. Vždycky když začnu někde pracovat, tak je pro mě důležité, aby se moje lidské hodnoty nějak přibližovaly hodnotám té firmy, to znamená hodnotám majitele. A my s Mathiasem, majitelem, máme hodnotový žebříček postavený velmi podobně. Od magistrátu jsme dostávali šest až sedm tisíc za ubytovanou osobu za měsíc, což je zhruba cena dvou nocí v BoHo. Nám to ale pomohlo, že jsme nemuseli vyhodit všechny zaměstnance, a zároveň to skvěle zapadalo do toho, že fakt někomu pomáháme.

 

V životě jste narazila na spoustu překážek, co vám pomáhá je překonávat?

Optimismus. Navíc nedělám to všechno sama, mám kolem sebe strašnou spoustu úžasných lidí. Bez mojí mámy by to nešlo vůbec, mám malého syna, se kterým mi pomáhá. A Adventní běhání, to je velké množství lidí, kteří jsou opravdu nadšení a kteří tomu věnují svůj čas a energii. Obecně jsem hrozný optimista, věřím v to dobré ve všem. Že všechno, co se ti děje, ti pomůže dostat se někam dál. Vždycky říkám: Čím větší hovna projdeš, tím lepším člověkem se stáváš. Čím více překážek musí člověk překonat, tím víc se toho naučí i sám o sobě a může mít život plnější a lepší.

 

Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama