Legenda české letecké akrobacie: Vyhrávali jsme suverénně všechno

Pozoruhodný rozhovor s legendárním akrobatickým pilotem Jiřím Tlustým (85). O jednom sloupu v Hlinsku, jednom letišti ve Skutči a jednom v Chrudimi, o jednom bramborovém políčku a taky o jedné čtyřce. Chrudimské čtyřce, slavném československém týmu letecké akrobacie, který dnes pokračuje jako Flying Bulls Aerobatic Team.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak se kluk v padesátých letech dostane k létání? Byl to váš sen?

Ne, to vůbec. Já pocházím z Herálce na Vysočině, ale učil jsem se v Hlinsku mechanikem kancelářských strojů. A jednoho dne jsem šel panu mistrovi koupit svačinu. Koukám na sloup a na sloupě byl plakát: Chceš se naučit létat? No tak jsem tam šel. Prohlídli mě, jestli jsem zdravý, přijali mě a začal jsem plachtařit na letišti ve Skutči. A na plachťácích jsem lítal až do odchodu na vojnu.

 

Na vojně jste taky létal?

Taky, ale jako palubní střelec na béčkách, B-33 Šturmovik. To byl hrozný eroplán, protože jako palubní střelec jsem seděl zády k pilotovi. Z motoru šel smrad z výfuku přímo do kabiny, takže jsme se neustále trávili a dusili.

 

Jaké to je, střílet z leteckého kulometu?

Je to náhoda, když cokoliv trefíte. Učili nás předsazovat, stříleli jsme na rukávy (látkový válec tažený na laně jiným letadlem – pozn. red.), a když jsem měl dobrýho pilota, tak ten přilítl až k tomu rukávu a já to tam všechno nastřílel a hned byla odměna!

 

Kdy jste začal létat s motorem?

Když jsem se po vojně vrátil do Skutče, tak jsem za častou účast dostal motorový výcvik. A jako „motorář“ jsem potom nastoupil jako náčelník letiště, protože tam jiný „motorář“ nebyl. Všichni plachtili. Tím jsem se definitivně dostal k lítání.

 

A dál?

V Chrudimi lítal nějaký pan Rous na aerotaxi, na dvoustovce (Let L – 200 Morava, pozn. red.). V Praze se nachomýtlo místo a pan Rous tam honem spěchal, a to uvolněný místo nabídl mně. Nakonec jsem řekl, že jo, a 1. října 1962 jsem nastoupil k aerotaxi na letišti Chrudim. Aerotaxi mělo třicet dva stanic, byli jsme všude, od Karlových Varů až do Košic. Já jsem lítal pro Transportu Chrudim, a protože ta měla na východě pobočku, lítal jsem do Košic a zpátky pořád dokola. Ze začátku to bylo dost složitý, protože se lítalo tak zvaně VFR, za dohledu země, tak, abyste viděl na zem kvůli orientaci. Pak nám dali do dvoustovek radiokompasy a ty byly certifikovány jako IFR, pro létání „poslepu“.

 

 

S aerotaxi jste létal od roku ’62, to už ale musela létat i Chrudimská čtyřka…

V Chrudimi byla Ústřední letecká motorová škola, velel jí pan Kohoutek. Učili se tam lítat všichni. Já tam byl jako kantor a jednoho krásného dne se tam objevil pan Struž, kterého jako vojáka přeložili z Prostějova do Pardubic, kde lítal na jednadvacítkách (stíhačka MiG 21). A přišel na letiště do Chrudimi, jestli by mohl lítat v aeroklubu. Tak ho vzali a místní náčelník Červinka ho šel přezkoušet. Já jsem koukal ze země na to, jak dělají kotrmelce, a viděl jsem, že ty kotrmelce jsou čistý, krásný, a věděl jsem, že náčelník Červinka to nikdy neuměl, že to musí dělat ten druhý. Tak jsem za ním šel a říkám: Hele, nešel bys lítat skupinovou akrobacii, že bychom lítali dva? A tak to bylo. Lítali jsme dva, pak tři a nakonec čtyři: já, Struž, Klimenda a vzadu Bezák.

 

A to byl začátek Chrudimské čtyřky?

Byl. Nejdřív jsme začali trénovat, a pak přišel z ústředí Svazarmu papír, že se hledá reprezentační tým v akrobatickém létání, a že bude soutěž týmů, v tý době existovala jedna akrobatická čtyřka v Novém Městě, druhá v Bratislavě, a pak my. Tyhle tři týmy měly soutěžit o právo reprezentovat. A my jsme to vyhráli. Naučili jsme se jako jediní půlvýkrut a obrácený půlpřemet a tím jsme to vyhráli. A začali jsme jezdit do světa.

 

Vzpomínáte si na první mezinárodní závod?

Poprvé jsme byli v Rakousku, ve Welsu. Zajímavý bylo, že jsme s sebou měli mapy, starý, z roku ’52, později jsme podle nich letěli do Německa, pod námi dálnice, který na mapě vůbec nebyly… A v Rakousku byli i Rusové, a ti letěli zrcadlový let, ale docela daleko od sebe. A Struž říká: Ty jsou tak daleko od sebe, že bychom se tam vešli ještě mezi ně. Rakušani nás tehdy vzali do Alp na výlet a Rusové říkali, že „náda pazvanít v Maskvú“, musíme zavolat do Moskvy, jestli nám to dovolí. A ti jim to zakázali. My jsme ty naše mapy měli jen tak strčený za okno letadla, Rusáci za námi přilítli, oči vyvalený: Máte tam mapy. Já povídám: A co?... No to je tajný, to musíte schovat… My jsme z nich měli srandu, říkali jsme jim, že jestli tu mapu chtějí, ať si ji vezmou. Už tehdy jsme si říkali, že jsou vyděšený a sto let za opicema.

 

Nicméně právě oni vás inspirovali k zrcadlovému letu. Prý jste ho poprvé předvedli v Podhořanech v roce 1963. To jste ho dva roky trénovali?

Odborníci nám totiž řekli, že když v zrcadle poletíme moc blízko sebe, tak se letadla přisajou a už nejdou od sebe. Není to pravda. Zkoušeli jsme to tak dlouho, až jsme si vzájemně odřeli letadla. Ale pak jsme byli nejlepší.

 

Jak dlouho to trvalo, než jste začali vyhrávat?

Jakmile udělali soutěže pro skupiny, tak jsme je začali suverénně všechny vyhrávat. Pamatuju si, jak mě rozhodčí z Austrálie pozval na frťana a říká: Pane Tlustý, dokud vy budete vedoucí skupiny, nikdo nemá šanci. A měl pravdu, vyhráli jsme všechno, čeho jsme se zúčastnili. Dvakrát v Číně Grand Prix, jednou v Japonsku, naposledy v Brně… Čtyři zlatý medaile.

 

Takže jste si užívali postavení první československé akrobatické skupiny…

Svazarm to tenkrát financoval, letadel jsme měli plný hangár, to byla paráda. Já jsem dokonce jedno letadlo rozbil a hned jsem dostal nový, místo aby mě zavřeli.

 

 

Co se přihodilo?

Lítali jsme v Chrudimi, ale protože v Pardubicích byly jednadvacítky (stíhačky MiG 21) a okruh vedl přes letiště v Chrudimi, tak kdykoliv oni lítali, my jsme nesměli. Takže jsme přelítávali do Skutče a tam jsme trénovali. A já jsem chtěl cestou zpátky pozdravit svou holku, tuhletu (ukazuje směrem, kudy odešla jeho manželka)… Letěl jsem hodně nízko nad jejím domem a podvozkem jsem škrtl o drát vysokýho napětí. Drát se přetrhnul a mě to táhlo k zemi. Když už jsem viděl, že narazím do domu, rozhodl jsem se radši narazit do země před domem, kde bylo bramborové políčko, na kterém dosbírávala paní Michková. Narazil jsem do země, kola upadla, vrtule taky, tu ještě mám schovanou, a klouzal jsem po zemi… A viděl jsem, že tu paní Michkovou zabiju křídlem. Podvědomě jsem ještě pohnul křidélky, a letadlo se trochu nadzvedlo, ona se ohnula, přelítl jsem ji a nic se jí nestalo. Jenže před barákem byly sušáky z vodovodních trubek. Tři za sebou. Tak jsem je posbíral. Poslední trubka se ohnula proti mně, propíchla olejovou nádrž v křídle, přední sedadlo a zastavila se čtyři centimetry před mým břichem. Čtyři centimetry, a mohl jsem být napíchnutý jako buřt! Ale nic se mi nestalo. Na zápraží tehdy vyšla moje současná žena s neteří a synovcem a synovec povídá: „Teto, Jilka plišel…“

 

Takže všichni přežili…

… a letadlo jsem dostal nový a trénovali jsme dál.

 

Žádný další postih?

Dostal jsem přísnou důtku a zákaz individuálních letů, ale lítat ve skupině jsme mohli. To už jsme lítali na Západ. Za jedno vystoupení jsme dostávali šest tisíc marek, a ještě se o nás starali. Jídlo, spaní, auto… Takhle jsme objeli celou Evropu, všude jsme vydělávali peníze. Po pěti leteckých dnech jsem zjistil, že mám v kapse 30 tisíc marek, to bylo tenkrát dost peněz. Tak jsem s tím šel na ústřední výbor ke generálu Horáčkovi, předsedovi Svazarmu. Říkám mu: Tady mám ty peníze, tak bych je vám dal, abych je nemusel pořád hlídat. Ten ale mávl rukou: Nechci, my nemáme devizový konto, odneste to do banky. Tak jsem šel do banky, a tam to taky nechtěli. Tak jsem se nasral a šel jsem na ministerstvo financí a tam byl takový starý pán ještě s klotovýma rukávama a ten mi to nechtěl věřit. Volal do banky, tam mu řekli, že mám pravdu, tak volal tak dlouho, až sehnal někoho, kdo si ode mě ty peníze vzal. A ještě mi uvařili kafe!

 

Spolupráce se Svazarmem musela být vůbec zajímavá. Nedělali vám problémy?

Hlavní problém byl, že jsem jediný nebyl v komunistický straně, a to mi furt škodilo.

 

A to vás nechali lítat? Nebáli se, že jim uletíte?

To už snad ani ne.

 

A nenutili vás vstoupit do strany?

Nutili, samozřejmě, že mě nutili, ale já jim pokaždý řekl, že na to nemám čas. Upřímně, to, že nejsem straník, mi víc vadilo u ČSA. Kdo byl straník, měl volnou cestu, já jsem si ji musel tvrdě prošlapat.

 

Takže čím míň jste byl komunista, tím lepší jste musel být pilot.

Tak nějak. A nebylo to vždycky jednoduchý. V Chrasti byl lékárník, pan Vojta Pavlíček, a ten měl oficiálně povoleno půl roku pracovat ve Švýcarsku. Když se měl vrátit, rozhodl se, že uteče. Přišel za mnou a povídá: Hele, Jirko, já tam zůstanu, ale potřeboval bych převézt vysokoškolský diplom, protože když ho budu mít u sebe, tak oni hned budou vědět, že tam chci zůstat. Tak jsem všechny jeho věci naložil do letadla, dokonce jsem místo padáku naložil i sunar pro jeho dítě, a odvezl jsem mu to do Švýcar, na letecký den do Curychu.

 

Takže jste pašoval…

Přesně. A po Listopadu se mi to vyplatilo. Syn totiž založil firmu na výrobu ultralightů a po nějaké době potřeboval vyplatit společníka. Kdepak bychom ale vzali tolik peněz. Tak jsem si vzpomněl na Pavlíčka, který se mezitím stal ve Švýcarsku milionářem. Volal jsem mu, všechno mu vyprávěl a on že mi za hodinu zavolá. Za hodinu mi volal a říká: Zejtra v osum hodin čekej na letišti, přilítnu z Curychu a tím samým letadlem poletím zpátky. Přiletěl a v ruce držel svazek peněz: Tady to máš, za to bys měl dostat dva a půl milionu. Já ho tahal k notáři, abychom to sepsali, ale on jenom mávl rukou: Příště, čau… A tím samým letadlem odletěl. Samozřejmě jsme mu to vrátili i s úroky.

 

Jinými slovy jste ve službách Svazarmu pomáhal třídnímu nepříteli. Pěkné. Já jsem se dočetl, že jste byl proslulý svou tvrdohlavostí.

To je pravda. Hodně věcí mě štvalo. Třeba to, že kdykoliv jsme letěli na Západ, vždycky s námi jel fízl. Jednou s námi do Německa, do Karlsruhe, poslali jednoho jako tlumočníka a on neuměl německy. A navíc, vedle letiště, kde se závodilo, přes silnici, bylo skladiště zbraní a ten fízl po mně chtěl, abych nad to skladiště letěl, na zádech, tak aby on mohl fotit. Samozřejmě jsem to odmítl a fízl mi vyhrožoval: Tak jste dolítal, soudruhu! Tak jsem si šel stěžovat do kachlíkárny, na ministerstvo vnitra, vyprávěl jsem to tam nějakýmu šéfovi a ten říkal: Pane Tlustý – pane, žádný soudruhu – pane Tlustý, já vám můžu slíbit, že už se to nebude opakovat. A opravdu, už s námi nikdo nikdy nejel. Od tajnejch byl pokoj.

 

Co vlastně musí mít dobrý akrobatický pilot?

Nadání… Ale těžko bych vám vysvětlil, v čem to nadání spočívá. Asi jsem prostě talent od přírody.

 

Nikdy vám nebylo špatně, všechno jste zvládal?

Jo, i přetížení 8G, což je víc než u kosmonautů… Ale na to si tělo zvykne. Mně nikdy špatně nebylo. Učil mě třeba jistý pan Chmelař. Učil mě akrobacii, a já jsem pak tajně, na černo, aby mě neviděl, lítal nad Poličku a tam jsem týral letadlo do otáček, který už byly nepovolený, zkoušel jsem, co éro dovolí. A vydržel to motor i já. Takže dobrý.

 

Ani jste neměl strach?

Neměl. Když jsem byl poprvé v televizi, tak jsem to nahrál a vezl ukázat mamince. Ona říkala: Jiříku, nech toho, ještě se ti něco stane. Všechna sláva, polní tráva. Táta, ten byl ale pyšnej. Maminka vždycky říkala, že chodí po Herálci nafouknutej jako holub.

 

Vám se nikdy kromě té nehody před domem nic nestalo?

Jednou, po listopadu ’89, jsme letěli ze závodů ve Švýcarsku, v Ambri, a mě vysadilo letadlo na cestě domů. Tak jsem doplachtil zpátky na letiště. Tam se zjistilo, že nekvalitní benzin ucpal vstřikovací trysky. Tak jsme benzin přecedili přes jelenici a letěli jsme domů. A jinak nikdy nic.

 

Mimochodem, celou tu dobu vás živilo aerotaxi?

Aerotaxi a později jsem šel lítat jako druhý pilot na Il – 18, to už je čtyřmotorový dopravní letadlo pro sto pět lidí. Pak jsem přešel na Tupolev – 134 a s tím jsem lítal až do penze. Až do roku 1996.

 

Takže akrobacie byla celou dobu koníček.

Ano, bylo to moje hobby.

 

A co na to říkala vaše žena?

Nadávala furt.

 

A tenkrát, když jste jí přistál před domem, říkala co?

„Vidíš to, já ti to říkala! Nech toho!“… Já jsem se chtěl samozřejmě pochlubit, když jsem se naučil lítat na motorácích, tak jsem ji vzal do Skutče, že ji svezu. Místní aeroklubáci ji varovali: Slečno, s tim si tam nesedejte! Sedla si a před pusou celou dobu držela kapesník, ale nepozvracela se. Ale já ji moc netrápil. Když jsem viděl ten kapesník, tak jsem přistál.

 

A co vám řekla dole na zemi?

Celkem nic, ale už nikdy se mnou nechtěla letět. (do rozhovoru vstupuje paní Tlustá) A dlouho jsem s ním nemluvila. Vůbec se mi to nelíbilo! Já jsem s ním v tý době chodila čtrnáct dní a ty kluci na letišti mě varovali, oni věděli, co to je za lotra. Tak jsme letěli a on se mnou hned začal dělat ty figury a já chtěla dolů.

 

Takovéhle hobby ale znamená, že nejste vůbec doma.

Přesně. Přes týden jsem lítal dopravu, a přes víkendy jsem dělal kotrmelce. A místo na dovolenou jsem jezdil na závody.

 

Co se se „čtyřkou“ dělo po roce ’89?

Nejdřív jsme lítali pod družstvem Unimax, ty nám koupili eroplány, ale jejich obchodní náměstek tomu nerozuměl a neměl pro nás pochopení. Se Stružem jsme našli Jirku Salera a ten ze Slovenska přivedl Daňo Polonce a už jsme byli čtyři. Pod Unimaxem jsme vystoupili na jediném leteckém dnu a zas byl konec. Pak přišel nějaký pan Michek a nabídl nám, ať lítáme pro něj. My na to, že nemáme letadla. A on nám nabídl, že nám je koupí. A koupil. Takhle jsme se dostali k novým padesátkám (letoun Zlín Z – 50LX) a začali používat nové jméno Sky Box.

 

Název Sky Box jste vymyslel vy?

Ne, to vymyslel manažer Martin Nepovím. Lidi v zahraničí si sice mysleli, že jsme boxeři, ale název se ujal.

 

Kdy jste pověsil Čtyřku na hřebík?

V roce 2002. Ještě šest let po penzi jsem dělal kotrmelce, ale v srpnu 2002 jsem předal velení. V šedesáti šesti letech. Lidi už se na mě chodili dívat jako na exota, ale já se cítil ve formě.

 

A předání žezla v roce 2002 proběhlo dobrovolně?

Dobrovolně, já už totiž neměl čas. Syn začal vyrábět ultralehký eroplány a já mu je testoval, protože nikdo jiný neměl zalítávací doložku. Tak jsem skončil a předal jsem to.

 

Dneska místo vás létají Flying Bulls Aerobatic Team. Jste spokojen?

Ano, už to lítají armádní piloti. Kluci dostali nové eroplány od Redbullu a lítaj dál…

 

Létáte ještě? Pustí vás do letadla?

Pustili by, ale já nechci. Já už jsem všechny papíry nechal propadnout. Já mám nalítáno nejvíc hodin v celý republice, přes 23 tisíc.

 

A jezdíte se aspoň na Flying Bulls Aerobatic Team koukat?

Na tréninky do Jaroměře. Tam jezdím.

 

A kibicujete?

Ne. Jenom koukám, jak to umějí.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama