Bělorusko už bojuje – a to na straně Ukrajiny

Z Běloruska přicházejí zprávy, že tamní armáda odmítá bojovat na straně Ruska na Ukrajině, o což žádal ruský prezident Putin běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Je to tak?

Nedá se tvrdit, že by celá armáda v Bělorusku odmítala ani že by celá byla proti Lukašenkovi. Jinak bychom bývali s protesty v roce 2020 uspěli. Zemi v podstatě okupuje Rusko, Lukašenko je zcela závislý na Putinovi, navíc delší dobu dochází k „rusifikaci“ armády. To znamená, že nejvyšší pozice v různých silových složkách režimu poměrně často zastávají osoby, které pocházejí z Ruska, někdy údajně mají i ruské občanství. Něco jiného jsou ale mladí lidé, kteří byli povoláni na vojnu v rámci základní vojenské služby. Většina z nich byla přinejmenším svědky, případně se přímo účastnila masových protestů proti Lukašenkovi v roce 2020.

 

A tito mladíci odvádění do armády jsou většinou proti válce?

Ano. Předloni poprvé se protesty konaly nejen v hlavním městě Minsku, ale i v menších městech a vesnicích. A ti, kdo jdou na vojnu, pocházejí většinou právě z míst mimo hlavní město: v Minsku totiž existuje více příležitostí, jak se službě v armádě vyhnout. A u těchto lidí se asi režim skutečně bál toho, že pokud dostanou zbraň a rozkaz jít na Ukrajinu, tak by se taky mohli obrátit proti Lukašenkovi.

 

Chápu správně, že běloruská opozice a exil se snažily právě na tyto mladé lidi působit?

Svjatlana Cichanouská, která v roce 2020 porazila Lukašenka v prezidentských volbách (i když režim výsledky samozřejmě neuznal), a její Kancelář prosazují takzvaný protiválečný program. V jeho rámci mimo jiné různými komunikačními cestami přesvědčují vojáky, že pokud by je Lukašenko poslal na Ukrajinu, tak aby buď přešli na ukrajinskou stranu, nebo aby dezertovali. Jsou pro ně připravené evakuační kanály, s jejichž pomocí dosud odcházeli politicky pronásledovaní, ale nyní se používají i pro ty, kdo byli povoláni na vojnu. A Bělorusové už dnes také bojují na straně Ukrajiny.

 

Na běloruské jednotky na straně kyjevské vlády se ještě zeptám. Nicméně proč Lukašenko sice poskytl ruským vojákům základny, z nichž se pak vydali na Ukrajinu, ale běloruské armádě nakonec nedal rozkaz k útoku, i když to po něm Putin chtěl?

To, myslím, trvá dodnes, Putin chce po Lukašenkovi vojenské angažmá běloruské armády i nadále. I když momentálně stáhl své vojenské jednotky z okolí Kyjeva a Černihivu.

 

Ale proč to tedy Lukašenko neudělal? Tedy kromě zmíněného odporu části armády.

Nerada komentuji, proč Lukašenko něco udělal nebo neudělal, protože si nemyslím, že je úplně psychicky v pořádku. Navíc ani nevidíme do všech dohod, které s Putinem uzavřel. Jeden z důvodů, proč tam neposlal vojáky, je ten, který jsem zmínila – totiž že by se nějaké procento armády otočilo proti němu. Jsou tam ale i další aspekty. Lukašenko často působí, jako že plácá chaoticky nesmysly, ale když ho sledujete léta, vidíte u něj opakující se motivy. A jedním z pilířů jeho narativu směrem k běloruské společnosti vždy bylo: my, Bělorusové, jsme přece mírumilovný národ a uděláme cokoli – jen aby nebyla válka. V případě války by tak Lukašenko neuměl vysvětlit, jak je možné, že do ní ten mírumilovný národ zapletl. Dalším aspektem je pak samotná povaha Bělorusů, která se projevovala třeba tím, že si při předloňských masových protestech sundávali boty, když si chtěli stoupnout na lavičku, nebo i dříve při protestních pochodech čekali na zelenou, aby mohli přejít ulici. Bělorusové zkrátka nejsou razantní a přinejmenším až dosud hledali jiné způsoby řešení než vzít zbraň do ruky.

 

Jako za protektorátu

Průzkumy v Bělorusku asi nejsou úplně spolehlivé, když tam vládne tuhá diktatura, ukazují nicméně, že naprostá většina populace je proti válce.

Průzkumy se uskutečňují většinou přes internet a je tam hodně omezení, jakékoli průzkumy jsou totiž v Bělorusku zakázány. Nicméně nezávislý politický institut Chatham House uspořádal online průzkum – a podle něj podporují válku jen tři procenta obyvatel Běloruska. Proto mě opravdu moc mrzí přístup některých evropských států, které při přijímání opatření a zavádění vízových restrikcí házejí Bělorusko do stejného koše jako Rusko. Bělorusko se podle nich rovná Lukašenko, tedy agresor, a všichni Bělorusové jako kdyby byli spolupachateli jeho vojenské agrese. Jenže ve skutečnosti tam patří Lukašenko, ale ne běloruský národ.

 

V Bělorusku se také – na rozdíl od Ruska – neobjevily, pokud vím, žádné fotky lidí chlubících se nechvalně známým symbolem invaze Z. Je i tohle další indicie, co si běloruská společnost o válce myslí?

Určitě. Ještě bych se vrátila zpět do roku 2020, kdy Evropa neuznala režimem vyhlášený výsledek voleb v Bělorusku a státy včetně České republiky prohlásily, že Lukašenko je pro ně nelegitimní prezident, který se udržuje u moci pouze silou. A řekly také, že „zvoleným“ prezidentem“, respektive prezidentkou ve smyslu president-elect je Svjatlana Cichanouská. Někteří ji dokonce takto oslovovali, třeba předseda českého Senátu Miloš Vystrčil. Jenže nyní jako by se zapomnělo na to, jaká tehdy byla vůle běloruského národa a že většina rozhodně není na straně Lukašenka. Kdo tak v očích evropských států reprezentuje Bělorusko? Lukašenko, kterého jsme neuznali? Nebo běloruský národ, který ohromnými protesty řekl otevřeně a nahlas svůj postoj vůči nelegitimnímu prezidentovi, jenž zatahuje zemi do války?

 

Přitom mnozí Bělorusové proti válce různým způsobem vystupují.

Je to tak. I ti, kdo nejsou aktivisté, projevují různým často skrytým způsobem odpor, ačkoli třeba demonstrace potlačuje Lukašenkův režim brutální silou. Policejní tlak je tam podobný jako v Československu za normalizace po roce 1968, nebo dokonce možná jako za protektorátu. Přesto působí v Bělorusku již zmínění partyzáni, kteří například ničí železnici, aby se ruská vojenská technika nemohla dostat na Ukrajinu. Riskují desítky let ve vězení a někdy i život. Jsou to hrdinové, o nichž se někdy bude psát v učebnicích.

 

Lukašenkův režim zatkl několik desítek lidí pracujících na železnici za sabotáže a donutil je natočit přiznání. Patrně jde ale jen o špičku ledovce, těch lidí zapojených do sabotáží musí být podstatně více. Je to tak?

Přesně tak. „Kolejnicová válka“, jak my tomu říkáme, je jen jedním z druhů odboje. Abych to shrnula, tak Bělorusko už vlastně bojuje – a bojuje na straně Ukrajiny, jen se o tom moc nemluví a není tolik vidět, protože v Bělorusku neexistují žádná svobodná média, nezbyly tam žádné nezávislé neziskové organizace a většina lídrů a lídryň je ve vězení. V zemi jsou tisíce politických vězňů a vězeňkyň a jejich počet roste.

 

Sabotáže proti softwaru používanému na železnicích prováděla skupina hackerů Cyber Partisans. Neomezili se však jen na to: natáčeli také videa rozmlouvající vojákům Lukašenkovy armády účast ve válce.

Ti kyberpartyzáni toho skutečně dělají mnohem více. Podíleli se například na zveřejnění osobních údajů příslušníků běloruských silových složek, dálkově měnili na státních počítačích pozadí na portrét zavražděného demonstranta Ramana Bandarenky atd. Díky dalším skupinám aktivistů se nyní šíří videa ruských vojáků, kteří rabovali na Ukrajině a svou kořist posílali z Běloruska domů. Nezaregistrovala jsem, že by se něco takového dělo v Rusku, tam víme jedině o protestních akcích proti válce.

 

Je zhruba známo, kolik Bělorusů se zapojilo do dobrovolnických jednotek bojujících na straně Ukrajiny?

Už jsou to určitě stovky a jednotek je více. Dvě nejznámější jsou prapor Kastusja Kalinouského, pojmenovaný po slavném běloruském publicistovi a revolucionáři, který bojoval proti ruskému impériu, a pluk Pahoňa – Pahoňa je státní znak Běloruska, který Lukašenko neuznává, respektive kterého se zbavil prostřednictvím pseudoreferenda. Většina příslušníků těchto běloruských jednotek podepsala smlouvy s ozbrojenými silami Ukrajiny. Ale Bělorusové jsou i v jednotkách ukrajinské územní obrany. A mají už své padlé – jeden Bělorus zahynul třeba při bránění Buči – Illja Licvin, jiný zase vedle města Irpiň – Zmicer Apanasovič. Bělorusové bojují a umírají za Ukrajinu a budoucnost Běloruska.

 

Svobodná běloruská armáda

Dostaly se mezi řadové Bělorusy – navzdory cenzuře oficiálních médií – záběry zmasakrovaných civilistů z osvobozených ukrajinských měst?

Dostaly masově, protože hlavním zdrojem informací zůstávají kanály na sociální síti Telegram. Režimem zakázaná běloruská nezávislá média fungují v zahraničí, třeba v Litvě, Polsku nebo v České republice, a Bělorusové napříč různými vrstvami i věkovými skupinami se k nim umějí dostat a masově je sledují. V Bělorusku skoro každá druhá babička, která protestovala v roce 2020, ví, co je VPN a jak se přes ni dostat na internetové stránky, které režim blokuje. To je mimochodem další rozdíl oproti Rusku.

 

Jaký dopad na běloruskou společnost ty záběry mrtvol měly?

Záleží na tom, o jakých částech společnosti se bavíme. Jsou to šokující záběry, ale třeba já osobně jsem skoro nebyla překvapená. Pro mě je to pokračování toho, co dělalo Rusko v Čečensku nebo v Podněstří. Vím také, co dělalo Rusko v Abcházii, kam jsem párkrát jezdila tlumočit. Rozdíl je v tom, že teď jsou zvěrstva ruské armády na Ukrajině dokumentována a zveřejňována. Zpřístupněných záběrů z čečenských válek tolik nenajdete. Domnívám se však, že míra brutality tam byla v zásadě stejná.

 

A váš názor má i většina Bělorusů?

Určitá část Bělorusů nějakou dobu k Putinovi a Rusku vzhlížela: dlouho se na něj dívali jako na přece jen o něco svobodnější zemi, než jakou je tvrdá Lukašenkova diktatura. Po roce 2020 si ale uvědomili, že Rusko je nepřítel, protože Lukašenko se udržel u moci jenom díky Putinovi. Tehdy to pochopili i ti, kteří ještě v roce 2014 říkali, že s tím Krymem to vlastně není úplně jednoznačné a že máme zůstat přáteli s Ukrajinci a Rusy. A pro tyhle lidi, i když se s Ruskem rozloučili už předloni, mohly záběry z Buče představovat šok.

Rusko dnes, jak už jste řekla, Bělorusko okupuje, tak?

Bělorusko je vlastně pod dvojí okupací. Jednak je okupováno nelegitimním Lukašenkem a jeho silovým aparátem a zároveň je teď okupováno Ruskem. Takže když někdo v Evropě plošně zakáže vydávání víz Bělorusům, neuvědomuje si, že jde o národ, který potřebuje mít cesty úniku. Je to, jako kdyby Británie za protektorátu neumožňovala Čechům utéct a vzkazovala jim – zůstaňte a už něco udělejte s tím Heydrichem a Hitlerem.

 

Nicméně Heydrich a Hitler se v protektorátu nedostali k moci prostřednictvím svobodných voleb.

Souhlasím, nechci, aby to vyznělo tak, že my Bělorusové a Bělorusky neneseme žádnou odpovědnost za Lukašenka. Ta odpovědnost tam je, běloruský národ si ho v roce 1994 ve více méně svobodných volbách zvolil. Ale kolektivní vinu v kontextu války odmítám, protože způsob, jakým je teď země vtahována do války, je jednoznačně vina Lukašenka a jeho státního aparátu, nikoli běloruského národa. Za počínání Lukašenka má navíc odpovědnost i mezinárodní společenství, které ho dlouho uznávalo, je tam mimochodem bohužel třeba i odpovědnost Ukrajiny, která obchodovala s ním a v roce 2020 nezpochybnila výsledek voleb, jak jsme od ní očekávali. Je zde i odpovědnost mezinárodních struktur, které říkaly, že nelze vyloučit Bělorusko z Interpolu nebo ho odpojit od SWIFTu, tedy od mezinárodního bankovního systému. Přitom po začátku války se najednou ukázalo, že spousta věcí jde.

 

Pokud by Putin ve válce neuspěl, jaký by to mělo dopad na Lukašenka? Oslabil by ho takový vývoj?

To je těžká otázka. Jestliže by Putin neuspěl, mohla by nějakou roli sehrát finanční podpora, kterou až dosud poskytoval Lukašenkovi a která by se mohla po případné porážce zastavit. Pak by Lukašenkův režim neměl z čeho svoje silové složky platit, protože on žádné zdroje nemá a čerpá je zásadně z Ruska. Mohlo by to silové složky ovlivnit, nicméně ti lidé si v násilí libují.

 

Takže pokud se zastaví tok peněz z Kremlu do běloruských silových složek, mohly by se obrátit proti Lukašenkovi?

Obávám se, že by se proti Lukašenkovi jen tak nepostavily. Měly tu možnost v roce 2020, ale neučinily to. Tehdy přešli na druhou stranu někteří z řadové policie, ale od vyloženě ozbrojených bezpečnostních složek, jakou je třeba nechvalně známý OMON (bělorusky AMAP), jehož příslušníci rozhánějí demonstrace a protestující bijí a mučí, jen málokdo. Silové složky se stále dopouštějí násilí na vlastních obyvatelích, jsou nepřítelem běloruského národa, proto vítězství nad Lukašenkovým režimem s nimi již nespojuji. Mnohem větší nadějí jsou zmíněné běloruské jednotky, které se teď rodí na Ukrajině. Třeba se stanou jádrem běloruské armády, která by nakonec mohla osvobodit Bělorusko od ruské okupace i nelegitimního režimu. Právě proto také – až dosud pacifistická – běloruská diaspora po celém světě tyto běloruské jednotky aktivně podporuje a posílá jim peníze a vybavení.