Jazykový babylon v českých rodinách? Proč ne

Po celém světě žijí české rodiny, které řeší vícejazyčnou výchovu. Má smysl učit děti češtinu, když neplánují návrat do Česka? Není pro ně matoucí, když rodiče mluví více jazyky? Rodačka z Ostravy Kateřina Spiess-Velčovská vede od roku 2011 českou školu, která sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem, a založila internetový projekt Průvodce vícejazyčnou výchovou. Publikuje rozhovory s rodiči a prarodiči z celého světa, kteří diskutují o (ne)výhodách jazykového babylonu v rodinách. V září Kateřina zorganizovala online kongres, kde sdíleli zkušenosti diskutující z Evropy i zámoří.

Znám emigranty, kteří učili své děti česky, ale jiní se od češtiny záměrně „odstřihli“, protože nevěřili, že se někdy vrátí do původní vlasti. Jaká je vaše zkušenost z Frankfurtu?

Rozhodně bych nechtěla generalizovat. Někteří emigranti z roku ’68 se opravdu snažili učit češtinu, ale neměli zkrátka stejné možnosti, jaké máme dnes, kdy jsou na internetu nejrůznější materiály pro výuku. Nebo byli krajané, kteří si říkali, že by mohlo být riskantní, aby jejich děti mluvily na veřejnosti česky. Báli se, že je i v cizině může sledovat StB. A pak je další skupina krajanů, která opravdu chtěla učit česky, ale dali na radu dětských lékařů. Mnoho let se totiž říkalo, že by vícejazyčná výchova mohla přetížit mozek dítěte.

 

Odkdy dítě vnímá, když na něj jeden rodič mluví česky a druhý cizím jazykem?

Vědecký výzkum jde ve vícejazyčné výchově rychle kupředu. Ještě před dvaceti lety experti přednášeli o tom, že se dětský mozek příliš zatíží, když na něj budou mluvit rodiče více jazyky. Dnes už ale víme, že k přetížení nedochází. Ve skutečnosti je to pro dětský mozek něco jako trenažér. Roční dítě rozpozná, pokud s ním každý rodič komunikuje jinak. Jazyky k němu přichází stejně, jako když si postupně osvojuje nejrůznější dovednosti. Děti se je neučí jako my v dospělosti, kdy chodíme do kurzů, zapisujeme si slovíčka a píšeme gramatické testy. Máme děti, v jejichž rodině se mluví třemi i více jazyky, a jim se to nijak neplete. Nějak mluví s maminkou, jinak s babičkou nebo tatínkem – a berou to naprosto přirozeně. Dá se to přirovnat k tomu, že v dospělosti také rozlišujeme, jak komunikujeme s kamarády a jaká slova volíme třeba v pracovním prostředí.

 

 

DŮLEŽITÁ PŘÍPRAVA

Přibývá rodin, které s dětmi žijí pár let v jedné zemi, pak zase v jiné. Není pro ně stresující, pokud se ocitnou v neznámém prostředí a musí se nějak domluvit?

Velmi důležitá je příprava. Aby rodiče dětem vysvětlili, kam jedou a proč. Protože když se jen sbalí a odjedou, pak je to skutečně pro dítě dost náročné. Přijde ze dne na den o kamarády a nerozumí svému okolí. Je to velká zátěž a stres. Vzpomínám si na jeden případ, kdy rodina odjela do ciziny. Otec tam nastoupil do práce, matka byla s dětmi doma a skoro s nikým se nevídali. Dítě dobře vnímá, když se matka uzavírá do sebe, bere ji jako vzor a přejímá to od ní. Pokud se někam stěhuji, je dobré si zjistit, zda je v místě krajanská komunita. Hlavně v začátcích si mohou ostatní rodiče hledat pomoc a radu, protože po celém světě jsou desítky neziskových organizací, které provozují třeba české školy, kde se děti učí češtinu, ale také dějepis a zeměpis. Některé takové školy jsou dokonce akreditované ministerstvem školství.

 

Děti do těchto škol dochází o víkendech. To musí být hodně silná motivace, aby se místo volna učily českou gramatiku.

Musíme tu školu dělat tak, aby obstála v konkurenci dalších kroužků. Do naší České školy bez hranic Rhein-Main, kterou jsem založila v roce 2011, jezdí děti nejen z Frankfurtu a okolí, ale dojíždějí také z okolních měst. Měli jsme například jednu čtyřletou žačku, jejíž rodina bydlí sto kilometrů daleko, a ta k nám přišla ráno v osm a nadšeně volala: „Rodiče nechtěli vstávat, ale já jsem chtěla vidět Broučka!“ Což je loutka, kterou používáme při výuce. Mnohem složitější je zaujmout a udržet teenagery, protože mají spoustu jiných možností, jak trávit volný čas. U nás je většinou baví to, že tu mají kamarády – spolužáky. Naši školu už navštěvovalo přes 400 dětí a letos jsme měli první absolventky celého dvanáctiletého cyklu. Chodily k nám od mateřské školky až do deváté třídy základní školy. A už víme, že se chtějí zapojit dál a například nám vypomáhat s výukou.

 

NEDOSTATEK INFORMACÍ

Řadu let museli rodiče dokládat, že dítě chodí do školy, i když žijí v zahraničí, a jezdili na přezkoušení do Česka. Je to ještě aktuální?

Tohle se v českých rodinách často řešilo, protože pokud má vaše dítě české občanství, musí plnit povinnou školní docházku. A je jedno, zda bydlíte v Česku, nebo v zahraničí. V minulosti docházelo k nejrůznějším komunikačním šumům, kdy si rodiče mysleli, že musí děti učit česky, ale nevěděli si rady, jak takovou výuku zajistit. Podle českého zákona musíte od roku 2017 doložit pouze, že dítě chodí do školy, nikoli že se učí česky.

 

Založila jste projekt Průvodce vícejazyčnou výchovou, kde se diskutuje také o rodinách v Česku. Co nejčastěji řeší?

Na jednu stranu jsou ve výhodě, protože děti slyší češtinu všude kolem, ale o to víc potřebují posilovat ten cizí jazyk, kterým mluví jeden z rodičů. Často se mi ozývají rodiče, kteří žili dlouhodobě v zahraničí a po návratu zvažují, jak dál postupovat. Protože pokud se cizí jazyk neposiluje, dítě ho rychle zapomene. V tomhle má české školství velké deficity, protože většinou k těmto dětem přistupuje jako k někomu, kdo přijde do třídy a budou s ním problémy, protože česky moc neumí, ale mluví téměř perfektně cizím jazykem. V naprosté většině škol učitelé nevědí, co si s takovými dětmi počít.

 

Čím si takový negativní postoj vysvětlujete?

Myslím, že je to kombinace neznalosti problematiky vícejazyčné výchovy a také neznalost zahraničního prostředí. Já jsem velkým zastáncem toho, aby studenti pedagogiky, ale také již vystudovaní učitelé jeli minimálně na půlroční stáž do ciziny, protože jedině tak si naplno uvědomíte komplexnost situace a nejrůznější rozdíly. Ve chvíli, kdy se dítě dostane v Česku k učitelům, kteří o vícejazyčné výchově nevědí nic, pak se ho snaží co nejdříve donutit, aby rychle dohnalo češtinu a ten cizí jazyk vůbec nepoužívalo.

 

PROBLÉM VE TŘÍDĚ

Jak tedy učitelé reagují, když se vyskytne takový „problém“?

Standardní situace je, že neznalý učitel vnímá takové dítě v podstatě jako ohrožení. Říká si „Co když bude umět líp německy než já?“, a to pro pedagoga není nic komfortního. Takže to většinou řeší tak, že takovému žákovi schválně zadá víc úkolů, nebo ho dokonce pasuje do role učitele, kdy se snaží na něj v podstatě přehodit část vyučování. Tento žák určitě může ostatním dětem předvést, jak se co vyslovuje, ale potřebuje také i klasickou výuku, protože většinou umí plynule komunikovat dejme tomu v němčině, ale neumí gramatiku.

 

Co by mohlo tuhle situaci zlepšit?

Rozhodně zvýšit povědomí o této problematice, protože to není vina učitelů, že jsou bezradní. Však je ani na pedagogické fakultě nikdo nenaučil, jak postupovat. Doposud chybí v koncepci pedagogických studijních oborů oblast, která by budoucím učitelům pomohla připravit se na takové situace. A těch bude přibývat. Chceme náš projekt nabídnout univerzitám i profesním pedagogickým organizacím. Na webu máme spoustu materiálů zdarma, poskytujeme kurzy pro učitele, které využívají atraktivní audiovizuální formu a kde se dozvědí, jak k těmto dětem přistupovat.

 

Máte ještě nějaké další tipy?

Například by mohlo vedení univerzit v Česku zvát učitele z Českých škol bez hranic, kteří fungují v zahraničí a mají dlouholeté zkušenosti s vícejazyčnou výchovou, jako hostující přednášející. Taková výuka by se dala snadno zorganizovat právě díky tomu, že už je běžné používat online prostředí pro přednášky či konference. Existuje také metodika, kterou zpracovala nezisková organizace META, kde jsou praktické tipy pro učitele. Situace se zlepšuje, pomohly tomu okolnosti s ukrajinskými dětmi. Začaly fungovat takzvané integrační třídy, kam chodí děti, které neumí vůbec česky, a přibylo také asistentů ve výuce, kteří pomáhají žákům z vícejazyčných rodin. Stále to ale nestačí, celorepubliková osvěta zkrátka chybí.

 

Jak s tímto tématem pracují učitelé v Německu?

Neexistuje tu jednotná metodika, protože každá spolková země k tomu přistupuje trochu jinak. Hesensko je velmi multikulturní část Německa, a speciálně sem do Frankfurtu míří spousta cizinců. Právě ve Frankfurtu máme třeba speciální úřad pro multikulturní záležitosti, kam by měli přijít rodiče, kteří se přistěhovali, v doprovodu tlumočníka. Úředník s nimi probere, jaké možnosti integrace pro jejich děti existují, zjistí úroveň jazykových i všeobecných znalostí. Podle to dítě zařadí buď rovnou do běžné výuky, anebo do škol s integračními třídami. Děti je navštěvují zhruba rok, než si osvojí základy jazyka, nikdo je neznámkuje. Postupně jsou takové děti začleňovány do výuky i v dalších předmětech v němčině.

 

RODINNÁ VÝZVA

Letos jste zorganizovala 3. ročník online kongresu o vícejazyčné výchově. Na co jste se zaměřili?

Jsem moc ráda, že se nám podařilo získat záštitu ministerstva zahraničních věcí a také české ambasády v Německu. Zařadili nás do projektů v rámci předsednictví v Radě Evropské unie, což je velká pocta, protože díky tomu se naše aktivita dostala do širšího povědomí. Je pro nás opravdu důležité, aby byly informace o vícejazyčné výchově dostupné zdarma komukoli, kdo tohle téma řeší osobně, ale i profesně.

 

 

Zaujalo mě, že máte na webu téměř dvě stě rozhovorů s odborníky, ale také s rodiči a prarodiči. Jaký je přístup nejstarší generace k výuce jazyků?

Většinou se prarodičům líbí, když slyší o vícejazyčné výchově v cizích rodinách, ale když se to týká jejich vlastních dětí a vnoučat, je to složitější. Najednou stojí před nelehkým rozhodováním, zda se začít učit jazyky kvůli vnoučatům nebo příbuzným ze zahraničí. Nedávno jsem na webu zveřejnila rozhovor s herečkou Janou Paulovou, která je v tomhle směru hodně inspirativní. Dělá všechno pro to, aby se do vícejazyčné výchovy vnoučat zapojila. Každý měsíc jede alespoň na pár dnů za dcerou a její rodinou do Anglie. Učí vnoučata česky a kromě toho se sama zdokonaluje v angličtině. Zavedla také pravidelné hovory s rodinou přes internet.

 

NAŠE IDENTITA

Točila jste také rozhovory s dospělými, kteří jako děti zažili vícejazyčnou výchovu. Co jste od nich zjistila?

Nevzpomínám si na nikoho, kdo by řekl, že by mu více jazyků zkomplikovalo život. Zpětně berou jazykovou vybavenost jako benefit, který jim umožňuje ledacos nového, například mohou studovat nebo pracovat v Česku či kdekoli jinde v zahraničí. A hodně důležité je pro ně také to, že mohou komunikovat s rodinou. Mnohdy ale zmiňují, že je mrzí, jak se k nim lidé v Česku chovají. Výjimkou nejsou otázky typu: „A ty seš teda Čech, nebo Němec?“ Proč by si vícejazyčný člověk musel vybírat? Takové dotazy svědčí leda o tom, že o vícejazyčné výchově je stále velmi nízké povědomí.

 

Jak tyto děti, které žijí dlouhodobě v cizině, vnímají původní český domov rodičů?

Podle mě je to hodně o definici vlastenectví. Bohužel je v Česku silně zažitá představa, že vlastenec je pouze ten, kdo tam bydlí, jako kdyby vlastenectví bylo nutně spjaté s konkrétním místem. Já si ale myslím, že českou identitu a vztah k české vlasti si v sobě člověk nese nezávisle na tom, kde žije. Vícejazyčná výchova není jen o jazyku samotném, důležité je znát například i historii, ctít tradice a zvyky. Právě díky tomu si vícejazyčné děti „nosí“ kořeny v sobě a pak už nezáleží na tom, zda zrovna bydlí v Berlíně, nebo v New Yorku. To silné pouto v nich zůstává.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama