Jazykový babylon v českých rodinách? Proč ne

Znám emigranty, kteří učili své děti česky, ale jiní se od češtiny záměrně „odstřihli“, protože nevěřili, že se někdy vrátí do původní vlasti. Jaká je vaše zkušenost z Frankfurtu?

Rozhodně bych nechtěla generalizovat. Někteří emigranti z roku ’68 se opravdu snažili učit češtinu, ale neměli zkrátka stejné možnosti, jaké máme dnes, kdy jsou na internetu nejrůznější materiály pro výuku. Nebo byli krajané, kteří si říkali, že by mohlo být riskantní, aby jejich děti mluvily na veřejnosti česky. Báli se, že je i v cizině může sledovat StB. A pak je další skupina krajanů, která opravdu chtěla učit česky, ale dali na radu dětských lékařů. Mnoho let se totiž říkalo, že by vícejazyčná výchova mohla přetížit mozek dítěte.

Odkdy dítě vnímá, když na něj jeden rodič mluví česky a druhý cizím jazykem?

Vědecký výzkum jde ve vícejazyčné výchově rychle kupředu. Ještě před dvaceti lety experti přednášeli o tom, že se dětský mozek příliš zatíží, když na něj budou mluvit rodiče více jazyky. Dnes už ale víme, že k přetížení nedochází. Ve skutečnosti je to pro dětský mozek něco jako trenažér. Roční dítě rozpozná, pokud s ním každý rodič komunikuje jinak. Jazyky k němu přichází stejně, jako když si postupně osvojuje nejrůznější dovednosti. Děti se je neučí jako my v dospělosti, kdy chodíme do kurzů, zapisujeme si slovíčka a píšeme gramatické testy. Máme děti, v jejichž rodině se mluví třemi i více jazyky, a jim se to nijak neplete. Nějak mluví s maminkou, jinak s babičkou nebo tatínkem – a berou to naprosto přirozeně. Dá se to přirovnat k tomu, že v dospělosti také rozlišujeme, jak komunikujeme s kamarády a jaká slova volíme třeba v pracovním prostředí.

DŮLEŽITÁ PŘÍPRAVA

Přibývá rodin, které s dětmi žijí pár let v jedné zemi, pak zase v jiné. Není pro ně stresující, pokud se ocitnou v neznámém prostředí a musí se nějak domluvit?

Velmi důležitá je příprava. Aby rodiče dětem vysvětlili, kam jedou a proč. Protože když se jen sbalí a odjedou, pak je to skutečně pro dítě dost náročné. Přijde ze dne na den o kamarády a nerozumí svému okolí. Je to velká zátěž a stres. Vzpomínám si na jeden případ, kdy rodina odjela do ciziny. Otec tam nastoupil do práce, matka byla s dětmi doma a skoro s nikým se nevídali. Dítě dobře vnímá, když se matka uzavírá do sebe, bere ji jako vzor a přejímá to od ní. Pokud se někam stěhuji, je dobré si zjistit, zda je v místě krajanská komunita. Hlavně v začátcích si mohou ostatní rodiče hledat pomoc a radu, protože po celém světě jsou desítky neziskových organizací, které provozují třeba české školy, kde se děti učí češtinu, ale také dějepis a zeměpis. Některé takové školy jsou dokonce akreditované ministerstvem školství.

Děti do těchto škol dochází o víkendech. To musí být hodně silná motivace, aby se místo volna učily českou gramatiku.

Musíme tu školu dělat tak, aby obstála v konkurenci dalších kroužků. Do naší České školy bez hranic Rhein-Main, kterou jsem založila v roce 2011, jezdí děti nejen z Frankfurtu a okolí, ale dojíždějí také z okolních měst. Měli jsme například jednu čtyřletou žačku, jejíž rodina bydlí sto kilometrů daleko, a ta k nám přišla ráno v osm a nadšeně volala: „Rodiče nechtěli vstávat, ale já jsem chtěla vidět Broučka!“ Což je loutka, kterou používáme při výuce. Mnohem složitější je zaujmout a udržet teenagery, protože mají spoustu jiných možností, jak trávit volný čas. U nás je většinou baví to, že tu mají kamarády – spolužáky. Naši školu už navštěvovalo přes 400 dětí a letos jsme měli první absolventky celého dvanáctiletého cyklu. Chodily k nám od mateřské školky až do deváté třídy základní školy. A už víme, že se chtějí zapojit dál a například nám vypomáhat s výukou.

NEDOSTATEK INFORMACÍ

Řadu let museli rodiče dokládat, že dítě chodí do školy, i když žijí v zahraničí, a jezdili na přezkoušení do Česka. Je to ještě aktuální?

Tohle se v českých rodinách často řešilo, protože pokud má vaše dítě české občanství, musí plnit povinnou školní docházku. A je jedno, zda bydlíte v Česku, nebo v zahraničí. V minulosti docházelo k nejrůznějším komunikačním šumům, kdy si rodiče mysleli, že musí děti učit česky, ale nevěděli si rady, jak takovou výuku zajistit. Podle českého zákona musíte od roku 2017 doložit pouze, že dítě chodí do školy, nikoli že se učí česky.

Založila jste projekt Průvodce vícejazyčnou výchovou, kde se diskutuje také o rodinách v Česku. Co nejčastěji řeší?