Lidé chodí na ošetření i třicet kilometrů, popisuje lékařka pomáhající v Ugandě

Takzvaný lékařský výjezd pomáhá k tomu, aby někdo neumřel na lehké onemocnění jen proto, že nejsou k dispozici léky nebo péče doktora. Lenka Karahutová založila neziskovou organizaci Emoter ještě při studiu medicíny. Dnes jezdí pomáhat do Ugandy pravidelně, když covid dovolí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak vás napadlo založit s přáteli ze školy neziskovku na podporu zlepšení zdravotní péče v Ugandě?

Po pátém ročníku medicíny jsem šla přes léto dobrovolničit do Ugandy do jedné nemocnice a tamní lékaři mi ukázali, že existuje něco jako lékařský výjezd. Já to tehdy nevěděla, tady u nás to při zdejší zdravotní péči neznáme. Strašně jsem to chtěla zkusit. Ještě před odjezdem mně přitom má teta říkala, že jak tam najdu nějaký sirotčinec či něco podobného, že jej rádi podpoří. Toto mně dávalo větší smysl.

 

Jak jste ale pomoc zorganizovala na místě?

Šla jsem se tam podívat do jednoho sirotčince, kde bylo hodně dětí, a vedoucí se mě ptala, zda je nemůžeme zkontrolovat. To mi připadalo jako fajn věc, když budu vědět, kam peníze jdou. Moji známí z nemocnice mně to pomohli zorganizovat. Rodiče, kamarádi, všichni přispěli, nakoupili jsme více věcí, léky, sehnali větší auto, zmobilizovali místní komunitu. Přes den jsme vyšetřovali, očkovali. Měli jsme tam tři sta až čtyři sta lidí za den, byli jsme dva doktoři. Byli jsme všichni strašně unaveni, ale měli jsme dobrý pocit, že ten den stál opravdu za to. Proto jsme si řekli, že by bylo fajn to dělat opakovaně.

 

Začala jste tedy shánět další podporu v Česku?

Měla jsem státnice, ale nedalo mi to spát. Chtěla jsem to udělat pořádně. Pak jsem tam vycestovala znovu, v rámci stáže z pediatrie před státnicemi, a to už jsem se rozhodla projekt oficiálně registrovat. Když jsem se vrátila, připojili se ke mně další medici Petr Janota a Tamara Fořtová a dnes je nás zhruba dvacet. Což je dobře, protože jde o velké množství práce. Většina českých dobrovolníků studuje medicínu a já teď už pracuji jako lékařka na plný úvazek v nemocnici.

 

Střídáte se tak, že když získáte peníze, vyjedete na pár dní?

Ze začátku jsme to měli tak, že pomohla rodina, širší okruh známých. Pak přišel covid a nemohli jsme lékařské výjezdy organizovat, protože při nich se tam otočí stovka lidí za den. V Ugandě byl absolutní lockdown. Měli jsme pauzu, ale zatím jsme se učili, jak vést projekt. Na tento rok máme podporu ministerstva zahraničních věcí, skrze grant české ambasády v Nairobi v Keni, pod kterou spadá i Uganda.

 

Kolik jeden takový lékařský výjezd stojí?

Když nepočítám moje výdaje na letenku a další, tak jeden výjezd stojí 35 až čtyřicet tisíc korun na tři až čtyři dni, kdy se od rána do večera ošetřuje. Každý den pro jinou skupinu lidí, jinou vesnici. Za tu dobu ošetříme zhruba dva tisíce lidí. Většina lidí dostane léky, další tisícovka dostane tablety na odčervení, zhruba tři sta zaočkujeme, pět set jich dostane vitamin A v rámci prevence. Samotných výkonů je přes tři tisíce.

 

 

Jak tamním lidem dáváte vědět, že přijíždíte?

Existuje něco jako místní lídr v dané komunitě, ten začne lidi mobilizovat, tiskneme plakáty, ale nejdůležitější je lokální rádio. Díky tomu se ta informace dostane daleko. Teď naposledy přišli i lidé třicet kilometrů od daného místa, vyrazili ve čtyři ráno a dorazili pěšky. My jsme tam kolem sedmé až osmé hodiny a oni na nás už čekali.

 

​​​​​​​

S jakými zdravotními problémy se při ošetřování nejvíce setkáváte?

Většinou jde o rány, které jim nikdo nikdy neošetřil, což je nebezpečné, protože žijí v prachu a špíně. Pak malárie či jiné infekce, respirační onemocnění, záněty močových cest. Nemají peníze na doktora, pokud tam vůbec nějaký je, a léky jsou často nedostupné. Může se stát, že nemají přístup k antimalarikům či antibiotikům a onemocnění se může zkomplikovat tak, že vede až k smrti. K tomu je primárně lékařský výjezd, aby někdo neumřel na vlastně lehko léčitelné onemocnění jen proto, že tam léky či lékař nejsou. Lidé se tam potýkají i s chronickými nemocemi, s vysokým tlakem a cukrovkou, ale to nejsme zatím schopni pořádně ošetřit, když jezdíme jednou měsíčně. Tyto lidi posíláme do nemocnice.

 

Tamních lékařů je málo?

Celý okres Nebbi, kam jezdíme, zahrnuje asi 350 tisíc lidí. Jsou tam nějaké nemocnice, ale problém je, že není pořádně vyškolený personál, je to daleko od hlavního města. Je tam jedna státní nemocnice, ale když člověk přijde s malárií, tak mu naúčtují v přepočtu sto korun, což je docela dost na tamní poměry, a pak mu nedají ani antimalarika, ale panadol. Jde také o velkou rozlohu, takže první problém je se vůbec do nemocnice dostat.

 

Proč jste si vybrali tuto oblast Nebbi?

Poprvé jsem nebyla tam, ale v Kampale, hlavním městě. Když jsme pak vyjížděli, chtěli jsme někam dál, kde jsou horší podmínky. Pak mě oslovil někdo z jedné neziskovky z oblasti Nebbi, kde se starají o vzdělání. Ale pokud budou děti nemocné, do školy nepůjdou. Dívky, když mají menstruaci, tak nevědí, co dělat, a nejdou do školy. To je každý měsíc týden, což je hodně zanedbané docházky. Nikdo tam lékařskou péči nedělal. Chceme se soustředit na jeden okres, dělat to pořádně a naučit to místní tak, abychom už pak nebyli potřeba.

 

Rádi byste tam zbudovali i vlastní nemocnici?

To by bylo ideální, dnes je musíme posílat jinam a zatím nemocnicím moc nedůvěřujeme. Uvidíme, možná za patnáct dvacet let. Problém je, že chybí personál. Všichni utíkají do hlavního města, podobně jako u nás. Nejlepší by bylo, kdybychom si sami personál i školili. Proto plánujeme i školu pro porodní asistentky, zdravotní sestřičky a nižší personál.

 

Jak často jezdíte vy sama do Ugandy?

Minulý rok jsem se musela vrátit kvůli státnicím. Ale mám už v Ugandě tým, jsou schopni se zorganizovat sami, kdy dohlížím jen na dálku. Jsou hlavně z Kampaly z nemocnice. Je tam takové jádro, jeden laboratorní technik, lékař, sestra a jedna dívka, která dělá záznamy o pacientech, abychom věděli a mohli je kontaktovat, že mají přijít na další vakcínu. Budu ale jezdit dál, zhruba jednou za tři měsíce. Hledáme i další dobrovolníky.

 

Jak se dají tak časté cesty zkombinovat se studiem medicíny a nyní s prací?

Těžko, ale jde to, nespím každý den osm hodin. Teď už máme tým velký. Pro mě to má už významnou citovou vazbu, když vidím výsledky. Je to součást mého života a už si neumím představit, že bych se jí vzdala. Moc chci, aby se tam dostali i další naši dobrovolníci a viděli, jak velký má jejich práce smysl.

 

Zmínila jste se, že loni byl v Ugandě také lockdown, nedalo se tam dostat. Jak na tuto zemi dopadl covid?

Bylo to tam trochu časově posunuté. V Česku byl loni lockdown v půlce března, oni ještě tři týdny normálně fungovali. Pak ale zemi zavřeli úplně. Neměli sice tolik pozitivních případů, ale zavřeli hranice, letiště, a to až do října. Ale nerozběhla se tam velká epidemie.

 

To je asi štěstí, že se tam covid tolik nerozšířil, vzhledem ke zdravotní péči, kterou popisujete…

Covid samotný je nepostihl tolik, ale většina lidí se živí prodejem na ulici, a to bylo zakázané. Spousta lidí přišla o práci. Dodnes tam jsou zavřené školy a je i noční zákaz vycházení. Samozřejmě nosí roušky. Na rozestupy nejsou moc naučení, ale když to porovnám s Českem, je to tam více pod kontrolou. Nebbi je na hranicích s Kongem, kontrolují lidi, testují. Kdyby se to tam rozběhlo, bylo by to o dost horší. U nás sice nemocnice praskaly ve všech, i já jsem se starala o covidové pacienty, i když dělám na gynekologii, ale tam lidé do nemocnice nedojdou anebo si ji nezaplatí.

 

Jaká je v Ugandě situace dnes?

Mají pár případů, ale v porovnání s námi je to nic. Většina nakažených je v Kampale, kde lidé více cestují. V oblasti, kde působíme my, lidé necestují a nemají šanci se moc nakazit. Nikam nechodí.

 

Od loňského listopadu už tam ale můžete létat a ošetřovat?

Postupně se rozvolňuje, ale nějaká forma lockdownu stále je. Při příletu do Ugandy mě kontrolovali o dost více než při návratu do Čech, zda nemám covid. Platí tam stále zákaz nočního vycházení. Když jsem v noci přiletěla, tak nás kontrolovali policisté třikrát. Nehrotí to, ale zastavují auta. My jsme proto museli mít na výjezdu policistu, kontroloval roušky a rozestupy.

 

Jaké máte s Emoterem plány na letošní rok?

Cíl je ošetřit dvacet tisíc lidí. Uvidíme, zda se podaří, kvůli covidu jsme začali později. Pak bychom chtěli mít vlastní auto, zatím si ho půjčujeme, a více rozběhnout edukační program.

 

Grant z ministerstva je dlouhodobý, anebo stále sháníte peníze?

Grant je na letošek, ale je vypisovaný každý rok z této ambasády. Používáme peníze až nyní, od března. Ale snad se nám podaří přilákat i jiné finance, běží nám kampaň na Donio.cz, jsme na Darujme.cz.

 

Ještě jedna praktická otázka, kde v Ugandě bydlíte, když tam jedete ošetřovat?

Rodina člena týmu nám vždy poskytne dům a starají se o nás. Jsou vděční, že se o komunitu někdo zajímá. Není tam elektřina, voda, ale starají se o nás pěkně, o Velikonocích pro nás rodina opékala kozu.

 

Vodu tedy berou ze studně?

Je to velmi suchá prašná oblast, a když vrcholí období sucha, je i v té studni málo vody. Nevím o nikom z místních, že by měli vodu vyloženě doma. Ve větších městech je to ale jiné. Vždy je někdo z rodiny určený, kdo ráno vstane a jde pro vodu do studně. Pak ji převaří, vědí, že ji nemají pít takto.

 

Vy jako zdravotníci si taky chodíte pro vodu ze studně?

My jsme většinou na nějakém místě pro komunitu známém, jako je škola, knihovna, malé zdravotnické středisko, a tam je přístup k vodě. I když záchody ne. Na ošetření nebo na čištění ran ale bereme raději fýzáky (fyziologický roztok, pozn. aut.), abychom měli jistotu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama