Děti patří do rodiny, český stát si to ale nemyslí

Na stole výboru OSN pro práva dítěte leží stížnost, která upozorňuje na pochybení českých úřadů a soudů. Jde o případ dvou sourozenců, kteří se dostali do ústavní péče. Sociálním pracovnicím vadilo, že ten starší, tehdy šestnáctiletý, nechodí do školy ani do práce. O tři roky mladší sestra měla velké absence ve škole. Je to důvod pro odebrání z rodiny? Podle právničky Anny Hofschneiderové z Fóra pro lidská práva, která rodinu zastupuje, nikoli.

Loni v říjnu jste podali stížnost k výboru OSN pro práva dítěte, letos v lednu výbor řekl, že se bude případem dvou sourozenců odebraných z rodiny zabývat. Je to vůbec poprvé, kdy tento orgán OSN bude takovou věc proti ČR řešit. Proč děti nechodily do školy?

Dětem nebylo ve škole dobře, cítily tam úzkost. Starší chlapec měl nicméně dokončenou povinnou školní docházku. Přesto sociální pracovnice argumentovaly tím, že má chodit do školy anebo do práce, že nemůže jen sedět doma a že je třeba ho vést k odpovědnosti.

 

A jeho sestra?

Ta měla velké absence a škola doporučovala matce, aby pro ni využila psychiatrickou nebo psychologickou podporu, a to se nestalo. Hlavním důvodem odebrání tedy bylo, že se děti umístí do ústavního zařízení, kde se jim tato forma pomoci poskytne a zároveň se bude řešit školní docházka.

 

Kde je podle vás ta hranice, kdy musíme respektovat, jak rodina funguje, a kde naopak je potřeba zasáhnout, protože rodič dítěti škodí?

Ano, zde je otázka, zda je legitimní, že stát autoritativně zasáhne do života dětí a rodičů, protože nedochází k nějakému naplňování společenského očekávání, jak máme děti vychovávat a vést. Problém je podle mne v tom, jak chápeme koncept lidských práv. V tomto případě byly děti umístěny do ústavu a výrazně jim omezili kontakt s rodiči s odůvodněním, že je tím naplňováno jejich právo – právo na vzdělání.

 

Školní docházka je ale povinná a rodič by měl zajistit, aby se dítě vzdělávalo, nebo ne?

Tady narážíme na velmi zažitá takzvaná předporozumění – a i povinná školní docházka není správně pochopena. My k ní někdy přistupujeme jako k branné povinnosti, jako by to byla základní povinnost dítěte, která je vynutitelná. Povinnost v tomto případě ale znamená především to, že dítě nemůžou vyloučit ze školy, i když tam nebude chodit.

 

Proč stát často děti odebírá, místo aby situaci řešil jinak?

My se tu nějakým způsobem soustředíme na to, „jak by to mělo být“ a co je pro dítě „to nejlepší“. To ale není v silách státu. Tato naše představa o nejlepším zájmu dítěte navíc vychází z toho, že o tom rozhodují lidé, kteří spadají do bílé střední vrstvy s majoritními postoji. Kdokoli se pak odchyluje od očekávané představy, jak by věci měly být a jak by všichni měli žít, je disciplinován s cílem ho do naší představy vpasovat, k čemuž má mimo jiné sloužit ústavní péče.

 

 

Co byste navrhovala?

Podle mne bychom měli pouze stanovit, co je nepřípustné, tedy například týrání, a do zbytku autoritativně nezasahovat. Pokud rodina čelí nějakému problému, stát má pouze zajistit, aby se rodině nabídla pomoc, například ve formě služeb anebo materiální pomoci.

 

 

DĚTI JSOU U SOUDU BEZ PRÁVNÍHO ZASTOUPENÍ

Vrátím se k případu dvou sourozenců. Kde děti skončily?

V rámci předběžného opatření se rozhodlo, že budou umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. To bylo v červnu 2019. Pak tomu paradoxně napomohl covid na jaře 2020. Mnoho dětí, včetně zmiňovaných sourozenců, se v této době dostalo na propustku domů, kde mohly několik týdnů být. Najednou se tedy ukázalo, že prostředí, ve kterém žijí, pro ně není ohrožující. Týrané děti by domů na propustku nikdo nepustil. To ukazuje na disciplinační povahu opatření. V rozhodnutí o odebrání se píše, že děti nelze žádným způsobem donutit k podřízení se autoritám.

 

Co se dělo pak?

V momentě, kdy se začalo po odeznění první vlny pandemie rozvolňovat, přišlo mamince oznámení, že se děti musí vrátit zpátky, protože ústav za ně zodpovídá.

 

Nyní jsou doma?

Teď už ano. Přibližně po roce se vrátily, protože se situace ohledně školní docházky obou sourozenců urovnala. Domnívám se však, že to nic nemění na tom, že absence ve škole a neplnění povinné školní docházky, případně jiné formy ekonomické nečinnosti na straně dětí, nejsou legitimním důvodem pro tak razantní zásah vůči dětem, jakým je odebrání z rodiny.

 

Ve stížnosti poslané OSN upozorňujete i na to, co se odehrávalo u soudu.

To je další problém. Dětem se u soudu stanovuje opatrovník, který je u soudu zastupuje, a typicky je to zaměstnanec orgánu sociálněprávní ochrany dětí (OSPOD). U sourozenců nastala absurdní situace, kdy soud v první instanci rozhodl, že jejich odebrání z rodiny není vhodným řešením. Opatrovník dětí se ale odvolal s tím, že děti mají jít do ústavu. To je, jako by děti samy řekly, že chtějí do ústavu.

 

Měly by v těchto případech mít děti u soudu své právní zastoupení, což OSPOD není?

Já jsem pro právníka všema deseti, ale ani tak to nemusí být ideální řešení. Například u případů detence neboli umístění dospělých v psychiatrických léčebnách je právník povinný, přesto to moc nefunguje. Ve finále nezáleží na tom, kdo u soudu je, potřeba je hlavně to, aby vykonával advokacii, tedy pomáhal klientovi, aby u soudu zazněl jeho názor.

 

Než jste se obrátili k výboru OSN, byl případ u Ústavního soudu. Ten se k němu vyjádřil jak?

Odmítl se jím zabývat. Uznávám, že naše ústavní stížnost byla dlouhá, měla přes osmdesát stran. Popisovala ale tři systémové problémy, které jsou v českém právním systému dlouhodobě zažité. Myslím si, že přesně těmito věcmi by se Ústavní soud zabývat měl. Měl by se snažit změnit věci, které jsou systémové a chybné. Anglicky se tomu říká landmark cases neboli přelomové případy, které poukazují na chyby a systém mění.

 

Dalším krokem, pro který jste se rozhodli, bylo tedy obrátit se na OSN.

Ano. Česko má od roku 2016 možnost podávat individuální stížnosti k výboru OSN pro práva dítěte. Je to tedy poměrně novinka a výhodou je, že výbor OSN není tak konzervativně laděný jako třeba Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Orgány OSN jsou trochu dál a jsou důslednější, takže jsme se tam nebáli obrátit, i když není zatím na poli mezinárodního práva k této tematice tolik rozhodnutí, která by naši tezi podporovala.

 

Co si od stížnosti slibujete?

Doufám, že výbor stížnosti nejen vyhoví, ale ztotožní se s naší argumentací. Určitě by to byla velká satisfakce pro rodinu v podobě jasného vyjádření, že orgány, které odebraly děti, udělaly chybu. A pro nás by to byl další podklad pro to, jak se má stát stavět k lidským právům dětí. A do budoucna to někomu může pomoci, obrátit se již přímo na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

 

Vyhraný soud ve Štrasburku znamená, že stát musí danou věc systémově řešit a pokud ne, je za to sankcionován. Je tedy Štrasburk něco jako nejvyšší meta?

Je samozřejmě strašně hezké vyhrát ve Štrasburku, ale podle mne je důležitější vyhrávat u našeho Ústavního soudu, protože to by mělo větší dopad na to, jak to tady funguje. Když si vezmete slavný případ D. H. a ostatní proti ČR, který se týkal umisťování romských dětí do zvláštních škol, Česká republika prohrála a musely se tu zavést inkluzivní programy. Ony ale nejsou inkluzivní, jako spíše integrační. Což je rozdíl, protože inkluze je o otevřenosti a respektu k jinakosti, je to postojová věc.

 

KOJENECKÉ ÚSTAVY BY SE MĚLY ZRUŠIT

Vy jste před čtyřmi lety sepsali a pak ve spolupráci s dvěma mezinárodními organizacemi podali stížnost k Evropskému výboru pro sociální práva, což je orgán Rady Evropy. Stížnost se týkala kritiky umisťování malých dětí do kojeneckých ústavů. Výbor vám dal loni na podzim za pravdu. Co bylo cílem této stížnosti?

Cílem bylo získat jednoznačné rozhodnutí, které by se přímo týkalo ČR. Dokumentů, které hovoří o nelegitimitě umisťování dětí nízkého věku do ústavní péče, je velmi mnoho. Toto rozhodnutí se ale týká přímo našeho státu, který teď bude muset výboru předkládat zprávy, jak se situaci snaží napravit a změny implementovat.

 

Zrovna nyní leží ve sněmovně dvě novely, které zrušení kojeneckých ústavů navrhují. Myslíte, že návrh na zrušení po dvaceti letech, co se o tom jen mluví, projde?

Doufám, že ano. Mám jen trochu obavu, aby se pak zase nenašla cesta, jak děti do ústavů přesto dávat. Když se legislativně zakázalo umisťování dětí do ústavů ze sociálních důvodů, stejně se našel způsob, jak to obejít, a tyto děti tam stále končí. Proto si myslím, že je velmi důležité se soustředit na to, proč děti v ústavní péči končí. Když se podíváte do statistik, kvůli týrání a zneužívání jsou děti odebírány jen asi v pěti procentech všech případů. Mnoho dětí se odebírá z vágních důvodů, které souvisejí se zmiňovanou disciplinací.

 

Český stát by měl tedy podle vás mnohem víc řešit, jak pomoct rodinám, aby se nedostávaly například do existenčních problémů.

Stát se má snažit vytvářet příležitosti, po nichž rodiny sáhnou, když budou mít problémy. Je potřeba si také uvědomit, že mnoho problémů vzniká kvůli chudobě. V novelách, které jste zmiňovala, se píše o tom, že rodinám je potřeba nabídnout terénní služby třeba kvůli posilování rodičovských kompetencí. Vy ale především potřebujete vyřešit otázku bydlení a toho, co budou tyto rodiny jíst.

 

Kde se vzalo tak silné přesvědčení, že ústavní péče je vhodný prostředek, když má rodina nějaké problémy?

Problém je v tom, a to jak u školství, tak i u sociálněprávní ochrany dětí, že tu máme zákony, které sice byly přijaty po roce 1989, ale z velké části jsou inspirované socialistickou legislativou. Nutí nás uplatňovat stále ty samé vzorce myšlení z předchozího období. Nemůžeme se pak divit, že má člověk hodnotu, až když není zátěží pro sociální systém.

 

Vy v rámci svého doktorského studia zjišťujete historické souvislosti ústavní péče. Co jste už zjistila?

Já se dlouho spokojila s tím, že je to dědictví socialistického režimu. Ale ono to jde dál. Důraz na disciplinaci a strach z chudoby najdete už v 19. století. Socialistická zákonnost to jen dotáhla k dokonalosti tím, že dřív platilo, že rodina má přednost před ústavem, kdežto komunismus upřednostnil kolektivní péči.

 

Jak to vypadalo v 19. století?

Trestaná byla žebrota a tuláctví. Tehdy si ale tvůrci politik všimli, že jsou postiženi nejen dospělí, ale i jejich děti, které s dospělými končí ve stejných institucích. Tak si řekli, že budou humánnější a vytvoří pro děti jejich vlastní instituce, takže polepšovny. Následně zjistili, že se k nim ale děti dostávají „pozdě“ a že je třeba je odebírat dříve a „zachránit je před zlem“, jak se tehdy psalo. Začali se tedy soustředit na prevenci, jak zachránit „závadného jedince v zárodku“. Tak se vytvořil systém, který tu funguje dodnes.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama