Kreslí komiksy, Francie jí za ně udělila řád

Lucie Lomová kreslí ráda od malička. Ilustruje, můžete vidět její vtipy, ale za ideální prostředek pro vyjádření považuje komiks. Je to ale náročné. „Vytvořit komiks dá hodně práce a času, takže člověku musí to nadšení a odhodlání vydržet. Musíte mít silnou motivaci, být si jistá, nebo aspoň tomu hodně věřit, že je pro vás to téma, ta práce dostatečně zajímavá, abyste s ní strávila třeba další dva roky. Na rozdíl od kreslení vtipu, který máte hotový za odpoledne,“ říká ilustrátorka a autorka komiksů, která letos získala vysoké francouzské vyznamenání.

Letos v březnu vám Francouzi udělili Řád umění a literatury, vaše knihy byly přeloženy do francouzštiny. Víte, proč si vás zrovna Francouzi takhle oblíbili?

To je dlouhá historie, která souvisí s tím, jak jsem vůbec začala dělat komiksy pro dospělé. Svůj první komiks pro dospělé Anna chce skočit jsem shodou takových synchronicit, které by vystačily na celý rozhovor, vydala právě ve Francii. Teprve poté vyšla Anna tady. Pak mi tam vyšly ještě dvě knížky a dvakrát jsem se dostala do Maison des auteurs, což znamená Dům autorů, ve francouzském Angoulême. Právě tam se taky koná nejvýznamnější světový komiksový festival, je tam velké muzeum komiksu, celé město komiksem žije a pro autory jsou tam výborné podmínky.

 

Jaké?

Komiksoví autoři nebo animátoři přijatí na rezidenční pobyt jsou ubytovaní v bytech v centru města, v Domě autorů pak mají sdílené ateliéry, kde mohou využívat počítače, grafické tablety, skenery a k dispozici jsou jim dvě výjimečně milé paní, které se starají o všechen provoz. Panuje tam opravdu velmi inspirativní prostředí, takže pro mě to byl vždycky takový výlet do ráje. Tam jsem před lety pracovala na svém komiksu Divoši. Kromě Angoulême jsem byla pozvaná i na řadu jiných festivalů ve Francii, koná se jich tam během roku strašně moc. Postupně člověk nasbírá nějaké známosti nebo si někdo všimne jeho práce, takže mě pak jeden komiksový publicista, který píše pro ActuaBD, což je zajímavý server o komiksu, doporučil Francouzskému institutu v Praze. Od něj jsem pak dostala zakázku, abych udělala komiks ke stému výročí jeho založení.


Jak se vám to povedlo?

Dalo mi to mnohem víc práce, než jsem čekala, protože jsem musela napsat i scénář. Vzhledem k tomu, že jsem o tom tématu nevěděla vůbec nic, bylo třeba shánět informace, pídit se po zdrojích a ze všech těch faktů a dat vytvořit nějaký souvislý tvar, příběh, který by shrnul tu dlouhou dobu do deseti stran formátu A4 a byl pokud možno také zábavný ke čtení. Komiks pak přeložili do francouzštiny a vystavili v galerii Institutu. A protože byli s výsledkem spokojení, vydali pak komiks i knižně jako dvojjazyčnou publikaci. A to se stalo impulzem, proč mě na řád navrhli.

 

Komiksový ráj

Čím to je, že je zrovna Francie na rozdíl od Česka takový komiksový ráj?

Na to se nabízí jednoduchá odpověď. Ve Francii je ta tradice dlouhá a nepřerušená. Francouzi mají tradičně velký smysl pro obraz jako takový i pro literaturu, takže není divu, že zrovna tam – a rovněž také v Belgii – je ta tradice tak silná. Francouzi a Belgičani komiks milují a komiksoví autoři se tam těší velké popularitě. Berou komiks vážně a není divu, že právě tam se mu začalo říkat deváté umění, zrovna shodou okolností v roce, kdy jsem se narodila. Od té doby tam tenhle obor prodělal obrovský vývoj a dneska se posunul do všech žánrů a všech možných výtvarných stylů. K tomu přispěly i digitální technologie, dnes komiks vytváří analogově poměrně málo lidí.

 

 

Jaký byl vývoj u nás?

U nás to bylo jiné. Když to vezmu stručně, tak komiks byl neustále zakazovaný, nejdřív jeho vývoj přerušila druhá světová válka, pak ho zakázali komunisti. V šedesátých letech přišlo trochu oživení, ale z něj zůstaly jen takové malinké pramínky v podobě několika stránek v dětských časopisech a časopisu Čtyřlístek. Ten údajně vydržel jen díky tomu, že dítě nějakého komunistického papaláše ho tak milovalo, že to příslušný orgán kvůli němu nedokázal zakázat. Nově se tedy začal komiks rozvíjet až po revoluci a ještě chvilku to trvalo. Teprve v tomto tisíciletí vidíme, že je rozvoj opravdu hodně dobře nastartovaný, i díky tomu, že se komiksu věnují na vysokých výtvarných školách, kde vyrůstají nové generace autorů. Ovšem stává se, že hodně z nich toho zase nechá, až vyčerpají prvotní nadšení, protože existují mnohem efektivnější způsoby, jak se kreslením uživit.


Dá se říct, jak dlouho vám trvá nakreslit komiksový příběh?

To je těžká otázka, protože rozdíl je v tom, jestli jste jenom výtvarník, nebo jestli si to i sama píšete.

 

A když si to i sama píšete, tak vymýšlíte scénář a kresby dohromady, nebo nejdřív scénář, a potom kreslíte?

Všechno jakoby trošku najednou. Samozřejmě nejdřív musíte mít nějakou ideu, o čem to bude a odkud kam se chcete dostat. Teď už delší dobu pracuju na jedné takové rozsáhlé věci a zjistila jsem, že si neumím napsat jen čistý scénář, a pak podle toho kreslit. Tedy teoreticky by to šlo, ale pro mě je mnohem přirozenější zacházet skoro od začátku i s vizuální podobou.

 

Proč?

Vyprávění prostřednictvím obrazů je hlavní charakteristika a přednost komiksu. Nevyprávíte tu jenom textem, ale vším vizuálním – kompozicí, barvami, němou hrou postav, rozložením panelů na stránce a tak dále. Ty možnosti se zdají skoro nevyčerpatelné a baví mě v průběhu práce objevovat, kam mě kreslení dovede. To je něco, co se nedá předem vymyslet. Neumím dopředu přesně odhadnout, dokud to nezkusím, co všechno dokážu nakreslit a na co už budu potřebovat text. Někdy stačí výraz obličeje, gesto, detail, který ušetří spoustu slov. Takže postupuju v takových fázích. Když vím, o čem to bude, dělám si nejzákladnější rozvrh stránek, pak hrubou skicu, podrobnější skicu, potom teprve čistou kresbu a barvy, a úplně nakonec ten finální text, který se může po celou tu dobu ještě přizpůsobovat.

 

Váhám mezi papírem a digitálem

Kreslíte ručně, nebo na počítači?

Mám tablet, takový velký Ipad Pro a v něm program Procreate a to je strašná radost s ním pracovat. Ale ještě pořád váhám mezi papírem a digitálem a váhat asi ještě dlouho budu, obojí má svoje výhody a nevýhody. Když kreslíte na papír, je to jiný druh potěšení, ta věc pak na tomto světě fyzicky skutečně existuje, což je hezká vlastnost, navíc si užíváte práci s barvami, které se chovají jinak než ty digitální, jsou živější. Práce na tabletu je zas v něčem pohodlnější, nabízí různé druhy čar, různé stopy štětců, nekonečnou škálu barev, dovoluje velké množství úprav a oprav, takže nehrozí, že jediným špatným tahem celou práci zkazíte a budete muset začít znovu. Těch možností je při digitálním kreslení tolik, že si člověk musí někdy dát hodně důrazně určité mantinely, aby se v nich úplně neztratil.

 

Jaká byla nejkratší doba, za kterou jste nějaký komiks nakreslila, a jaká byla nejdelší?

Každý komiks je různě dlouhý. Největší rekord byl asi, když jsem kreslila komiks Drom o dějinách Romů. Ten jsem musela kvůli nějakým termínům udělat za čtyři týdny, bylo to 14 stránek. Ten spěch je na tom bohužel trochu vidět a dneska bych už se do toho za těch podmínek nepouštěla. Byl to největší komiksový maraton, co jsem zažila. Teď už se snažím na nic extra netlačit, není kam spěchat. Světu je úplně jedno, jestli udělám pět knížek, nebo jednu, jde spíš o to, abych s tím byla sama spokojená, měla jsem z toho nějaký požitek, a potom to snad může být zajímavé i pro ostatní. Takže teď mám něco rozdělaného už pár let a ještě dlouho mi to bude trvat. Ale snažím se moc se tím netrápit.

 

Prozradíte, co to je?

Bude to autobiografický román o jednom roku mého života, když jsem byla malá a my jsme žili v Americe.

 

Takže na tom teď pracujete?

Teď zrovna ještě pracuju na adventním kalendáři pro televizní stanici Déčko. Dříve býval jen digitální a obvykle jsme s ním začínali v parném létě, teď jsme začali ještě dřív, protože letos chceme poprvé udělat i opravdovský čokoládičkový kalendář, který by si lidi koupili v obchodě a paralelně s tím webovým kalendářem by z něj mohli mlsat.

 

Co to je za kalendář?

Interaktivní kalendář se otvírá každý rok prvního prosince na internetové stránce Déčka. Je tam už od roku 2011. Já ho teď kreslím podesáté. Je to taková hezká práce, tým lidí na Déčku je moc příjemný a ráda mezi ně chodím, je to občerstvující, protože obvykle pracuju sama doma.

 

Anča a Pepík

Takže se i trošku snažíte vyvažovat tvorbu pro dospělé a pro děti?

Já jsem vlastně chtěla dělat komiks jen pro dospělé, ale poptávka mě nějak stále tlačí k tomu, že se věnuju i dětem. Ať už tím animovaným seriálem Anča a Pepík (o dvou myších kamarádech, kteří odhalují záhady ve městě Ušín – pozn. red.), kterého vzniklo dohromady třináct dílů, nebo právě prostřednictvím adventních kalendářů.

 

Dá se kreslením komiksů uživit?

Jen kreslením komiksů by to bylo těžké, za ta léta už ale mám i nějaké tantiémy z prodeje knih. A také občas i nějakou výhodnou práci mimo tu komiksovou. Už to není tak, že bych si neměla za co koupit rohlíky v Bille, což se mi kdysi občas stávalo.

 

Kde berete inspiraci?

Na to je těžké odpovědět, to nikdo neví, kde se to bere. Děláte to, k čemu vás to vnitřně nějak pudí, co vás samotnou zajímá. Různě to zkoušíte. Mně funguje chodit na procházky v přírodě, spíš v takové poklidné krajině a bez nástrah, aby člověk nemusel moc dávat pozor, kam šlape... ty monotónní kroky pak nějak rozhýbávají myšlenky, nesmí se na to tlačit, nechat to jen tak lehce plynout a jen občas trochu pošťouchnout... Anebo si jen tak kreslím, črtám a pozoruju, co se na papíře děje.

 

 


Takže i když vás něco v určitý moment napadne, tak si to rychle nakreslíte?

Přesně tak. Jenže častokrát už se to pak člověku později nezdá tak úžasné jako v ten okamžik. Jako když se mi občas zdají košaté a zábavné sny, kdy si říkám: To je geniální, teď to stačí jen napsat a bude to úžasné! A pak když se vzbudím, tak to nadšení pomaloučku vyprchává. Vytvořit komiks dá hodně práce a času, takže člověku musí to nadšení a odhodlání vydržet. Musíte mít silnou motivaci, být si jistá, nebo aspoň tomu hodně věřit, že je pro vás to téma, ta práce dostatečně zajímavá, abyste s ním strávila třeba další dva roky. Na rozdíl od kreslení vtipu, který máte hotový za odpoledne, a když zrovna úplně nefunguje, můžete ho prostě zahodit a zkusit něco jiného.

 

A vtipy také kreslíte?

Začínala jsem někdy na začátku osmdesátých let v Dikobrazu, takže ze začátku jsem občas vtipy kreslila, dohromady jich bylo přes 60. Teď mě občas napadne vtip většinou v reakci na nějakou politickou nehoráznost, tak to rychle nakreslím a hodím na Facebook, ale rozhodně bych nebyla schopná to dělat pravidelně, protože je to strašná řehole. Něco vás napadne, nakreslíte to, a už zase nemáte na čem pracovat. Je to takové nekončící vymýšlení. I proto mně vyhovuje dělat delší příběhy, které můžete rozvíjet, vydrží vám nadlouho a můžete si do toho příběhu takříkajíc vlézt a pobýt si v něm.

 

Co vás na komiksu baví?

Tak především odpovídá mému autorskému typu, protože já se nechci zříct ani psaní, ani kreslení. Je to disciplína, která vám umožňuje strašně moc věcí, komiksový jazyk se neustále vyvíjí a můžete objevovat způsoby, jak co vyjádřit. Pořád mi připadá, že je to pro mě ideální prostředek vyjádření.

 

Chystáte teď kromě komiksu ze svého dětství a adventního kalendáře pro Déčko ještě něco dalšího?

Na podzim má vyjít v nakladatelství Labyrint můj komiksový deník z roku 2017, který jsem si vymyslela jako takový koncept s určitými pravidly. Šla jsem do toho bez jakýchkoli očekávání, chtěla jsem si vyzkoušet, jestli zvládnu vést si kreslený deník opravdu po celý rok, každý den. V zásadě se mi to podařilo, jen občas je místo obrázků stručná věta, ale většinou je to pokaždé aspoň jeden obrázek, několik panelů, někdy i víc stránek, když se mi zrovna zadařilo.


Autorka je redaktorkou ČTK.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama