Ukrajinci v Česku obnažili problémy, s nimiž se sami potýkáme

Během loňského roku jste několikrát řekla, že jste příjemně překvapená, jak jsme příchod ukrajinských uprchlíků zvládli. Platí to stále?

Pořád jsem příjemně překvapená, byť to má svá ale. Stále platí, a to už se nezmění, že se dobře zvládla prvotní emergentní fáze. Měla sice taky své mouchy, ale zpětně to byl úspěch. Samozřejmě v tu chvíli, tedy loni na jaře, jsme takový pocit vždycky neměli, frustrace byla občas velká.

Z čeho?

Komunikace státu a koordinace všech aktérů nebyla pokaždé ideální. Bylo vidět, že státu chybí krizové scénáře, které by počítaly s tím, že se něco takového může stát. Kdyby existovaly, mohli jsme si ušetřit spoustu sil. Z tohoto pohledu jsou pro nás události loňského roku cennou zkušeností.

Jak důležitá byla pomoc občanů, kteří dobrovolně pomáhali či poskytli Ukrajincům své domovy?

To bylo velmi důležité. Dobrovolnické zapojování a solidární domácnosti jsou tím nejefektivnějším, co můžete pro integraci udělat. Samozřejmě ta odpovědnost leží i na samotných uprchlících, kteří musejí být aktivní. Jenže aby zůstali aktivní a motivovaní, potřebují vědět, že jsou tu přijímaní. Sice se vůči nim objevují i kritické hlasy, stále ale převažuje to pozitivní a to je potřeba udržet.

Zvládla by se loňská uprchlická vlna bez solidarity Čechů?

Ne. Od začátku bylo jasné, že státní správa by to nezvládla a politici, kdyby viděli, že to veřejnost nepodporuje, tak by se taky tolik nesnažili.

Takže jsme naši politickou reprezentaci vlastně donutili, aby se činili?

Myslím, že politici byli nastavení na pomoc. Pokud by ale necítili podporu veřejnosti, dlouho by jim to nevydrželo. To, že hledali řešení a byla tu cítit politická vůle uprchlíkům pomoct, vycházelo z toho, jak se k uprchlické vlně postavila veřejnost.

ZPÁTKY NA UKRAJINU?

Zmínila jste, že je potřeba, aby uprchlíci byli motivovaní a sami aktivní. Nesnižuje ale v tomto případě jejich motivaci to, že se dost z nich chce vrátit na Ukrajinu?