Ukrajinci v Česku obnažili problémy, s nimiž se sami potýkáme

Během loňského roku jste několikrát řekla, že jste příjemně překvapená, jak jsme příchod ukrajinských uprchlíků zvládli. Platí to stále?

Pořád jsem příjemně překvapená, byť to má svá ale. Stále platí, a to už se nezmění, že se dobře zvládla prvotní emergentní fáze. Měla sice taky své mouchy, ale zpětně to byl úspěch. Samozřejmě v tu chvíli, tedy loni na jaře, jsme takový pocit vždycky neměli, frustrace byla občas velká.

 

Z čeho?

Komunikace státu a koordinace všech aktérů nebyla pokaždé ideální. Bylo vidět, že státu chybí krizové scénáře, které by počítaly s tím, že se něco takového může stát. Kdyby existovaly, mohli jsme si ušetřit spoustu sil. Z tohoto pohledu jsou pro nás události loňského roku cennou zkušeností.

 

Jak důležitá byla pomoc občanů, kteří dobrovolně pomáhali či poskytli Ukrajincům své domovy?

To bylo velmi důležité. Dobrovolnické zapojování a solidární domácnosti jsou tím nejefektivnějším, co můžete pro integraci udělat. Samozřejmě ta odpovědnost leží i na samotných uprchlících, kteří musejí být aktivní. Jenže aby zůstali aktivní a motivovaní, potřebují vědět, že jsou tu přijímaní. Sice se vůči nim objevují i kritické hlasy, stále ale převažuje to pozitivní a to je potřeba udržet.

 

Zvládla by se loňská uprchlická vlna bez solidarity Čechů?

Ne. Od začátku bylo jasné, že státní správa by to nezvládla a politici, kdyby viděli, že to veřejnost nepodporuje, tak by se taky tolik nesnažili.

 

Takže jsme naši politickou reprezentaci vlastně donutili, aby se činili?

Myslím, že politici byli nastavení na pomoc. Pokud by ale necítili podporu veřejnosti, dlouho by jim to nevydrželo. To, že hledali řešení a byla tu cítit politická vůle uprchlíkům pomoct, vycházelo z toho, jak se k uprchlické vlně postavila veřejnost.

 

ZPÁTKY NA UKRAJINU?

Zmínila jste, že je potřeba, aby uprchlíci byli motivovaní a sami aktivní. Nesnižuje ale v tomto případě jejich motivaci to, že se dost z nich chce vrátit na Ukrajinu?

Snižuje. Mluvíme tady o nucené migraci. Přišli sem lidé, kteří neplánovali odejít ze země, často se rozhodli ze dne na den. To je rozdíl oproti lidem třeba ze Sýrie nebo Afghánistánu, protože ti, když se rozhodnou ze dne na den odejít, tak jsou pak v Libanonu a většinou až později pokračují dál. V případě ukrajinské vlny uprchlíků jsme se stali my tou hraniční zemí, k nám lidé narychlo utíkali. Část lidí, kteří o všechno přišli, tu ale zůstat chce, a tak si tu nyní budují existenci. Odhadujeme, že tu zůstane tak třetina z těch přibližně tří set tisíc lidí, kteří tu nyní reálně jsou. Část lidí bude stále pendlovat, jako se pendlovalo i předtím, část lidí se vrátí natrvalo.

 

Co dalšího ještě hraje roli v rozhodování, zda tu začít žít nový život, anebo zda se vrátit do vlasti?

Důležité je i to, jak se k tomu staví Ukrajina jako stát. Její politika je od začátku taková, že chce, aby se všichni vrátili, jak jen to bude možné. To souvisí i se školní docházkou, tedy že Ukrajina chce, aby měly děti ukrajinskou výuku. Některé tedy chodí dopoledne do české školy a odpoledne mají ještě online školu z Ukrajiny. To, že by ukrajinské děti nechodily do českých škol, je ale pro český stát nepřijatelné, a my to kvitujeme. Vnímáme to tak, že se ukrajinské děti musejí naučit česky, protože není jisté, zda se skutečně do své země vrátí.

 

Musí to být pro ně ale náročné.

To ano. Rodiče i děti si tady musejí budovat život a najít na to sílu. Často jsou traumatizovaní, zažívají psychicky náročné chvíle. Jsou v novém prostředí, češtině trochu rozumí, ale ne zcela, řeší si svoje starosti, obávají se o své blízké, kteří na Ukrajině zůstali...

 

Potkala jsem Ukrajinku, právničku, která tu žila od března, pracovala za málo peněz na směny v továrně. Nedávno se na Ukrajinu i s dětmi vrátila. Byla tu sama s dětmi, nenašla si tu žádnou ukrajinskou komunitu, stýskalo se jí po manželovi, na Ukrajině měla i svoje rodiče…

Být právničkou je zrovna pro migraci nepraktické. Lepší to mají ti, co mají nějaké technické vzdělání nebo pracují třeba v IT. Zároveň když jste třeba matka se dvěma malými dětmi, tak se je snažíte dostat do nějaké instituce, a když už tam mají místo, tak tam děti třeba nechtějí chodit, pláčou. Do toho hledáte bydlení, snažíte se zorientovat v novém prostředí, které není sice úplně odlišné, ale trochu jiné je… není to jednoduché.

 

A ještě do toho kontrolujete telefon, jestli váš muž, který zůstal na Ukrajině, žije.

Přesně tak. Někdo to pak zvládá lépe, někdo hůř. Celá řada lidí je taky v zahraničí poprvé a chybí jim řada schopností a zkušeností.

 

Jak moc vám vadily řeči o tom, že mají uprchlíci na sobě hezké oblečení a nové telefony? Ukrajinka, kterou jsem poznala, byla zajištěná, ale přišlo mi to logické, že utíká zrovna ona. Bez úspor by se mi taky nechtělo do cizí země, navíc s dětmi.

Tak je to vždycky, v každé migraci. Vždycky utíkají ti, co mají kompetence a zdroje. Představa, že byste to udělala bez peněz, je absurdní. Ti nejchudší a nejzranitelnější zůstávají v zemi, kde je válka.

 

TOTOŽNÉ PROBLÉMY

Co by měla naše vláda udělat, aby migranti zvládli život v Česku dobře a integrovali se tu?

Velké téma, okolo kterého se nyní vedou největší debaty, je dávková podpora, konkrétně otázka, kdo by ji měl dostávat a v jaké výši. Část veřejnosti si myslí, že Ukrajinci dostávají větší podporu než chudí Češi. To ale není pravda. Myslím, že naše vláda selhává spíše v tom, jak to komunikuje. Nedokáže to českým občanům vysvětlit. Pro Ukrajince tu sice vznikla speciální humanitární dávka, ale oni zároveň nemají přístup k žádné jiné dávkové podpoře. Pokud pečují o dítě s postižením, nedostanou nic navíc. A pokud pracují, humanitární dávka se jim sníží.

 

Takže platí, že tu nemohou žít jen tak? Z humanitární dávky by nevyžili, pokud nemají úspory?

Dlouhodobě se z ní vyžít nedá. Třeba na dítě dostáváte měsíčně 3 320 Kč, náklady na něj máte ale mnohem vyšší. Stát předpokládá, že Ukrajinci začnou pracovat na plný úvazek, jenže tady narážíme na to, že sem přišly většinou ženy s dětmi nebo starými rodiči, o které je třeba se postarat, pokud nejsou soběstační. Reálně tak mohou pracovat třeba tři hodiny denně, a ještě to je nízko kvalifikovaná práce, málo placená. Velká část lidí tedy pracuje načerno, protože nemají přístup k legálnímu zaměstnání nebo se jim to nevyplatí. V oblasti trhu práce tu hrají velkou roli taky zprostředkovatelské agentury, což je komunita, která někdy až kořistí na práci jiných.

 

Vaše sdružení je členem různých meziresortních skupin, které toto téma pomoci a integrace řeší na ministerské úrovni. Daří se vám zde vysvětlovat, co je třeba udělat?

Něco se daří. Například se nám povedlo ministerstvo práce a sociálních věcí přesvědčit, že tu jsou zranitelné skupiny lidí – jako jsou těhotné ženy nebo pečující osoby –, kteří musejí dostávat humanitární dávku vyšší, protože ti prostě nemají možnost najít si práci. Je pochopitelné, že pro stát je to nová situace a že musí řešit ještě další věci jako ceny energií či inflaci, což dopadá na všechny nízkopříjmové domácnosti v Česku. Nesporným faktem ale je i to, že český sociální systém není prostě dobře nastavený, a to pro nikoho…

 

 

Takže otázku pomoci Ukrajincům komplikuje fakt, že stát dlouhodobě neefektivně pomáhá i svým občanům?

Přesně tak. Kdyby dávkový systém nebyl tak komplikovaný, mohli by do něj Ukrajinci vstoupit. Jenže stát je tam nemůže pustit, protože by to nezvládl systém ani Ukrajinci sami. I mnoho Čechů na dávky nedosáhne, a to nikoli proto, že by na ně neměli nárok, nýbrž kvůli tomu, že se ztratí v tom moři administrativy. Do toho si připočtěte situaci na úřadech práce, které jsou personálně poddimenzované, jsou tam mnohdy vyhořelé úřednice…

 

Jak moc velkým problémem je bydlení? Sociologický institut PAQ Research loni vydal zprávu, v níž stojí, že jen čtvrtina Ukrajinců žije ve standardním bydlení. Mimo jiné jejich výzkum ukazuje i to, že pokud jsou v hromadném bydlení, posílají méně častěji svoje děti do školy.

Část lidí bude vždycky, nebo alespoň dlouho, bydlet v hromadném bydlení, s tím se musí počítat. Nejsou to jen ubytovny, ale taky penziony a hostely, které se uprchlíkům loni nabídly. Má to ale i své výhody, může tam vzniknout komunita, mohou si navzájem hlídat děti. Faktem ale je, že by tam lidé neměli žít dlouhodobě, není to dobré pro ně ani pro jejich integraci.

 

Co by měl stát udělat v tomto případě?

Stát by měl chtít, aby si Ukrajinci mohli dovolit standardní bydlení, a pokud jim na to nestačí jejich finance, doplatit jim to. Tím se stanou konkurenceschopnějšími na komerčním trhu s bydlením. Velká škoda je, že neexistuje databáze, jaká je situace v regionech, tedy kde je dostupné bydlení a kde ne. Tím pádem by se mohli lidé z přetížených míst, jako je Praha či Brno, přesunout jinam. My jsme po databázi volali, ale marně. Tak se o tyto přesuny snažíme alespoň sami vlastními silami.

 

Co přesně děláte?

Máme platformu Uprchlíci, vítejte, a pokud nás někdo kontaktuje a shání bydlení, ale nemá vazby na Prahu, nemá tu žádnou práci ani příbuzné, tak se mu snažíme najít místo mimo Prahu. Mnoho z nich ale z Prahy nechce, což chápu, velké město skýtá víc možností. Zároveň ale platí, že v menším městě máte nižší náklady na život.

 

Co říká zkušenost z jiných zemí, například z Německa?

Málokdo z migrantů zůstává na venkově. Všude vždycky směřují do velkých měst. V Německu dělala menší města, která řešila odliv obyvatel, to, že aktivně vytvářela politiku podpory uprchlíků, aby je k sobě nalákala. A dařilo se jim.

 

Ukrajinci by taky mohli zaplnit volná pracovní místa tam, kde zaměstnanci dlouhodobě chybí, například v pečovatelských službách. Může český stát tímto způsobem nějak motivovat ukrajinské uprchlíky?

Určitě může. Může pro ně například nabízet rekvalifikační kurzy v těch odvětvích, kde je personální podstav. Zároveň se ale Ukrajinci budou chovat úplně stejně tržně jako my všichni ostatní. Pokud tedy budou v sociálních službách nízké platy, tak tam prostě migrant nepůjde, navíc když má reálně ještě vyšší náklady na život než my, protože má nižší sociální kapitál. My si spoustu věcí dokážeme zařídit či sehnat s pomocí našich příbuzných, přátel. Oni ne.

 

Z toho všeho, co říkáte, mi vychází, že imigrantská vlna je dobré zrcadlo pro to, jak funguje náš stát, a že když se dokážeme dobře postarat o migranty, může to být přínos i pro Čechy.

Může to tak být. Vezměte si třeba ženy s dětmi. Jak dlouho se tu řeší, že ženy nemohou pracovat na částečné úvazky či z domova, že se tu nepodporuje to skloubení péče a práce? To platí nejen pro ukrajinské matky, ale i pro ty české. Tuhle příležitost to konečně změnit bychom neměli promeškat. Zároveň je ale taky tato situace dobrým momentem zvykání si na jinakost. Je to příležitost pro nás pro všechny, jak změnit nahlížení na lidi z jiných zemí. Naštěstí mi přijde, že mladší generace už dnes tolik neřeší, kdo odkud pochází, jak vypadá… Myslím, že v tomto směru se to tady začne nakonec stejně proměňovat.