Bunda z padáku i sukně z povlečení po babičce

Exkluzivní móda a odpadní materiály nejdou příliš k sobě. Mladá návrhářka Natalie Dufková je však spojit umí. Za sebou má kolekci sportovního oblečení z padákoviny, kterou by jinak firma vyhodila, i modely z damaškového povlečení po babičce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Letošní rok byl pro mnohá odvětví zničující. Jak ovlivnil koronavirus vás?

Jsem pořád pozitivní.

 

Covid pozitivní?

Ne, životně pozitivní. Snažím se vidět všechno z té lepší stránky. Ale není to úplně lehké. Chtěla jsem představit kolekci své značky NANICHE v rámci Prague Fashion Week. Jenže ten byl na jaře zrušený, pak měl být v květnu a nakonec proběhl až v září. Pak jsme ji ještě stačili odpromovat na Designbloku, ale sotva jsme pár věcí prodali, zavřely se obchody. Navíc… lidé nemají kam naše věci nosit, protože nejedou žádné eventy, s tím se dá jen těžko bojovat. Nicméně na druhou stranu si spousta lidí uvědomila, že je důležité podporovat lokální podniky, takže alespoň k něčemu to bylo dobré.

 

Jak důležitá je pro vás právě lokálnost?

Hodně. Vyrábím v České republice a ani v budoucnu nehodlám překročit hranice Evropy. Lokálnost je mezi designéry důležité téma a mělo by být pro všechny. Mám pocit, že se nyní stále bavíme o koronaviru, ale lidé si neuvědomují, že přišel ze země, kde vznikají levné věci za cenu špatných životních podmínek. A to si vybírá svou daň. Když podpoříte lokální podniky, víte, jak výroba probíhá, a že jste tím dali práci spoustě lidem.

 

Nemáte problém najít v Česku dílnu na středně velkou zakázku?

To ano. Začínající designéři to mají těžké. Pro firmy je 50 kusů na výrobu málo, ale pro mě je to zase opravdu moc. Nejsem konfekční značka, stále se považuju spíše za designéra, takže si nedokážu představit, že bych si nechala vyrobit deset tisíc mikin a prodávala je za 500 korun.

 

 

Baví mě menší kolekce

Kolik kusů si necháváte šít?

To záleží. Na posledním Prague Fashion Week jsem představila kolekci šatů z hedvábí. Ty se dělají o jednom modelu, na zakázku pro každého klienta. Tento princip tvorby mám nejraději, protože výsledkem je vždy unikátní věc. Baví mě ale také menší kolekce, které jsou přístupnější. Ty se pak dělají v množství třeba padesáti kusů ve třech velikostech, a tím pádem je ta fabrika schopná je vyrobit.

 

 

Šijete si modely sama?

Já umím šít, ten proces zvládám od začátku do konce. Technické věci do nás hustili na střední a vlastně i na vysoké. Je důležité, aby si designér dokázal udělat prototyp, podle kterého pak mohou šít švadleny. To znamená, že já si šaty navrhnu, ušiju první prototyp, vyzkouším na modelce, upravím a udělám finální verzi návrhu. Pak si model sama nastříhám a dávám k ušití švadleně. Ta má přece jen více zkušeností a je i rychlejší. Sama bych to už nezvládala, protože součástí mé práce jsou také další věci, jako je budování značky nebo propagace.

 

Kolik prototypů obvykle vzniká?

Někdy více, někdy méně. Například v japonské firmě MATOHU, kde jsem byla na stáži, jich dělali obvykle deset, než se vůbec model mohl dát do výroby. Tady se jich dělá méně, záleží na tom, co to je. Například u šatů, kdy musíte zkoumat jejich unikátní tvar, jich potřebujete více. I u nenáročnějších věcí se však obvykle dělají minimálně dva.

 

Řemeslo odumírá

Na stáži v Japonsku jste byla půl roku. Můžete porovnat, jak si stojí české švadleny ve srovnání s těmi japonskými?

V Japonsku je každopádně jak mnohem více švadlen, tak i obecně výroben. Tam, když jste dali do dílny celou kolekci, měli jste ji ušitou za tři dny. To je úplně jiný level. U nás to trvá i tři nebo čtyři měsíce. Já mám třeba moc šikovné dvě švadleny, ale to řemeslo odumírá. Každý by chtěl být návrhář, rodiče na děti tlačí, aby šly na vysoké školy a mizí tak řemeslo, které je k nezaplacení. Přitom u nás má tento obor velkou tradici a podle mě i velký potenciál. Věřím, že se k němu budou lidé zase vracet.

 

Jak jste našla vy svoje dvě švadleny?

Těžko, nakonec se zadařilo přes moji mamku, která má v práci kolegu a ten mi je doporučil. Jsou obě kamarádky, jedna je z Ruska a jedna z Ukrajiny, ale žijí tu dlouho. Ruská škola je také dobrá, vše, co po nich chci, zvládají bravurně.

 

Můžete se pochlubit nějakou známou osobností, která nosí vaše šaty?

Já si vážím každého klienta, který nás podpoří a kterému se naše věci líbí. Před nějakou dobou jsem ale měla moc hezkou spolupráci s českou electroswingovou skupinou Mydy Rabycad. Jejich zpěvačka a frontmanka Žofie Dařbujánová ode mě nosila hodně věcí. Byly to už spíše extravagantnější modely. To je pole designu, kterému bych se ráda věnovala i dál.

 

Nyní se od něj odkláníte?

Chtěla jsem si vyzkoušet obě polohy. Je pro mě důležité dělat i dostupnou módu, ve více velikostech, aby si třeba můj svetr mohla vzít i mamka a slušel jí. Ale zrovna mám teď na focení připravené některé starší modely bund, a říkám si, jaká to byla super věc. Extravagantní kolekce, která měla názor. Věnovali jsme se upcyklaci a získali od firmy Kubíček textil vyřazené látky pro výrobu padáků. Sice neprošly funkčně, aby z nich byly padáky vyráběny, ale jako materiál pro bundy mají skvělé vlastnosti. Navíc, pokud chcete mířit do zahraničí, musíte mít věci jiné a zajímavé. Já se od těchto až uměleckých artefaktů nemůžu a nechci odtrhnout. Je mým snem představit takový kus v zahraničí, v rámci show na nějaké významné osobnosti. Takže jsem tak napůl. Chci dělat jak věci, které se dají nosit běžně, tak i extravagantní modely.

 

Udržitelnost jako samozřejmost

Jaká je vaše poslední kolekce?

Byly to většinou unikátní večerní šaty, móda na speciální události. I to je další moje poloha a způsob, jak zůstat v kreativní rovině.

 

V té jste asi neupcyklovala. Nebo ano?

Já myslím, že jsem člověk, který se upcyklaci nesnaží hlásat za každou cenu, a nechci na tom stavět koncept všech kolekcí, nicméně si myslím, že by určitá udržitelnost a recyklace měla být pro designéra samozřejmost. Snažím se řešit ekologii v každé kolekci, ale není to tak, že bych byla zero waste. Nicméně i v této své zatím poslední kolekci jsem upcyklovala, použila jsem starý damašek, povlečení, které jsem kombinovala s hedvábím.

 

Odkud bylo povlečení?

To bylo od babičky Věry Linhartové, se kterou NANICHE děláme. Bylo hezké, ale už léta někde leželo bez užitku. My to vyprali, našili a použili. Ráda využívám věci, které mám kolem sebe. Pokud neřeším přímo ucpyklaci, chci, aby materiál vznikl tady a ne někde daleko, kde o něm vůbec nic nevím. Stejně tak chci, aby i naše potisky měly ekologický standard.

 

Znamená to, že si u vás můžu koupit večerní šaty, ve kterých už někdo spal?

Zrovna u večerních šatů to nebylo. Spíše sukně kombinovaná s hedvábím. Ale vlastně ano.

 

Jaké další materiály používáte?

V minulé kolekci, která byla zaměřená na sportovní oblečení, začal koncept u bundy ze starého padáku. V poslední kolekci to pak byl damašek, ale používali jsme ho hodně na takzvané „showpiece“, což jsou takové ty extravagantní modely s velkou spotřebou materiálu, které má modelka na přehlídce a pak se využívají při focení. Je to taková ta kreativní věc. Večerní toalety byly z hedvábí. V kolekci MULTIVERSE, kterou nyní propagujeme, máme hodně věcí z merino vlny, což je skvělý materiál, který se vyrábí tady, v Čechách. Hodně dnes už přemýšlím o tom, aby byly materiály také pohodlné a funkční, na rozdíl od školních projektů, u kterých byl prioritou vzhled.

 

Je materiál, který odmítáte? Hodně designérů odmítá například kůži…

Spousta designérů ji nahrazuje takzvanou vegan leather, tedy umělou náhražkou. Což chápu. Na druhou stranu… když se nad tím zamyslíte, tak kůže vám vydrží opravdu dlouho a z hlediska udržitelnosti je tak lepší. Kdybych dělala kolekci například tašek, asi bych ji využila.

 

Co vás čeká nyní? Na čem děláte?

Teď pracuju na diplomce na UMPRUMu, ráda bych školu důstojně ukončila. Čeká mě obhajoba diplomové práce na téma Identita a pojetí ženskosti v současné kultuře odívání. Budu na toto téma vytvářet kolekci, ale zároveň ho i zpracovávat teoreticky. Zajímá mě například, jak se toto téma pojímalo v různých dobách, ale chci to vztáhnout i na tradice a řemesla. To mě na kolekci baví nejvíc. Aktivně se věnovat určitému tématu. Někdy je téma více abstraktní, jindy se vztahuje k materiálu. Nikdy to není tak, že si řeknu, že jen tak zničehonic navrhnu mikiny. Tak mi to nefunguje.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama