Cestu si musíme najít sami. Sestry Válovy to dokázaly

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé dozvěděl o sestrách Válových?

Bylo mi pětadvacet a pracoval jsem v tehdejší Středočeské galerii v Praze jako asistent kurátora. Žil jsem v České republice poměrně krátce a naštěstí jsem měl kolem sebe úžasné a zkušené kolegy a kolegyně. Jedna z nich, Alena Potůčková, připravovala první velkou porevoluční výstavu Válovek. A když za nimi jezdila na Kladno, brala mě s sebou.

 

Jaký dojem jste si z těch návštěv odnášel?

V té době jsem se teprve začínal orientovat v českém moderním umění, takže takové živé, lidské, osobní vstupy byly pro mě úplně klíčové. A holky Válovky… byly prostě okouzlující. Poznal jsem dvě starší dámy, které se nebraly příliš vážně, přitom jsem věděl, že malují závažné věci. A hned jsem taky viděl, že jejich smysl pro humor velmi konvenuje tomu mému, britskému.

 

Jak se tenhle způsob humoru projevoval?

Už tím, jak se mezi sebou bavily. Květa byla ráznější, extrovertnější, často mluvila za obě. To ale neznamená, že by svoji sestru převálcovala. I Jitka uměla být ostrá, a kdyby nesouhlasila, důrazně by se ohradila, ať Květa „nekecá“. Fantasticky se doplňovaly. Sedět tam v kouři cigaret, popíjet červené víno a bavit se s nimi bylo pro mě něco opravdu zásadního a určujícího. Souznělo to se mnou úplně ve všem – umělecky, lidsky, mravně.

 

Vybavíte si nějakou konkrétní situaci?

Jen takové útržky. Jednou jsme s Alenkou Potůčkovou vezli na Kladno maďarského galeristu, který jim chtěl uspořádat výstavu v Budapešti. Holky anglicky moc neuměly, tak jsem pomáhal s tlumočením. Kolega byl plešatý, hlava se mu leskla, a jak jsme seděli u stolu, Květa ho najednou zezadu objala a prohlásila: „Ty můj kudrnatý kluku!“ Pan galerista v první chvíli nevěděl, o co jde, ale když jsme mu to přetlumočili, vzal to sportovně.

 

Měly sestry ze svých výstav radost, dokázaly se z nich těšit?

Prožívaly to s velkou chutí! Zažily těžké doby: válku, totální nasazení, a nakonec tu otřesnou normalizaci, při které i naše Středočeská galerie (dnes Galerie Středočeského kraje, pozn. red.) bohužel hrála dost neblahou úlohu… Holky si slávu zasloužily vrchovatě.

 

Můžete rozvést onu neblahou roli tehdejší Středočeské galerie?

Šedesátá léta byla skvělá. Tehdejší ředitel Jiří Kohoutek nakupoval intenzivně, kvalitně, a na základě bližších vztahů mimo jiné právě Válovky, díky čemuž galerie získala několik jejich nádherných obrazů. Skončilo to v roce 1971 s nástupem normalizace. Nové vedení galerie Válovky nejen ignorovalo, ale tvrdě po nich šlo, aktivně je utlačovalo.

 

Povedlo se to?

Ne tak úplně. V osmdesátých letech se Válovkám kurátorsky věnovala manželská dvojice Jiří a Jana Ševčíkovi, kteří v roce 1983 uhráli možnost putovní výstavy po regionálních galeriích – v Chebu, Ostrově nad Ohří a Roudnici nad Labem čili mimo území Středočeského kraje.

 

V devadesátých letech se jejich výstavy rozjely ve větším měřítku a vy jste byl u toho. Jak vypadaly vernisáže s Válovkami?

Jejich energii a charismatu se nedalo odolat, byť to někdy mívalo drsnější podobu. „Kam jsi mi dala kabelku, ty krávo?“ ozývalo se třeba, a rozhodně ne potichu, přede všemi hosty. Holky měly zkušenosti z průmyslového prostředí Kladna, kde se tak mluvilo. Nezapomeňte, že byly zvyklé na komunikačně velmi nesmlouvavé prostředí, abych tak řekl. Doly, jatka, ocelárny...

 

Jak se to promítalo do jejich tvorby?

Z celého díla vyzařuje vědomí, že lidský život je vzácný a křehký, a přitom odolný. Že jsme zranitelnými bytostmi a zažíváme tíhu a nátlaky, ale je na nás, jak s tím naložíme. Cestu si musíme najít sami – to je možná jejich nejdůležitější sdělení. A holky to dokázaly. Představte si Kladno v padesátých letech. Kolik ignorantských postřehů a výroků musely jako mladé ženy a moderní umělkyně slyšet. Těch nevyžádaných rad, které dostávaly od různých chlapů a samozvaných znalců: „Potřeboval bych domů něco v tomhle stylu, tak jestli si chcete, slečno, něco vydělat, namalujte mi to takhle.“ Už tehdy se zřejmě vycvičily v ironii, která sloužila jako sebeobrana, jak celou tu situaci snášet.

 

Byly věřící?

Dílo sester Válových je prostoupeno humanismem, který nikdy nemá daleko od víry, že lidská bytost je ohniskem hodnot, které nás přesahují. Trochu více to můžeme cítit u Jitky, jejíž projev se soustřeďuje na vnitřní, duševní síly a jejich souboj. Květa malovala v robustnější a živelnější poloze, zajímala se o fyzickou stránku existence. Na jejích obrazech vidíme mohutné postavy pod tíhou kamenných mraků nebo v labyrintu, kde jednotlivci hledají cestu z anonymního davu.

 

Vybavujete si den, kdy zemřely?

První umřela Květa, v roce 1998. A musím přiznat, že takový smutek jsem nezažil, ani když umřela moje vlastní babička. Jitka přežila sestru o třináct let, a i když její odchod nebyl tak nečekaný, také mě to hluboce zasáhlo. Po pohřbu jsme šli s kamarádem a malířem Richardem Konvičkou do pražské kavárny Montmartre, kde jsme si dali na Jitčinu počest víno. Měl jsem ten den jet přednášet na univerzitu do Plzně, ale místo toho jsem zavolal řediteli Ústavu umění a designu, abych se omluvil. Znát se s Válovkami, mít možnost být jim nablízku, bylo něco lidsky zcela mimořádného.

 

Pusa, křížek na čelo a facka

Současná výstava, jejíž jste kurátorem, souvisí s životním výročím sester Válových – narodily se před sto lety. Jak dlouho se taková věc plánuje?

Věděl jsem, že se blíží stoleté jubileum, takže základní obrysy včetně termínu jsem si vykolíkoval už před pěti lety. A doufal jsem, že stejný postup nezvolí někdo jiný. Válovky by si jistě zasloužily další velkou výstavu v Národní galerii v Praze, o tom nemůže být řeč. Ale nestalo se a jsem moc rád, že jsme ji mohli uspořádat v rámci naší galerie, která je s jejich životem a dílem tolik provázaná.

 

Základ tvoří obrazy, které jsou v majetku Galerie Středočeského kraje společně s díly zapůjčenými z dalších institucí a soukromých sbírek. Z jaké akvizice jste měl největší radost?

Zmínit mohu například závěrečný obraz celé výstavy, který jsme díky kurátorce Aleně Potůčkové šťastně získali. Jmenuje se Rozháněč mraků a pochází z roku 1997, kdy už Květa zřejmě cítila, že se blíží konec. Jeho motivem je odpoutávání od všeho pozemského. Základ tvoří mohutná postava podobná těm, které malovala v šedesátých letech – muž jako vytesaný z kamene, z něhož zůstává jen odhmotněný obrys, který se vznáší kamsi do výšin. Naprosto zásadní jsou ale také stovky skic, kreseb, grafik a dalších výtvarných i písemných záznamů, které pocházejí z pozůstalosti sester. Získali jsme je jako dar a je to pro nás veliká čest.

 

Kdo je oním dárcem?

Marie Vydrová, manželka synovce sester Válových. Několik let se krásně starala o Jitku, když zůstala sama. Chránila ji před vtíravými sběrateli, kteří chtěli proniknout na návštěvu a něco si odnést. Holky dokázaly být ostré, ale spíše navenek, v jádru u nich vítězila až bezbranná slušnost a vstřícnost. Paní Majka v tomhle odvedla záslužnou práci: neváhala odpálkovat dotěrné lidi už mezi dveřmi, pokud neměli Jitčino pozvání.

 

Co ji vedlo k tak velkorysému daru?

Věděla, že chystáme reprezentativní výstavu, a důvěřovala nám, že se o celý soubor řádně postaráme. A nejen to. Jde o ucelenou výpověď, kterou sice nemůžeme vystavit v plném rozsahu, ale bude v depozitáři GASK k dispozici pro badatele, kteří by chtěli vypátrat přesnější původ i důvod některých těch věcí. Všechny práce evidujeme, digitalizujeme i restaurujeme, pokud je to nutné. Celkem je tam kolem sedmnácti stovek položek, mezi nimi různé drobnosti z jejich reálného života.

 

 

Jaké například?

Sestry žily od padesátých let neskutečně skromně až na pokraji chudoby. V některých finančně složitých obdobích neměly ani na nové plátno či pořádný papír. Přemalovávaly starší obrazy, kreslily na všechno možné, třeba i na parte. Takové kresby představují vstup do intimní až konfesní sféry uvažování a vyjadřování. Kresba bývá obzvlášť citlivým záznamem přemítající mysli. V případě Válovek je tam dobře vidět jiskra humoru a hravosti.

 

Součástí dědictví po sestrách je i jejich kladenský dům. Párkrát do roka je možné jej navštívit v rámci komentovaných prohlídek, jeho další využití je nejasné.

Důležitou úlohu v celém příběhu sester Válových hraje umělkyně a kurátorka Dagmar Šubrtová. Dělá hodně pro zachování a zpřístupnění jejich odkazu přímo na Kladně, právě ona organizuje i příležitostné prohlídky. Nezachránit tento autentický odkaz by byla nenahraditelná ztráta. Galerie Středočeského kraje proto pomáhala iniciovat jednání mezi současným majitelem domu a Středočeským krajem i městem Kladnem. Snad ještě není pozdě.

 

Co byste považoval za ideální výsledek?

Bylo by skvělé umožnit návštěvníkům vidět kresby v původním prostředí, kde Válovky žily a tvořily. A představit ten dům jako ostrov svobody, kde se lidi za totality nebáli říkat, co si myslí. Navíc na zahradě je krásný reliéf od Evy Kmentové, v koupelně mozaika s orchidejemi, kterou holky samy navrhly... A podle mě by tam měly být i ty jejich přeplněné popelníky a neumyté skleničky s otisky prstů!

 

Můžeme chvíli mluvit o penězích?

Můžeme, pokud musíme. Angličani ovšem neradi mluví o penězích, stejně jako o politice.

 

Výstava, kterou jste připravil v GASKu, musí zřejmě díla sester Válových výrazně zhodnotit.

Je to tak. Sběratelé a další, kteří kupují umění, si řeknou: „Aha, má to punc kvality, taky bych chtěl mít svoji Válovku!“ Ale já v tomto ohledu uvažuji jinak, zvýšení cen nebylo rozhodně cílem našeho projektu. Na druhé straně bych považoval za velkou satisfakci, kdyby se k prosazování odkazu sester Válových více připojilo město Kladno. Říkám to trochu v žertu a holky by se tomu smály, ale zasloužily by si na náměstí velkou bronzovou sochu – i když ve skutečnosti měřily sotva sto šedesát centimetrů. Klidně hned vedle sochy hokejisty Jaromíra Jágra, pokud by to bylo nutné.

 

Měly to sestry na Kladně rády?

Myslím, že celé to průmyslové prostředí braly jako velký zdroj inspirace. Měly velký cit pro energii a rytmus. Jako kdyby do nich vstupovaly všechny ty vibrace způsobované doly, hutěmi, ocelárnami...

 

Měly v sobě i nějakou hořkost?

To vůbec. Když se v devadesátých letech staly pevnou součástí výtvarné scény, měly radost. Nikdy jim ale ani v nejmenším nešlo o slávu. A nikdy jsem od nich neslyšel křivé nebo ošklivé slovo vůči někomu. Věděly, že by se tím samy zraňovaly… Jistě, vyslechl jsem od nich hodně břitkostí, ale vždy v tom byl humor, nikdy ne zlost, nebo dokonce nenávist.

 

Jaké byly hostitelky?

Moc nevařily, spíš nikdy. Nepamatuji, že by měly pro hosty něco většího k jídlu. Zato víno teklo proudem, nešlo k nim dorazit bez aspoň jedné sedmičky. A při mém snad posledním odchodu od Jitky proběhlo rozloučení takto: pusa, křížek na čelo a facka – vše s upřímností a něhou.