I soudci podléhají předsudkům. Třeba tomu o dokonalé oběti

Za znásilnění, kdy byla oběť přivázána k topení nebo svázána v kufru auta, dostali pachatelé podmíněný trest. I to lze dohledat v rozsudcích uveřejněných na Beztrestu.cz. Jednou ze členek spolku je advokátka Lucie Hrdá, která dlouhodobě upozorňuje na bagatelizaci sexuálního a domácího násilí českými soudy. A nejen jimi.

Pachatelé znásilnění podle vás příliš často dostávají pouze podmínku. Proč podle vás soudci bagatelizují domácí a sexuální násilí?

Podmíněné tresty jsou jen důsledek. O bagatelizaci svědčí chování mnohých soudců už během soudního řízení. Třeba odmítnou oddělený výslech a nutí oběti vypovídat před pachatelem. Nevěří jim, když se rozpláčou a udělá se jim špatně, odmítnou nechat je jít si sednout, zavolat sanitku. O bagatelizaci před soudy se mluví i v odborné literatuře, není to nějaký můj výmysl. Obětem to způsobuje tzv. sekundární viktimizaci, druhotnou újmu. Ta může být i horší než trauma původní, které způsobil pachatel.

 

Jak k ní dochází?

Například se oběti podsouvá, že si to vlastně způsobila sama svým neuvážlivým chováním, skrze otázky typu: „Proč jste tamtudy šla v noci, navíc sama?“ Toho se mohou dopouštět i přátelé a rodina. Nebo média, když o případu hned druhý den zveřejní veškeré podrobnosti. Ale právě i neprofesionálně vedené trestní řízení.

 

V čem ještě může být neprofesionální a oběti způsobit další trauma?

Mezi subjektivní důvody patří nedostatek vzdělání, rutinérství, chabé znalosti z oboru viktimologie a psychologie. Soudci, jako my všichni, podléhají předsudkům a stereotypům. U obětí domácího a sexuálního násilí se zjednodušující pohledy vysloveně nabízejí. Soudce se třeba podivuje, proč je oběť pořád v pracovní neschopnosti. Znásilnit ji měl otec jejího dítěte, na něj přece musí být zvyklá. Nebo si chce ulehčit práci a neprovede výslech oběti a pachatele odděleně.

 

Proč kolem obětí zrovna těchto trestných činů panuje tolik stereotypů?

Jeden z nejrozšířenějších mýtů je ten o dokonalé oběti (tedy, že na znásilněné je na první pohled patrné, co zažila. Je evidentně traumatizovaná, tj. pláče, je ustrašená, nese na sobě stopy násilí – pozn. red.). Když ho oběť nenaplňuje, např. se chová klidně a racionálně, vzbuzuje nedůvěru. Takové předsudky odbouráte jen tehdy, když se budete v problematice vzdělávat. Když si zjistíte, co je to syndrom týrané oběti, posttraumatická stresová porucha (PTSD), jak se projevuje, jak vzniká viktimizace, jak se stane, že se oběť dostane do moci agresora, proč od něj neodejde, když může... Jenže se setkávám s názorem, že když soudcům nařídíme vzdělávání, je to zásah do jejich nezávislosti. Jako byste jim tím nařizovala, co si mají myslet.

 

V době, kdy se celoživotně vzdělávají lékaři, ajťáci, vědci, učitelé a další, to někteří soudci odmítají, protože to chápou jako indoktrinaci?

V zákoně ta povinnost sice je, ale je to nevymahatelné a v praxi to nefunguje. Vzdělávat se musejí i policisté a mnozí z nich toho dnes z viktimologie vědí víc než někteří soudci.

 

 

Bagatelizace sexuálního násilí ze strany soudů podle vás odráží přístup celé společnosti, anebo vyplývá z toho, jak znásilnění definuje zákon?

Myslím, že obojí. Bagatelizace domácího násilí je u nás obrovská, jak vyplývá i z výzkumů. Myslíme si například, že sexuální násilí mezi partnery nechává na oběti nejmenší následky. Vždyť je na partnerův penis zvyklá, tak jí to přece nemůže vadit, bolet. A systematika trestního zákoníku k tomu přispívá. Za znásilnění se u nás pořád považuje situace, když vás někdo, většinou cizí, strašlivě zmlátí a vyhrožuje vám smrtí. Jenže když vás znásilňuje partner a vy ani nepípnete, protože vedle spí vaše děti a vy nechcete, aby viděly, jak se máma s tátou rve, tak to často jako případ znásilnění vyhodnoceno není. Panuje tu obrovské nepochopení toho, co znásilnění vlastně je, co pro oběť znamená a co s ní udělá.

 

Za problematické označujete i to, že znásilnění česká legislativa označuje za trestný čin proti lidské důstojnosti.

Právě, ale copak při znásilnění přicházíte jen o důstojnost? O svobodu o sobě rozhodovat? Ne. Přicházíte i o své zdraví. Ze statistik vyplývá, že převážná většina obětí znásilnění se bojí, že při tom zemře. Přejí si, aby je pachatel raději pobodal, než znásilnil. Právním jazykem řečeno si přejí, aby na nich raději spáchal pokus o trestný čin vraždy. A to už není trestný čin proti důstojnosti, ale proti životu a zdraví a je za něj úplně jiná sazba. Znásilnění ve vás může do konce života zanechat posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD), poruchy příjmu potravy a řadu dalších psychických i psychosomatických problémů.

 

 

Proč to tedy český trestní zákoník nereflektuje?

Před několika lety rozhodl Nejvyšší soud, že PTSD může být vyhodnocena i jako těžká újma na zdraví. Jenže teď se to už zase začíná marginalizovat a chodí zpřesňující rozhodnutí. Třeba že těžké ublížení na zdraví představuje znásilnění v případech, kdy oběť není dlouhodobě schopná chodit do práce. Ale kdo si to v dnešní době může dovolit?! Zastupovala jsem případ, kdy se matka pokusila z dcery servat chlapa, který ji chtěl znásilnit. Chlap matku zmlátil a poškodil jí krční páteř. Musela několik měsíců nosit krční límec, nemohla hýbat hlavou a trpěla urputnými migrénami. A soud nám řekl, že se tím vůbec nebude zabývat, protože napadená neležela, ale starala se o svoji čtrnáctiletou dceru, takže to nelze považovat za těžkou újmu na zdraví. Zrovna tak soud vnímá, pokud se oběť nadále věnuje svým koníčkům. Ale každý psycholog vám řekne, že se tím v sobě snaží vzbudit zdání normálního života.

 

I chození do práce může být strategie přežití, kdy oběť pokračuje ve své denní rutině, protože ji to drží nad vodou.

Přesně tak. To ale neznamená, že nežije každý den v hrůze, netrpí flashbacky, poruchou příjmu potravy, že má klidný spánek, nepřišla o menstruaci, zkrátka že její život není ovlivněn na základní bázi. Ale soud vidí jen to, že chodí do práce, takže je evidentně všechno v pořádku. To je další způsob bagatelizace.

 

V jednom rozhovoru líčíte, že se během rozvodových stání řeší, jak často žena vařila teplé večeře, utírala prach a jestli si zvala domů návštěvy v době, kdy se unavený muž vracel z práce a potřeboval klid. Pokud žijeme v zajetí takových genderových stereotypů, můžeme se divit, že sexuální násilí mezi partnery stále považujeme za „manželskou povinnost“?

Anebo „blbý sex“, který k životu občas patří. Mám klientky, které se svěřily svým matkám, že je doma znásilnil vlastní partner. A od matky se dozvěděly, že si k tomu mají pustit pěknou hudbu, dát si sklenku vína a nějak se přemoci, že to je normální. Starší generace to nahlíží podstatně jinak, a to platí i o soudcích. A podle mě tyto stereotypy může zbořit jen osvěta a vzdělávání.

 

Prý jste se setkala s případem znásilnění, kdy soudce považoval za polehčující okolnost fakt, že oběť utrpěla „jen“ psychickou újmu, a udělil podmínku. Co ještě bývá chápáno jako polehčující okolnost?

To se nestalo jednou, to se týká většiny případů, o kterých jsem mluvila. V jednom rozsudku jsem se dočetla, že pachateli před nedávnem zemřel otec, tudíž se potřeboval rozptýlit. Zároveň po oběti nepožadoval orální sex, a to je polehčující okolnost. Naopak přitěžující okolností v tomto případě bylo, že oběti zároveň sebral kabelku. Zrovna ta jí ale byla úplně jedno.

 

Jak si taková rozhodnutí vysvětlujete?

Dříve případy, kde nedošlo k těžké fyzické újmě, řešily okresní soudy. Dnes, kdy PTSD může být hodnoceno jako těžká újma na zdraví, jdou i tyto případy ke krajským soudům. Jenže tam byli dosud zvyklí na „klasické“ případy závažných znásilnění typu šla kolem hřbitova, kde na ni skočili čtyři muži, zmlátili ji tak, že přišla o oko, nakazili ji HIV a přerazili pánev.

 

S kolegyněmi z Bez trestu byste chtěla mj. zrušit možnost udělit za znásilnění podmínku, tedy tresty zpřísnit. Vaši oponenti, např. Jakub Drápal z Ústavu státu a práva AV ČR, tvrdí, že nemožnost podmínky by se měla týkat jen nejzávažnějších trestných činů, jako je vražda. A protože máme ve věznicích více vězňů, než je evropský průměr, měli bychom u znásilnění uvažovat spíš o alternativních trestech.

S Jakubem Drápalem se zásadně rozcházím v tom, že znásilnění a domácí násilí považuji spolu s vraždou za nejzávažnější trestné činy. Oběti to vnímají a trpí stejnými následky jako při pokusu o vraždu. Bojí se o život. Jsou přivázané k topení, svázané v kufru auta nebo je někdo napadne v noci na ulici. A za to se dávají podmínky, jak si můžete dohledat na Beztrestu.cz. Pan Drápal zastává názor, že my praktici bychom se neměli vyjadřovat k tomu, jakým způsobem se píšou zákony. To máme nechat jim, teoretikům.

 

Často se poukazuje na to, že v rámci případů sexuálního obtěžování nebo násilí jako by neplatila presumpce neviny. Jakmile žena něco takového nahlásí, bere se to jako fakt a muž je automaticky považován za viníka. Tak to ale přece není. Jak byste specifikum těchto případů vysvětlila?

V Česku vycházíme z evropských norem. A ty říkají něco, s čím má česká právní, ale i laická veřejnost dodneška obrovský problém. Presumpce neviny říká, že každý je považován za nevinného až do okamžiku, kdy o jeho vině rozhodne soud. Evropské normy, které jsme vtělili do zákona o obětech trestných činů, jdou opačným směrem. Říkají, že oběť má být chráněna za každou cenu, tedy i za cenu toho, že je pachatel nakonec obvinění zproštěn, protože se věc kvůli ochraně oběti nepodaří vyšetřit. Zároveň totiž zakazuje některé vyšetřovací techniky, které jsou u ostatních trestných činů možné, protože by mohly oběť traumatizovat. Presumpce neviny samozřejmě platí i zde, ale zároveň uplatňujeme i presumpci existence oběti a její zvláštní zranitelnosti.

 

Co to znamená?

Že když někdo vystupuje jako oběť, považujeme ho za oběť a tak s ním i zacházíme. To ale neznamená, že obžalovaného považujeme automaticky za viníka. K oběti se však po celou dobu procesu musíme chovat tak, jako kdyby se trestný čin skutečně stal, abychom ji ochránili až do doby, kdy je eventuálně prokázán opak. Pokud bychom se k žalující straně začali chovat jako k oběti až poté, co se prokáže, že to pachatel skutečně udělal, bude příliš pozdě. Oběť už bude sekundárně traumatizovaná průběhem řízení, protože ji budeme vyslýchat před pachatelem, budeme jí klást blbé otázky, u soudu se bude muset dohadovat o průběhu znásilnění s pachatelem, nebude mít nárok na utajení své adresy, na advokáta zdarma. Vůči pachatelovi bude v úplně nerovné pozici.

 

Někdy užíváte termín „sexuální“ a někdy „sexualizované“ násilí. Jaký v tom je rozdíl?

Slovo „sexuální“ je spjaté se sexem a ten má být konsenzuální. Ale znásilnění není sex. Je to nedobrovolný akt. Proto by se nemělo například říkat, že vražda měla sexuální motiv, ale sexualizovaný. Existoval jen v hlavě pachatele, nešlo o sexuální akt mezi ním a obětí.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama