Hlava nechtěla, ale já plavala dál

V loňském roce jste si naordinovala klidnější režim a plavání se tolik nevěnovala. Stýská se vám po vodě?

Stýská, a to hlavně po té otevřené.

Proč zrovna po ní?

Je živá a plná energie. Když si jde člověk zaplavat do bazénu, tak je jako ryba v akvárku. Nedá se to srovnávat s pocity, které má na otevřené vodě.

Jak jste se k plavání vůbec dostala?

Plavala jsem jako dítě, ale po základní škole jsem toho nechala. Až když jsem se v osmnácti začala věnovat meditaci, znovu jsem se ke sportu vrátila. Začala jsem běhat a náhodně jsem se ocitla u přeplavby kanálu La Manche, který chtěla zdolat moje kamarádka. Nakonec se z toho vyklubala moje první štafeta. Hlava se pak urputně bránila s tím, že voda je moc studená a štafeta mi stačí a nic dalšího plavat nechci, ale nepodařilo se a plavala jsem dál. Mottem našeho oddílu Sri Chinmoy Marathon Team je sebepřekonání. Už jsem v té filozofii byla tak ponořená, že mi to nedalo a chtěla jsem to zkusit znovu.

Jak vám při sportu pomáhá meditace?

Myslím si, že dříve se při sportovních výkonech hodně dbalo na to, abychom měli vytrénované tělo. To je samozřejmě potřeba, ale i hlava hraje obrovskou roli. Když něco nejde podle plánu a věci se začnou kazit, tak naší tendencí je zpohodlnět a vzdát to. Tělo je ale přitom schopné bezpečně zvládnout mnohem víc, i když jde za hranici pohodlí. Myslím si, že bez meditace bych některé věci zabalila mnohem dřív.

Jak bojujete s tím, že se vám nechce?

Bojuji s tím pořád. Lidé mají pocit, že to mám zvládnuté, ale není to tak. Myslím si, že naší přirozeností je pohodlnost. Zároveň je to ale spojené s tím, že pokud jsme v pohodlíčku, tak nám v jádru něco schází. Nerosteme. Jenže jen když rosteme, jsme vnitřně spokojení. Je to konstantní boj každého z nás.

Co vás dokáže vyvést z pohodlí?