Hlava nechtěla, ale já plavala dál

V loňském roce jste si naordinovala klidnější režim a plavání se tolik nevěnovala. Stýská se vám po vodě?

Stýská, a to hlavně po té otevřené.

 

Proč zrovna po ní?

Je živá a plná energie. Když si jde člověk zaplavat do bazénu, tak je jako ryba v akvárku. Nedá se to srovnávat s pocity, které má na otevřené vodě.

 

Jak jste se k plavání vůbec dostala?

Plavala jsem jako dítě, ale po základní škole jsem toho nechala. Až když jsem se v osmnácti začala věnovat meditaci, znovu jsem se ke sportu vrátila. Začala jsem běhat a náhodně jsem se ocitla u přeplavby kanálu La Manche, který chtěla zdolat moje kamarádka. Nakonec se z toho vyklubala moje první štafeta. Hlava se pak urputně bránila s tím, že voda je moc studená a štafeta mi stačí a nic dalšího plavat nechci, ale nepodařilo se a plavala jsem dál. Mottem našeho oddílu Sri Chinmoy Marathon Team je sebepřekonání. Už jsem v té filozofii byla tak ponořená, že mi to nedalo a chtěla jsem to zkusit znovu.

 

Jak vám při sportu pomáhá meditace?

Myslím si, že dříve se při sportovních výkonech hodně dbalo na to, abychom měli vytrénované tělo. To je samozřejmě potřeba, ale i hlava hraje obrovskou roli. Když něco nejde podle plánu a věci se začnou kazit, tak naší tendencí je zpohodlnět a vzdát to. Tělo je ale přitom schopné bezpečně zvládnout mnohem víc, i když jde za hranici pohodlí. Myslím si, že bez meditace bych některé věci zabalila mnohem dřív.

 

Jak bojujete s tím, že se vám nechce?

Bojuji s tím pořád. Lidé mají pocit, že to mám zvládnuté, ale není to tak. Myslím si, že naší přirozeností je pohodlnost. Zároveň je to ale spojené s tím, že pokud jsme v pohodlíčku, tak nám v jádru něco schází. Nerosteme. Jenže jen když rosteme, jsme vnitřně spokojení. Je to konstantní boj každého z nás.

 

Co vás dokáže vyvést z pohodlí?

Pokud mám cíl něco uplavat, tak zkrátka vím, že ten zadek musím zvednout, jít do té studené vody a plavat. Ta hlubší motivace je chuť růst a poznávat. Zjistila jsem, že jen ze sezení na gauči radost a dobrý pocit nezískám.

 

TÝM, KTERÝ MĚ HLÍDÁ

Překročila jste někdy vlastní hranice? Ať už fyzické, nebo psychické?

Myslím si, že na hranu jsem si sáhla během přeplavby kanálu Kaiwi na Havaji.

 

Proč zrovna tam?

Dvanáct hodin jsem nemohla jíst a pít. Myslím si ale, že jsem se té své hrany jen dotkla, nepřekročila ji. Uvnitř jsem stále rozumný a rozumově založený člověk, který si vše snaží analyzovat a maximálně vnímat. Během plavby mám kolem sebe tým, který mě hlídá a má ode mě pravomoc mě zastavit v okamžiku, kdy už budu opravdu mimo.

 

Přeplavba kanálu Kaiwi na Havaji je jedním ze sedmi průplavů světa, které jste během výzvy Oceans Seven úspěšně zdolala. Můžete to přiblížit?

Oceans Seven neboli Sedmička oceánů jsou průplavy nebo průlivy na různých částech planety, které musíte přeplavat. Já se této výzvě z různých důvodů bránila, ale nakonec jsem ji úspěšně zdolala.

 

Proč jste se bránila?

Zaprvé kvůli žralokům, strach z nich jsem v sobě musela zpracovat. Druhá věc byla studená voda, protože už La Manche na mě byl dost studený. Ve výzvě Oceans Seven je navíc ještě Severní kanál, který je studenější, a do toho jsem se rozhodně nechtěla pustit. Do cesty mi ale přišla přeplavba v Jižní Africe na počest Nelsona Mandely, která sice není dlouhá, asi 7,5 kilometru, ale voda byla studenější než obvykle. Já to nějak zvládla a rozhodla jsem se zkusit i další přeplavby. Ale stále jsem z toho měla obrovský respekt.

 

PŘES PŘEKÁŽKY

La Manche jste přeplavala v roce 2011. Během přeplavby bojovala s mořskou nemocí. Je možné vůbec plavat s mořskou nemocí?

Jde to. Prostě se člověk na chvíli zastaví a vyzvrací se. Uleví se mu a zase pokračuje dál. Při tréninku mi nikdy nebylo špatně, ale kamarád mě na to připravoval a radil mi, že když se tohle stane, tak se tím nemám zatěžovat a po pár hodinách to bude zase dobré. Věřila jsem mu a asi po pěti hodinách to bylo skutečně dobré. Ale jak jsem říkala, byla to jedna z překážek, u které si hlava řekla, že vykašlat se na to a být v pohodlí by bylo zkrátka lepší. Nutná je vnitřní motivace – a nezaleknout se.

 

V roce 2015 jste přeplavala kanál Catalina v Kalifornii. Zdolávala jste ho v noci. Proč?

Přírodní podmínky jsou tam takové, že odpoledne víc fouká a jsou větší vlny. V noci je klidněji a pro plavce je klidnější moře lepší. Začíná se plavat někdy před půlnocí, aby se doplavalo do oběda, kdy se to zase víc rozvlní.

 

 

Bylo to poprvé, kdy jste plavala v noci?

Už jsme to zkoušeli v přístavu během tréninku na La Manche. Musím ale říct, že je to jiné, protože v přístavu máte kolem sebe stále pouliční světlo, které se na otevřené vodě ztrácí. Nikdy jsem s tím ale neměla problém a plavbu v noci mám vlastně velmi ráda. Člověk je ochuzený o jeden smysl zraku, nic moc kvůli špuntům do uší neslyší, hmat je také omezený. Díky tomu se může víc ponořit sám do sebe. Pak je krásné pozorovat okamžiky, kdy noc končí a začíná svítat. Voda mění barvy a přichází nový den a s ním nová naděje.

 

Zmínila jste se o žralocích a o strachu z nich. Kde byla možnost se s nimi potkat?

To bylo na Havaji a na Catalině v Kalifornii. Obzvlášť noční Catalina byla náročná, protože naše mysl dokáže vytvořit různé věci. Tehdy jsme kupovali protižraločí přístroj, který jsme přivázali ke kajaku. Když jsem ale plavala, tak se kupodivu myšlenky na žraloky vypařily. Během tréninku na Havaji proplouvali kolem dva žraloci, a přesto, že jsem studovala, co má člověk během střetnutí se žralokem dělat, udělala jsem pravý opak. Měla jsem se hýbat plynule a pomalu, ale já začala chvátat a panikařit. Postupně jsem ale začala s každou další přeplavbou víc a víc poznávat, že mi nikdo z vodního světa nechce ublížit. Je to stejné, jako když chodíte někam na návštěvy – čím chodíte častěji, tím více se tam cítíte jako doma.

 

Co pro vás bylo zatím nejtěžší?

To byla asi právě Kaiwi, kde jsem musela uplavat čtyřicet dva kilometrů a byla jsem hodně unavená. Celkově mi tahle přeplavba trvala skoro dvacet dva hodin, z toho dvanáct hodin mi bylo špatně, prala jsem se s vodními proudy a s vlnami. Měla jsem ale velkou důvěru v tým, který během přeplaveb pluje vedle mě na lodi. Navíc jsem měla vedle sebe v kajaku kamarádku, která mě hlídala a věděla, čím si procházím. V jednu chvíli jsem byla smířená s tím, že to asi nedokončím, ale říkala jsem si, že když vydržím do svítání, tak to bude lepší, slunce vás zahřeje, světlo dodá optimismus. Po svítání to i tak bylo hodně o síle vůle, byly tam různé protiproudy. Nicméně je důležité plavat, dokud voda neskončí.

 

KNIHA O VODĚ

Loni jste během svého „klidového režimu“ napsala knihu Dokud voda neskončí.

Klidový režim jsem si dala právě proto, abych napsala knihu. Plavání a psaní by se dohromady moc skloubit nedalo, chodím k tomu ještě normálně do práce. Knížky mám moc ráda a uvnitř mě už nějakou dobu zrálo, že bych jednou sama mohla nějakou napsat. Když mi nakladatelství nabídlo, že by moji knihu rádo vydalo, začala jsem nad tím vážně přemýšlet. Chvilku poté, co jsem dostala nabídku od nakladatelství, přišla pandemie a bylo na ni i víc času.

 

Jaké to bylo, vidět svoje vzpomínky na papíře?

Někdy jsem měla pocit, že to není ani možné. Nevěřila jsem, že jsem to skutečně uplavala. S odstupem času mi přišlo, že některé věci byly fakt šílené. Zároveň ale bylo krásné si moct vše znovu v hlavě prožít, zavzpomínat a znovu si vše připomenout. Navnímat si, co to pro mě vlastně znamenalo, kam mě to zavedlo. Byla bych ráda, kdyby to lidé vnímali především jako motivační knihu zasazenou v plaveckých kulisách. Každý asi známe to, že se pro něco nadchneme, ale jak dny ubíhají, tak se nám nechce, zlenivíme a nacházíme si různé výmluvy. Myslím si, že to, co jsem se při přeplavbách naučila, co mě naučila meditace, to může být funkční pro každého v každodenním životě. Fakt, že to funguje u něčeho tak extrémního, jako byly mé přeplavby, je jen takové potvrzení.