Vakcína by se neměla stát symbolem odporu ke vládě

Učí lidi v Česku i ve světě myslet kriticky. Chápat, že se můžeme mýlit. Umět změnit názor, přiznat chybu. Pracovat s informacemi, které jsou hodnověrné. „Změnit osobně důležitý názor není lehké. Přiznat si, že jsme uvěřili nějaké hlouposti, je trapné. Vytvořit si nový názor dá pak taky práci,“ říká lektor kritického myšlení Lukáš Hána. Loni jsme si kritické myšlení i umění argumentace mohli trénovat u debat ohledně pandemie, letos v tom, jak se zdá, můžeme pokračovat.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jste už osm let lektorem kritického myšlení. Učíte lidi mimo jiné to, kdy, proč a jak dělají ve svých úsudcích chyby. Co říkáte na to, co se tu teď děje kolem pandemie?

Z hlediska kritického myšlení je téma koronaviru výborná případová studie. Jde tu navíc dobře vidět, že to, jakým způsobem dokážeme s informacemi pracovat a vyhodnocovat je, bude ve výsledku ovlivňovat to, jak se budeme mít. Bohužel minulý rok není nejlepší vizitkou kritického myšlení.

 

Nyní je a ještě zřejmě dlouho bude velkým tématem očkování proti covidu. V čem vidíte v této debatě největší chybu?

Lidé očkování proti covidu odmítají mimo jiné proto, že není prokázaná stoprocentní bezpečnost. To je ale nesplnitelný požadavek. Nic není úplně bezpečné. Ani sedět doma na gauči. Neměli bychom se ptát, jestli je vakcína bezpečná, ale jak velké je její riziko ve srovnání s covidem. Lidé mají obecně problém s porozuměním vědeckým tématům.

 

Chybí tu tedy podle vás vědecká gramotnost?

Ano, málokdo měl možnost se jí někde přiučit. Proto je také vědecká metoda jedna z hlavních věcí, kterou v rámci kritického myšlení lidi učím. Aby dokázali vědecká témata kriticky zhodnotit a věděli třeba, že vědci si vždy připouští, že to může být jinak, než si myslí. To není neznalost, ale pokora.

 

Jedna z obav plyne z toho, že vakcína byla vyvinuta moc rychle. Dá se ale vcelku dobře vysvětlit, proč tomu tak je. Zároveň to ale mnohdy nestačí k tomu, aby pak člověk změnil názor. Proč?

Vy můžete lidem relativně snadno vysvětlit, že se mýlí a že ta kratší doba je proto, že se zkrátila hlavně byrokratická část, že samotné testování vakcíny bylo důkladné. Navíc jsme měli náskok díky výzkumu vakcín proti SARS a MERS. A člověk dokonce může i změnit názor a říct, dobře, tak asi nebude problém s délkou vývoje. Ale ve finále to jeho ochotu nechat se naočkovat nezmění. Jde o tak zvaný backfire efekt, který nastává ve chvíli, kdy se člověk setká s informacemi a důkazy proti vlastnímu přesvědčení, ale místo toho, aby ho to oslabilo, tak se v něm ještě víc utvrdí.

 

Čím to je?

Pokud nám někdo vysvětluje, že se pleteme, tak se budeme snažit si svůj postoj obhájit, abychom nebyli za hlupáky. Buď tím, že zpochybníme cizí důkazy, nebo si najdeme jiný důvod, proč máme „pravdu“ i tak. To je naprosto v pořádku, pokud jde o rozumné a opodstatněné úvahy. Problém nastává ve chvíli, kdy se uchylujeme k tomu, že měříme důkazy různým metrem a nadržujeme těm, které nás v našich postojích utvrzují. Myslíme si, že děláme to první, ale často už jsme daleko za hranicí toho druhého, tedy sebeklamu. Je pak velice těžké nechat se vyvést z nějakého omylu.

 

 

A co říkáte na argument: Jak si tím můžete být na sto procent jistí?

To je právě ten nemožný standard, jak už jsme o něm mluvili. Vědec si nemůže dovolit říct, že je něco jisté, vždy je otevřený novým skutečnostem. A právě toho využívají dezinformátoři proto, aby je zdiskreditovali a vyvolali v lidech strach.

 

Můj příklad o sto procentech se týkal amerických voleb a otázky, jak si mohu být jistá, že nebyly volby zfalšované a že ve skutečnosti měl vyhrát Donald Trump. Přiznám se, že jsem nevěděla, co na to říct, protože přepočítat hlasy všech volících Američanů skutečně osobně nemůžu.

To je průšvih našeho světa. Pokud se doma dohadujete, zda venku prší, či nikoli, stačí otevřít okno a zjistíte, jak to je. Není o čem debatovat. My jsme ale dnes v situaci, kdy informace musíme přijímat do značné míry zprostředkovaně přes média, vědce a instituce. V tomto momentě je velice důležité umět vyhodnocovat, kterým autoritám naslouchat a kdo je kompetentní se k dané problematice vyjadřovat. Naopak je potřeba se vyvarovat různým pseudoautoritám.

 

Četla jsem nedávno text vědce z Oxfordu Jana Kulveita, který se zabývá modelováním a globálními riziky a který se k pandemii často vyjadřuje. On v této souvislosti tvrdí, že možná nejvážnější problém, který se v Česku rozvinul od léta, je epistemická krize, ztráta schopnosti významné části společnosti mít sdílenou představu o realitě, která by realitu nějak zhruba správně odrážela. Souhlasíte s ním?

Je to tak. Lidi si myslí, že mají svobodu zastávat, jaký názor chtějí, což jim neberu, ale to vůbec neznamená, že je to názor správný. Ve skutečnosti mají svobodu věřit nesmyslům. Můžete si myslet, co chcete, ale pokud váš názor neodpovídá faktům, tak je prostě špatně, i kdybyste se stavěla na hlavu a odstrkovala ušima. Pokud se neshodneme na faktech, nemůžeme se domluvit.

 

Radši tedy žijeme v nepravdě, než abychom byli ochotní změnit názor?

Dnes je pro lidi snazší se v blbinách utvrdit, protože na internetu snadno najdou někoho, kdo jim dá za pravdu. Dřív vás vaše okolí krotilo, když jste někde ustřelila, a bylo těžší najít zastání pro hlouposti. Lidi ale chtějí raději pravdu mít než hledat. Internet nám tuto možnost dává. Změnit osobně důležitý názor není lehké. Přiznat si, že jsme uvěřili nějaké hlouposti, je trapné. Vytvořit si nový názor pak taky dá práci. Je to nepříjemné, a tak není divu, že se tomu přirozeně vyhýbáme. Nezřídka na vlastní úkor.

 

 

BOJOVAT S DEZINFORMACEMI MUSÍTE V PŘEDSTIHU

Ještě se vrátím k očkování. Jak do kritického myšlení zapadá fakt, že bychom měli respektovat, že mám právo očkování odmítnout?

Obavy z očkování jsou pochopitelné, je to nová věc, ale neochotu očkovat považuju za chybu. Pokud jste v minulosti neměla alergickou reakci na očkování, nejste těhotná ani nemocná, tak nevím o žádném rozumném důvodu, proč se neočkovat. Jasně, bude vám po injekci pár dní trochu špatně a velice vzácně se může objevit alergická reakce, proto je lepší pro jistotu počkat třicet minut po očkování v čekárně. Z dlouhodobého hlediska samozřejmě zkušenosti nemáme, ale u covidu víme už teď, že může mít ošklivé dlouhodobé následky, pokud ho proděláme. Když se tedy podíváme kriticky na data a rizika, očkovat je jasná volba. Očkování je dobrovolné, každý má samozřejmě svobodu rozhodnout se podle sebe. Osobně ale považuju jeho odmítnutí za nezodpovědné vůči sobě i okolí a jako zřejmý projev absence kritického myšlení.

 

Je pro vás překvapením, že na jaře se mluvilo o tom, že jediná naše záchrana je vakcína a teď ji tady máme, ale zdá se, že se nebudeme chtít nechat zachránit?

Překvapení to rozhodně není. Antivakcinační hnutí mají tradici i u nás. Naše ochota očkovat se není bohužel nijak velká, což je vidět na proočkovanosti u dobrovolných vakcín jako třeba proti chřipce, která se pohybuje jen kolem pěti procent. Problém je i v tom, že naše vláda ztratila důvěru. V komentáři na sociální síti mi jeden člověk napsal, že rozumí datům kolem vakcíny, ale že si ji stejně nenechá dát, protože mu vadí, jak se vláda postavila k celé pandemii. To bude velká škoda, pokud se rozhodneme, že symbolem našeho postoje k pandemii a krokům naší vlády se stane odmítnutí očkování.

 

Sledujete, jaký postoj k očkování panuje ve světě?

Reakce jsou tam dost podobné jako u nás, což je dáno i tím, že odpůrci u nás přebírají narativy ze zahraničí. Je to jednodušší než je vymýšlet. Samozřejmě se do toho promítá i hybridní válka a ruské tlaky. Očkování je pro ně nyní výživné téma, které rozděluje společnost. Rusko chce využít každé příležitosti, jak poukázat na nefunkčnost systému západních demokracií a oslabit je. Nemohou nám zabránit se očkovat, ale mohou zasít semínko pochybností, aby lidé vakcínu odmítali. Bylo jasné, že si tuto příležitost nenechají ujít. Bohužel vláda nezačala vystupovat proti dezinformacím včas.

 

Teď už se tedy s dezinformacemi ohledně očkování bude podle vás bojovat jen těžko?

Ano, dá to teď mnohem víc práce, protože nejúčinnější jsou aktivity, které se s dezinformacemi vypořádají ještě před tím, než se dezinformace objeví. Například z výzkumu vakcíny BioNTech/Pfizer jsme zjistili, že začíná být účinná asi čtrnáct dní po podání první dávky. Dalo se tedy očekávat, že někteří lidé se nechají naočkovat, ale během dvou týdnů, než si vytvoří imunitu, tak ještě stihnou onemocnět covidem. Dezinformátoři se pak na těchto případech snaží ukázat, že je vakcína neúčinná. Když lidé dopředu vědí, že mají něco takového očekávat, tak dokážou tyto zkreslené výklady snadno odmítnout.

 

JAK ODHALIT SUPERPROGNOSTIKY

V únoru se budete účastnit prvního českého forecastingového turnaje Options, v němž se bude soutěžit o to, kdo dokáže lépe predikovat. Co byste nám letos předpověděl vy?

To není tak jednoduché. Abyste mohla predikovat například to, kdy bude naočkovaných patnáct procent populace Česka, musíte si k dané otázce sednout, zjistit detaily, něco si přečíst a porovnat vlastní odhady s ostatními. V tomto případě bych začal u strategie očkování, která předpokládá do konce dubna dodávku vakcín pro 1 777 349 lidí, což zhruba odpovídá těm patnácti procentům obyvatel Česka. Pak je potřeba zohlednit věci, které by to mohly uspíšit nebo naopak zpomalit. Troufnu si tedy od boku odhadnout, že v průběhu května už bude patnáct procent populace ČR proočkovaných oběma dávkami vakcíny. Pokud chcete být v predikování dobrá, je to trošku věda.

 

K čemu mohou být predikce dobré?

Každé rozhodnutí závisí na tom, co si myslíte, že se stane. Jedním z cílů turnaje je proto vytipovat lidi, kteří jsou tak zvanými superprognostiky, tedy výrazně nadprůměrně zdatní v odhadech budoucího dění. Ti by se pak dali následně využívat k odhadování budoucího vývoje třeba jako poradní orgán pro vládu nebo jiné instituce.

 

Když se vrátím k vaší práci, mění se nějak vaše kurzy kritického myšlení?

Mění se témata, na která se zaměřujeme, a příklady. Metody, jak se naučit kriticky myslet, zůstávají v podstatě stejné. Některé jsou přitom staré třeba i několik set let.

 

Například?

Například Chestertonův plot. Anglický spisovatel Gilbert Chesterton kritizoval na přelomu 19. a 20. století skokové změny a revoluce, včetně neuvážlivého rušení zavedených institucí. Varoval před tím následující analogií. Člověk jde po cestě a najednou narazí na plot, který mu stojí v cestě. Nevidí žádný důvod, proč by tam plot měl stát, a tak ho strhne a jde dál. Pak ale narazí na příšeru a ta ho sežere. Kdyby tam plot býval nechal a nešel dál, byl by naživu. Argument Chestertona zněl, že pokud pro něco nevidíme důvod, tak to ještě neznamená, že tam nějaký dobrý ve skutečnosti není. Věci bychom neměli rušit ve chvíli, kdy pro ně nevidíme důvod, ale až když chápeme, proč vznikly, a zároveň ten původní smysl pozbyl na významu.

 

Nemáte někdy pocit, že bojujete s větrnými mlýny?

Na jednu stranu mě to samozřejmě mrzí a někdy musím nad hloupostí některých lidí kroutit hlavou. Pak si ale uvědomím, že každý dělá, co může, a že prostě neměli možnost nad něčím strávit tolik času jako já anebo mohli něco důležitého opomenout. Jsme prostě lidi a děláme chyby. Mě nevyjímaje.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama

Mohlo by Vás zajímat

Reklama