75 dní s koronavirem: Poučení nemám. Nebo možná jedno

Dnes ráno jste se dozvěděla, že i druhý kontrolní test za sebou vyšel vašemu synovi negativně. To znamená definitivní potvrzení, že už není nakažlivý. Jak jste to doma oslavili?

Máte pravdu, asi bychom měli jásat. Ale nějak na to nemáme sílu ani náladu.

Zavolali vám to z nemocnice?

Volali jsme na Bulovku sami, abychom měli výsledky co nejdřív. Telefonoval tam tedy muž, já jsem se bála, že se rozbrečím. Nejdřív mu řekli, že to ještě nemají. Za chvíli volali zpátky, že se spletli. A oznámili nám to.

Pozitivně testovaní jste byli v březnu všichni tři. Víte, kde jste se nakazili?

Mám kamarádku, jejíž syn kamarádí s mým synem, chodí spolu do třídy. Víkend, než se všechno zavíralo, strávili na chalupě s dvanácti dalšími lidmi. Nikdo z té party nebyl ani cizinec, ani nebyl v Itálii, ani s nikým podobným ve styku. V pondělí 16. března jsem nesla jejich synovi ofocený úkol, protože si nechal učebnici ve škole, která se mezitím zavřela.

A tam jste to chytla?

Na sto procent. Dala jsem si u nich kafe – to jim ještě nic nebylo – a šla rovnou domů. V úterý celá jejich rodina padla. Ve čtvrtek jsem padla taky.

Kdy vás poprvé testovali?

Dnes už na to zapomínáme, ale domoci se testů zkraje epidemie nebylo vůbec snadné. Museli jsme čekat, až se potvrdí pozitivní výsledek u našich kamarádů, což trvalo deset dnů. Teprve pak nás kontaktovali z hygieny.

Jak vaše nemoc probíhala?