Odešla z korporátu, založila si školu a nyní se stala nejinspirativnější učitelkou roku

6. června 2022

Alice Hrubá

Když bylo Magdaleně Málkové 38 let, vážně onemocněla. Tehdy se rozhodla změnit svůj život. Opustila práci a přihlásila se na pedagogickou fakultu. Po jejím absolvování spoluzaložila v Nové Vsi u Kolína školu ZŠ Prosperity. Na začátku června získala titul Global Teacher Prize Czech Republic 2022. „Můj velký životní vzor je Pipi Dlouhá punčocha, která vždycky říká: To jsem ještě nikdy nedělala, to mi určitě půjde.“

Na základní škole učíte teprve sedm let a nyní jste se stala nejinspirativnější učitelkou roku. Jak se něco takového stane?

Musím říct, že i mě samotnou to překvapilo. Když jsem ve čtvrtek (2. června) stála na vyhlášení a viděla kolem sebe všechny ty zkušené učitele, kteří jsou v oboru i desítky let, rozhodně jsem si nemyslela, že budu vítězkou já. A jak se to stane? Řekla bych, že to mám odpracované. Že to není tak, že bych dělala od osmi do dvou, jak se často o učitelích říká, pak šla domů, koukala se na televizi nebo pracovala na zahradě. Nemyslím, že takové ocenění spadne z nebe, přichází systematickou prací.

Jak tedy vypadá váš den?

Vstanu v 5:30, chvilku pracuju doma, zhruba v 7:30 jedu do práce, od 8:30 do 15.00 nebo 15:30 učím. Pak se tam ještě chvilku zdržím, už bez dětí, a dělám věci, které jsou ještě potřeba, a pak jedu domů. Večer mám pak většinou ještě buď webinář, učím krajánky nebo mám kurz angličtiny a zhruba ve 20.00 vypínám počítač a jdu dělat matku.

Jak máte staré děti?

Mám dvacetiletého syna, který je už na vysoké škole, a šestnáctiletou dceru.

Dlouho jste pracovala v nadnárodní společnosti. Tu jste pak opustila a stala se učitelkou. Co vás k této změně vedlo?

Práce tam mi přestala dávat smysl. Omezila se už jen na tabulky v Excelu a na jednání o výši provizí a marží. A já jsem si říkala, že bych od života chtěla něco víc. Jsem poměrně kreativní člověk a tohle mě ubíjelo. Mé děti v tu dobu chodily do školy a já na vlastní kůži viděla problémy, které ve školství jsou. Tehdy jsem si říkala, že by mě to školství vlastně bavilo. V té době se stala ještě jedna věc. Měla jsem zánět mozkových blan, kvůli kterému jsem ležela v nemocnici. A jak jsem tam tak ležela, měla jsem plno času na přemýšlení a rozhodla jsem se, že svůj život opravdu změním. Udělala jsem tlustou čáru, odešla jsem z práce a podala jsem přihlášku na pedagogickou fakultu.

Magdalena Málková

Co vás ve škole nejvíce rozčilovalo? Co jste pro své děti chtěla mít jinak?

Nejvíc bych asi brala větší respekt k dětem ze strany školy a učitelů. Když byla dcera v páté či šesté třídě, přišla domů, celá nadšená, a říká: „Mami! Víš, co se dneska stalo?“ Já na to, že nevím. A ona: „Paní učitelka se nás dneska zeptala, jak se máme!“ Tak jsem se jí zeptala, jak to. A ona, že u nich byla zrovna inspekce. Musím říct, že na prvním stupni jsme měli štěstí na dobrou paní učitelku, na druhém už to bylo horší. U syna dokonce docházelo i k šikaně, kterou vedení školy nebylo ochotné řešit. A já jsem si říkala, že nechci, aby moje děti toto zažívaly. Paradoxně ale nikdy do mé školy nechodily, už jsou na gymnáziu či na vysoké.

Rozhodla jste se stát učitelkou. Nebylo by ale pro vás, coby absolventku, jednodušší alespoň zpočátku do nějaké školy nastoupit než si ji rovnou založit?

Podpořte Reportér sdílením článku