Na Bauhausu rozhodně nestudovali jen mladí umělci

Umělecká škola Bauhaus ve Výmaru lákala ve 20. letech minulého století umělce z celé Evropy. Zajímali se nejen o přednášky slavných výtvarníků, architektů nebo fotografů, ale hlavně chtěli vyzkoušet inovativní způsob výuky. Kurátorka Anke Blümm vypráví, jak si na této škole vedly ženy. Jejich pozapomenuté osudy představuje na výstavě ve výmarském Bauhaus Museu.

Architekta Waltera Gropia nebo malíře Paula Klea, kteří učili na Bauhausu, znají milovníci umění po celém světě. Málokdy se však mluví o ženách na této škole. Proč byly tak dlouho v ústraní?

Gropius založil Bauhaus v roce 1919 a prezentoval ho jako velmi progresivní instituci. Ženy si mohly vybrat, který umělecký obor tam budou studovat, což na mnoha jiných školách ještě vedení neumožňovalo. Jenže to nebylo tak dokonalé, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pedagogové i spolužáci dávali studentkám všemožně najevo, že jsou pro ně přílišná konkurence, a nebyl to zrovna rovný umělecký boj. Některé ženy tenhle přístup odradil a raději odešly, jiné sice dostudovaly, ale pak založily rodinu a umění se přestaly věnovat. A to byl i důvod, proč postupně zmizely z uměleckého světa a dá se o nich jen stěží něco dohledat.

 

Během přípravy nynější výstavy jste s kurátorským týmem vytvořila podrobnou databázi jmen. Co vás nejvíc překvapilo?

Určitě rozmanitost studentů a studentek, odkud pocházeli a jaké byly jejich životní osudy. Často se totiž Bauhaus prezentuje jako škola, kde byli hlavně mladí lidé, ale to není úplně přesné. To věkové rozmezí je hodně široké, od šestnáctileté studentky až po padesátiletou. Pro naši výstavu jsme si stanovili jako hlavní kritérium, že chceme představit ženy, které studovaly nebo učily na Bauhausu alespoň jeden semestr. Na Bauhausu, který začínal ve Výmaru a později fungoval v Desavě a v Berlíně, studovalo 1 253 studentů, z toho 462 žen. Kolik jich zná široká veřejnost? To by se dalo spočítat na prstech jedné ruky…

 

Proč vlastně škola lákala tolik začínajících umělců?

Ředitel školy Walter Gropius chtěl, aby se jeho žáci naučili navrhovat originální a praktické předměty, které bude možné vyrábět ve větším měřítku. Design a umění neměly být jen pro elitu společnosti, ale pro širokou veřejnost. Naopak Johannes Itten, švýcarský malíř, který vedl na Bauhausu přípravné kurzy, kladl důraz na individuální tvorbu a osobní rozvoj každého studenta. Věřil, že než někdo začne tvořit, musí nejdřív důkladně poznat sám sebe.

 

 

UMĚLECKÁ MEDITACE

Jak to v praxi vypadalo?

Jeho hodiny probíhaly dost často v městském parku ve Výmaru. Seděl se studenty na trávě, společně meditovali, pak je vyzval, aby zavřeli oči a vnímali okolní svět. Postupně jim předkládal různé materiály, takže si mohli ohmatat kousky dřeva, kamene a další přírodniny. Ittena tvrdil, že je důležité otevřít všechny smysly tomu, co nás obklopuje, a pak je teprve člověk připraven začít tvořit. Studenti Bauhausu měli mnohem větší volnost než na jiných školách. Mohli všelijak experimentovat, zkoušeli všechny možné umělecké a řemeslné techniky a teprve po několika měsících se rozhodli, co jim nejlépe vyhovuje.

 

Jak už jste řekla, novátorská výuka velmi zajímala i ženy. Vedení Bauhausu jim pomyslně otevřelo dveře, ale vzápětí je zase zaklaplo. Proč?

Není to takhle jednoznačné. Zmíněný Johannes Itten byl v mnoha směrech pokrokový, ale co se týká žen, tvrdil, že nejsou schopné vnímat svět prostorově, a proto se nehodí pro práci v truhlářské, keramické nebo sochařské dílně na Bauhausu. Oficiálně tedy mohly studovat v jakémkoliv ateliéru, ale řada z nich měla nejblíž k jemnější práci v textilní tvorbě. Na naší výstavě ale ukazujeme, že jejich portfolio bylo mnohem rozmanitější. Uvidíte tu knižní vazby, které vytvořila Anna Wottitz, nebo velmi zajímavé plastiky od Harriet von Rathlef-Keilmann.

 

INSPIRATIVNÍ VÝUKA

Většinou se mluví o mladých lidech na Bauhausu, ale zmiňovala jste i starší generaci. Jaké byly jejich osudy?

Frida von Düring se na Bauhaus zapsala v padesáti, byla to vdova, která vychovávala dva syny. Měla dobré finanční zázemí, a tak se mohla věnovat uměleckým aktivitám. Jenže po roce z Bauhausu odešla, protože nesouhlasila s tím, že byl ze školy vyloučen její spolužák Hans Groß kvůli nacionalistickému projevu. Další atypickou studentkou byla již zmiňovaná Harriet von Rathlef-Keilmann, která pocházela z židovské rodiny v Rize. V roce 1918 se s manželem a čtyřmi dětmi přestěhovala do Německa. Její život emigrantky byl obtížný, zejména po finanční stránce. Manžel pracoval v Halle a některé z jejích čtyř dětí byly umístěny do pěstounských rodin. V roce 1922 si zvolila nezávislou, ale nejistou cestu umělkyně. Rozvedla se a přestěhovala do Berlína, kde pracovala jako sochařka na volné noze.

 

Součástí výstavy jsou také práce Friedl Dicker Brandeis, která je úzce spojena s Československem. Co ji sem zavedlo?

Pocházela z Vídně, kde studovala na soukromé škole Johannese Ittena. Líbil se jí jeho přístup k umění a fascinovaly ji originální výukové metody. Přestěhovala se kvůli němu do Výmaru. Po studiích na Bauhausu měla ve Vídni designérské studio se svým tehdejším partnerem Franzem Singerem. Před válkou se provdala za Pavla Brandeise a společně žili v Praze. Později bydleli na Moravě, v roce 1942 byli oba deportováni do Terezína, o dva roky později Friedl zahynula v Osvětimi.

 

V expozici máte také ukázky dětských kreseb z terezínského ghetta. Proč jste je zařadili k tvorbě Friedl?

Náš kurátorský tým chtěl ukázat nejen její volnou a zakázkovou tvorbu, ale také pedagogickou činnost v Terezíně. Jsem moc ráda, že se nám podařilo domluvit zápůjčku několika kreseb z Židovského muzea v Praze. Friedl totiž vedla v Terezíně výtvarné kurzy pro děvčata. Jejich obrázky třídila a pečlivě uschovávala. Po osvobození byly nalezeny ve dvou kufrech a nyní jsou součástí pražské sbírky. Mimochodem, ještě mě napadá jedno propojení – v roce 2000 se konala retrospektiva Friedl v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově. A s tímto městem je spjatá další z žen, která studovala na Bauhausu. Sofie Korner pobývala v Krumlově v roce 1917, a učarovaly jí křivolaké uličky tohoto magického města.

 

DETEKTIVNÍ PRÁCE

Některé příběhy máte velmi dobře zmapované, ale jiné obsahují pouze pár řádek. Proč?

Leckdy to byla doslova detektivní práce, abychom dohledali alespoň to málo. Kromě práce v archivech jsme pátrali po příbuzných a přátelích jednotlivých žen a snažili se poskládat konkrétní životní osudy. Mnozí příbuzní ani netušili, že jejich prateta nebo babička studovaly na Bauhausu. Nadchli se pro naše pátrání a objevili v pozůstalosti jejich umělecká díla. Máme tu bohužel hodně tragických příběhů bývalých studentek, které pocházely z židovských rodin, a za války je zavraždili v koncentračních táborech. Dvě ženy byly zabité v rámci nacistického programu eutanazie, což bylo systematické vyvražďování postižených lidí nebo psychiatrických pacientů.

 

 

Mě zaujala jedna česká linka, která je snad úplně nejstručnější. Co víte o Lucy Schulz z Prahy?

Byla to fotografka, která ale nikdy nestudovala přímo na Bauhausu. Provdala se za slavného fotografa Lászla Moholy Nagye, který učil na této škole. Když se o ní dozvěděl Walter Gropius, najal ji, aby dokumentovala život a tvorbu studentů. Díky tomu máme v naší sbírce sérii fotoalb a vidíme, jak vypadal interiér i exteriér školy tady ve Výmaru. Fotografovala také práce jednotlivých studentů a studentek.

 

Mluvily jsme o nejrůznějších stereotypech na Bauhausu. Který je pro vás nejsilnější?

Pokaždé když chystám výstavu, myslím na to, že nechci ukázat pouze pozitivní stránky konkrétního umělce, ale třeba i nějakou odvrácenou stránku jeho nebo její tvorby či života. Možná lidé nějak očekávají, že všechno na Bauhausu bylo skvělé a pokrokové, ale pro mě je důležité říct, že nebylo všechno perfektní.

 

Vloni vysílala Česká televize německý seriál Bauhaus – Nová doba, který je volně inspirovaný příběhy pedagogů a studentů. Jak byl v Německu přijat?

Pro mě bylo docela obtížné se na to dívat. Už docela chápu, jak se cítí lékaři, když jde v televizi film z lékařského prostředí. V seriálu byla řada nepřesností, autoři promíchali několik příběhů dohromady, aby to bylo dostatečně dramatické. Navzdory tomu si ale myslím, že se filmařům podařilo dobře vystihnout atmosféru na Bauhausu, včetně toho, jak se tu chovali k ženám. Celkově byly na seriál dobré recenze, ale co mě potěšilo asi nejvíc, bylo, že díky televizi se o téhle unikátní škole dozvěděla široká veřejnost. Například moji sousedi, které umění nijak moc nezajímá, se na to dívali a pak mi řekli: „Wow, to byl super seriál! Tak už teď chápeme, na čem děláš!“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama